29 Cdo 1501/2000
Datum rozhodnutí: 16.05.2001
Dotčené předpisy:




29 Cdo 1501/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Kateřiny Hornochové, v právní věci žalobce: B.-M.-I. a.s. K., zast. advokátem, proti žalovanému: P. J. E. - I., zast. advokátem, o zaplacení částky 44.924,- DEM s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp.zn 38 Cm 9/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. března 2000, čj. 8 Cmo 634/98-100, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, připustil ve výše označeném rozsudku výrokem I. částečné zpětvzetí žaloby do částky 14.112,- německých marek - dále jen DEM" a výrok rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu prvního stupně ze dne 21. května 1998 čj. 38 Cm 9/98-51 ohledně této částky zrušil a řízení zastavil. Výrokem II. výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaného zavázal k povinnosti zaplatit žalobci částku 560.000,- Kč a vedle toho zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci 16.899,20 Kč na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Výrokem III. zavázal žalovaného k povinnosti nahradit žalobci náklady řízení před odvolacím soudem částkou 20.581,-Kč.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 44.924,- DEM zamítl s tím, že žalobce neunesl důkazní břemeno, když předloženými důkazy neprokázal oprávněnost svého nároku na zaplacení částky rovnající se úrokům z prodlení s placením dodaného zboží a dále kurzovou ztrátu v důsledku opožděné úhrady daňových dokladů. V průběhu řízení před soudem prvního stupně vzal žalobce zpět svůj návrh na zaplacení 18% úroku z prodlení z částky 44.924,-DEM od 6.8.1996 do zaplacení. Soud prvního stupně výrokem II. proto řízení ohledně tohoto nároku zastavil. Ve výroku III. zavázal žalobce k povinnosti nahradit žalovanému na nákladech řízení částku 22.425,-Kč.

Odvolací soud se nejdříve zabýval otázkou, jakým právním řádem se řídí vztah mezi účastníky, kteří se dohodli na kupních smlouvách ze dne 9.6.1995 č. 595-1 a č. 595-2, ze kterých následně vznikl žalovanému nárok na zaplacení úroků z prodlení se zaplacením dodaného zboží. Poněvadž je žalobce zahraniční osobou, dospěl odvolací soud k závěru, že je nezbytné postupovat podle Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (dále jen úmluva"), neboť oba státy, ve kterých mají zúčastněné subjekty místa podnikání, jsou signatáři úmluvy. K tomu soud dospěl podle ust. § 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, podle něhož se ustanovení tohoto zákona použijí jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva. Z důkazů provedených kupními smlouvami ze dne 9.6.1995 č. 595-1 a č. 595-2, objednávkami žalovaného ze dne 15.5.195 a 31.5.1995 a listinami nazvanými předfaktura" odvolací soud dovodil, že se účastníci dohodli na kupní ceně určené nikoli v DEM, nýbrž ve slovenských korunách (dále jen SK"). Podle článku 78 úmluvy, opozdí-li se strana s placením kupní ceny nebo jiné peněžité částky, má druhá strana nárok na úroky z prodlení. Podle kolizní normy v § 10 a § 11 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním uzavřel odvolací soud, že je nutné aplikovat na vztah mezi účastníky právo S.r.

Po doplnění dokazování o výpisy z účtu žalobce, prokazující zaplacení kupní ceny žalobcem, v návaznosti na jednotlivé faktury, soud dospěl k závěru, že žalovanému vznikla povinnost k zaplacení kupní ceny ihned po uzavření kupních smluv a splatnost faktur nastala ihned po jejich doručení žalovanému, což vyplývá s ust. § 340 obchodního zákoníku S.r. s ohledem na smluvní ujednání stran. Přestože se žalobce domáhá zaplacení úroků z prodlení za dobu pozdější, než od data splatnosti odvozeného odvolacím soudem, došel soud k závěru, že žalobce prokázal vznik práva na zaplacení úroků z prodlení a výše vymáhaných úroků z prodlení 15% ročně odpovídá ust. § 369 a § 502 obchodního zákoníku S.r. Žalovanému se však nepodařilo prokázat, že by mu vznikl nárok na úhradu úroků z prodlení v DEM, neboť toto plnění není dohodnuto ani v kupních smlouvách, ani v žalobcem předloženém důkazu listinou ze dne /18.12.1995, nazvané vzájemné odsouhlasení pohledávek, kterou však odvolací soud nehodnotil jako uznání závazku, neboť neobsahuje náležitosti stanovené ust. § 407 obchodního zákoníku S.r. Odvolací soud stanovil odpovídající plnění za DEM v Kč, s přepočten nejprve na SK a následně na Kč s ohledem na dobu plnění zboží a dobu prodlení s placením, a to pro každou fakturu samostatně.

Proti výroku II. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání jehož přípustnost spatřuje v ust. § 238 odst 1 písm. a) o. s. ř. a podává jej z důvodů podle ust. 241 odst. 2 (správně odst. 3") písm. c) a d) o. s. ř., tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel souhlasí se závěrem o aplikaci Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, podle které se řídí závazkový vztah mezi účastníky. Namítá však, že odvolací soud došel k nesprávnému závěru o platném uzavření kupních smluv mezi účastníky. Žalobce neprokázal vznik závazku a nenavrhl žádný důkaz, který by prokazoval, kdy bylo ze strany žalobce plněno. Pokud se žalobce domáhá úroků z prodlení, je nutné, aby byl prokázán okamžik splatnosti závazku a od něj se odvíjející tvrzené prodlení žalovaného. Ze smlouvy žádný dohodnutý okamžik splatnosti nevyplývá. Podle smluvních ujednání má být platba zaplacena předem, z čehož nelze dovodit, že má být zaplaceno ihned, takovéto ujednání je neurčité a je neplatné. Základní smluvní podmínky neodkazují na konkrétní kupní smlouvu a není tedy jasné, ke které ze smluv mezi účastníky se vztahují, neobsahují ani termín plnění, a to ani s odkazem na smlouvu a tento termín plnění není dohodnut ani v kupní smlouvě. Listinu ze dne 18.12.1995, nazvanou vzájemné odsouhlasení pohledávek, není možné považovat za uznání dluhu ani za ujednání měnové doložky. Dovolatel poukazuje na dohody mezi žalobcem a žalovaným týkající se nekvalitního zboží, které bylo žalovaným reklamováno a vzhledem k tomu se smluvní strany dohodly, že bude placeno až v okamžiku prodeje zboží zákazníkovi.

Dovolatel tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil a vrátil výše uvedenému soudu věc k dalšímu řízení. Ve smyslu ust. § 243 o. s. ř. žalovaný žádá o odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.

197

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen o. s. ř.").

Usnesením ze dne 28.srpna 2000 č.j. 29 Cdo 1501/2000-193 Nejvyšší soud České republiky vyhověl návrhu dovolatele a odložil vykonatelnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. března 2000, čj. 8 Cmo 634/98 100 ve výrocích II. a III. do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že podané dovolání má náležitosti, předepsané zákonem (ust. § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a že je přípustné (ust. § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Dovolatel uplatňuje jako první dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., tedy, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Uplatněný dovolací důvod je dán tehdy, jestliže skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť výsledky dokazování takové skutkové zjištění neumožňují. Podstatnou částí se rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva byly významné. Jde o rozpor mezi odvolacím rozsudkem - v jeho podstatné části - a obsahem soudního spisu. Pokud zákon pro naplnění tohoto dovolacího důvodu vyžaduje, aby rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, má tím na mysli jednak situaci, kdy soud vzal za zjištěno něco, co ve spise není, ale i takový stav, kdy nemá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která z obsahu spisu vyplývá.

Odvolací soud při posouzení vztahu mezi účastníky vyšel ze skutečnosti, že žalobce je zahraniční osobou a uplatnil nárok na zaplacení úroků z prodlení s placením faktur, vystavených za dodávky zboží žalovanému. Soud opakoval dokazování kupními smlouvami ze dne 9.6.1995 , objednávkami žalovaného ze dne 15.5.1995 a 31.5.1995 č. a listinami nazvanými předfaktura". Z výpisu z účtů vzal soud za prokázané zaplacení kupní ceny žalovaným v návaznosti na jednotlivé faktury, proti kterým žalovaný nevznesl námitky. Z takto provedených důkazů učinil skutkový závěr o existenci kupní smlouvy, v níž se účastníci dohodli na povinnosti žalovaného k zaplacení kupní ceny ihned po uzavření kupních smluv a splatnost faktur byla sjednána k okamžiku ihned po jejích doručení.

Dovolací soud vyšel ze skutkových zjištění, učiněných soudy prvního stupně a odvolacím, které jednoznačně vyplývají z obsahu spisu.

V první kupní smlouvě č. 959-1 z 9. 6. 1995 (č.l. 7 - 11) je odkaz na objednávku z 31. 5. 1995 s tím, že se sjednává základní cena podle předfaktury z 1. 6. 1995 a způsob úhrady je platba předem, přičemž přílohou a tím součástí smlouvy jsou základní smluvní podmínky a platební podmínky. Součástí těchto podmínek je ujednání, že kupující se zavazuje zaplatit před dodáním zboží kupní cenu na příslušný účet 10 dní před potvrzeným měsícem plnění v této smlouvě. V objednávce z 31. 5. 1995 (č.l. 42) je specifikováno dodání lhůtou červen 1995, v související předfaktuře z 1. 6. 1995 (č.l. 44) je den splatnosti ihned u celkové částky 78.450,- XCU s odkazem na objednávku.

Ve druhé kupní smlouvě z 9. 6. 1995 č. 595-2 (č.l. 12-16) se odkazuje na objednávku z 15.5.1995 a u náležitosti základní ceny na předfakturu z 15. 5. 1995, přičemž v uvedené objednávce je specifikován plech v uvedených množstvích, jednotkách a cenách s dodací lhůtou ihned. V předfaktuře ze dne 15. 5. 1995 (č.l. 43) je uveden den splatnosti ihned, celková částka 78.450,- XCU a odkaz na objednávku.

Ve spise se dále nacházejí faktury, jimiž byly vyfakturovány dodávky plechů, přičemž proplacení těchto faktur za dodané zboží žalovaný v řízení nepopřel.

Z těchto provedených důkazů vyplývá, že žalovaný si jim specifikované zboží u žalobce objednal, žalobce mu v tzv. předfaktuře potvrdil dodání zboží za cenu tam uvedenou a ve lhůtě splatnosti ihned, popř. v témže měsíci a žalovaný se zavázal zaplatit cenu zboží ve lhůtě sjednané podle smluvních podmínek, tj. před dodáním zboží a to 10 dní před potvrzeným měsícem plnění, (prakticky v obou případech podle předmětných kupních smluv ihned.) Jednotlivé dny splatnosti u jednotlivých dílčích dodávek jsou stanoveny ve výše uvedených konkrétních dílčích fakturách, s případným započtením plateb uskutečněných dopředu (srov. jednotlivé faktury.)

K těmto skutkovým zjištěním dospěl již odvolací soud a není proto zřejmé, co má dovolatel na mysli skutkovým zjištěním, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V řízení bylo prokázáno, kdy bylo plněno, kdy fakturováno a kdy vznikla splatnost jednotlivých dílčích plnění a kdy se tedy dostal žalovaný do prodlení s placením. Od tohoto okamžiku vzniklo žalobci právo na úrok z prodlení, a to na základě Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, která je na daný případ přímo aplikovatelná, a ve výši stanovené podle § 369 a § 502 obchodního zákoníku S.r. - zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů S.r. (aplikovatelnost těchto předpisů na posuzovaný případ ani žalobce, ani dovolatel ostatně ani nepopírají.) Nelze proto dospět k závěru, že tu byl naplněn dovolací důvod podle ust. § 241 odst.3 písm. c) o. s. ř.

198

Dovolací soud dále posoudil věc z hlediska dovolacího důvodu podle ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., uplatněného dovolatelem, tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, popř. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolatel především namítal, že nedošlo k platnému uzavření kupních smluv mezi účastníky. Jak již však přesvědčivě dovodil odvolací soud, k uzavření obou předmětných kupních smluv došlo a dovolací soud se s tímto závěrem ztotožňuje s odkazem na výše popsané důkazy a ust. § 409 an. obch. zák. S.r. Nelze dovodit, že ujednání o platbě předem, či ihned je ujednání neplatné pro neurčitost, jak to namítá dovolatel, přičemž ze smluvních ujednání plyne i okamžik splatnosti, od nějž se odvozuje i prodlení s placením a vznik práva na úrok z prodlení. Základní smluvní podmínky jsou jako přílohy součástí kupních smluv a nelze je od těchto smluv oddělit a byly rovněž oběma účastníky (dodavatelem a odběratelem) podepsány. Není rozhodné, zda listina z 18. 12. 1995 o vzájemném odsouhlasení pohledávek je uznáním dluhu či nikoliv, poněvadž pro posouzení předmětného nároku to není relevantní, když uplatňovaný nárok se opírá o kupní smlouvy, nikoliv o uznání závazku.

Právní závěry odvolacího soudu jsou správné a dovolací soud musel dovolání, napadající rozsudek odvolacího soudu ve vymezeném rozsahu (ve výroku II. a III.), jako neodůvodněný zamítnout (ust. § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodl bez jednání (ust. § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)

Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá ust. § 142 odst. 1 a § 151 odst 1 v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. Žalovaný jako dovolatel neměl úspěch, žalobci v dovolacím řízení podle obsahu spisu nevznikly náklady, na jejichž náhradu by měl právo.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.



V Brně 16. května 2001

JUDr. František F a l d y n a, CSc., v.r.

předseda senátu