29 Cdo 1539/2010
Datum rozhodnutí: 25.04.2012
Dotčené předpisy: § 3 ZKV ve znění do 31.12.2007, § 4a ZKV ve znění od 01.04.1998 do 30.04.2000, § 135 odst. 2 obch. zák. ve znění od 01.07.1996 do 31.12.2000, § 193 odst. 2 obch. zák. ve znění od 01.07.1996 do 31.12.2000




29 Cdo 1539/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce NOVAFRUIT s. r. o. , se sídlem v Praze 8 - Libni, Budínova 1/23, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 61678805, zastoupeného JUDr. Janou Novákovou, advokátkou, se sídlem v Kostelci nad Labem, Neratovická 218, PSČ 277 13, proti žalované D. Š. , zastoupené JUDr. Vlastimilem Skopečkem, advokátem, se sídlem v Plzni, B. Smetany 1, PSČ 301 37, o zaplacení částky 264.868,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 1406/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2009, č. j. 29 Co 278/2009 - 264, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2009, č. j. 29 Co 278/2009 - 264, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 15. října 2008, č. j. 7 C 1406/2005 - 198, uložil Okresní soud v Nymburce žalované (D. Š.) zaplatit žalobci (NOVAFRUIT s. r. o.) do 30 dnů od právní moci rozsudku částku 264.868,70 Kč s příslušenstvím (tvořeným specifikovaným úrokem z prodlení) s tím, že povinnost žalované zaniká v rozsahu plnění poskytnutého žalobci dlužníkem L. K. KONTAKT, spol. s r. o. v likvidaci (dále též jen společnost L ) [bod I. výroku]. Dále žalobu zamítl v rozsahu týkajícím se části úroku z prodlení (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku), včetně nákladů státu (bod IV. výroku).
Soud - vycházeje z ustanovení § 135 odst. 2 a § 193 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), ve znění účinném do 31. prosince 2000 a dále z ustanovení § 306 odst. 1, § 310, § 391 odst. 1 a § 397 obch. zák. - dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalovaná (jako bývalá jednatelka společnosti L) v době po 31. prosinci 1998 porušila povinnost podat návrh na konkurs na společnost L, takže ve smyslu ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák. (v rozhodném znění), ve spojení s ustanovením § 135 odst. 2 obch. zák. (v rozhodném znění), ručí za závazky společnosti L vzniklé po tomto datu, včetně pohledávky přiznané žalobci rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2002, č. j. 20 Cm 275/2000-65, který nabyl právní moci dne 2. října 2002, ve výši 264.868,70 Kč s příslušenstvím tvořeným úroky z prodlení. Proto žalobě v rozsahu daném bodem I. výroku vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. září 2009, č. j. 29 Co 278/2009 - 264, změnil rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu o zaplacení částky 264.868,70 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok). Dále změnil rozsudek okresního soudu v bodě IV. výroku a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud především uvedl, že opakoval dokazování výpisem z obchodního rejstříku společnosti L, z nějž zjistil, že žalovaná byla jednatelkou společnosti L v době od 14. února 1992 do 6. prosince 1999, přičemž ke dni zápisu společnosti L do obchodního rejstříku měli všichni společníci (včetně žalované) splaceno 100 % svého vkladu. Dále poukázal na ustanovení § 133 odst. 1, § 135 odst. 2, § 193 a § 194 odst. 5 obch. zák. (ve znění účinném od 1. července 1996 do 31. prosince 2000), uváděje, že stále platí, že prvořadou povinnost k plnění vůči žalobci má společnost L (jež s ním byla ve smluvním vztahu) a to částkou 264.868,70 Kč s příslušenstvím, coby závazkovou povinnost k úhradě kupní ceny za dodané zboží (potud odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2009, sp. zn. 25 Cdo 230/2007 /toto rozhodnutí je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu/ ).
Dále uvedl, že v případě posouzení nároku žalobce podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ), je nutno vycházet ze znění účinného ke dni splatnosti závazků žalobce (červen až červenec 1999). Odpovědnost osob uvedených v ustanovení § 3 odst. 2 ZKV (ve znění účinném do 31. prosince 2007) za porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit. Břemeno tvrzení i důkazní ohledně přímého příčinného vztahu mezi nesplněním povinnosti a vznikem škody leží na žalobci (potud odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 4462/2008).
Podle odvolacího soudu je ustanovení § 3 ZKV zvláštním ustanovením postihujícím jako možné škůdce v něm vyjmenované osoby (dlužníka, potažmo subjekty uvedené v odstavci 2) a vymezujícím okruh oprávněných osob (poškozených), tak, že jimi jsou (jen) dlužníkovi věřitelé. V případě dlužníka právnické osoby, která není v likvidaci, je podáván návrh na prohlášení konkursu prostřednictvím jeho statutárních orgánů (u společnosti s ručením omezeným je to jednatel). Mezi podáním, jímž povinnost podat návrh na prohlášení konkursu plní dlužník (§ 3 odst. 1 ZKV) a podáním, jímž tuto povinnost plní (za sebe) osoby uvedené v § 3 odst. 2 ZKV, není z formálního i obsahového hlediska rozdílu, když v obou případech se návrh podává jménem dlužníka, pokračoval odvolací soud, odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2003, sp. zn. 1 Ko 297/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003 pod číslem 30.
Povinnost podat (jménem společnosti) návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti by podle § 3 odst. 2 ZKV měla (za předpokladu, že společnost L byla v rozhodné době v úpadku ve formě platební neschopnosti nebo předlužení) i žalovaná jako tehdejší jednatelka společnosti L. Závěr, že osoba uvedená v § 3 odst. 2 ZKV porušila povinnost podat jménem dlužníka označeného v § 3 odst. 1 ZKV návrh na prohlášení konkursu bez zbytečného odkladu poté, co se dlužník ocitl v úpadku, však má smysl činit jen tehdy, byl-li dlužníkův úpadek osvědčen (byť i na základě návrhu podaného některým z dlužníkových věřitelů) alespoň později.
Odvolací soud k tomu dodal, že nemá důvod odchýlit se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a jeho právních závěrů obsažených v rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněném pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 33/2008 ), podle něhož žaloba o náhradu škody opírající se o úpravu obsaženou v ustanovení § 3 ZKV, ve znění účinném do 31. prosince 2007, nemůže uspět, nebyl-li návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebo návrh na vyrovnání vůbec podán a nebyl-li na základě takového návrhu (lhostejno, zda podaného dlužníkem nebo věřitelem) osvědčen úpadek dlužníka prohlášením konkursu na jeho majetek, povolením vyrovnání, případně zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku.
Na společnost L nebyl podán návrh na prohlášení konkursu a to, že žalobce nepodnikl příslušné právní kroky k vymožení pohledávky za společností L (která dluh neuhradila dobrovolně), nemůže samo o sobě založit odpovědnost žalované za vznik škody.
Podle odvolacího soudu není dána ani odpovědnost žalované coby společníka podle ustanovení § 106 odst. 2 obch. zák., jelikož společník ručí za závazky společnosti do výše svého nesplaceného vkladu zapsaného v obchodním rejstříku, přičemž vklady společníků, včetně žalované, byly splaceny již v době zápisu společnosti L do obchodního rejstříku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolacímu soudu dovolatel úvodem vytýká, že s názorem podloženým odkazem na R 33/2008 jej seznámil teprve při ústním odůvodnění rozsudku, v čemž dovolatel spatřuje porušení svých práv (jelikož mu nebyl dán prostor k vyjádření, v jehož rámci by již tehdy byl schopen vysvětlit názor obsažený v tomto dovolání). Argumentace obsažená v R 33/2008 totiž podle dovolatele nemůže obstát buď v každém, anebo jen v tomto případě.
K tomu dovolatel poukazuje na to, že v době vzniku jeho pohledávky vůči společnosti L existovala jiná právní úprava, než je ta, na kterou v souvislosti s argumentací R 33/2008 odkazuje odvolací soud. Dovolatel uvádí, že odpovědnost osob povinných podat za právnickou či fyzickou osobu návrh na prohlášení konkursu se začala řešit teprve novelou zákona o konkursu a vyrovnání provedenou zákonem č. 94/1996 Sb. a účinnou od 1. června 1996, prostřednictvím ustanovení § 68a ZKV. Uvedené ustanovení bylo posléze nahrazeno ustanovením § 4a ZKV (novelou zákona o konkursu a vyrovnání provedenou zákonem č. 12/1998 Sb. a účinnou od 1. dubna 1998). V době vydání R 33/2008 pak byla odpovědnost statutárních orgánů úpadce upravena ustanovením § 3 ZKV jako odpovědnost za škodu, která vznikne věřitelům.
Dovolatel zdůrazňuje, že svůj nárok vůči žalované odvozuje od počátku od jiného právního předpisu než je zákon o konkursu a vyrovnání a z jiného titulu, než je odpovědnost za škodu. Tvrzeným titulem je zákonné ručení, jak vyplývá z ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák. (respektive z ustanovení § 135 obch. zák.), ve znění novely provedené s účinností od 1. července 1996 zákonem č. 142/1996 Sb. (tuto úpravu zrušil s účinností od 1. ledna 2001 zákon č. 370/2000 Sb.).
Žalovaná tedy ručila za závazky společnosti L v době od 1. července 1996 do 1. ledna 2001.
Z R 33/2008 je podle dovolatele použitelný závěr týkající se věřitelů, jejichž pohledávka vznikla poté, co nastal úpadek dlužníka (o tom, že škodou se v takovém případě rozumí rozdíl mezi tím, co dlužníku zbývá splnit věřiteli a částkou, kterou věřitel posléze obdržel v konkursu na úhradu této pohledávky). Dovolatel však nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že nebyl-li konkursním soudem osvědčen dlužníkův úpadek, není možné rozhodovat o odpovědnosti jednatele.
Míní, že takový náhled nemůže obstát nejen v jeho případě (kdy svůj nárok opírá o ručení), ale ani v případech podle § 3 ZKV (ve znění účinném do 31. prosince 2007), postižených R 33/2008.
Věřitel je totiž tímto způsobem nucen nejprve podat návrh na konkurs na majetek dlužníka a to zejména za situace, kdy je zcela evidentní, že náklady související s podáním návrhu na konkurs dlužníka, tj. záloha na náklady konkursu, by byly pro věřitele nevratné . Nejde přitom o nízké částky, ale o částky ve výši minimálně 50.000,- Kč na zálohu na náklady konkursu a na právní zastoupení. Zákon sice hovoří o záloze na náklady konkursu jako o vratné, při absolutní finanční neschopnosti dlužníka (o kterou jde i v tomto případě) se však taková záloha stává nevratnou.
Věřitel - navrhovatel, který nezlomí hůl nad nedobytnou pohledávkou vůči dlužníku a chce ji po statutárním orgánu, který zavinil dlužníkovu insolvenci, musí podstoupit kolotoč konkursního řízení dlužníka, jenž ho stojí spoustu času a financí, aby posléze (je-li konkursním soudem ověřeno, že v konkursu nic nedostane) s důkazním břemenem na krku prokazoval zavinění statutárního orgánu a zdaří-li se mu to, zjistí, že tento statutární orgán již dávno upravil své finanční poměry tím, že se zbavil postižitelného majetku (k čemuž dovolatel poznamenává, že např. žalovaná darovala svůj dům potomkům, přestože žalobce podal návrh na předběžné opatření formou zákazu převodu).
Takový postup vůči věřitelům pokládá žalobce za šikanózní, s tím, že vyžadovat jej znamená prohlubovat právní nejistotu věřitelů, což je v rozporu s ústavními principy České republiky.
V řízení před soudem prvního stupně bylo nade vši pochybnost prokázáno, že dlužník byl ve stavu úpadku několik let před vznikem dovolatelovy pohledávky. Žalovaná, byť tuto povinnost měla, nepodala návrh na konkurs (společnost, respektive svůj podíl, poté převedla na bílého koně a založila si další společnost, kterou též přivedla do konkursu) a neučinil tak ani další jednatel (onen bílý kůň) a poté ani jeden z likvidátorů jmenovaných soudem, přestože dlužník je i nadále v úpadku a není schopen uhradit dovolateli jeho vykonatelnou pohledávku.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud se zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže dovolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení § 3 ZKV, ve znění účinném do 31. prosince 2007, právnická osoba nebo fyzická osoba - podnikatel, která je v úpadku, je povinna bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu. Právnická osoba v likvidaci má tuto povinnost, jen je-li předlužena (odstavec 1). Povinnost podle odstavce 1 mají i statutární orgány právnické osoby, likvidátor právnické osoby v likvidaci, je-li předlužena, a zákonní zástupci fyzické osoby. Jestliže osoby tuto povinnost nesplní, odpovídají věřitelům za škodu, která jim tím vznikne, ledaže prokáží, že škodu nezavinily; je-li těchto osob více, odpovídají společně a nerozdílně (odstavec 2).
Posledně citované ustanovení bylo v této podobě vtěleno do zákona o konkursu a vyrovnání novelou provedenou s účinností od 1. května 2000 zákonem č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Přitom podle přechodných ustanovení k části první zákona č. 105/2000 Sb., obsažených v jeho článku II, není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená před jeho účinností; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly před účinností tohoto zákona, zůstávají zachovány. Účinky prohlášení konkursu stanovené tímto zákonem platí i pro konkursy prohlášené podle dosavadních předpisů ode dne účinnosti tohoto zákona (bod 1.). Tam, kde je podle zvláštních předpisů dlužníkovi uložena povinnost podat návrh na konkurs, rozumí se tím povinnost podat návrh na konkurs nebo na vyrovnání podle § 3 tohoto zákona (bod 6.).
Před 1. květnem 2000 upravoval zákon o konkursu a vyrovnání povinnost podat návrh na konkurs v § 4a. Podle tohoto ustanovení platilo, že pokud je právnická osoba nebo fyzická osoba-podnikatel v úpadku (§ 1), je povinna bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu (odstavec 1). Povinnost podle odstavce 1 mají i osoby, které jsou oprávněny podat jménem dlužníka návrh na zahájení soudního řízení, s výjimkou nuceného správce podle zvláštních předpisů, a likvidátor právnické osoby, pokud právnická osoba v likvidaci je předlužena (odstavec 2). Pokud osoby uvedené v odstavci 2 nesplní svou povinnost podat návrh na prohlášení konkursu nebo nesplní-li tuto povinnost alespoň některá z nich, odpovídají věřitelům společně a nerozdílně za škodu, která tím věřitelům vznikne (odstavec 3).
Ustanovení § 4a ZKV bylo v této podobě vtěleno do zákona o konkursu a vyrovnání novelou provedenou s účinností od 1. dubna 1998 zákonem č. 12/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.
Článek II bod 1. zákona č. 12/1998 Sb. pak určoval, že tento zákon platí i pro řízení zahájená před jeho účinností; právní účinky úkonů, které nastaly dříve, zůstávají zachovány.
Před 1. dubnem 1998 pak upravoval zákon o konkursu a vyrovnání povinnost podat návrh na konkurs v § 68a. Toto ustanovení určovalo, že v případě, že dojde k úpadku dlužníka jeho předlužením (§ 1 odst. 3), je dlužník povinen bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu. Tuto povinnost nemá nucený správce podle zvláštních předpisů (odstavec 1). Povinnost uvedenou v odstavci 1 mají i všechny osoby, které jsou jménem dlužníka oprávněny podat návrh na zahájení soudního řízení (s výjimkou nuceného správce podle zvláštních předpisů); pokud ji nesplní, odpovídají věřitelům společně a nerozdílně za škodu, která jim tím vznikne (odstavec 2).
Ustanovení § 68a ZKV bylo vtěleno do zákona o konkursu a vyrovnání novelou provedenou s účinností od 1. června 1996 zákonem č. 94/1996 Sb., kterým se mění a doplňují zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Podle článku V odst. 1 zákona č. 94/1996 Sb. pak platilo, že tento zákon platí i pro řízení zahájená před jeho účinností; právní účinky úkonů, které nastaly dříve, zůstávají zachovány.
Podle ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák. představenstvo je povinno podat bez zbytečného odkladu příslušnému soudu návrh na prohlášení konkursu na společnost, jestliže jsou splněny podmínky stanovené zvláštním zákonem. Zaviněné porušení této povinnosti členem představenstva má za následek jeho ručení za závazky společnosti, které vznikly po dni, kdy představenstvo povinnost porušilo.
Dle ustanovení § 135 odst. 2 obch. zák. pak platí, že ustanovení § 193 odst. 2, § 194 odst. 2 první věta, odst. 4 až 7 a § 196a se použijí obdobně.
V citované podobě byla ustanovení § 135 odst. 2 a § 193 odst. 2 obch. zák. vtělena do obchodního zákoníku novelou provedenou s účinností od 1. července 1996 zákonem č. 142/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a nacházela se v něm do 31. prosince 2000.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že pro posouzení nároku žalobce podle zákona o konkursu a vyrovnání je nutno vycházet ze znění účinného ke dni splatnosti závazků žalobce (červen až červenec 1999), přičemž své závěry dále budoval na vlastním skutkovém zjištění, podle kterého žalovaná byla jednatelkou společnosti L v době od 14. února 1992 do 6. prosince 1999, vycházeje současně z názoru soudu prvního stupně, podle kterého měla žalovaná povinnost podat návrh na konkursu společnosti L v době po 31. prosinci 1998.
Napadené rozhodnutí je ovšem vnitřně rozporné, jelikož odvolací soud podle jím ohlášeného rozhodného znění zákona o konkursu a vyrovnání (červen až červenec 1999) nepostupoval a své další úvahy založil na výkladu ustanovení § 3 ZKV (a judikatuře Nejvyššího soudu k tomuto ustanovení), které ovšem upravovalo povinnost podat návrh na konkurs až od 1. května 2000. Dovozovat povinnost žalované k podání návrhu na konkurs podle zákonné úpravy účinné od 1. května 2000 je vyloučeno již proto, že jmenovaná vykonávala funkci jednatelky společnosti L pouze do 6. prosince 1999.
Oporou pro aplikaci § 3 ZKV ve znění účinném od 1. května 2000 na právní vztahy, v nichž povinnost jednatele společnosti s ručením omezeným podat jménem společnosti návrh na konkurs trvala jen do 6. prosince 1999, není ani článek II bod 6. přechodných ustanovení k části první zákona č. 105/2000 Sb. (ten pouze vymezuje, jak má být od 1. května 2000 nahlíženo na povinnost podat návrh na konkurs upravenou před uvedeným datem ve zvláštních předpisech) ani článek II bod 1. přechodných ustanovení k části první zákona č. 105/2000 Sb., jenž vyjadřuje tradiční zásadu procesního práva o časových mezích procesních zákonů. Z povahy procesního práva plyne, že změny, které přináší procesní právo nové, mohou působit výlučně ode dne nabytí účinností nového zákona, a to i pro řízení, jež byla zahájena před jeho účinností. Účinky procesních úkonů účastníků i soudu, které s nimi spojovala či nespojovala dřívější procesní úprava, však zůstávají zachovány (srov. např. bod XII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 180 /356/).
S přihlédnutím k tomu, že žalovaná měla být povinna podat návrh na konkurs na společnost L v době po 31. prosinci 1998 (do 6. prosince 1999, kdy přestala být jednatelkou společnosti L), mělo být předmětem výkladu podaného odvolacím soudem ustanovení § 4a ZKV, ve znění účinném od 1. dubna 1998 do 30. dubna 2000.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy nesprávné, jelikož odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá (vykládal § 3 ZKV, ve znění účinném od 1. května 2000, namísto § 4a ZKV, ve znění účinném od 1. dubna 1998 do 30. dubna 2000).
Napadené rozhodnutí se nadto nikterak nevypořádalo (a to ani ve vazbě na chybně aplikovaný § 3 ZKV ve znění účinném od 1. května 2000) s úpravou obsaženou v § 193 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000 (od které dovolatel odvíjí svůj nárok). Zdůvodnění toho, proč se odvolací soud zabýval předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou nepodáním návrhu na konkurs a nikoli již předpoklady, za nichž vzniká ručení ve smyslu § 193 odst. 2 obch. zák. (v rozhodném znění) a případné posouzení vzájemného vztahu posledně označeného ustanovení k úpravě odpovědnosti za škodu obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání v napadeném rozhodnutí chybí.
Zbývá dodat, že měl-li odvolací soud pro posouzení věci za podstatné závěry, jež Nejvyšší soud přičinil při výkladu § 3 ZKV (ve znění účinném od 1. května 2000) v R 33/2008, pak ovšem nemohl mít (co do rozhodného znění zákona o konkursu a vyrovnání) za právně významný den splatnosti závazků žalobce (červen až červenec 1999).
V R 33/2008 totiž Nejvyšší soud uzavřel, že u věřitelů, jejichž pohledávky vůči dlužníku vznikly až v době prodlení osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV (ve znění účinném od 1. května 2000) se splněním povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, se skutečnou škodou se rozumí rozdíl mezi tím, co dlužníku zbývá splnit věřiteli v době, kdy je návrh na prohlášení konkursu podán, a částkou, kterou věřitel posléze obdržel v konkursu na úhradu této pohledávky. Jinak řečeno, pro posouzení rozsahu možné škody měl Nejvyšší soud u dané kategorie věřitelů za významné, kdy věřitelova pohledávka vznikla (že vznikla době prodlení osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV, v rozhodném znění, se splněním povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu) a nikoli, kdy se stala splatnou. Potud je napadené rozhodnutí neúplné i v rozsahu, v němž vychází z R 33/2008 (otázku, jakým věřitelem je z uvedeného pohledu dovolatel, se nezabývá).
Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, pokládal Nejvyšší soud za zbytečné zabývat se dalšími dovolacími námitkami (jež se převážně soustřeďují právě k výkladu ustanovení, jež nemělo být použito).
Nejvyšší soud dále podotýká, že je vyloučeno, aby se odvolací soud v novém rozhodnutí vyhnul posouzení námitky žalované, podle níž novému projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (podložené skutečností, že rozsudkem ze dne 7. srpna 2002, č. j. 20 Cm 275/2000-65, který nabyl právní moci dne 2. října 2002, zamítl Městský soud v Praze žalobu, kterou se stejný žalobce domáhal vůči téže žalované /tam jako druhé žalované/ zaplacení částky 264.868,70 Kč s příslušenstvím, s tím, že žalobce neprokázal, že nastaly skutečnosti uvedené v § 4a ZKV, v rozhodném znění). Odvolací soud na tuto námitku poukázal (srov. str. 2 odst. 3 napadeného rozhodnutí), v důvodech svého rozhodnutí ji však (nepřípustně) ignoroval, ačkoli žádnou reakci na dané téma neobsahuje (zjevně nesprávně) ani rozsudek soudu prvního stupně. Ostatně, k tomu, že jeho žaloba vůči žalované byla již jednou pravomocně zamítnuta, se přihlásil v žalobě sám dovolatel, uváděje, že ale šlo (na rozdíl od nynější žaloby z titulu ručení) o nárok na náhradu škody (srov. č. l. 4).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. dubna 2012

JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu