29 Cdo 1641/2012
Datum rozhodnutí: 30.04.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.




29 Cdo 1641/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně RUBIDEA CZ s. r. o., se sídlem v Libiši, Na Blatech 243, PSČ 277 11, identifikační číslo osoby 25 75 96 98, zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem, se sídlem v Liberci, Chrastavská 273/30, PSČ 460 01, proti žalovaným 1) PAVELKA elektro, společnost ručením omezeným, se sídlem v Liberci 13, Květnové revoluce 170, PSČ 460 01, identifikační číslo osoby 41 32 84 93, 2) P. O. a 3) L. P., všem zastoupeným JUDr. Lucií Marešovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 32, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 507/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2011, č. j. 5 Cmo 65/2011-153, ve znění usnesení ze dne 28. března 2012, č. j. 5 Cmo 65/2011-194, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.463,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 24. srpna 2010, č. j. 37 Cm 507/2009-80, v části, v níž Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ponechal vůči druhému a třetímu žalovaným v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 19. ledna 2010, č. j. 37 Cm 507/2009 8, kterým uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 1.673.250,- Kč s 6% úrokem od 17. ledna 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 5.577,50 Kč a náklady řízení.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že druhému a třetímu žalovaným se včas podanými námitkami správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom uzavřel, že:
1/ jako remitent je na směnce, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (dále též jen sporná směnka ), označena žalobkyně;
2/ slovní vyjádření směnečné sumy na sporné směnce odpovídá rovněž uvedenému číselnému údaji;
3/ ustanovení čl. I. § 31 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen směnečný zákon ) kategoricky nestanoví, jakým způsobem může být na směnce vyjádřeno převzetí směnečného rukojemství, když pouze uvádí, že se tak může stát slovy jako rukojmí nebo jinou doložkou podobného významu. Z tohoto pohledu proto obstojí i výraz ručím uvedený na sporné směnce u podpisu druhého a třetího žalovaných;
4/ směnečným rukojmím se směnka k placení nepředkládá;
5/ povinnost majitele blankosměnky oznámit dlužníkům, že přistoupil k vyplnění blankosměnky, směnečný zákon nestanoví, přičemž taková povinnost nebyla v posuzovaném případě sjednána ani účastníky směnečného vztahu;
6/ námitka nesprávného vyplnění blankosměnky (založená na tvrzení, že jako směnečná suma mohla být do směnky doplněna také částka odpovídající příslušenství směnkou zajištěné pohledávky, toto příslušenství však nebylo žalobkyní nikdy specifikováno ani uplatněno ) není projednatelná, když z ní není zřejmé, v jakém konkrétním rozsahu je směnečný platební rozkaz (touto námitkou) napadán. Pojem příslušenství navíc není ani neurčitý, jak dovozují druhý a třetí žalovaní, neboť je vymezen v ustanovení § 121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Bylo věcí směnečných dlužníků, aby namítali, kolik v daném případě činilo příslušenství pohledávky a jaká částka tedy případně byla na směnku doplněna neoprávněně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, namítajíce, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. uplatňujíce dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ).
Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že se nijak nevypořádal s jejich odvolací námitkou, podle níž soud prvního stupně v rozporu s ustanovením § 118b odst. 1 o. s. ř. nepřihlédl ke skutkovým tvrzením, jimiž dovolatelé (v reakci na poučení poskytnuté jim soudem prvního stupně podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) doplnili uplatněnou námitku nesprávného vyplnění blankosměnky.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání první žalované Nejvyšší soud odmítl jako podané neoprávněnou osobou (§ 218 písm. b/ a § 243b odst. 5 o. s. ř.).
K podání dovolání je totiž oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (za mnohá srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k tomu, že odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem rozhodoval pouze o odvolání druhého a třetího žalovaných (řízení o odvolání první žalované proti rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením ze dne 1. listopadu 2010, č. j. 37 Cm 507/2009-99, jež nabylo právní moci dne 25. listopadu 2010, zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku), nemohla být tímto rozhodnutím první žalované (jež má v daném řízení postavení samostatného společníka, srov. § 91 odst. 1 o. s. ř.) ani způsobena žádná újma odstranitelná v dovolacím řízení zrušením napadeného rozhodnutí.
Dovolání druhého a třetího žalovaných pak Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné (§ 218 písm. c/ a § 243b odst. 5 o. s. ř.).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé přitom žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládají.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné z povahy věci posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Dovolateli vytýkaná vada řízení je při respektování shora vymezených kritérií pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamná již proto, že žádnou právní otázku, jež by napadené rozhodnutí činila zásadně právě významným, nezahrnuje. Odvolací soud nadto na výkladu ustanovení § 118b o. s. ř. své rozhodnutí v posuzovaném případě vůbec nezaložil, když ohledně námitky nesprávného vyplnění blankosměnky, jíž se mělo provedené doplnění skutkových tvrzení dovolatelů týkat, dospěl k závěru, že je neurčitá a tudíž neprojednatelná, jinak řečeno, že soud k takové námitce nemůže při rozhodování, zda ponechá směnečný platební rozkaz v platnosti či jej zruší, přihlížet; dovoláním přitom tento závěr odvolacího soudu zpochybněn nebyl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a vznikla jim tak povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Ty sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 činí 10.000,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (srov. § 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 2.163,- Kč. Celkem tedy činí 12.463,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 30. dubna 2013

Mgr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu