29 Cdo 1521/2014
Datum rozhodnutí: 13.05.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



29 Cdo 1521/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Filipem Cilečkem v právní věci žalobce Ing. Borka Placra, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, nábřeží Dukelských Hrdinů 561, PSČ 756 61, jako insolvenčního správce dlužnice Stavby Tydlačka, s. r. o. v likvidaci , zastoupeného Mgr. Ladislavem Popkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, PSČ 702 00, proti žalovanému JUDr. J. Č. , o zaplacení 89.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 Cm 135/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. ledna 2014, č. j. 5 Cmo 298/2013-71, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 22. března 2013, č. j. 29 Cm 135/2012-45, uložil Krajský soud v Ostravě žalovanému povinnost zaplatit žalobci 60.178,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 29.322,- Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a poplatkové povinnosti žalovaného (výrok IV.).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a IV. (první výrok), napadený výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení změnil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které předseda senátu Nejvyššího soudu v souladu s § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel označil rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, vymezil rozsah, v němž je napadá, popsal důvody dovolání a formuloval dovolací návrh; k předpokladům přípustnosti dovolání však uvedl toliko následující: Dovolání je přípustné, když je směřováno proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ust. §§ 237, 238 a 238 a) o. s. ř. ( ) Podle žalobce musí být dovolacím soudem otázka tvrzeného bezdůvodného obohacení řešena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), byl dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (pro podrobnosti viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Argument, podle kterého musí být dovolacím soudem otázka tvrzeného bezdůvodného obohacení řešena jinak (ve smyslu odlišně od posouzení soudů obou stupňů ) významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak . Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v projednávané věci nedostál.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. května 2014

JUDr. Filip Cileček předseda senátu