29 Cdo 1642/2015
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: § 122 odst. 1 o. s. ř., § 126 o. s. ř., § 237 o. s. ř.



29 Cdo 1642/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci navrhovatelů a) D. B. , zastoupeného Mgr. Martou Ondačkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, a b) GBI Investments Limited , se sídlem v Londýně, 88 Wood Street, EC2V 7QF, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 03137619, zastoupené Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, PSČ 120 00, za účasti společnosti GBI Investments CZ, a. s. , se sídlem v Brně, Mlýnská 326/13, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 60197269, zastoupené JUDr. Janem Žákem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, PSČ 120 00, o vyslovení neplatnosti, event. nicotnosti usnesení valné hromady konané dne 8. října 2007, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 71 Cm 250/2008, 71 Cm 251/2008, o dovolání obou navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 7 Cmo 496/2012-518, takto:

Dovolání se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. června 2012, č. j. 71 Cm 250/2008-299, 71 Cm 251/2008, vyslovil nicotnost usnesení přijatých na mimořádné valné hromadě společnosti GBI Investments CZ, a. s. (dále jen společnost ) konané dne 8. října 2007, jimiž byli za členy představenstva společnosti zvoleni Mgr. R. S., LL.M. a JUDr. J. Ž, bylo rozhodnuto o zrušení společnosti s likvidací a jmenování Mgr. R. S., LL.M., likvidátorem společnosti (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání společnosti zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podali oba navrhovatelé dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Učinil tak proto, že dovolání nesměřují proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a nejsou přípustná ani podle § 237 o. s. ř.
Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož nelze skutkový závěr určující pro právní posouzení věci samé založit pouze na místopřísežných prohlášeních a listinách označených jako rozhovory formou interview , pořízených v jiném řízení, zpochybňuje-li účastník řízení pravdivost obsahu těchto listin a může-li soud provést důkaz výslechem těchto osob jako svědků podle § 126 o. s. ř., je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu; srov. zejména rozsudek ze dne 6. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2007, pod číslem 100, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3287/2010 (označená rozhodnutí jsou veřejnosti přístupná stejně jako ostatní rozhodnutí dovolacího soudu přijatá po 1. lednu 2001 na webových stránkách Nejvyššího soudu), anebo rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968, pod číslem 92.
Na uvedeném závěru ničeho nemění (sama o sobě) ani cizí státní příslušnost dotčených svědků, ani skutečnost, že mají bydliště v cizině (v projednávané věci v jiném členském státu Evropské unie), neboť pouze z těchto skutečností nelze dovozovat objektivní nemožnost provedení výslechu svědků [srov. v této souvislosti zejména nařízení Rady (ES) č. 1206/2001 ze dne 28. května 2001 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech].
Námitka dovolatelů, podle níž v projednávané věci společnost nebrojila proti pravdivosti místopřísežných prohlášení a výpovědí zachycených v rozhovorech formou interview , neodpovídá obsahu spisu (srov. např. protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 6. dubna 2011, č. l. 196, kde zástupce společnosti zpochybnil pravdivost výpovědi svědka J). Nehledě k tomu společnost v průběhu celého řízení zpochybňuje pravost výše označených listin.
Dovolání pak nečiní přípustným ani otázky posouzení podmínky dobré víry nabyvatele ve vztahu k břemenu tvrzení a břemenu důkaznímu ohledně této dobré víry a zda lze zhojit nicotnost usnesení valné hromady dobrou vírou nabyvatele , a to již proto, že na jejich posouzení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (§ 237 o. s. ř.).
Pouze na okraj a bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání Nejvyšší soud (s ohledem na úvahy dovolatelů o důkazním břemeni) podotýká, že řízení v projednávané věci je řízením nesporným [srov. § 120 odst. 2, § 200e odst. 1 a § 9 odst. 3 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013, a např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 2992/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 3577/2012].
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. září 2015

JUDr. Petr Š u k
předseda senátu