29 Cdo 147/2011
Datum rozhodnutí: 23.01.2014
Dotčené předpisy: § 23 ZKV, § 24 ZKV




29 Cdo 147/2011


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně České republiky Ministerstva financí , se sídlem v Praze, Letenská 15, PSČ 118 10, zastoupené JUDr. Janem Nekolou, advokátem, se sídlem v Praze 2 Novém Městě, Trojanova 2022/12, PSČ 120 00, proti žalovanému Mgr. Lukáši Raidovi , jako správci konkursní podstaty úpadkyně Union banky, a. s. v likvidaci , identifikační číslo osoby 41 03 42 61, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 91/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. září 2010, č. j. 6 Cmo 16/2010-73, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. září 2010, č. j. 6 Cmo 16/2010-73, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Rozsudkem ze dne 17. září 2009, č. j. 32 Cm 91/2008-34, Krajský soud v Ostravě určil, že pohledávka žalobkyně vůči úpadkyni Union bance, a. s. v likvidaci ve výši 7.139.927,35 Kč je po právu (bod I. výroku), žalobu o určení pravosti další pohledávky ve výši 183.193.565,88 Kč zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku tak, že určil pravost pohledávky žalobkyně v částce 183.491.830,14 Kč (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Soudy při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšly zejména z toho, že:
1/ Právní předchůdkyně žalobkyně Česká finanční, s. r. o. (dále jen společnost Č ) uzavřela (jako věřitelka) s pozdější úpadkyní (jako dlužnicí) dne 31. prosince 1998 smlouvu o půjčce zajištěnou převodem cenných papírů (dále jen smlouva o půjčce ), na jejímž základě poskytla pozdější úpadkyni půjčku ve výši 946.664.987,51 Kč, s tím, že půjčka bude vrácena (spolu se smluveným úrokem ve výši 11,5 % p. a.) dne 18. prosince 2004.
2/ Dopisem ze dne 16. dubna 2003 společnost Č od smlouvy o půjčce odstoupila pro porušení smluvních povinností pozdější úpadkyně.
3/ Usnesením ze dne 29. května 2003, sp. zn. 33 K 10/2003, prohlásil Krajský soud v Ostravě konkurs na majetek Union banky, a. s.; správcem konkursní podstaty úpadkyně je nyní žalovaný.
4/ Přihláškou ze dne 23. června 2003, doplněnou podáním ze dne 11. října 2007, společnost Č přihlásila do konkursu vedeného na majetek úpadkyně pohledávky v celkové výši 190.631.757,49 Kč, z čehož 189.975.950,10 Kč činila pohledávka vzniklá v důsledku vypořádání vzájemných pohledávek a závazků ze smlouvy o půjčce a 655.807,39 Kč činily neuhrazené úroky z prodlení.
5/ Žalovaný při přezkumném jednání konaném dne 18. srpna 2008 uvedl, že popírá jak pravost pohledávek žalobkyně, tak jejich (celou) výši.
Na tomto základě odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně, který měl za to, že popřel-li žalovaný jako správce konkursní podstaty na přezkumném jednání pohledávky žalobkyně též co do jejich plné výše , mohl se v daném sporu zabývat nejen právním důvodem popřených pohledávek, ale rovněž jejich výší dospěl k závěru, že soudu v projednávané věci se zřetelem k rozsahu popření přihlášených pohledávek žalobkyně nepříslušelo výši pohledávek zkoumat.
Přitom zdůraznil, že pro závěr o tom, zda žalovaný jako správce konkursní podstaty popřel na přezkumném jednání konaném dne 18. srpna 2008 nejen pravost, nýbrž i výši žalobkyní přihlášených pohledávek, je určující obsah popření (jeho důvody) v podobě zachycené v seznamu přihlášených pohledávek, který tvoří součást protokolu o přezkumném jednání. Z něj je pak podle odvolacího soudu zřejmé, že výše pohledávek uplatněných žalobkyní správcem konkursní podstaty popřena nebyla, když součástí popěrného úkonu žalovaného není tvrzení popírajícího správce konkursní podstaty, jak je vysoká přezkoumávaná pohledávka (tedy tvrzení o její skutečné výši). Potud též odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněném pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 76/2002 ) [rozsudek je stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu].
V probíhajícím sporu o určení pravosti popřených pohledávek se proto soud námitkami žalovaného, jimiž ve skutečnosti zpochybňoval jen výši žalobkyní v konkursu uplatněných pohledávek (podle nichž byla žalobkyně oprávněna požadovat sjednané úroky z půjčené částky jen za dobu od poskytnutí půjčky do okamžiku účinnosti odstoupení od smlouvy o půjčce, nikoli za celou původně sjednanou dobu trvání půjčky), zabývat nemohl.
Odvolací soud v této souvislosti rovněž přisvědčil názoru žalobkyně, podle kterého nejsou pro posuzovanou věc použitelné závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1206/2009 (rozhodnutí bylo uveřejněno v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2012, pod číslem 54), neboť žalobkyní uplatněný nárok je vybudován na jiných skutkových zjištěních a závěrech, když zejména správce konkursní podstaty nepopřel pohledávky z důvodu jejich zániku započtením (a) v průběhu existence pohledávek žalobkyně nedošlo ani k rozštěpení právního základu pohledávek, jehož zpochybněním je popírána pravost .
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel setrvává na názoru, že při přezkumném jednání konaném dne 18. srpna 2008 popřel výslovně jak pravost žalobkyní přihlášených pohledávek (maje za to, že vůbec nevznikly), tak jejich výši (s tím, že neexistence přihlášené pohledávky se týká každé jednotlivé koruny této přihlášené pohledávky ). Soudy se tak v posuzovaném případě mohly zabývat nejen právním důvodem sporných pohledávek, ale rovněž jejich výší jako takovou .
Postup odvolacího soudu, který se formalisticky odmítl zabývat otázkou, v jaké výši je přihlášená pohledávka po právu (tj. posouzením otázky, za jaké období žalobkyni vznikl nárok na úhradu úroků z půjčky), by ostatně podle dovolatele nemohl obstát ani tehdy, kdyby správce konkursní podstaty popřel pohledávky žalobkyně jen co do jejich pravosti. Ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1206/2009, jež měl odvolací soud nesprávně v poměrech dané věci za neaplikovatelné, se totiž podává, že ukáže-li se popření pravosti pohledávky jako opodstatněné jen ve vztahu k části pohledávky, musí soud žalobu o určení pravosti této části pohledávky zamítnout.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání dále též jen ZKV (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalovaného je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány, Nejvyšší soud se proto v hranicích právních otázek vymezených dovoláním zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že nemá za opodstatněné výhrady dovolatele, podle nichž při přezkumném jednání konaném dne 18. srpna 2008 byla popřena nejen pravost, ale též výše pohledávek, jež žalobkyně uplatnila v konkursu vedeném na majetek úpadkyně.
Již v R 76/2002 (na které v daných souvislostech přiléhavě odkazoval rovněž odvolací soud) Nejvyšší soud formuloval zabývaje se výkladem ustanovení § 23 a § 24 ZKV závěr, podle něhož popření pohledávky přihlášené do konkursu je procesním úkonem, pro nějž (při absenci výslovné úpravy v zákoně o konkursu a vyrovnání) přiměřeně platí ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí úkonu ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. Popírá-li konkursní věřitel nebo správce konkursní podstaty výši pohledávky nebo její pořadí, musí uvést, jak vysoká je podle něj přihlášená pohledávka, popř. jaké pořadí má pohledávka v konkursu mít; jinak popření pohledávky nemůže vyvolat zamýšlené procesní účinky. Popřít pravost, výši nebo pořadí pohledávky lze i eventuálním procesním úkonem. Popření pravosti pohledávky umožňuje soudu ve sporu o určení pravosti pohledávky zkoumat pouze základ nároku, nikoli již jeho výši nebo pořadí. Pro závěr o tom, zda byla popřena nejen pravost, nýbrž i výše, případně pořadí pohledávky, je určující obsah popření (jeho důvodu) v podobě zachycené v protokolu o přezkumném jednání nebo v seznamu přihlášených pohledávek, který tvoří součást tohoto protokolu.
Přitom závěry obsažené v R 76/2002 vycházejí ze závěrů obsažených již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího sudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud (pod bodem XXXI.) dovodil, že výše pohledávky je popřena tehdy, tvrdí-li se, že tu pohledávka sice je, avšak úpadce dluží méně, než kolik bylo v přihlášce uvedeno (tvrzení, že úpadce nedluží nic, představuje popření pravosti pohledávky).
S těmito závěry je oproti mínění dovolatele právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že žalovaný popřel při přezkumném jednání jen pravost pohledávek žalobkyně) v souladu, když z popěrného úkonu žalovaného (jak byl jeho obsah zjištěn soudy nižších stupňů) nelze při absenci údaje o odlišné (jiné než nulové) výši přihlášených pohledávek dovodit, že by jím měla být popřena (vedle pravosti) též výše přihlášených pohledávek.
Výše řečené však oporou pro závěr odvolacího soudu, podle kterého popřel-li správce konkursní podstaty pouze pravost pohledávky, nemůže se soud (ve sporu o určení pravosti popřené pohledávky) zabývat námitkami, jimiž popírající správce konkursní podstaty zpochybňuje existenci (základ nároku) jen části přihlášené pohledávky, bez dalšího není.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1206/2009 (navazuje potud na výklad podaný v R 76/2002 k účinkům popěrných úkonů), popření pravosti pohledávky (tj. pouze jejího základu) soudu nebrání, aby zjistí-li, že základ nároku je dán (poměřováno důvody popření) pouze u části pohledávky a u části již nikoliv vyhověl žalobě o určení pravosti pohledávky pouze zčásti a ve zbytku žalobu zamítl. Jinak řečeno, ukáže-li se popření pravosti jako opodstatněné (pouze) ve vztahu k části pohledávky, musí soud zamítnout žalobu o určení pravosti této části pohledávky.
Tyto závěry Nejvyšší soud v označeném rozsudku zformuloval ve věci, kde důvodem popření pravosti pohledávky bylo, že žalobce pohledávku postoupil jiné osobě (a kde odvolací soud dovodil, že část pohledávky nebyla předmětem postoupení). Tamtéž dodal, že stejná situace nastane, je-li namítán zánik přihlášené pohledávky v důsledku jejího započtení a v průběhu incidenčního řízení vyjde najevo, že započtena byla pouze část přihlášené pohledávky.
V rozsudku ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4265/2010, uveřejněném ve zvláštním čísle II. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 8, pak Nejvyšší soud doplnil, že uvedené závěry se plně prosadí i tehdy, je-li namítáno promlčení přihlášené pohledávky, avšak v průběhu incidenčního sporu vyjde najevo, že promlčena je pouze část přihlášené pohledávky. Stejně tak i v případě, kdy věřitel uplatňuje pohledávku, jejíž vznik se váže k určitému období, přičemž soud dospěje k závěru, že nárok vznikl pouze za část vymezeného období. Ani v těchto případech skutečnost, že byla popřena pouze pravost pohledávky, nebrání tomu, aby soud v příslušném rozsahu žalobu na určení pravosti pohledávky částečně zamítl. Dovodí-li totiž, že pohledávka přihlašovateli náleží (či není promlčena) jen za určité období, pak tím ve skutečnosti neposuzuje výši pohledávky, nýbrž její pravost. Podstatné opět je, že důvod, pro který bylo možné popřít pravost pohledávky jako celku, se prosadil byť i jen zčásti (srov. dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 4704/2010, uveřejněný pod číslem 81/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že odvolací soud se měl zabývat námitkou žalovaného správce konkursní podstaty (jíž v průběhu sporu o určení pravosti pohledávek žalobkyně odůvodnil své popření ve vztahu k pohledávce přihlášené z titulu vypořádání vzájemných pohledávek a závazků ze smlouvy o půjčce), podle níž žalobkyni vznikl nárok na zaplacení smluvených úroků z půjčky jen za období od poskytnutí finančních prostředků do okamžiku, kdy od smlouvy o půjčce odstoupila. Neučinil-li tak (vycházeje z nesprávného právního názoru, podle něhož mu v tom brání účinky, jež zákon o konkursu a vyrovnání spojuje s popřením jen pravosti pohledávky), není jeho právní posouzení věci správné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil, a to včetně závislého výroku o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. ledna 2014
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu