29 Cdo 1610/2007
Datum rozhodnutí: 31.05.2010
Dotčené předpisy: § 39 obč. zák., § 524 obč. zák., § 525 odst. 2 obč. zák.







29

Cdo 1610/2007


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobců
a/ SEPO - MARKET, spol. s r. o. v likvidaci
,

se sídlem v Plzni, Hrádecká 1104/6, PSČ 312 00, identifikační číslo 45805237,
b/ Z. P
., a
c/

Ing. S. P
., všech zastoupených JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, PSČ 115 03, proti žalované
PRAGUE INTERNATIONAL TRADING, spol. s r. o.
,

se sídlem v Praze 1, Josefská 1, PSČ 118 00, identifikační číslo 18628273, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, PSČ 110 00, o určení neplatnosti smlouvy, dohody sepsané formou notářského zápisu a o určení neexistence věcných práv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 169/1999, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2006, č. j. 5 Cmo 284/2006-305, takto:


I. Dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2006, č. j. 5 Cmo 284/2006-305,
se odmítá
v rozsahu, v němž směřuje proti čtvrtému výroku o nákladech řízení a proti té části třetího výroku, kterou odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně též ohledně požadavku žalobce c/, aby bylo určeno, že žalovaná nemá zástavní právo k označeným nemovitostem a že tyto nemovitosti nejsou zatíženy věcným břemenem předkupního práva ve prospěch žalované.

II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2006, č. j. 5 Cmo 284/2006-305,
se

zrušuje
v potvrzujícím výroku o věci samé v rozsahu týkajícím se určení neplatnosti smlouvy ze dne 1. října 1998, evidované pod registračním číslem P 28/9/98 a Dohody a prohlášení o uznání závazku a svolení k výkonu rozhodnutí sepsané formou notářského zápisu ze dne 1. října 1998 notářky JUDr. Jany Borské, notářky v Praze, pod spisovou značkou N 363/98, Nz 307/98, co do ujednání, podle kterého je věřitel oprávněn účtovat dlužníkovi úroky z prodlení až do výše 0,5 % denně z objemu včas nesplaceného úroku a ve čtvrtém výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů; věc
se
potud
vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

III. Ve zbývajícím rozsahu
se
dovolání
zamítá
.

O d ů v o d n ě n í:



Rozsudkem ze dne 30. června 2005, č. j. 7 Cm 169/1999-170, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 15. prosince 2005, č. j. 7 Cm 169/99-197, Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobci a/ až c/ domáhali vůči žalované určení, že:

- žalovaná nemá zástavní právo k nemovitostem označeným ve výroku (k domu a třem pozemkům - dále též jen sporné nemovitosti ), že tyto nemovitosti nejsou zatíženy věcným břemenem předkupního práva ve prospěch žalované, že žalovaná nemá zástavní právo k bytové jednotce označené ve výroku, a že tato bytová jednotka není zatížena věcným břemenem předkupního práva ve prospěch žalované (bod I. výroku),

- smlouva uzavřená mezi žalobkyní a/ a žalovanou ze dne 1. října 1998, evidovaná pod registračním číslem P 28/9/98 a dále Dohoda a prohlášení o uznání závazku a svolení k výkonu rozhodnutí sepsaná formou notářského zápisu ze dne 1. října 1998 notářky JUDr. Jany Borské, notářky v Praze, pod spisovou značkou N 363/98, Nz 307/98, jsou neplatné (bod III. výroku).

Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:

1/ Společnost Bankovní dům SKALA, a. s. (jako věřitelka), uzavřela se žalobkyní a/ (jako dlužnicí) dne 10. února 1995 smlouvu o úvěru (dále též jen úvěrová smlouva ).

2/ V důsledku prodeje podniku se novou věřitelkou žalobkyně a/ z úvěrové smlouvy stala Union banka a. s. (dále též jen banka ).

3/ Banka (jako postupitel) uzavřela se žalovanou (jako postupníkem) dne 28. září 1998 smlouvu o postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy ve výši 10.555.510,- Kč (dále též jen postupní smlouva )

4/ Notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti ze dne 1. října 1998 sp. zn. N 363/98, Nz 307/98, uznala žalobkyně a/ svůj závazek vůči bance ve výši 10.555.510,- Kč.

Soud vyšel z toho, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen o. s. ř. ), žalobu však neměl za důvodnou.

K jednotlivým námitkám žalobců soud uvedl, že:

1/ Skutečnost, že žalobkyni a/ nebylo oznámeno postoupení pohledávky, nemá vliv na platnost postoupení.

2/ To, že postupní smlouvou se braly úroky z úroků (anatocismus), nečiní podle soudu absolutně neplatnou ani tuto smlouvu, ani navazující úkony. Smlouva je jen relativně neplatná v rozsahu, v němž bylo sjednáno úročení úroků. Žalobci netvrdili ani neprokazovali, že by nároky z úvěrové smlouvy, jež se (byť nepřesně) promítly do postupní smlouvy a následně do uznání závazku, byly již zcela splněny a že by tedy z té příčiny zaniklo zajištění závazku formou zástavního práva a práva odpovídajícího věcnému břemeni.

3/ Úplata za postoupení pohledávky byla uhrazena. Nadto podle § 155 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ) lze zajistit i budoucí závazek, takže námitka, že žalovaná k 1. říjnu 1998 nebyla oprávněnou ze smlouvy, by neobstála, i kdyby měla oporu v provedeném dokazování.

4/ Ani případná částečná neplatnost postupní smlouvy nezpůsobuje neplatnost uznání závazku z 1. října 1998. Uznáním závazku založenou vyvratitelnou domněnku existence závazku v době uznání (§ 323 odst. 1 věta první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku - dále též jen obch. zák. ) se žalobcům nepodařilo vyvrátit.

5/ Zástavní smlouva a smlouva o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni nejsou neplatné pro neurčitost v označení svého předmětu.

6/ Nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalovaná vyvolala omyl, v němž podle svého tvrzení jednala žalobkyně a/. To, zda žalobkyně a/ měla k dispozici výpisy z úvěrového účtu, nepokládal soud za rozhodné. Již v notářském zápisu ze dne 9. března 1998 uznala žalobkyně a/ dluh vůči bance ve výši 9.977.786,- Kč, takže její obdobný postup (po postoupení pohledávky) vůči žalované nemůže být omylem žalovanou vyvolaným.

7/ V posuzované věci nešlo o ani o nedovolené podnikání ani o nepoctivý výkon práva.

K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem:

- ve vztahu k žalobcům a/ a b/ zrušil (pro částečné zpětvzetí žaloby) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu týkajícím se sporných nemovitostí a řízení potud zastavil (první výrok),

- zrušil (pro částečné zpětvzetí žaloby) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu týkajícím se bytové jednotky a řízení potud zastavil (druhý výrok),

- ve zbývajícím rozsahu ve výrocích ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (třetí výrok) a

- rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý výrok).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zopakoval dokazování některými listinami, čímž dále zjistil:

1/ Z úvěrové smlouvy, že se týkala poskytnutí úvěru ve výši 33 miliónů Kč, že poslední splátka úvěru ve výši 687.500,- Kč byla splatná 30. dubna 1999, přičemž podle jejího článku IX. každá změna nebo doplnění smlouvy musí mít písemnou formu a stává se jako dodatek nedílnou součástí smlouvy.

2/ Z notářského zápisu ze dne 9. března 1998, NZ 65/98, o dohodě o uznání dluhu, uzavřené mezi žalobkyní a/ a společností Union Trading, a. s. (spravující na základě mandátní smlouvy z 1. listopadu 1997 pohledávky banky), že žalobkyně a/ uznala svůj dluh z úvěrové smlouvy ve výši 9.977.786,- Kč z titulu ve lhůtě splatnosti neuhrazené jistiny z úvěru a ohledně této částky byl dohodnut splátkový kalendář. Jako dluh na jistině do splatnosti žalobkyně a/ tamtéž uznala 10.710.000,- Kč

2/ Z postupní smlouvy, že jejím předmětem byla část pohledávky uvedené v notářském zápisu ze dne 9. března 1998, přičemž pohledávka je specifikována částkou vyšší (10.555.510,11 Kč) než v notářském zápisu (než 9.777.786,- Kč), s tím, že jde o část pohledávky po splatnosti. Podle článku III. postupní smlouvy činí celková výše pohledávky postupitele za dlužníkem k 27. září 1998 21.265.510,11 Kč, z čehož jistina před splatností činí 10.710.000,- Kč, jistina po splatnosti činí 7.745.572,45 Kč, nesplacený úrok 2.224.587,23 Kč a nesplacený úrok z prodlení (sankční) 585.350,43 Kč. Úhrn tří posledních položek činí 10.555.510,11 Kč. Podle článku IV. postupní smlouvy bylo dohodnuto, že úplata za postoupení bude uhrazena při podpisu smlouvy a podle článku VI., že (postupní) smlouva nabývá platnosti dnem jejího podpisu a účinnosti uhrazením dohodnuté úplaty.

3/ Z notářského zápisu ze dne 1. října 1998, že žalobkyně a/ v něm uznává svůj dluh po lhůtě splatnosti z úvěrové smlouvy ve výši 10.555.510,- Kč a zavazuje se jej uhradit do 30. září 1999. Tamtéž se uvádí, že žalobkyně a/ uznala týž dluh též smlouvou z 1. října 1998, č. j. reg. č. P 28/9/28. Dohoda obsažená v notářském zápisu se týká i způsobu splácení a úročení a obsahuje závazek žalobkyně a/ zajistit pohledávku věřitele směnkami a zástavními smlouvami ke sporným nemovitostem. Tamtéž žalobkyně a/ pro případ, že dluh nesplní řádně a včas, svoluje k vykonatelnosti notářského zápisu.

4/ Ze smlouvy z 1. října 1998, č. j. reg. č. P 28/9/28, že žalovaná v ní prohlašuje, že na základně postupní smlouvy má vůči žalobkyni a/ pohledávku z úvěrové smlouvy ve výši 10.555.510,11 Kč (označovanou dále jako původní pohledávka ). Žalobkyně a/ se tamtéž zavazuje původní pohledávku uhradit do 30. září 1999 Kč s 30 % úrokem a zajistit ji zřízením zástavního práva k označeným nemovitostem a k bytové jednotce.

Na takto ustaveném skutkovém základě odvolací soud uzavřel, že:

1/ Žalobce c/ neprokázal, že zajištěná pohledávka zanikla zaplacením.

2/ Úvěrová smlouva neobsahovala žádné ujednání vylučující možnost postoupení pohledávky. Námitka žalobce c/, že postupní smlouva je neplatná pro rozpor s ustanovením § 525 obč. zák., proto není důvodná. Ujednání, podle kterého lze úvěrovou smlouvu měnit jen písemně, postoupení pohledávky nebrání.

3/ Úkolem soudu v této věci je prověřit, zda na základě postupní smlouvy byla část pohledávky platně postoupena na žalovanou, nikoli zkoumat celou smlouvu.

4/ Soud prvního stupně správně vysvětlil, že žalovaná uzavřením smlouvy a dohody z 1. října 1998 nevyvolala omyl u žalobkyně a/. Je věcí žalobkyně a/, že neznala aktuální výši svého dluhu z úvěrové smlouvy a nelze to přičítat žalované. Postupní smlouva, na kterou smlouva a dohoda odkazují, údaj o aktuální výši dluhu obsahuje a při sepisu smlouvy a dohody musela být k dispozici. Žalobkyně a/ (a tedy i žalobkyně b/ jako jednatelka žalobkyně a/) tudíž aktuální výši dluhu musela znát alespoň v rozsahu výše a sklady postupované pohledávky. To, zda obsah postupní smlouvy byl znám žalobci c/, který nebyl smluvní stranou smlouvy z 1. října 1998, je bez významu.

5/ Námitka žalobkyně a/, podle níž postupní smlouva nenabyla účinnosti, není důvodná. V řízení nebylo prokázáno, kdy smlouva nabyla účinnosti (kdy konkrétně byla zaplacena úplata za postoupení), to, že k zaplacení došlo (a smlouva tak účinnosti nabyla), však není zpochybňováno ani žalobci.

6/ Smlouva ze dne 1. října 1998, č. j. reg. č. P 28/9/28 (kterou kopíruje notářský zápis z téhož dne), není novací ani narovnáním. Jejím obsahem je dohoda o způsobu splácení postoupené části pohledávky; tato smlouva žalobkyni a/ nezakládá žádné nové závazky (v porovnání s těmi, které měla podle úvěrové smlouvy). Strany se mimo jiné dohodly, že dosavadní nesplacené úroky se stanou součástí jistiny; takový postup ovšem připustil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002 (jde o rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněný pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen R 5/2006 ).

7/ S námitkou, že zástavní smlouva je neplatná pro nedostatečné určení zástavy, se řádně vypořádal soud prvního stupně. Sporné nemovitosti jsou v zástavní smlouvě identifikovány dostatečně určitě. Námitka žalobce c/, že původní pohledávka z úvěrové smlouvy již byla zajištěna zástavním právem, je právně bez významu, neboť nic nebránilo dalšímu zajištění.

8/ Závěr soudu prvního stupně, že smlouvou o zřízení věcného břemene v podobě předkupního práva ke sporným nemovitostem ze dne 1. října 1998 bylo toto věcné břemeno zřízeno, je správný.

Proti třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež mají za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítajíce, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. , tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíce, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v dotčeném rozsahu zrušil a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že se nevypořádal s jejich námitkou, že smlouva z 1. října 1998, č. j. reg. č. P 28/9/28, notářský zápis z 1. října 1998, dvě zástavní smlouvy z 1. října 1998 a dvě smlouvy o zřízení předkupního práva jako věcného břemene z 1. října 1998 jsou stiženy absolutní neplatností ve smyslu § 39 obč. zák.

Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřují dovolatelé konkrétně v tom, že:

1/ Žalovaná označené smlouvy uzavírala v době, kdy nebyla věřitelkou pohledávky z úvěrové smlouvy, a to vzhledem ke způsobu, jakým byla v článku IV. postupní smlouvy sjednána účinnost postupní smlouvy. K úhradě úplaty za postoupení, s níž se pojila účinnost postupní smlouvy, došlo až 21. října 1998. Před tímto datem nebyla žalovaná oprávněna ani činit právní úkony vedoucí ke změně právního poměru mezi původním věřitelem (bankou) a žalovaným (správně žalobkyní a/).

Odvolacímu soudu v této souvislosti též vytýkají, že důkaz o tom, kdy došlo k úhradě úplaty za postoupení, neprovedl z moci úřední sám.

2/ Podle úvodních ustanovení smlouvy z 1. října 1998, č. j. reg. č. P 28/9/28, má jít o inominátní smlouvu ve smyslu § 51 obč. zák., kterou podnikatelé mezi sebou nemohou uzavřít, jak plyne z kogentního ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. To sice nečiní smlouvu samo o sobě neplatnou, má to však na ni dopad co do určitosti předmětu závazků ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák.

Bylo-li hospodářským účelem (kauzou) této smlouvy stanovení způsobu splácení dluhu žalobkyní a/ (jak dovozuje odvolací soud), je tento předmět smlouvy v ní vyjádřen (vzhledem k článkům III., V., VII. a VIII.) neurčitě i nesrozumitelně. Smlouva je v článku VIII. označena jako úvěrová, ačkoli tou svým předmětem není a v článku III. odst.1 má povahu smlouvy o smlouvě budoucí, jejíž podstatné náležitosti však neobsahuje.

3/ Úvěrová smlouva obsahovala zákaz provádění jejích jednostranných změn. Její zahrnutí do podniku (§ 5 obch. zák.) a zcizení coby jeho součástí bance (smlouvou o prodeji podniku z 30. listopadu 1996) však takovou změnou je, stejně jako rozdělení pohledávky na dvě a postoupení těchto dvou částí různým subjektům.

4/ Není možné změnit úvěrovou smlouvu uzavřenou podle obchodního zákoníku inominátní smlouvou uzavřenou podle občanského zákoníku.

5/ Zákaz braní úroků z úroků nelze obejít dohodou o tom, že se úroky a úroky z prodlení od určité doby stanou součástí jistiny. Odvolací soud nepřihlédl k tomu, že R 5/2006 tuto možnost připustilo jen ohledně úroků a nikoli ohledně úroků z prodlení. Takový výklad zákona je nadto zřejmým obcházením zákona, rozporným s § 39 obč. zák. a soudní judikatura by měla být přehodnocena.

6/ Výše nově sjednaných řádných úroků (30% ročně z původní pohledávky, tj. 3,166.653,- Kč) je naprosto nepřiměřená, když na výši těchto úroků nemá vliv míra splacení jistiny a jde o požadavek rozporný s ustanovením § 265 obch. zák.

7/ Soudy nižších stupňů se nevypořádaly s článkem V. smlouvy z 1. října 1998, č. j. reg. č. P 28/9/28, obsahující dohodu o úročení úroků; odvolací soud přitom sám uvedl, že žalobní petit v sobě subsumoval i požadavek na určení částečné neplatnosti smlouvy.

8/ Je-li neplatná smlouva z 1. října 1998, č. j. reg. č. P 28/9/28, jsou neplatné také smlouvy, které pohledávku smlouvou založenou zajišťují.

Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, poukazujíc na to, že dovolatelé neoznačili, v čem spatřují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Celé dovolání považuje žalovaná pouze za polemiku dovolatelů se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a hodnocením jednotlivých důkazů. Dále uvádí, že není podstatné, jak je smlouva označena, ale co je jejím obsahem, proto pouhý nesprávný odkaz na ustanovení § 51 obč. zák. nemůže způsobovat neplatnost takovéto smlouvy. Žalovaná považuje celé řízení za snahu dlužnice (žalobkyně a/) vyhýbat se i nadále plnění dobrovolně přejatých závazků. Dodává, že o platnosti postupní smlouvy i dalších smluv již pravomocně rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze v řízení o vydání předmětu úschovy.

Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že v dovolacím řízení nepřihlížel k novým (dalším) argumentům, které žalobce c/ uváděl v doplněních svého dovolání z 15. listopadu 2007, 14. května 2009, 11. června 2009 a 4. listopadu 2009, neboť se tak stalo po lhůtě vyhrazené možným změnám a doplněním dovolacích důvodů ustanovením § 242 odst. 4 o. s. ř.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti čtvrtému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení s § 218 písm. c/ o. s. ř. (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rozsahu, v němž žalobkyně a/ a b/ podaly dovolání proti té části třetího výroku, kterou odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně též ohledně požadavku žalobce c/, aby bylo určeno, že žalovaná nemá zástavní právo ke sporným nemovitostem a že tyto nemovitosti nejsou zatíženy věcným břemenem předkupního práva ve prospěch žalované, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení s § 218 písm. b/ o. s. ř., jako subjektivně nepřípustné.

Žalobkyně a/ a b/ přehlédly, že v tomto rozsahu ony samy vzaly svou žalobu zpět (o čemž odvolací soud rozhodl prvním výrokem svého rozsudku, dovoláním nenapadeným) a právo domáhat se dovoláním věcného přezkumu výroku týkajícího se jen žalobce c/ jim proto nenáleží. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být v dané věci jinak objektivně přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde).

Důvod založit přípustnost dovolání podle označeného ustanovení (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam), pak Nejvyšší soud nemá ve vztahu k prověření dovolací námitky, podle které platí, že je-li neplatná smlouva z 1. října 1998, č. j. reg. č. P 28/9/28, jsou neplatné také smlouvy, které pohledávku smlouvou založenou zajišťují (srov. bod 8/ dovolacích námitek), tedy dvě zástavní smlouvy z 1. října 1998 a dvě smlouvy o zřízení věcného břemene předkupního práva z 1. října 1998.

Platnost zástavních smluv a smluv o zřízení věcného břemene předkupního práva není závislá na platnosti smlouvy z 1. října 1998, č. j. reg. č. P 28/9/28, a notářského zápisu z 1. října 1998. Pro zástavní smlouvy zajišťující pohledávku ve výši 10.555.510,- Kč je určující existence této pohledávky z úvěrové smlouvy, nabyté žalovanou v témže rozsahu postupní smlouvou. Skutečnost, že účinnost postupní smlouvy případně nastala až po uzavření těchto smluv (po 1. říjnu 1998) není podle ustálené rozhodovací praxe soudů určující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 1014/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2006, pod číslem 15).

Důvod připustit dovolání žalobce c/ v rozsahu, v němž směřuje proti té části třetího výroku, kterou odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně též ohledně požadavku žalobce c/, aby bylo určeno, že žalovaná nemá zástavní právo ke sporným nemovitostem a že tyto nemovitosti nejsou zatíženy věcným břemenem předkupního práva ve prospěch žalované, tedy Nejvyšší soud neměl (ostatní dovolací námitky se platností obou smluv nezabývají a skutkový závěr odvolacího soudu, že zajištěná pohledávka nebyla uhrazena, dovoláním nebyl /a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání ani nemohl být/ zpochybněn).

Ve zbývajícím rozsahu (směřovalo-li dovolání proti té části třetího výroku, kterou odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do požadavku na určení neplatnosti smlouvy ze dne 1. října 1998, č. j. reg. č. P 28/9/28, a notářského zápisu z 1. října 1998), shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když mu přisuzuje ve věci samé po právní stránce zásadní význam v řešení otázek dovoláním otevřených (vyjma bodu 8/ výše).

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Dle ustanovení § 524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odstavec 2).

Ustanovení § 525 odst. 2 obč. zák. pak určuje, že nelze postoupit pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem.

Nejvyšší soud shledává dovolání všech tří žalobců opodstatněným co do posouzení platnosti ujednání v obou dohodách, podle kterého je věřitel oprávněn účtovat dlužníkovi úroky z prodlení až do výše 0, 5 % denně z objemu včas nesplaceného úroku (srov. bod 7/ dovolacích námitek).

V tomto ohledu jde o ujednání zjevně odporující závěrům obsaženým v R 5/2006, na nichž nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit. Proto napadené rozhodnutí v tomto rozsahu zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/, § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

Dovolací námitku spočívající v požadavku na přehodnocení závěru (obsaženého v R 5/2006), podle kterého lze sjednat, že příslušenství pohledávky se stanou součástí jistiny (bod 5/ dovolacích námitek), nemá soud za důvodnou (závěry obsažené potud v R 5/2006 pokládá nadále za platné). Jakkoli závěr o právu účastníků dohodnout se, že příslušenství pohledávky se stane součástí jistiny, se v R 5/2006 výslovně pojil jen ke smluveným úrokům, je v souladu s principem smluvní autonomie, jak jej vyložil Ústavní soud např. v nálezu ze dne 3. ledna 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 17, ročníku 2000, části I., pod pořadovým číslem 1, neomezit dotčený závěr jen na tento druh příslušenství pohledávky a dovolání proto ani potud neshledává opodstatněným.

K námitce, že žalovaná nebyla k 1. říjnu 1998 majitelkou pohledávky, které se týkaly uvedeného dne uzavřené smlouvy (bod 1/ dovolacích námitek), Nejvyšší soud uvádí, že tam, kde smluvní strany při uzavření smlouvy věděly (musely být srozuměny s tím), že jejich ujednání se stane účinným (v jimi sjednaném právním poměru se prosadí) jen za předpokladu, že (vůbec) nastane účinnost smlouvy na jejímž základě jedna ze smluvních stran jedná jako vlastník věci (zde věřitel jako majitel pohledávky), nečiní jejich smlouvu neplatnou (podle § 39 obč. zák.) jen to, že v době uzavření jejich smlouvy (zde dohod z 1. října 1998) byla smlouva na jejímž základě jedna ze smluvních stran jedná jako vlastník věci (věřitel jako majitel pohledávky) sice platně uzavřena, leč dosud nenabyla účinnosti.

To je i případ této věci, když odvolací soud v daných souvislostech přiléhavě vysvětlil, že žalobkyně a/ (coby dlužnice) i žalobkyně b/ (coby jednatelka dlužnice) musely při uzavření smluv z 1. října 1998 znát obsah postupní smlouvy a s tím, že jejich ujednání se stane účinným jen za předpokladu, že (vůbec) nastane účinnost postupní smlouvy, musely být srozuměny.

Také v hodnocení určitosti smluv z 1. října 1998 se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, když o obsahu práv a povinností jimi nastolených nepochybuje a z označení smluv žádné důsledky vedoucí k závěru o nemožnosti formulace jejich obsahu rovněž nedovozuje (srov. body 2/ a 4/ dovolacích námitek).

S přihlédnutím ke skutkově vymezenému vývoji úvěrového vztahu, z nějž vzešla ujednání z 1. října 1998 a k (těmito ujednáními) nově nastolenému splátkovému režimu neshledává Nejvyšší soud opodstatněnou ani výhradu dovolatelů opírající se o tvrzený rozpor s ustanovením § 265 obch. zák. (bod 6/ dovolacích námitek).

Zbývá dodat, že zahrnutí úvěrové smlouvy do podniku a zcizení coby jeho součásti (smlouvou o prodeji podniku z 30. listopadu 1996), stejně jako rozdělení pohledávky na dvě a postoupení těchto dvou částí různým subjektům, není jednáním, jež by - v intencích § 525 odst. 2 obč. zák. - odporovalo dohodě s dlužníkem (žalobkyní a/) charakterizované v úvěrové smlouvě zákazem provádění jejích jednostranných změn (bod 3/ dovolacích námitek).

K postoupení různých částí pohledávky dvěma subjektům srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007. V tomto rozsudku (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu a na který se v podrobnostech odkazuje), Nejvyšší soud mimo jiné uzavřel, že smlouvou o postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele, tj. do právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem nastoupí na místo původního věřitele (postupitele) věřitel nový (postupník), aniž by došlo ke změně v obsahu závazku. Tyto závěry přitom Nejvyšší soud uplatňuje i v situacích, kdy je postupována jen část pohledávky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2766/2007, jenž je veřejnosti opět k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Dovolání žalobců proto Nejvyšší soud ve zbývajícím rozsahu zamítl jako neopodstatněné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.

V novém rozhodnutí rozhodne odvolací soud znovu též o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně 31. května 2010

JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu