29 Cdo 1640/2011
Datum rozhodnutí: 28.08.2014
Dotčené předpisy: čl. I § 10 předpisu č. 191/1950Sb., § 531 odst. 1 obč. zák.




29 Cdo 1640/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobce FEMER INTERNATIONAL TRUST REG. , se sídlem ve Vaduzu, Austrasse 15, Lichtenštejnské knížectví, rejstříkové číslo H.1119/41 zastoupeného Mgr. Lukášem Kuhajdou, advokátem, se sídlem v Plzni Východní Předměstí, U Zvonu 142/11, PSČ 301 00, proti žalovaným 1) PaedDr. J. L. , 2) Ing. M. V. , 3) Ing. J. P. , a 4) PaedDr. K. Š. , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci pod sp. zn. 6 Cm 29/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2010, č. j. 4 Cmo 158/2010-824, takto:

I. Dovolací řízení se ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným zastavuje.
II. Dovolání se ve vztahu k druhému a třetímu žalovaným zamítá.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním, druhým a třetím žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 12. května 2009, č. j. 6 Cm 29/2007-551, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 24. října 2007, č. j. 6 Cm 29/2007-15, jímž uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 15.200.000,- Kč s 6% úrokem z částky 43.367.848,- Kč od 30. června 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 50.666,- Kč a náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
1) Žalobce se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhal plnění ze směnky vlastní vystavené v Olomouci dne 18. září 1997 společností SELIKO a. s. (dále jen společnost S ) na řad Komerční banky, a. s. (dále jen banka ), znějící na směnečný peníz 43.367.848,- Kč, se splatností dne 29. června 2007 (dále též jen sporná směnka ), za jejíž zaplacení převzali směnečné rukojemství žalovaní. Směnka byla nepřetržitou řadou rubopisů převedena na žalobce.
2) Sporná směnka byla vystavena jako blankosměnka bez uvedení údajů směnečné sumy, data splatnosti a platebního místa.
3) Banka (jako věřitel) a společnost S (jako dlužník) uzavřely dne 18. září 1997 smlouvu o revolvingovém úvěru registrační číslo A 41499 (dále též jen smlouva o úvěru ). V článku X. smlouvy se smluvní strany dohodly, že pohledávky věřitele ze smlouvy o úvěru budou zajištěny vlastní blankosměnkou vystavenou dlužníkem na řad banky a avalovanou fyzickými osobami vlastníků .
4) Téhož dne předala společnost S bance směnečné vyplňovací prohlášení, v němž udělila bance právo doplnit vystavenou blankosměnku o chybějící údaje (směnečné sumy, data splatnosti a platebního místa). Součástí listiny je i prohlášení žalovaných jako směnečných rukojmích, že berou směnečné vyplňovací prohlášení na vědomí a jsou s ním srozuměni.
5) Dne 30. listopadu 1999 uzavřela banka jako věřitel se společností Lihovar Kojetín a. s. (dále jen společnost L ) jako přistupitelem smlouvu o přistoupení k závazku dle § 533 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), podle níž se společnost L zavázala, že za společnost S splní (mimo jiné) její závazky vzniklé ze smlouvy o revolvingovém úvěru registrační číslo A 41499. V článku VII. smlouvy se společnost L zavázala, že uzavře za současného souhlasu věřitele do 30. července 2000 s dlužníkem smlouvu o převzetí předmětného závazku podle § 531 odst. 1 obč. zák., s tím, že tato smlouva o převzetí závazku nahradí v plném rozsahu tuto dohodu o přistoupení k závazku .
6/ Dne 29. května 2000 uzavřela banka (jako věřitel), společnost S (jako dlužník ) a společnost L (jako přebírající společnost ) smlouvu o převzetí dluhu podle § 531 odst. 1 obč. zák., v níž se smluvní strany dohodly, že společnost L přebírá v plném rozsahu dluh dlužníka ze smlouvy o revolvingovém úvěru registrační číslo A 41499, s tím, že věřitel podpisem této smlouvy uděluje k převzetí dluhu dle této smlouvy svůj výslovný souhlas .
7) Banka postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru společnosti GE Capital Bank, a. s., ta následně pohledávku postoupila společnosti DF Deutsche Forfait AG, která ji postoupila společnosti 3V International Co. Ltd. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 6. června 2007 naposledy označená společnost postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru žalobci.
Na tomto základě odkazuje na ustanovení čl. I. § 10, § 17 a § 32 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen směnečný zákon ) soud prvního stupně uzavřel, že žalovaným se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Ve vztahu k námitkám druhého a třetího žalovaných soud prvního stupně především zdůraznil, že námitka založená na tvrzení, podle kterého změnou v osobě dlužníka kauzálního vztahu došlo ke změně podmínek, za nichž byla uzavřena směnečná smlouva o převzetí směnečného rukojemství a tím i ke změně předpokladů, za nichž by byli žalovaní povinni plnit ze sporné směnky, je námitkou vycházející z vlastních vztahů žalovaných k remitentovi a žalovaným by proto (ve vztahu k žalobci, na kterého byla sporná směnka indosována) příslušela pouze tehdy, jednal-li by žalobce při nabývání směnky vědomě na škodu žalovaných. Takové jednání se ovšem žalovaným prokázat nepodařilo. Neprokázaným ostatně zůstalo i tvrzení druhého a třetího žalovaných o tom, že s remitentem uzavřeli vlastní směnečnou smlouvu, jejímž obsahem bylo poskytnutí zajištění určitého závazku směnkou .
Uvedená kauzální námitka druhého a třetího žalovaných, pokračoval soud prvního stupně, by navíc nemohla být důvodná ani v případě, že by žalovaní existenci vlastní směnečné dohody s remitentem prokázali. Jakkoli nelze podle soudu prvního stupně pochybovat o tom, že smlouvou o převzetí dluhu ze dne 29. května 2000 (uzavřenou v souladu s ujednáním obsaženým v článku VII. smlouvy o přistoupení k závazku ze dne 30. listopadu 1999) skutečně došlo podle shodné vůle všech zúčastněných subjektů ke změně osoby kauzálního dlužníka, v důsledku této skutečnosti se ovšem nijak postavení směnečných dlužníků zhoršit nemohlo.
Soud prvního stupně proto neshledávaje důvodnými ani další námitky, jimiž se žalovaní směnečným platebním rozkazem uložené povinnosti bránili ponechal vydaný směnečný platební rozkaz v platnosti.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz zrušil (první výrok), dále rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (druhý výrok), nákladech řízení státu a uložil žalobci povinnost zaplatit státu soudní poplatek z odvolání (třetí výrok).
Odvolací soud odkazuje na zjištění, jež na základě provedeného dokazování učinil soud prvního stupně dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že vznesená námitka, formulovaná jako námitka změny kauzálních předpokladů v neprospěch žalovaných, žalovaným přísluší a je i důvodná.
Ve vztahu k žalovanými uplatněné námitce odvolací soud v obecné rovině předeslal, že pro posouzení námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu není podstatné, jak uplatněnou námitku žalovaní právně kvalifikují, nýbrž to, jaká skutková tvrzení, z nichž svou obranu proti směnce dovozují, v námitkách uvedli. V projednávané věci, pokračoval odvolací soud, žalovaní v námitkách tvrdili, že mezi žalovanými a prvním majitelem směnky (bankou) byla uzavřena dohoda o tom, že sporná (blanko)směnka zajišťuje existující i budoucí pohledávku za společností S ze smlouvy o úvěru, tedy závazek zcela konkrétního dlužníka, přičemž závazek z této smlouvy bez souhlasu žalovaných a bez dohody o změně směnečné smlouvy uzavřené mezi bankou a žalovanými převzala společnost L. Pro posouzení důvodnosti této námitky proto bylo podstatné, zda se žalovaným podařilo prokázat jednak existenci dohody o vyplnění směnky uzavřené mezi nimi a původním majitelem směnky, jednak vzhledem k tomu, že sporná směnka byla na žalobce indosována skutečnost, že žalobce nabyl směnku ve zlé víře nebo se při jejím nabývání provinil hrubou nedbalostí, popř. jednal při nabytí směnky ke škodě žalovaných.
Na rozdíl od soudu prvního stupně měl odvolací soud obě výše uvedené skutečnosti za prokázané. Podle odvolacího soudu není v konkrétním případě pochyb o tom, že sporná směnka byla vystavena k zajištění splnění závazku společnosti S ze smlouvy o úvěru, přičemž o obsahu uzavřené dohody o vyplnění směnky svědčí (bance předané) vyplňovací prohlášení ze dne 18. září 1997. Jakkoli šlo dle obsahu této listiny především o prohlášení výstavce směnky, nelze přehlédnout, že jeho jménem vyplňovací prohlášení podepsali první a třetí žalovaní, kteří pak společně s druhým a čtvrtým žalovanými listinu podepsali rovněž jako směneční rukojmí. Za tohoto stavu, s přihlédnutím k textu směnečného vyplňovacího prohlášení, nelze mít žádné pochybnosti o tom, že také avalisté jako fyzické osoby uzavřely s bankou dohodu o vyplňovacím právu stejného obsahu jako výstavce směnky.
Na základě výsledků provedeného dokazování pak lze podle odvolacího soudu rovněž uzavřít, že žalobce se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí a vědomě jednal ke škodě dlužníků ze směnky. Při nabytí směnky měl totiž žalobce prokazatelně k dispozici směnečné prohlášení, znal rozsah a způsob vyplňovacího oprávnění a věděl také o změně dlužníka zajištěného závazku. Jestliže za této situace nezkoumal možnost použít směnku jako zajišťovací instrument k závazku nového dlužníka , nelze jeho jednání posoudit jinak než jako jednání ke škodě žalovaných.
Závěr soudu prvního stupně, podle kterého smlouvou o převzetí dluhu ze dne 29. května 2000 došlo v souladu s ustanovením § 531 odst. 1 obč. zák. k převzetí závazku společnosti S ze smlouvy o úvěru společností L, měl odvolací soud (odkazuje potud na přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) za správný. Jelikož změnou osoby dlužníka směnkou zajištěného závazku došlo ke změně smluvených podmínek, za nichž byla směnka předána věřiteli, nemohl věřitel bez nové dohody se směnečnými dlužníky použít směnku k zajištění povinnosti zcela jiného dlužníka . Uzavření takové nové směnečné dohody přitom žalobce netvrdil.
Odvolací soud se zřetelem k výše uvedenému uzavřel, že jelikož žalovaní na základě vlastní směnečné smlouvy s remitentem důvodně namítli, že došlo k vyplnění směnky v rozporu s uzavřenou dohodou, směnečný platební rozkaz v celém rozsahu zrušil.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá dle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.
Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká, že výraznou měrou nepřípustně překročil zásadu koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu , když projednal námitku excesivního vyplnění blankosměnky, kterou žalovaní ve smyslu, jak se touto námitkou vrchní soud ( ) zabývá a jak ji shledává důvodnou , vůbec nevznesli. V této souvislosti dovolatel připomíná, že v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (jíž blíže neupřesňuje) je nutné při rozhodování o tom, zda ponechat směnečný platební rozkaz v platnosti či jej zrušit, striktně vycházet z toho, jak byly jednotlivé námitky formulovány žalovanými v rámci jejich podání učiněných v zákonné třídenní lhůtě k podání námitek . V této lhůtě je přitom podle dovolatele rovněž nezbytné (opírají-li se námitky o tvrzenou existenci směnečné smlouvy) specifikovat obsah uzavřené směnečné smlouvy a důvod, proč se podmínky sjednané ve směnečné smlouvě nenaplnily, nebo proč odpadly, jinak řečeno, v čem konkrétně byla směnečná smlouva porušena. V případě námitky excesivního vyplnění blankosměnky pak musí být již ve včas podaných námitkách přesně specifikováno, v čem konkrétně měla být blankosměnka vyplněna v rozporu s tvrzenou směnečnou smlouvou. Těmto požadavkům však námitky žalovaných nedostály, když první žalovaný se ve svých námitkách otázkou vyplnění blankosměnky vůbec nezabývá, ostatní žalovaní pak sice námitku nesprávného vyplnění blankosměnky vznesli, ovšem ve zcela jiném směru a kontextu, než byla námitka formulována v odůvodnění napadeného rozsudku .
Podle přesvědčení dovolatele je navíc uvedená námitka z pozice žalovaných nepřípustná a není ani důvodná. Přípustnost posuzované námitky vylučuje již okolnost, že sporná směnka byla opakovaně indosována, přičemž v řízení nebylo podle dovolatele prokázáno, že by se žalobce při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí a vědomě jednal ke škodě žalovaných. Za nesprávný a nepodložený provedenými důkazy má dovolatel rovněž závěr odvolacího soudu o uzavření dohody o vyplňovacím právu mezi žalovanými a bankou. Směnečné vyplňovací prohlášení ze dne 18. září 1997 je jen jednostranným právním úkonem a důkazem o uzavření směnečné smlouvy mezi žalovanými a bankou proto být nemůže, jiný přímý důkaz pak k prokázání uvedené skutečnosti proveden nebyl. Provedeným dokazováním tak nebylo vyloučeno, že k podepsání sporné směnky žalovaní přistoupili nikoli na základě směnečné smlouvy uzavřené s remitentem, ale (jen) po dohodě s výstavcem směnky, který žalované o avalování směnky požádal. Uvedený stav se ostatně dovolateli v poměrech dané věci jeví jako velmi pravděpodobný .
Dovolatel dále polemizuje s úvahami odvolacího soudu o tom, že změnou v osobě dlužníka kauzálního vztahu došlo bez souhlasu žalovaných ke změně podmínek tvrzené směnečné smlouvy. Jestliže totiž převzali žalovaní směnečné rukojemství za společnost S, která výstavcem směnky nepochybně zůstala i po tvrzené změně kauzálního dlužníka, nemohlo být postavení žalovaných jakožto směnečných rukojmích případným převzetím kauzálního závazku nijak dotčeno.
S odvolacím soudem dovolatel nesouhlasí ani v tom, že podle smlouvy o převzetí dluhu ze dne 29. května 2000 skutečně došlo k převzetí závazku ze smlouvy o úvěru. Uvedená smlouva je totiž podle přesvědčení dovolatele neplatná, neboť jak bylo v řízení prokázáno ještě před jejím uzavřením společnost L (na základě dohody uzavřené s bankou dne 30. listopadu 1999) k předmětnému závazku přistoupila a stala se v souladu s ustanovením § 533 obč. zák. solidárním dlužníkem kauzálního závazku. Tato skutečnost pak sama o sobě vylučovala platné uzavření smlouvy o převzetí předmětného kauzálního dluhu mezi existujícími dlužníky . Znění ujednání obsaženého v článku VII. dohody o přistoupení k závazku na tomto závěru podle dovolatele nic nemění, když tato dohoda nebyla před uzavřením smlouvy o převzetí dluhu zrušena.
Dovolatel konečně namítá, že odvolací soud založil právní posouzení věci v otázkách naprosto klíčových na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým dospěl soud prvního stupně, aniž by ovšem postupoval podle ustanovení § 213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), tedy aniž by důkazy provedené soudem prvního stupně zopakoval. Tím podle dovolatele zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 21. února 2013 vzal žalobce ve vztahu k prvnímu žalovanému dovolání podané proti rozsudku odvolacího soudu zpět, Nejvyšší soud proto na základě tohoto dispozitivního úkonu dovolací řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným podle § 243b odst. 5 věty druhé o. s. ř. zastavil.
V průběhu dovolacího řízení dále Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. října 2012, č. j. KSBR 29 INS 16602/2012-A-22, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 4. října 2012, v 13.26 hodin, (mimo jiné) zjistil úpadek čtvrtého žalovaného a prohlásil na jeho majetek konkurs; okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku tak bylo dovolací řízení v této věci (ve vztahu mezi žalobcem a čtvrtým žalovaným) přerušeno [srov. § 263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném v době prohlášení konkursu]. Jelikož podmínky, za nichž lze v (dovolacím) řízení pokračovat, nebyly splněny (srov. § 265 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), Nejvyšší soud ve vztahu mezi žalobcem a čtvrtým žalovaným o podaném dovolání nerozhodoval.
V rozsahu, ve kterém směřovalo proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve vztahu ke druhému a třetímu žalovaným, je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud se v hranicích právních otázek vymezených dovoláním zabýval nejprve správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů, bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry jsou rovněž zpochybněny (jako v této věci) prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná v době od 1. ledna 2001 veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
1) K uplatnění námitky nesprávného vyplnění blankosměnky
K otázce povahy a účelu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu se Nejvyšší soud v obecné rovině vyslovil již v rozsudku ze dne 26. července 2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006, uveřejněném pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém uzavřel, že na rozdíl od účinků odporu podaného proti platebnímu rozkazu, včas podané a odůvodněné námitky vydaný směnečný platební rozkaz neruší, nýbrž se v jimi vymezeném rozsahu pouze odkládá právní moc a vykonatelnost směnečného platebního rozkazu. Na základě podaných námitek soud v námitkovém řízení rozhodne, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti nebo zda bude zrušen a v jakém rozsahu.
V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud, navazuje na výše uvedené závěry, vysvětlil, že předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.
Žalovaný nemůže se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít podle jeho názoru význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení § 175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.
V posuzované věci je z obsahu spisu zřejmé (viz námitky druhého žalovaného na č. l. 189 198 spisu a námitky třetího žalovaného na č. l. 57 - 62 spisu), že druhý a třetí žalovaní ve včas podaných námitkách (mimo jiné) tvrdili, že a) směnka, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, byla vystavena jako blankosměnka k zajištění všech pohledávek ze smlouvy o úvěru, b) při vystavení směnky byla mezi bankou, společností S a všemi avalisty uzavřena dohoda o vyplnění blankosměnky, jejíž obsah je zachycen ve směnečném vyplňovacím prohlášení, c) společnost L převzala se souhlasem banky závazek společnosti S ze smlouvy o úvěru a že d) žalovaní s bankou neuzavřeli žádnou dohodu o změně směnečné smlouvy, v níž by s převzetím směnkou zajištěného závazku novým dlužníkem souhlasili. Na základě těchto skutkových tvrzení pak druhý a třetí žalovaní dovozovali, že změnou osoby dlužníka ze smlouvy o úvěru došlo bez souhlasu avalistů ke změně podmínek, za nichž byla uzavřena směnečná smlouva o převzetí směnečného rukojemství žalovaných (došlo ke změně kauzálních předpokladů pro plnění ze směnky) a banka za tohoto stavu nebyla vůbec oprávněna směnku vyplnit.
Z takto formulovaných námitek je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, na jakých skutkových okolnostech druhý a třetí žalovaní svou procesní obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládají (podstata námitek druhého a třetího žalovaných spočívá v tvrzení, že dohodnuté předpoklady pro vyplnění a uplatnění vystavené blankosměnky v posuzovaném případě ve vztahu k žalovaným vůbec nenastaly, neboť bez jejich souhlasu došlo ke změně v osobě dlužníka závazku, který dle ujednání účastníků směnka zajišťovala). Zabýval-li se odvolací soud uvedenými skutečnosti při posuzování, zda směnečný platební rozkaz ponechat v platnosti nebo zda jej zrušit, jinak řečeno, projednal-li (v řízení o námitkách) námitku založenou na výše uvedených skutkových tvrzeních, nepostupoval v rozporu se zásadou koncentrace námitek vyjádřenou v ustanovení § 175 odst. 4 o. s. ř.
Odvolacímu soudu je v daných souvislostech nutné přisvědčit i v tom, že povinností žalovaného není uvádět právní kvalifikaci v námitkách vylíčeného skutkového děje; právní kvalifikace uplatněných skutečností je výhradně věcí soudu, který právním názorem vysloveným některým z účastníků není při právním posouzení věci nikterak vázán. Pro posouzení důvodnosti uplatněných námitek tedy vskutku není podstatné, zda, popř. jakým způsobem žalovaní v námitkách tvrzené skutečnosti právně kvalifikovali. Ostatně z hlediska věcné správnosti napadeného rozhodnutí (poměřováno tím, zda odvolací soud vskutku projednal v námitkovém řízení jen námitky žalovaným řádně uplatněné) není právně významné dokonce ani to, jak námitku žalovaných pojmenoval odvolací soud.
2) K přípustnosti námitky nesprávného vyplnění blankosměnky se zřetelem k provedené indosaci směnky.
Výhrady dovolatele k závěru odvolacího soudu, podle kterého námitka nesprávného vyplnění blankosměnky druhému a třetímu žalovaným v poměrech dané věci přísluší i přesto, že žalobce nabyl spornou směnku indosací, nemohou obstát již proto, že na žalobce byla vedle samotné směnky převedena také směnkou zajištěná pohledávka a je tak z pohledu ustanovení čl. I. § 10 směnečného zákona nutné na něj nahlížet stejně jako na prvního majitele směnky, který se žalovanými dohodu o vyplnění blankosměnky uzavřel. Závěr odvolacího soudu, že druhému a třetímu žalovaným zůstala uvedená námitka zachována, je proto (bez zřetele k tomu, zda žalobce směnku nabyl ve zlé víře nebo se při jejím nabývání provinil hrubou nedbalostí) věcně správný.
3) K uzavření dohody o vyplnění blankosměnky mezi prvním majitelem směnky a směnečnými rukojmími.
Nejvyšší soud již dříve ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že vyplňovací právo (jež opravňuje majitele listiny doplnit do blankosměnky chybějící náležitosti a dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku úplnou) vzniká dohodou (smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na (blanko)směnce a osobou, které byla blankosměnka vydána (tj. majitelem listiny). Tímto ujednáním je vymezen obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým způsobem může jeho nositel chybějící údaje do blankosměnky doplnit). Dohoda nemusí mít písemnou formu (postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně) a její obsah může být zachycen i jen v jednostranném prohlášení, které pak slouží jako doklad o udělení vyplňovacího práva. Při převodu (nebo přechodu) blankosměnky na jinou osobu právo vyplnit blankosměnku přechází na nabyvatele listiny, aniž by bylo nutné ohledně něj uzavírat smlouvu o postoupení pohledávky nebo smlouvu obdobnou, přičemž obsah vyplňovacího práva se bez dalšího (tj. pouze v důsledku převodu či přechodu blankosměnky na jinou osobu) změnit nemůže. I po převodu (nebo přechodu) blankosměnky na jinou osobu je tak pro vyplnění chybějících údajů nadále určující pouze obsah uzavřené dohody o vyplnění (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněného pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Je-li na blankosměnce podepsán (vedle výstavce směnky, popř. jiných směnečných dlužníků) také směnečný rukojmí, je nezbytné (má-li být směnečný rukojmí vázán později doplněným textem směnky), aby i s ním sjednal majitel listiny vyplňovací právo (srov. shodně důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. 29 Cdo 4204/2010 a ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 1541/2011). Ani pro takovou dohodu není zákonem stanovena písemná forma (postačující proto bude i zde smlouva uzavřená ústně či jen konkludentně), přičemž na její existenci lze v situaci, kdy směnečný rukojmí podepíše smlouvu o vyplňovacím právu (uzavřenou mezi remitentem a výstavcem) jako statutární orgán výstavce, usuzovat zásadně již z okolností, za nichž byla blankosměnka vydána (jinak řečeno, nedošlo-li v takovém případě mezi remitentem a směnečným rukojmím při vydání blankosměnky k jiné dohodě, nelze mít žádné pochybnosti o tom, že pravidla pro doplnění blankosměnky sjednaná výstavcem směnky se budou vztahovat i na směnečného rukojmího). K tomu srov. mutatis mutandis důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3727/2007 (uveřejněného pod číslem 39/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4061/2007.
V intencích výše uvedených judikaturních závěrů především nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že druhý žalovaný, který směnečné vyplňovací prohlášení ze dne 18. září 1997 podepsal jednak jako osoba oprávněná jednat jménem výstavce směnky (společnosti S), jednak jako směnečný rukojmí s tím, že bere vyplňovací prohlášení na vědomí a je s ním srozuměn v celém rozsahu , uzavřel s původním majitelem směnky také vlastní dohodu o vyplnění blankosměnky, jejíž obsah je shodný s tím, co bylo ujednáno mezi remitentem a výstavcem směnky (jinak řečeno, že blankosměnka, vystavená k zajištění pohledávky banky za společností S ze smlouvy o úvěru, bude doplněna za podmínek uvedených ve vyplňovacím směnečném prohlášení ze dne 18. září 1997).
Odvolacímu soudu pak lze (s ohledem na skutková zjištění, jež soudy nižších stupňů učinily ohledně okolností, za nichž třetí žalovaný v posuzované věci převzal směnečné rukojemství za zaplacení sporné směnky) přisvědčit rovněž v závěru, že dohoda o vyplnění blankosměnky (se shodným obsahem jako v případě dohody banky s výstavcem směnky, jejíž obsah je zachycen ve směnečném vyplňovacím prohlášení ze dne 18. září 1997) byla uzavřena také mezi bankou a třetím žalovaným. V situaci, kdy třetí žalovaný směnečné vyplňovací prohlášení (vyhotovené na hlavičkovém papíru banky a bance také následně předané) sám jako směnečný rukojmí podepsal, s tím, že jej bere na vědomí a je s ním srozuměn v celém jeho rozsahu, nelze rozumně uvažovat o tom, že by jen ve vztahu k němu byly s bankou dohodnuty jiné podmínky, za nichž by měla být blankosměnka doplněna o chybějící údaje, případně že by snad taková dohoda nebyla uzavřena vůbec.
4) Ke změně v osobě dlužníka směnkou zajištěné pohledávky.
Podle ustanovení § 531 odst. 1 obč. zák., kdo se dohodne s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, jestliže k tomu dá věřitel souhlas. Souhlas věřitele lze dát buď původnímu dlužníku, nebo tomu, kdo dluh převzal.
Převzetím dluhu podle výše citovaného ustanovení (tzv. privativní intercese) dochází ke změně závazkového vztahu v jeho subjektech, neboť původní dlužník již nadále nemá povinnost plnit dluh věřiteli (přestává být účastníkem závazkového právního vztahu) a na jeho místo nastupuje dlužník nový.
Byla-li směnka (jako v posuzovaném případě) podle ujednání účastníků vystavena jen jako prostředek zajištění jiné pohledávky za dlužníkem ze směnky, popř. třetí osobou (směnka slouží pouze jako zdroj možného náhradního uspokojení zajištěné pohledávky pro případ, že dlužník svůj závazek včas a řádně nesplní), bude změna v osobě dlužníka kauzální pohledávky, k níž v souladu s ustanovením § 531 odst. 1 obč. zák. dojde v důsledku účinného převzetí dluhu, nutně představovat (se zřetelem ke sjednanému účelu vystavené směnky) změnu podmínek, za nichž byla dohoda o zajištění směnkou (směnečná smlouva), popřípadě dohoda vyplnění blankosměnky uzavřena. Nebylo-li mezi účastníky ohledně podmínek, za nichž může věřitel práva ze zajišťovací směnky vůči dlužníkům uplatnit, dohodnuto něco jiného, nelze totiž bez dalšího předpokládat, že by směnečný dlužník (prostřednictvím zajišťovací směnky) zajistil pohledávku věřitele i vůči jinému dlužníku, než který byl subjektem závazkového vztahu, jehož se směnka týká, v době, kdy bylo zajištění směnkou sjednáno.
Z uvedeného plyne, že má-li taková směnka i nadále plnit zajišťovací funkci ve vztahu ke kauzálnímu vztahu, jenž byl dotčen změnou v osobě dlužníka, je nezbytné, jak správně uzavřel odvolací soud, aby směnečný dlužník se změnou v subjektech závazkového vztahu, jehož se směnka týká (jinak řečeno, se změnou dohodnutých podmínek, za nichž věřitel může směnku vůči dlužníku uplatnit, popřípadě doplnit do blankosměnky chybějící údaje) souhlasil (srov. shodně v odborné literatuře dílo Kovařík, Z. : Směnka jako zajištění. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 39 40). O tom, že druhý a třetí žalovaní tak v poměrech dané věci neučinili, přitom žádných pochyb není (uzavření dohody o změně kauzálních předpokladů pro plnění ze směnky žalobce netvrdil a na její existenci nelze ve vztahu ke druhému a třetímu žalovaným usuzovat ani z okolností, za nichž došlo k převzetí směnkou zajištěného závazku novým dlužníkem).
5) K platnosti smlouvy o převzetí závazku.
Nejvyšší soud nemá shodně se soudy nižších stupňů žádné pochybnosti o tom, že smlouva o převzetí dluhu ze dne 29. května 2000 je platným právním úkonem, na jehož základě společnost L převzala dluh původního dlužníka ze smlouvy o úvěru (nastoupila jako dlužník na jeho místo). Z obsahu dohody o přistoupení k závazku ze dne 30. listopadu 1999 (srov. zejména její čl. VII.), jak byl soudem prvního stupně dokazováním zjištěn, je zřejmé, že úmyslem jednajících osob (zevně projeveným dostatečně jasně a srozumitelně v textu obou smluv) bylo docílit změny v osobě dlužníka smlouvy o úvěru (tj. nahradit dosavadního dlužníka dlužníkem novým). Sledovaného cíle pak bylo (ve shodě se skutečnou vůlí smluvních stran) dosaženo uzavřením smlouvy o převzetí dluhu ze dne 29. května 2000.
Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavírá, že dovolateli se prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají.
Vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak zjevně nelze spatřovat ani v dovolatelem namítaném postupu odvolacího soudu, který nezopakoval důkazy provedené před soudem prvního stupně, ač na jejich základě měl dospět k (od soudu prvního stupně) odlišným skutkovým zjištěním. V projednávané věci je z obsahu spisu zřejmé, že soudy nižších stupňů založily svá skutková zjištění výhradně na listinných důkazech (předložených soudu prvního stupně účastníky). Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že má-li v odvolacím řízení dojít ke změně skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně v důsledku odchylného hodnocení důkazů, vztahuje se povinnost odvolacího soudu zopakovat důkazy jen na důkaz výslechem svědků a účastníků, nikoli na důkaz listinou, který má jinou povahu. Zatímco totiž při hodnocení důkazu výslechem svědků či účastníků spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi, apod.), které ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání, jiná situace je u důkazu listinou, který se podle § 129 o. s. ř. provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Vzhledem k tomu, že se obsah listiny opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou znovu provedl při odvolacím jednání, tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (shodně srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 25 Cdo 5157/2009 nebo ze dne 2. října 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012).
Důvodnou konečně Nejvyšší soud neshledává ani argumentaci dovolatele, jíž polemizuje se skutkovými závěry napadeného rozhodnutí a uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu se totiž nepodává žádný důvod (k rozsahu námitek, jež jsou uplatnitelné prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pro který by bylo možné usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu v podstatné části oporu v provedeném dokazování nemají. Odvolací soud vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, přičemž nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. V hodnocení provedených důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, pak není ani z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce ve vztahu k druhému a třetímu žalovaným zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř., když dovolání žalobce (ve vztahu ke druhému a třetímu žalovaným) bylo zamítnuto a dovolací řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným zastaveno, přičemž těmto žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. srpna 2014
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu