29 Cdo 1487/2016
Datum rozhodnutí: 30.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 8 odst. 2 ZKV



29 Cdo 1487/2016
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně J. B. , zastoupené JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Pražská 37/45, PSČ 301 00, proti žalovanému Ing. L. Š. , zastoupenému Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem, se sídlem v Plzni, V Malé Doubravce 1242/27, PSČ 312 00, o zaplacení 1.000.000 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 30 C 168/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. srpna 2014, č. j. 61 Co 248/2014-355, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 15.246 Kč, do šesti měsíců od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného.
O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 8. dubna 2014, č. j. 30 C 168/2010-336, zamítl žalobu o zaplacení 1.000.000 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
Je tomu tak proto, že závěr odvolacího soudu, podle kterého žalovanému (jako správci konkursní podstaty úpadkyně M. M.) nevznikla povinnost zjišťovat, zda došlo ke splnění pohledávky, pro kterou byla vůči dovolatelce coby spoludlužnici úpadkyně vedena exekuce, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Z té vyplývá, že za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce odpovídá správce konkursní podstaty podle § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněný pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, uveřejněný pod číslem 96/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, uveřejněný pod číslem 22/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], jakož i to, že povinnost správce konkursní podstaty postupovat při výkonu své funkce s odbornou péčí zahrnuje také prevenční povinnost ve smyslu § 415 obč. zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1611/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2008, pod číslem 69).
Ani jeden z těchto závěrů odvolací soud v poměrech projednávané věci nezpochybnil a při hodnocení zjištěného skutkového stavu z nich implicitně vycházel.
S uvedenými východisky právního posouzení věci odvolacím soudem není v rozporu ani dovoláním zpochybněný závěr, podle něhož nebylo povinností žalovaného zjišťovat u soudního exekutora existenci pohledávky, pro kterou byla vůči dovolatelce vedena exekuce. Ten totiž prevenční povinnost správce konkursní podstaty nikterak nepopírá; vyplývá z něj pouze to, že žalovaný proto, aby splnil svou prevenční povinnost, nemusel u soudního exekutora zjišťovat, zda byla dotčená pohledávka uhrazena.
Ve vztahu k námitce, podle níž odvolací soud nesprávně posoudil otázku náhrady nákladů řízení (...) a nesprávně neaplikoval § 150 o. s. ř. , neboť nevzal v úvahu, že dovolatelka byla osvobozena od soudních poplatků, dovolatelka nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání (k tomu viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V důsledku této vady (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jíž dovolatelka neodstranila v dovolací lhůtě (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případné) otázky procesního práva touto námitkou otevírané; proto se námitkou nezabýval (srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nadto skutečnost, že žalobkyně byla osvobozena od soudního poplatku, není sama o sobě důvodem k aplikaci § 150 o. s. ř., jak mylně vyvozuje dovolatelka.
Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 6. března 2016) podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 12.300 Kč a z náhrady paušálních výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300 Kč. Společně s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 2.646 Kč tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem 15.246 Kč.
Vzhledem k majetkovým a sociálním poměrům žalobkyně určil Nejvyšší soud pro splnění povinnosti zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 15.246 Kč lhůtu šesti měsíců (§ 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. března 2017 JUDr. Filip Cileček
předseda senátu