29 Cdo 1475/2000
Datum rozhodnutí: 27.02.2000
Dotčené předpisy:




29 Cdo 1475/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce: MUDr. O. C. , zast. advokátem, proti žalovanému: Z. - V. s. r. o., zast. advokátkou, o 187.300,- Kč s příslušenstvím oproti povinnosti vydat osobní automobil a úhradu nutných nákladů souvisejících s reklamací, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 C 939/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 9. prosince 1998 č.j. 29 Co 757/98 - 71, takto:

I.Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 5.525,- Kč do 7 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. F. Č. advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací výše označeným rozsudkem ve výroku I. rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 11. května 1998 č.j. 8 C 939/95 - 48 zavazující žalovaného k povinnosti zaplatit částku 187.300,- Kč s příslušenstvím oproti povinnosti žalobce vydat osobní automobil V. potvrdil. Výrokem ad. II. rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se částky 41 375,- Kč a nákladového výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve výroku III. odvolací soud rozhodl, že v části zamítající žalobu ohledně částky 10.800,- Kč zůstává rozsudek nedotčen.

Okresní soud v Liberci výše uvedeným rozsudkem zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci částku 187.300,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 14.4.1995 do zaplacení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku a žalobce zavázal k povinnosti vydat žalovanému osobní automobil V.

Odvolací soud vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně, ze kterých vzal za prokázané, že žalobce a žalovaný uzavřeli kupní smlouvu na osobní automobil V. Dne 27.10. 1994 zakoupil žalobce u žalovaného předmětný vůz, který během záruční doby vykazoval řadu podstatných vad, které s ohledem na svůj charakter bránily řádnému užívání zakoupené věci. Závěry o neodstranitelnosti vady vozidla podle ust. § 623 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. v platném znění, občanského zákoníku (dále jen "obč. z.") soud dovodil zejména ze znaleckého posudku znalce A. N. ze dne 15.12. 1997 a žalobcem navrženého důkazu již vypracovaným znaleckým posudkem znalce J. G. ze dne 17. dubna 1995. Vedle toho odvolací soud poukázal na ust. § 19 zákona č. 634/1992 Sb. v platném znění, o ochraně spotřebitele, zakládající další důvod odstoupení od smlouvy. Žalobce své právo odstoupit od smlouvy včas a řádně uplatnil dopisem ze dne 14.4.1995 a řádně popsal závadu, pro kterou uplatňuje reklamaci. Následkem platného odstoupení od smlouvy je zrušení kupní smlouvy ze dne 27.10. 1994 a účastníci jsou povinni vrátit to, co na základě smlouvy plnili.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., dále v ust. § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť byl rozsudek částečně změněn a v ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. neboť posouzení otázky, zda byla vada odstranitelná či neodstranitelná, je otázka zásadního právního významu. Důvodnost podaného dovolání spatřuje dovolatel v ust. § 241 odst. 3 písm. a), c), d) o. s. ř. Tím, že není v záhlaví rozsudku odvolacího soudu uveden zástupce žalovaného a rozsudek mu proto nebyl doručen, spatřuje dovolatel zmatečnostní vadu podle ust. § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Zástupce žalovaného nemohl klienta poučit o dalším možném postupu a tak mu soud odňal možnost jednat před soudem. Oporu v provedeném dokazování nemá skutkové zjištění odvolacího soudu opírající se o posudek znalce J. G. ze dne 17. dubna 1995, neboť tento nebyl před soudem jako důkaz posudkem znalce proveden, znalec nebyl jako soudní znalec soudem ustanoven, znalecký posudek byl součástí žaloby a žalovaný se nemohl k osobě znalce vyjádřit, a proto nebylo možno k tomuto posudku přihlížet. Nesprávné právní posouzení věci spočívá ve špatné aplikaci ust. § 622 obč.z. Žalovaný navrhl podáním ze dne 23.4. 1999 odklad vykonatelnosti předmětných rozhodnutí.

Žalobce ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby bylo dovolání pro nedůvodnost zamítnuto.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinné před 1. lednem 2001 - dále též jen "o. s. ř.").

Dovolání v dané věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde - li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, úprava připouští dovolání jen ve třech případech. V prvním z nich je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh či bez návrhu podle § 239 odst. 1 o. s. ř. ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. Ve druhém případě jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším, zrušeném rozsudku. Konečně ve třetím případě (§ 239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné také tehdy, jestliže odvolací soud při splnění dalších, v citovaném ustanovení uvedených předpokladů nevyhoví návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101). O žádnou takovou zásadní právní otázku v daném případě nejde.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. je - kromě zásadního významu odvolacího rozhodnutí po jeho právní stránce - neúspěšný návrh účastníka řízení na vyslovení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Okolnost, že "odvolací soud ... přípustnost výslovně nezamítl" má význam pouze tehdy, učiní-li účastník takový návrh a odvolací soud o něm opomene rozhodnout. Nenavrhne-li však účastník řízení nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, aby tato přípustnost byla vyslovena, aplikace ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. nepřichází v úvahu.

O žádný z vyjmenovaných případů přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v daném případě nejde, neboť odvolací soud potvrdil - v tam uvedeném znění - v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž by proti svému potvrzujícímu rozsudku připustil dovolání podle § 239 odst. 1 o. s. ř. a aniž by připuštění dovolání bylo navrženo před vyhlášením tohoto jeho rozsudku.

Co do výroku III., jímž odvolací soud v části zamítající žalobu ohledně částky 10.800,- Kč ponechal výrok soudu prvního stupně nedotčen, nemůže být dovolání přípustné, neboť se jedná svou povahou o potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu.

Protože podle § 238 a § 239 o. s. ř. dovolání přípustné být nemůže, zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.

Protože jiné vady řízení podle § 237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení trpí vadami, na něž poukazuje dovolatel.

Podle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. Pro přípustnost dovolání není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem v odvolacím řízení nebo v řízení před soudem prvního stupně.

Jak Nejvyšší soud uvedl již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha svých rozhodnutích dalších, po změnách, jichž s účinností od 1. ledna 1996 doznalo ustanovení § 237 písm. f/ o. s. ř. (tím, že za slovo "byla" byla vložena slova "v průběhu řízení nesprávným"), je za "postup soudu v průběhu řízení" možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Je však pojmově vyloučeno, aby postupem, který je v souladu se zákonem, byla účastníku odňata možnost jednat před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 1999, sp. zn. 31 Cdo 1205/99).

Dovolatel spatřuje zmatečnostní vadu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. v tom, že v záhlaví rozsudku odvolacího soudu nebyl uveden zástupce žalovaného a rozsudek mu proto nebyl doručen. Zástupce žalovaného nemohl klienta poučit o dalším možném postupu a tak mu soud odňal možnost jednat před soudem.

Dovolací soud však ze spisu zjistil (č.l. 71), že rozsudek odvolacího soudu ze dne 9. prosince 1998, č.j. 29 Co 757/98 - 71, byl zástupci žalovaného doručen dne 3.5. 1999. Tímto dnem se rozhodnutí odvolacího soudu stalo pravomocným. Neuvedení zástupce v záhlaví rozhodnutí není vadou, která by způsobovala zmatečnost rozhodnutí podle ust. § 237 odst. 1 písm f/ o. s. ř.

Rovněž další námitky dovolatele nenaplňují důvod přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť nemají povahu vad , způsobujících zmatečnost řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolání odmítl. Pro navrhované odložení vykonatelnosti podle § 243 o. s. ř. nebyl důvod.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, věta prvá, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalobci v dovolacím řízení vznikly náklady v souvislosti s jeho právním zastoupením advokátem (§ 6 a násl. vyhl. čl. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytovaní právních služeb). Jednalo se o jeden úkon právní pomoci - vyjádření k dovolání a 1 x paušální náhrada nákladů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. února 2000

JUDr. František F a l d y n a, CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová