29 Cdo 1598/2012
Datum rozhodnutí: 29.05.2014
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 175 o. s. ř.



29 Cdo 1598/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobce J. Z. , zastoupeného Mgr. Janem Hoškem, advokátem, se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980, PSČ 386 01, proti žalovanému J. S. , zastoupenému JUDr. Miloslavem Havlenou, advokátem, se sídlem v Blatné, tř. J. P. Koubka 81, PSČ 388 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 62/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2011, č. j. 9 Cmo 353/2010-161, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.019,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 15. července 2009, č. j. 48 Cm 62/2008-80, jímž Krajský soud v Plzni ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 30. května 2008, č. j. 62 Sm 119/2008-9, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 400.000,- Kč s 6% úrokem od 2. října 2006 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.333,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a odkazuje na ustanovení § 175 odst. 1 a § 205 (správně zřejmě § 205a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a na ustanovení čl. I. § 28 odst. 2 (ve spojení s § 78 odst. 1), § 48, § 53 odst. 1 a § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen směnečný zákon ) shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovanému se správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom zdůraznil, že:
1) Neshledal důvody pro provedení revizního znaleckého posudku (navrženého žalovaným v průběhu odvolacího řízení) ohledně (ne)pravosti podpisu žalovaného na směnce, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (šlo o směnku vlastní, jíž měl vystavit žalovaný v K. dne 10. srpna 2006 na řad společnosti EXE LOGISTICS CZ s. r. o., znějící na směnečný peníz 400.000,- Kč, splatnou 1. října 2006 a indosovanou na žalobce dne 14. října 2006 dále jen sporná směnka ), a to jednak z důvodů věcných , maje závěry znaleckého posudku zpracovaného znalkyní z oboru písmoznalectví Mgr. Ninou Trojanovou za dostatečné pro posouzení (ne)důvodnosti vznesené námitky zfalšování podpisu žalovaného , jednak z důvodů procesních daných zásadami koncentrace směnečného řízení a neúplné apelace platné i pro dané odvolací řízení .
2) Žalovaný je jako výstavce vlastní směnky přímým směnečným dlužníkem, nepředložení směnky k placení proto není spojeno se ztrátou směnečných nároků vůči němu.
3) Na platnost směnky nemůže mít vliv okolnost, zda se žalovaný v okamžiku jejího podpisu skutečně zdržoval v místě uvedeném na směnce jako místo jejího vystavení; pro závěr o platnosti vlastní směnky je určující pouze to, zda jsou na ní uvedeny všechny obsahové náležitosti vymezené v ustanovení čl. I. § 75 směnečného zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání žalovaného jako zjevně bezdůvodné odmítnout.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné z povahy věci posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Jakkoli dovolatel co do dovolacích důvodů poukazuje (jen) na ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., polemikou se závěrem odvolacího soudu o nedůvodnosti námitky, podle níž žalovaný spornou směnku nepodepsal, ve skutečnosti zpochybňuje správnost skutkového zjištění ohledně pravosti podpisu žalovaného na směnce, tj. uplatňuje (nepřípustně) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze. Přitom dovolatel brojí proti hodnocení důkazu znaleckým posudkem znalkyně Mgr. Niny Trojanové, jak jej provedly soudy nižších stupňů, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2005, pod číslem 145). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc nezpůsobilého dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
Pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou bezvýznamné i námitky dovolatele, jimiž vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vytýkaná vada (jež měla spočívat v tom, že odvolací soud neprovedl žalovaným navržený důkaz revizním znaleckým posudkem) totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje (odvolací soud se ostatně s důvody, pro které tento důkaz nebyl proveden, v odůvodnění svého rozhodnutí odpovídajícím způsobem vypořádal, když vysvětlil, proč má závěry znaleckého posudku zpracovaného znalkyní Mgr. Ninou Trojanovou za přesvědčivé a postačující pro rozhodnutí dané věci bez toho, aby je bylo nutné podrobit reviznímu znaleckému zkoumání). K právu soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, pak v obecné rovině srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Konečně na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu výhrady, podle níž se soudy nižších stupňů nezabývaly námitkou žalovaného, že neexistovala směnečná dohoda s původním majitelem směnky. Je tomu tak již proto, že žalovaný námitku neexistence kauzy (tj. tvrzení, že mezi dlužníkem a prvním majitelem směnky nikdy neexistoval žádný vlastní mimosměnečný vztah, na jehož základě by byla směnka vystavena) ve včasných námitkách neuplatnil a soudy nižších stupňů tak k ní se zřetelem ke koncentraci řízení o námitkách (srov. ustanovení § 175 odst. 1, 4 o. s. ř.) nemohly při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, přihlížet. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že z obsahového hlediska námitku neexistence kauzy zjevně nevystihuje ani (v námitkách uplatněné) tvrzení, že žalovaný původnímu majiteli směnky nikdy žádnou finanční částku nedlužil a ani dnes nedluží . Není totiž pochyb o tom, že bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka nemusí být jen existence jiného peněžitého závazku směnečného dlužníka vůči prvnímu majiteli směnky (srov. v této souvislosti např. závěry, jež Nejvyšší soud formuloval ohledně možnosti zajistit směnkou splnění pohledávky za třetí osobou v rozsudcích ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněného pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 13. května 1998, sp. zn. 1 Odon 140/97).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 2. dubna 2012), která podle ustanovení § 7 bodu 6. a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí (z tarifní hodnoty ve výši 533.414,74 Kč viz § 8 odst. 1 advokátního tarifu) částku 10.460,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 2.259,60 Kč tak činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 13.019,60 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. května 2014
JUDr. Jiří Z a v á z a l předseda senátu