29 Cdo 1609/2010
Datum rozhodnutí: 15.02.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




29 Cdo 1609/2010


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce SVAZU ČESKÝCH A MORAVSKÝCH BYTOVÝCH DRUŽSTEV , zájmového sdružení právnických osob, se sídlem v Praze 4, Podolská 401/50, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 00056553, zastoupeného JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, proti žalované České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 17 C 3/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 19 Co 36/2009-59, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Brně k odvolání žalobce rozsudek ze dne 22. října 2008, č. j. 17 C 3/2008-21, jímž Městský soud v Brně zamítl žalobu o určení, že ve výroku označená nemovitost (dále jen sporná nemovitost ) je ve vlastnictví žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř. ).
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním - jakožto mimořádným opravným prostředkem - napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, připouští-li to zákon. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve zbývajícím rozsahu, v němž směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, pak dovolání může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však žádnou otázku, jež by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá.
Závěr, podle něhož nepožádal-li žalobce ve lhůtě jednoho roku od účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., tj. do 30. června 2000, stát o změnu práva trvalého užívání dotčeného pozemku na vlastnictví, nedochází ke změně práva trvalého užívání na vlastnictví a toto právo zaniká, plyne zcela jednoznačně z ustanovení § 879c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), i ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek ze dne 31. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 3425/2008, jenž je, stejně jako všechna ostatní níže označená rozhodnutí, veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu) a napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
S dopady nálezu Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, vyhlášeného pod č. 278/2004 Sb., na aplikaci ustanovení § 879c obč. zák., se Nejvyšší soud vypořádal v rozsudcích ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 či ze dne 31. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 3425/2008; ani tato otázka tudíž napadené rozhodnutí nečiní zásadně právně významným.
Závěr, podle něhož je právo trvalého užívání právem obligačním, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 2599/2003; pro jeho potvrzení tudíž není důvodu připouštět dovolání.
Klade-li pak dovolatel otázku, zda podání žádosti u obce namísto u státu nelze považovat za omluvitelný právní omyl, vychází z jiného než soudy učiněného skutkového stavu (podle kterého s dotčeným pozemkem Statutární město Brno nikdy nehospodařilo); obsahově tak uplatňuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a ods.t 3 o. s. ř., jenž však nemá u dovolání, jež může být přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., k dispozici a k jehož přezkoumání založit přípustnost dovolání v projednávané věci nelze.
Konečně otázky, zda dovolatel mohl vlastnické právo k dotčenému pozemku vydržet, a zda má být hospodářská smlouva hodnocena podle označení nebo obsahu , napadené rozhodnutí nečiní zásadně právně významným již proto, že odvolací soud na jejich posouzení napadené rozhodnutí nezaložil. Naopak uzavřel, že tvrzení dovolatele, z nichž dovozoval závěr o vydržení vlastnického práva k pozemku, jakož i důkazy k jejich prokázání byly uplatněny v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř. a představují nepřípustný nový nárok, jímž se odvolací soud nemohl v projednávané věci zabývat.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (od 1. července 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 15. února 2012

JUDr. Petr Šuk
předseda senátu