29 Cdo 1483/2008
Datum rozhodnutí: 14.09.2009
Dotčené předpisy:




29 Cdo 1483/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobců a) J. B., a b) A. B., obou zastoupených JUDr. A. F., advokátem, proti žalovaným 1) Z. d. D. u B. - v likvidaci, a 2) Z. s. D. k., a. s., zastoupené JUDr. V. H., CSc., advokátem, o zaplacení částky 691.139,- Kč s příslušenstvím a částky 59.601,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 5 C 1150/96, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2007, č. j. 21 Co 387/2006-230, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobcům k ruce společné a nerozdílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13.300,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Brno-venkov částečným rozsudkem ze dne 15. března 2006, č. j. 5 C 1150/96-194, zamítl žalobu, kterou se žalobce a) domáhal po prvním žalovaném vydání věcí specifikovaných ve výroku a zaplacení částky 426.541,- Kč s příslušenstvím, a prvního žalovaného zavázal zaplatit žalobci a) částku 661.139,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce a) domáhal po prvním žalovaném zaplacení dalších 30.000,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), prvního žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni b) částku 29.601,- Kč s příslušenstvím (výrok III.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně b) domáhala po prvním žalovaném zaplacení dalších 30.000,- Kč s příslušenstvím (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V. a VI.).

Krajský soud v Brně k odvolání prvního žalovaného rozsudkem označeným v záhlaví změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích ve věci samé tak, že zamítl žalobu žalobce a) co do částky 57.000,- Kč s příslušenstvím, ve zbývající části vyhovující výrok, jímž bylo rozhodnuto o žalobě žalobce a) potvrdil (první výrok), žalobu žalobkyně b) zamítl co do částky 19.000,- Kč s příslušenstvím a ve zbývající části vyhovující výrok, jímž bylo rozhodnuto o žalobě žalobkyně b) potvrdil (druhý výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí až šestý výrok).

Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobci byli účastni transformace prvního žalovaného (transformační projekt a stanovy byly schváleny na členské schůzi konané 11. prosince 1992) jako oprávněné osoby podle ustanovení § 14 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen zákon č. 42/1992 Sb. ). První žalovaný vypočetl majetkový podíl žalobce a) částkou 691.139,- Kč a žalobkyně b) částkou 59.601,- Kč. Jejich členství zaniklo k 23. květnu 1996 na základě vystoupení. Za trvání členství dopisem z 15. března 1996 požádali prvního žalovaného o vydání majetkových podílů.

Podle článku 8 bodu 3 stanov prvního žalovaného v případě plnění základního členského vkladu (30.000,- Kč) prostřednictvím prokázání podílnictví na majetku družstva vzniklého z transformace podle zákona č. 42/1992 Sb., je možno majetkový podíl oprávněné osoby z transformace dělit . Přesahoval-li majetkový podíl oprávněné osoby - člena družstva výši základního vkladu, bylo na oprávněné osobě, aby písemně družstvu navrhla, zda tato hodnota představuje její další členský vklad v družstvu, případně další majetkovou účast na podnikání družstva, nebo pohledávku vůči družstvu ve smyslu platných právních předpisů, přičemž stanovy odkazovaly na ustanovení § 13 zákona č. 42/1992 Sb., a družstvo bylo povinno návrh akceptovat.

Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobci se nemohou podle ustanovení § 13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb., domáhat vydání majetkového podílu, protože se stali účastníky právnické osoby podle transformačního projektu, mají však právo na vypořádání svých majetkových podílů podle článku 8 bodu 3 stanov prvního žalovaného a obchodního zákoníku.

Námitku, že žalobci písemně neuplatnili svou volbu tak, jak předpokládá článek 8 bod 3 stanov, a že stanovy tímto článkem obchází ustanovení § 13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb., nepovažoval za důvodnou. Uvedl, že stanovy v souladu s ustanovením § 226 odst. 1 písm. c) obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) umožňovaly, aby se část majetkového podílu stala pohledávkou oprávněné osoby vůči družstvu, projeví-li tuto vůli. Projev vůle žalobců obsahuje dopis z 15. března 1996. S odkazem na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. září 2005, č. j. Ncp 1329/2005-168, nepřisvědčil ani výhradě, že ve věci bylo rozhodnuto věcně nepříslušným soudem.

Proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal první žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) případně písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a namítaje, že jsou dány dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.

Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustanovením § 13 zákona č. 42/1992 Sb., a v té souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 209/2001 a 29 Cdo 2166/99. Nesouhlasí se závěrem, že žalobci mají právo na majetkový podíl podle článku 8 bodu 3 stanov s argumentací, že tento článek je zařazen v části III upravující vznik členství, a samotný článek 8 určuje způsob splacení základního členského vkladu. Dovozuje, že se vztahuje na nově vstupující členy družstva, a na daný případ nedopadá. Pokud by toto ustanovení stanov mělo na daný případ dopadat, jde o ustanovení neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). Dovolatel má za to, že stanovy jsou podzákonný právní předpis a soudy nižších stupňů tak aplikovaly podzákonnou normu , která je v rozporu s normou vyšší právní síly, zejména s ustanovením § 13 zákona č. 42/1992 Sb. Z toho důvodu je článek 8 stanov neplatný. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda ze stanov družstva přeměněného podle zákona č. 42/1992 Sb., může vyplývat nárok uplatněný žalobou. Dovolatel setrval i na námitce, že ve věci bylo rozhodnuto věcně nepříslušným soudem.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Oproti mínění dovolatele není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud sice dřívější rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 17. května 2000, č. j. 5 C 1150/96-100) zrušil (usnesením ze dne 27. května 2004, č. j. 21 Co 729/2000-144) a soud prvního stupně posléze rozhodl jinak, odvolací soud však nezavázal soud prvního stupně závazným právním názorem, ale uložil mu zvážit, zda dosavadní skutková tvrzení žalobců jsou co do svého rozsahu úplná a zkoumat, zda právo na vypořádání majetkového podílu nelze vyvozovat ze schválených stanov transformovaného družstva. Důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) pak Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze spatřovat ve výkladu stanov a závěru o jejich platnosti, neboť stanovy družstva jsou smlouvou sui generis, jak Nejvyšší soud dovodil již v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 odo 146/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 179; jde o posouzení konkrétního právního úkonu, které nemá judikatorní přesah. Závěr odvolacího soudu o platnosti článku 8 stanov přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanovením § 226 odst. 1 obch. zák. a § 37 odst. 1 obč. zák.). Rovněž závěr, že žalobci se nemohou domáhat vydání majetkového podílu podle ustanovení § 13 zákona č. 42/1992 Sb., není rozporný s tímto ustanovením (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 1998, sp. zn. I. ÚS 107/97).

Otázkou, zda stanovy družstva přeměněného podle zákona č. 42/1992 Sb. mohly určit, že se část majetkového podílu z transformace osoby, která zůstala členem družstva i po transformaci, nestane součástí obchodního majetku družstva, se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 25. února 2004, sp. zn. 29 Odo 891/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 74/2006, v němž dovodil, že stanovy družstva mohou rozhodnout o tom, zda se vkladová povinnost členů týká celého jejich majetkového podílu z transformace a také o tom, jakou částkou se započítává na vstupní vklad, základní vklad či další členský vklad.

V rozsudku ze dne 1. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 189/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2005, pod číslem 22, se dovolací soud vyjádřil k otázce, zda nárok člena družstva po transformaci na vypořádání majetkového podílu z transformace po zániku členství v družstvu může vyplývat ze stanov družstva. Uzavřel, že o tom, jakým režimem se bude řídit majetkový podíl člena družstva po transformaci, rozhodovaly stanovy družstva a jen na stanovách záleželo, zda a v jakém rozsahu se stal majetkový podíl základním vkladem, dalším členským vkladem nebo další majetkovou účastí. Ke stejnému závěru se přihlásil i v rozsudku ze dne 28. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 837/2006 a v rozsudku ze dne 18. února 2009, sp. zn. 26 Cdo 4510/2007. Závěr odvolacího soudu je s těmito rozhodnutími v souladu.

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska námitky, že ve věci bylo rozhodnuto věcně nepříslušným soudem, neboť o věcné příslušnosti okresního soudu jako soudu prvního stupně v projednávané věci bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. září 2005, č. j. Ncp 1329/2005-168, a jím přijatý závěr platil pro celý spor.

Odkaz dovolatele na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2166/99 a ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 209/2001, není přiléhavý s ohledem na odlišné skutkové závěry.

Jelikož dovolání prvního žalovaného není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům vzniklo právo na náhradu nákladů, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem určené podle § 3 odst. 1 bodu 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 písm. a), § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve výši 13.000,- Kč, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 13.300,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 14. října 2009



JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu