29 Cdo 1654/2000
Datum rozhodnutí: 26.03.2001
Dotčené předpisy:




29 Cdo 1654/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce MUDr. M. F., proti žalované V. z. p. Č. r., O. p. v H. B., o zaplacení částky 97 688,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 355/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. října 1999 č. j. 23 Co 528/99-125, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 275 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám S. T., advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Havlíčkově Brodě mezitímním rozsudkem ze dne 27. srpna 1996 č. j. 8 C 355/96 47 rozhodl, že uplatněný nárok žalobce je co do právního základu zcela opodstatněn. Soud prvního stupně vycházel z ustanovení § 269 obchodního zákoníku a dovodil, že žalobce a žalovaná uzavřeli dne 29. 10. 1993 innominátní smlouvu č. 102/1993, podle které se žalobce zavázal poskytovat od 1. 11. 1993 do 31. 12. 1993 jako nestátní zdravotnické zařízení zdravotní péči pojištěncům žalované podle § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 550/1991 Sb., a to konkrétně podávání anestezií se svalovou relaxací při léčbě elektrošoky u pacientů v Psychiatrické léčebně v H. B., když k poskytování zdravotní péče byl oprávněn na základě rozhodnutí o registraci vydaného O. ú. v H. B., a žalovaná se zavázala provést úhradu zdravotních výkonů vykonaných žalobcem. Ačkoliv žalobce podle smlouvy ze dne 29. 10. 1993 plnil, žalovaná úhradu neprovedla. Ze smlouvy nevyplývá, že by z povinnosti žalované poskytovat žalobci úhradu za poskytnutou zdravotní péči byla vyňata některá ze skupin pojištěnců žalované (v daném případě tvrzená skupina pacientů hospitalizovaných v Psychiatrické léčebně v H. B.).

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. dubna 1998 č. j. 23 Co 477/96-80 tento mezitímní rozsudek okresního soudu potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že z textu posuzované smlouvy neplyne, že by lékařská péče žalobce měla být omezena jen na ty pacienty Psychiatrické léčebny v H.B. , kteří se tam léčí ambulantně. Nic takového nelze dovozovat ani z platebního ujednání obsaženého v článku II této smlouvy, podle něhož byla žalovaná povinna poskytovat úhradu za provedené zdravotní výkony podle Seznamu výkonů s bodovými hodnotami (vyhl. č. 258/1992 Sb. v platném znění). Změna v obsahu kódu 88811 provedená vyhláškou č. 263/1993 Sb. nenastala pro rok 1993 automaticky, nýbrž teprve až tehdy, jestliže se ústavní zdravotnické zařízení se zdravotní pojišťovnou na změně bodových hodnot podle této vyhlášky pro rok 1993 dohodly. O tom, zda se tak stalo, žalobce nemohl mít poznatky. Projev vůle obsažený ve smlouvě č. 102/1993 je třeba při možnosti různého výkladu podle § 266 odst. 4 obchodního zákoníku vykládat v neprospěch žalované. Žalobci nelze odepřít nárok na plnění pro tvrzené porušování smluvních podmínek. To by mohlo být důvodem pro vznik nároku žalované na smluvní pokutu, což ovšem není předmětem tohoto sporu.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 8. září 1998 č. j. 8 C 355/96-99 žalované uložil, aby zaplatila žalobci částku 97 688, 40 Kč se 17% úrokem z prodlení od 16. 1. 1994 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně konstatoval, že o základu nároku žalobce bylo rozhodnuto již mezitímním rozsudkem. V dalším řízení nebyl tedy žalovaný nárok zkoumán co do důvodu, ale pouze co do výše. Soud prvního stupně zjistil, že podle smlouvy se žalovaná zavázala poskytnout žalobci úhradu zdravotních výkonů podle seznamu výkonů s bodovými hodnotami (příloha k vyhl. č. 258/1992 Sb.). Dne 6. 12. 1993 a 3. 1. 1994 byla žalovanou od žalobce převzata disketa obsahující vyúčtování úhrady za provedené úkony a náklady na zdravotnický materiál. K disketám byl dále předložen průvodní list dávky č. 1 s přehledem vyúčtování za měsíc listopad 1993 a průvodní list dávky č. 2 s přehledem vyúčtování za měsíc prosinec 1993. Z těchto dokladů bylo zjištěno, že žalobce provedl v listopadu výkony v hodnotě 30 260 bodů a materiál představoval částku 51 765 Kč. Za měsíc prosinec pak šlo o výkony v hodnotě 14 952 body a materiál ve výši 25 578 Kč. Předpokladem poskytnutí úhrady bylo vyúčtování předložené žalobcem, tato povinnost odpovídala smluvní úpravě i metodice používané žalovanou pro pořizování a předávání dokladů. Povinnost žalované poskytnout úhradu žalobci nebyla podmíněna žádnou jinou skutečností, zejména fakturací. Žalobce v souladu se smlouvu předložil vyúčtování na disketě, tato byla po provedení kontroly úplnosti ze strany pracovníka žalované přijata. Nárok žalobce rozhodně nelze vázat na přezkum poskytnuté péče prováděný žalovanou podle článku III smlouvy jako následnou kontrolu. Totéž potom platí i pro žalovanou tvrzené porušování povinností žalobce podle § 5 odst. 2 písm. d) a e) zákona č. 160/1992 Sb. Povinnost žalované plnit žalobci nebyla na tyto povinnosti vázána. Žalobce doložil vyúčtováním výši žalované částky, žalovaná neprokázala, že by nárok žalobce v částce, která byla v žalobě uplatněna, žalobci nenáležel. Pokud žalovaná argumentovala oprávněním pojišťovny ve smyslu § 42 odst. 4 zákona č. 48/1997 Sb., získala toto oprávnění žalovaná pojišťovna teprve účinností tohoto zákona, tj. 1. 4. 1997. Zákon neupravuje svou zpětnou účinnost, pokud jde o vztahy a nároky vzniklé před tímto datem.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. října 1999 č. j. 23 Co 528/99-125 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a nevyhověl návrhu na připuštění dovolání. Odvolací soud se rovněž nezabýval základem nároku, neboť o tomto bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 27. srpna 1996 č. j. 8 C 355/96-47 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. dubna 1998 č. j. 23 Co 477/96-80. Předmětem přezkumu v odvolacím řízení byla pouze otázka výše nároku žalobce. Odvolací soud se ztotožnil s názorem okresního soudu a odkázal na jeho odůvodnění. Žalovaná by mohla být ve sporu o výši nároku úspěšná pouze tehdy, pokud by tvrdila a prokázala, že žalobce některého z pacientů buď vůbec neošetřil, nebo zdravotní péči poskytl v menším rozsahu, než vyúčtoval. Úspěšný by mohl být také tehdy, pokud by některý z ošetřených pacientů nebyl pojištěncem žalované. Takové tvrzení žalovaná soudu neposkytla. Nedůvodné jsou také výhrady žalované opírající se o závěry revize v psychiatrické léčebně. Tyto závěry vychází z nesprávného předpokladu žalované, že žalobci náleží úhrada pouze péči poskytnutou u těch pacientů, kteří nebyli hospitalizování.

153

Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 14. října 1999 podala žalovaná dovolání, které odůvodnila tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování /§ 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř./, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř./. K prvnímu důvodu dovolání uvedla, že odvolací soud se již nezabýval námitkami směřujícími do základu nároku, protože o této věci bylo již pravomocně rozhodnuto mezitímním rozsudkem, přičemž v poučení o opravných prostředcích uvádí, že k mezitímnímu rozsudku nelze podat dovolání, protože soudní řízení nebylo pravomocně skončeno. Dále namítá, že soud vyšel při stanovení výše nároku z dokumentace žalobce, ačkoli při revizi prováděné žalovanou žalobce potvrdil, že nevedl žádnou zdravotnickou dokumentaci. Odvolací soud i přes upozornění žalované tento rozpor neodstranil. Dovolatelka též upozorňuje na výsledky své revize, podle nichž výše nároku žalobce neodpovídá revizní zprávě, k níž však odvolací soud nepřihlédl s odůvodněním, že žalovaná uvažovala pouze náklady u pacientů ambulantně ošetřených. Odvolacímu soudu však žalovaná předložila revizní zprávu o revizi v psychiatrické léčebně H.B. , z níž vyplývá, že výše částek za provedené úkony i za spotřebu materiálu se týkala všech pacientů. Soud však k této zprávě nepřihlédl. Ke druhému důvodu dovolání dovolatelka uvedla, že smlouva mezi ní a žalobcem byla uzavřena v době, kdy žalovaná měla kontraktační povinnost. Žalobci bylo v den uzavření smlouvy známo, že se při poskytování péče pacientům psychiatrické léčebny bude muset vyrovnat s tímto státním zdravotnickým zařízením. Jestliže však žalobce vykazoval péči ve zdravotnické dokumentaci lůžkového státního zdravotnického zařízení u pacientů, kteří byli v péči tohoto zařízení, vykazoval péči ve prospěch této léčebny, přičemž seznam výkonů s bodovými hodnotami, který je přílohou vyhlášky č. 258/1992 Sb. stanoví, co je obsahem ošetřovacího dne a rozlišuje složku ambulantní a lůžkovou. Žalovaná dále považuje za otázku zásadního právního významu povinnost zdravotnického zařízení k vedení zdravotnické dokumentace. Soud by měl též v souvislosti s těmito otázkami stanovit, co by bylo smyslem a cílem kontroly ze strany žalovaného podle § 14 zákona č. 550/1991 Sb. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že o důvodnosti nároku bylo rozhodnuto pravomocným rozsudkem, proti němuž žalovaný ve lhůtě dovolání nepodal. Jím napadený rozsudek se zabývá jen výší nároku, dovolací soud proto nemůže přezkoumávat odůvodněnost nároku. Proto jsou výhrady žalovaného, které se týkají důvodnosti nároku bezpředmětné. Podstatou zůstává výše nároku, jejíž stanovení však žalovaný svými námitkami v dovolání nezpochybnil. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 dále jen o. s. ř.").

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (vyjma případů uvedených v odstavci 2) je dovolání přípustné, trpí-li řízení vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř. Tyto vady však ze spisu nevyplývají a ani dovolatelka netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné též tehdy, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř./, a tehdy, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o. s. ř.). Žádná taková situace však v dané věci nenastala.

Zbývá tedy ještě posoudit, zda není dán poslední v úvahu přicházející důvod přípustnosti dovolání, který je upraven v § 239 odst. 2 o. s. ř. Tento důvod přípustnosti dovolání žalovaná též uplatňuje. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné tehdy, učinil-li účastník nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, odvolací soud však tomuto návrhu nevyhověl a dovolací soud dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, musí být tedy významné nejen pro konkrétní projednávanou věc, ale musí mít i obecný dopad na případy obdobné povahy. Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla řešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné řešení této právní otázky.

V daném případě by mohl dovolací soud posuzovat pouze námitky žalované směřující proti posouzení výše nároku žalobce. O základu nároku žalobce bylo totiž rozhodnuto již mezitímním rozsudkem, přičemž rozsudek odvolacího soudu, kterým byl mezitímní rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, nabyl právní moci dne 10. června 1998, kdy byl doručen zástupci žalobce a žalované. Pokud tedy dovolání směřuje proti posouzení základu nároku, je podle § 240 odst. 1 o. s. ř., podle něhož může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, opožděné. Posouzení výše nároku je však v tomto případě otázkou zhodnocení konkrétních skutkových okolností a nemůže mít tudíž obecný dopad na případy obdobné povahy.

Nejvyšší soud proto dovodil, že dovolání není přípustné ani podle § 239 odst. 2 o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolání úspěšný a náklady žalobce spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 3 200 Kč /§ 7 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb/ a v paušální částce náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhl.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, může žalobce navrhnout soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 26. března 2001

JUDr. Zdeněk D e s, v.r.

154

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová