29 Cdo 145/2010
Datum rozhodnutí: 25.04.2012
Dotčené předpisy: § 572 odst. 2 obč. zák., § 303 obch. zák., § 20 odst. 2 ZKV, § 20 odst. 4 ZKV




29 Cdo 145/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně SMART Financial s. r. o. , se sídlem v Olomouci, Hněvotínská 241/52, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 47678721, proti žalované JUDr. Z. H. , advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně REOL, s. r. o. realitní, oceňovací a leasingová společnost, identifikační číslo osoby 62028375, zastoupené Mgr. Alešem Velcem, advokátem, se sídlem v Litomyšli, Ropkova 51, PSČ 570 01, za účasti Finančního úřadu ve Svitavách , se sídlem ve Svitavách, T. G. Masaryka 15, PSČ 568 02, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalované, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 Cm 54/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. srpna 2009, č. j. 15 Cmo 66/2009-613, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. srpna 2009, č. j. 15 Cmo 66/2009-613, v části prvního výroku, jíž byl změněn rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. listopadu 2008, č. j. 41 Cm 54/2003-550, jakož i ve druhém a třetím výroku o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. listopadu 2008, č. j. 41 Cm 54/2003-550, s výjimkou té části, ohledně které odvolací soud tento rozsudek zrušil a řízení zastavil, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. listopadu 2008, č. j. 41 Cm 54/2003-550, určil, že žalobkyně má za úpadkyní REOL, s. r. o. realitní, oceňovací a leasingová společnost pohledávku ve výši 39,449.549,78 Kč na jistině s úrokem z prodlení ve výši 14,972.349,57 Kč v II. třídě jako pohledávku podmínečnou , z toho ve výši 10,284.884,45 Kč s právem na oddělené uspokojení ze zpeněžení nemovitostí a ve výši 4,003.572,47 Kč s právem na oddělené uspokojení ze zpeněžení movitých věcí, všech blíže specifikovaných ve výroku rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované a vedlejšího účastníka v záhlaví označeným rozsudkem pro zpětvzetí žaloby zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil v části, jíž se žalobkyně domáhala určení pravosti pohledávky ve výši 41.232,59 Kč s právem na oddělené uspokojení v této výši z výtěžku zpeněžení movitých věcí blíže specifikovaných ve výroku rozhodnutí, a dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že určil, že žalobkyně má za úpadcem pohledávku II. třídy ve výši 39,449.549,78 Kč na jistině, a ve výši 14,931.117,- Kč , z toho ve výši 10,284.884,45 Kč s právem na oddělené uspokojení ze zpeněžení nemovitostí a ve výši 2,707.048,- Kč s právem na oddělené uspokojení ze zpeněžení movitých věcí, všech blíže specifikovaných ve výroku rozhodnutí.
Soudy vyšly z toho, že:
1/ Dne 24. listopadu 1997 uzavřela pozdější úpadkyně (jako postupitelka) s INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKOU, a. s. (jako postupnicí; dále jen IPB ) rámcovou smlouvu č. 87/1997 o postoupení pohledávek ze smluv o nájmu movitých věcí (dále jen rámcová smlouva ), v níž se zavázala k postoupení svých pohledávek z titulu leasingových splátek, vzniklých na základě leasingových smluv uzavřených s leasingovými nájemci.
2/ Z článku 3 odst. 7 rámcové smlouvy plyne, že Finanční vyrovnání neuhrazené leasingové splátky je povinen postupitel provést (po signalizaci ze strany postupníka)
do 30ti dnů od vzniku uhrazovací povinnosti k ní. Postupitel ručí postupníkovi za dobytnost postoupené pohledávky do výše přijaté úplaty s úroky ve výši 36 % p. a. .
3/ Dne 21. ledna 1998 uzavřely výše uvedené smluvní strany dodatek č. 1 k rámcové smlouvě (dále jen dodatek č. 1 ), v němž bylo sjednáno, že na základě rámcové smlouvy bude prováděno taktéž postupování pohledávek ze smluv o nájmu nemovitých věcí.
4/ Na základě rámcové smlouvy (ve znění dodatku č. 1) smluvní strany uzavřely jednotlivé smlouvy o postoupení pohledávek vzniklých vždy z konkrétní jednotlivé leasingové smlouvy (dále jen postupní smlouva/smlouvy ). Z článku 2 každé z postupních smluv vyplývá, že leasingový nájemce bude hradit jednotlivé leasingové splátky dle dohodnutého platebního kalendáře na bankovní účet IPB.
5/ Článek 3 postupní smlouvy, jenž nese označení Upřesnění rámcové dohody , stanoví, že Riziko z nezaplacených pohledávek nese v plné výši postupitel. V případě porušení platebního režimu nájemcem se postupitel zavazuje uhradit do 30-ti dnů nerealizovanou splátku a návazně zajistit rekomercionalizaci předmětu leasingu.
6/ Plnění pozdější úpadkyně z jednotlivých smluv o postoupení pohledávek bylo zajištěno ve 4 případech zástavním právem k nemovitostem a v dalších 19 případech zástavním právem k movitým věcem. Specifikace zajištěných pohledávek stejně jako zástavních smluv a předmětů zástavních práv je uvedena článku X. přihlášky pohledávky (č. l. 7-10 spisu), přičemž jednotlivé smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem (č. l. 373-459; dále jen zástavní smlouvy ) a notářské zápisy o zřízení zástavního práva k movitým věcem (dále jen notářské zápisy ), včetně potvrzení o zápisu zástavních práv do rejstříku zástav (č. l. 460-500), tvoří přílohy číslo 11 a 12 přihlášky.
7/ Mezi stranami je nesporné, že obsah jednotlivých leasingových smluv, postupních smluv jakož i zástavních smluv a notářských zápisů je z hlediska obecných ujednání o vzájemných právech a povinnostech stran totožný; jednotlivé právní úkony se tak liší jen v konkrétních údajích (v osobách leasingových nájemců, výši pohledávek, předmětech leasingu či zajištění).
8/ Pozdější úpadkyně uznala své závazky vůči IPB vyplývající z článků 3 a 5 rámcové smlouvy a na ní navazujících článků 3 odst. 1 a 3 postupních smluv v celkové částce 25,598.566,- Kč, z čehož bylo v řízení doloženo uznání závazků v celkové výši 24,183.982,11 Kč (č. l. 261-305).
9/ Právní vztahy vzniklé na základě leasingových smluv zanikly tím, že leasingová pronajímatelka od nich odstoupila pro neplacení leasingových splátek leasingovými nájemci; odstoupení učinila ve všech 4 případech leasingu nemovitostí a v některých případech leasingu movitých věcí správkyně konkursní podstaty úpadkyně po prohlášení konkursu, ve zbývajících případech přímo pozdější úpadkyně před prohlášením konkursu.
10/ Na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 19. června 2000 uzavřené mezi IPB (jako prodávající) a Československou obchodní bankou, a. s., (jako kupující) přešly na kupující veškeré pohledávky vztahující se k podniku prodávající, tedy mimo jiné rovněž pohledávky nabyté na základě rámcové smlouvy ve spojení s jednotlivými postupními smlouvami.
11/ Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2003, č. j. 41 K 2/2003-75, byl na majetek úpadkyně prohlášen konkurs.
12/ Československá obchodní banka, a. s., přihlásila dne 28. února 2003 do konkursního řízení na majetek úpadkyně mimo jiné pohledávku ve výši 43,616.678,30 Kč z pohledávek z titulu čl. 3 Smlouvy o postoupení pohledávky a ve výši 15,927.558,69 Kč z úroku z prodlení za opožděné platby splátek (pohledávek z titulu ručení úpadce za nájemce) .
13/ Správkyně konkursní podstaty úpadkyně popřela na přezkumném jednání konaném dne 2. července 2003 pravost i výši pohledávky 43,616.678,30 Kč i úroků z prodlení ve výši 15,927.558,69 Kč, což odůvodnila tím, že přihlášený nárok nevznikl . Ručení úpadkyně za nezaplacené leasingové splátky dle tvrzení správkyně zaniklo dle § 527 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), neboť nebylo prokázáno, že IPB vymáhala postoupené pohledávky na dlužnících bez zbytečného odkladu u soudu. Popřela rovněž v celém rozsahu právo na oddělené uspokojení, neboť předmětná zástavní práva měla zčásti zajišťovat nárok, který dle názoru správkyně neexistuje zástavní práva proto, s ohledem na jejich akcesorickou povahu, taktéž zanikla. Ve zbývajícím rozsahu zástavní práva dle názoru správkyně zajišťují pohledávky vůči osobám odlišným od úpadkyně a jako taková je nelze akceptovat .
14/ Československá obchodní banka, a. s. postoupila postupní smlouvou ze dne 9. června 2004 veškeré pohledávky nabyté na základě rámcové smlouvy ve spojení s jednotlivými postupními smlouvami na žalobkyni.
Již dříve přitom Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. března 2008, č. j. 15 Cmo 25/2008-355, zrušil (v pořadí první) rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. listopadu 2007, č. j. 41 Cm 54/2003-314 (jímž soud prvního stupně zamítl žalobu z důvodu, že ručení úpadkyně nevzniklo), uzavíraje, že vztah mezi IPB a úpadkyní je obchodněprávním závazkovým vztahem, přičemž článek 3 postupních smluv obsahuje ručitelský závazek úpadkyně ve smyslu § 303 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), za splátky nezaplacené leasingovými nájemci.
Soud prvního stupně, vázán názorem odvolacího soudu, výše uvedeným rozsudkem ze dne 21. listopadu 2008 po zohlednění částečných zpětvzetí žaloby žalobě vyhověl.
Odmítl námitku, podle níž žalobkyně přihlásila do konkursu pouze pohledávky z leasingu movitých věcí, konstatuje, že součástí přihlášky byla také tabulka, v níž byla celková přihlášená částka rozepsána na jednotlivé pohledávky a z níž je patrné, že žalobkyně přihlásila své pohledávky z leasingu jak movitých, tak nemovitých věcí, zajištěné zástavními právy jak k movitým věcem, tak nemovitostem. Právním důvodem přihlášených pohledávek byly smlouvy o postoupení konkrétních pohledávek, jež odkazovaly na rámcovou smlouvu a v nichž bylo platně sjednáno ručení úpadkyně za dluhy leasingových nájemců.
Jelikož podle názoru soudu prvního stupně jde v případě ručení o podmíněné pohledávky , protože pohledávky z leasingových smluv mohou být kdykoliv v průběhu soudního řízení i po něm placeny leasingovými nájemci, neprovedl soud důkaz dotazem na jednotlivé leasingové nájemce ke zjištění skutečné výše jimi uhrazené částky, neboť tato přesná výše bude známa (rozhodná) až k okamžiku vydání rozvrhového usnesení schvalovaného soudem v konkursním řízení .
Soud odmítl, že by odstoupením od leasingových smluv zanikly pohledávky vůči leasingovému nájemci z titulu leasingových splátek, a zaniklo tak i ručení úpadkyně a zástavní práva jej zajišťující. Uvedl, že právním důvodem uplatněné pohledávky musí být původní vztah věřitele a dlužníka, nikoliv stav, který navodila žalovaná odstoupením. Činností správce konkursní podstaty se nemůže změnit právní důvod přihlášené pohledávky, nemůže dojít k zániku ručení ani zástavních práv. Žalovaná nebyla nadto oprávněna odstoupit od leasingových smluv dle § 14 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ), neboť úpadkyně již smlouvy zcela splnila.
Zástavní práva byla dle soudu prvního stupně platně zřízena a prokázána v případě nemovitostí platnými zástavními smlouvami uzavřenými mezi bankou jako zástavním věřitelem a úpadkyní jako zástavním dlužníkem a v případě movitých věcí notářskými zápisy, ve spojení s potvrzeními z rejstříku zástav.
Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, podle něhož přihláška pohledávky podaná právní předchůdkyní žalobkyně byla dostatečně určitá a přezkoumatelná, neboť k ní byly přiloženy kopie listin, z nichž jednotlivé pohledávky vyplývají, resp. přihláška na tyto listiny odkazuje.
K přihlášce věřitelka dále připojila tabulku, v níž jsou uvedeny jednotlivé pohledávky za úpadkyní vyplývající z označených leasingových a postupních smluv, včetně specifikace co do výše jak ohledně jistiny, tak úroků z prodlení. Rovněž z ní vyplývá, že do konkursu na majetek úpadkyně byly přihlášeny pohledávky jak z nájmu nemovitých věcí v rozsahu určeném soudem prvního stupně, tak z nájmu movitých věcí, a to vůči všem těm, kteří jsou uvedeni v doplnění přihlášky pod bodem IV .
Rámcová smlouva a její dodatek č. 1 tvoří dle názoru odvolacího soudu jeden celek, nejde o dvě samostatné rámcové smlouvy. Žalobkyně, která v přihlášce označila jako právní důvod pohledávek pouze rámcovou smlouvu, jen neúplně označila daný právní titul, když z tabulky, jež tvoří přílohu č. 3 přihlášky, jednoznačně vyplývá, že byly přihlášeny taktéž pohledávky z nájmu nemovitých věcí. Nejde tak o nedostatek přihlášky a v případě pohledávek z nájmu nemovitostí ani o jiný (nesprávný) právní důvod.
Článek 3 odstavec 7 rámcové smlouvy obsahuje dle názoru odvolacího soudu ujednání, podle něhož úpadkyně zůstává v rozsahu, v němž leasingoví nájemci splátky neuhradí nadále osobním dlužníkem IPB, čemuž korespondují i uznání dluhu úpadkyní.
Kromě toho v článku 3 jednotlivých postupních smluv úpadkyně převzala ručení za závazky leasingových nájemců. To však neznamená, že toto ručení je jediným důvodem přihlášených pohledávek, neboť (jak výše uvedeno) v rámcové smlouvě je výslovně ujednáno, že úpadkyně zůstává osobní dlužnicí banky v rozsahu, v němž dluhy vůči bance nebudou zaplaceny stanoveným způsobem, tedy leasingovými nájemci.
Pohledávky žalobkyně za úpadkyní však nejsou dle názoru odvolacího soudu pohledávkami vázanými na podmínku ve smyslu § 20 odst. 4 ZKV, neboť žalobkyně není ručitelkou za dluhy úpadkyně vůči třetím osobám, ani osobou, jejíž věci či práva zajišťují pohledávky konkursních věřitelů vůči úpadkyni dle § 27 odst. 5 ZKV. Rozhodující je tedy výše žalobkyní uplatněných pohledávek ke dni rozhodování soudu o incidenční žalobě.
Jelikož žalovaná nepředložila žádný relevantní důkaz o tom, že některý z leasingových nájemců zaplatil více, než tvrdí žalobkyně, odvolací soud považoval za oprávněné pohledávky žalobkyně v celé požadované výši, neboť pouhým obecným tvrzením žalované přihlášená výše pohledávek zpochybněna není.
Odstoupení od leasingových smluv je platné, když nejde o odstoupení podle § 14 odst. 2 ZKV, ale ve smyslu § 14 odst. 3 ZKV (odstoupení od nájemních smluv). Jeho důsledkem je však pouze to, že se smlouva ruší a nájemce není povinen nadále platit leasingové splátky, je povinen vrátit předmět leasingu a zaplatit případné smluvní sankce. Nezanikla jím ani povinnost úpadkyně doplatit zbytek dluhu, eventuálně doplatit ho z titulu ručení za leasingové nájemce, a nezaniklo jím ani zástavní právo váznoucí na movitých a nemovitých věcech.
Zástavními právy k movitým a nemovitým věcem ve svém vlastnictví úpadkyně zajistila své závazky vůči bance vyplývající jak z rámcové smlouvy, tak jednotlivých postupních smluv. Zástavní práva byla platně zřízena, neboť jak zástavní smlouvy ohledně nemovitostí, tak notářské zápisy o zřízení zástavních práv k movitostem jsou obsahově určité.
Právní posouzení otázky odděleného uspokojení soudem prvního stupně měl odvolací soud za správné. Změna rozsahu odděleného uspokojení ze zpeněžení movitých věcí, přiznaného žalobkyni rozsudkem odvolacího soudu, byla dle odvolacího soudu zapříčiněna pouze tím, že soud prvního stupně v příslušné části výroku formulačně nesprávně uvedl celkovou výši pohledávek zajištěných (zčásti) zástavními právy k movitým věcem, nikoliv jejich zajištěnou část.
Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc přitom dovolací důvody dle § 241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
V dovolání dovolatelka uplatnila následující argumentaci:
1/ K vadám přihlášky pohledávek právní předchůdkyně žalobkyně
Dovolatelka namítá, že žaloba je neprojednatelná, neboť v ní nejsou specifikovány jednotlivé pohledávky (je označena pouze celková částka) a tyto pohledávky nejsou jednotlivě doloženy příslušnými důkazy. Stejnou vadou trpí dle dovolatelky už samotná přihláška pohledávek, v níž chybí i uvedení konkrétního právního důvodu. Doplnění uvedených náležitostí stejně jako vyčíslení příslušenství konkrétních pohledávek a uplatnění nároku na oddělené uspokojení až v rámci žaloby (na výzvu dle § 43 nebo § 118a o. s. ř.) považuje dovolatelka za nepřípustné; vedení řízení brání dle jejího názoru neodstranitelný nedostatek podmínek řízení ve smyslu § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř.
Vymezení jednotlivých pohledávek neobsahuje ani napadený rozsudek odvolacího soudu, který vychází ze žalobkyní tvrzeného souhrnu nezajištěných pohledávek, a u pohledávek zajištěných uvádí pouze původní částku , z níž není zřejmé, z čeho se skládá. V některých (v dovolání vymezených) případech soud dle dovolatelky přiznal žalobkyni v rozporu s § 23 odst. 2 ZKV vyšší částku, než požadovala v přihlášce.
Poukazuje dále na to, že jako právní důvod přihlášených pohledávek byla uvedena rámcová smlouva, která se vztahuje pouze na pohledávky z nájmu movitých věcí. Dodatek ze dne 21. ledna 1998 je samostatným právním důvodem, jenž však v přihlášce uveden není. Tento dodatek byl navíc soudem proveden jako důkaz teprve v odvolacím řízení; soud tak připustil změnu právního důvodu přihlášených pohledávek a překročil meze své přezkumné pravomoci.
2/ K povaze závazků úpadkyně vyplývajících z článku 3 odstavce 7 rámcové smlouvy a článku 3 postupních smluv
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem, podle něhož článek 3 odst. 1 postupních smluv obsahuje ručitelský závazek úpadkyně za leasingové splátky neuhrazené leasingovými nájemci. Dané ujednání je dle jejího názoru absolutně neplatné pro neurčitost a rozpor se zákonem.
Namítá, že užité pojmy nést riziko či zajistit rekomercionalizaci jsou obsahově neurčité, a nelze je proto bez dalšího ztotožnit s ručitelským závazkem. Odvolací soud dle dovolatelky nevysvětlil, proč považuje toto ustanovení za určité a z jakého důvodu nemůže jít např. o odpovědnost za dobytnost pohledávky, resp. za škodu či bezdůvodné obohacení, ani proč na daný právní vztah nedopadá § 527 odst. 2 obč. zák. Smluvní strany jednoznačně nesjednaly výši závazku ani meze odpovědnosti či ručení , a to ve vztahu k úplatě za postoupení pohledávky, jakož i pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy.
S ohledem na kogentní ustanovení § 527 odst. 2 obč. zák. lze ručení v případě úplatného postoupení pohledávek sjednat pouze do výše přijaté úplaty spolu s úroky a ujednání odporující tomuto ustanovení což platí dle dovolatelky rovněž pro ručení sjednané dle § 546 a násl. obč. zák. či dle § 303 a násl. obch. zák. jsou pro obcházení zákona neplatná. Uplatnění ručení za dobytnost postoupené pohledávky navíc předpokládá vymáhání pohledávky postupníkem na dlužníkovi bez zbytečného odkladu u soudu, žalobkyně však tuto skutečnost netvrdila ani neprokázala.
Odvolací soud podle dovolatelky rovněž neuvedl, proč na daný právní vztah nedopadá § 527 odst. 2 obč. zák. (když smlouva o postoupení pohledávek v obchodním zákoníku upravena není, a aplikují se tedy předpisy práva občanského), ani na jakém základě došlo mezi žalobkyní a úpadkyní k vyloučení § 306 odst. 1 obch. zák.
Za zcela zásadní a neřešenou považuje dovolatelka otázku, zda leasingoví nájemci s ohledem na odstoupení od leasingových smluv ještě vůbec něco dluží, jestliže již předmět leasingu neužívají a zda jim žalobkyně vůbec sdělila, že došlo k postoupení pohledávek z Československé obchodní banky, a. s. na její osobu.
Zamítnutím návrhu na provedení důkazu dotazy na leasingové nájemce ohledně výše uhrazených splátek soud dle dovolatelky nepřipustil, aby byl řádně zjištěn a prokázán skutkový stav věci . Nelze opomenout, že jde o nároky z titulu ručení, a dané pohledávky by měly být primárně vymáhány po leasingových nájemcích.
Dovolatelka zpochybňuje rovněž závěr odvolacího soudu, podle něhož je úpadkyně kromě toho, že za pohledávky ručí osobní dlužnicí žalobkyně. Namítá, že žalobkyně přihlásila předmětné pohledávky pouze z titulu ručení (a takto je uplatnila i v žalobě). Ustanovení článku 3 odst. 7 rámcové smlouvy je dle dovolatelky potřeba vykládat v kontextu s článkem 3 postupních smluv a nelze je ve vzájemné souvislosti vyložit jinak, než jako závazek ručení, neboť ve všech případech je závazek plnění úpadkyně podmíněn nesplněním závazku jinou osobou.
3/ K nárokům na oddělené uspokojení ze zpeněžení zastavených nemovitých a movitých věcí
Žalobkyně dle názoru dovolatelky nemá právo na oddělené uspokojení ze zpeněžení nemovitých věcí, neboť zástavní práva měla zajišťovat pohledávky IPB za úpadkyní z titulu ručení dle smluv o postoupení pohledávek. Žádné takové pohledávky však neexistují, neboť ručení nevzniklo, a proto nemohla vzniknout ani zástavní práva k nemovitostem.
Z notářských zápisů o zřízení zástavních práv k movitým věcem dle dovolatelky plyne, že zástavní práva zajišťují pohledávky vůči leasingovým nájemcům. Došlo-li odstoupením od leasingových smluv k zániku pohledávek IPB vůči leasingovým nájemcům, zanikla i tato zástavní práva.
Navzdory tomu dovolatelka dovozuje, že soudy rozhodly o nároku na oddělené uspokojení, které do konkursu přihlášeno nebylo, neboť žalobkyně v přihlášce (resp. jejím doplnění ze dne 19. června 2003) uvedla, že zástavní práva k movitým věcem zajišťují pohledávky vůči leasingovým nájemcům. V žalobě se však žalobkyně domáhá určení nároku na oddělené uspokojení, tvrdíc, že zástavní práva zajišťují pohledávky IPB za úpadkyní, ačkoliv tento nárok do konkursního řízení nepřihlásila a namísto toho přihlásila nárok jiný, který neexistuje.
Dovolatelka taktéž namítá, že zástavní práva k movitým věcem mají zajišťovat závazek úpadkyně k rekomercionalizaci předmětu leasingu . Jelikož je obsah pojmu rekomercionalizace neurčitý, jde o neplatně sjednaný závazek. Zástavní právo tento závazek zajišťující proto nemohlo platně vzniknout, a neexistuje tudíž ani právo na oddělené uspokojení ze zpeněžení zástav.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby je Nejvyšší soud zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Je tomu tak proto, že soud prvního stupně posoudil žalobou uplatněné pohledávky jako pohledávky z titulu ručení úpadkyně za dluhy leasingových nájemců, kdežto odvolací soud dovodil, že úpadkyně se podle obsahu smluv stala i v rozsahu, ve kterém dluhy vůči IPB nebudou leasingovými nájemci zaplaceny osobní dlužnicí IPB. Odvolací soud pak rozhodnutí soudu prvního stupně změnil i co do charakteru pohledávek žalobkyně za úpadkyní, když dovodil, že nejde o pohledávky vázané na podmínku ve smyslu § 20 odst. 4 ZKV.
U přípustného dovolání se Nejvyšší soud z úřední povinnosti zabýval nejprve zjištěním, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V tomto směru dovolatelka namítala, že:
1/ Soudy věc projednaly a rozhodly, ačkoli žaloba nebyla projednatelná pro nedostatečnou specifikaci uplatněných pohledávek (přičemž touto vadou měla trpět i přihláška pohledávek).
2/ Soudy řádně nezjistily skutkový stav věci, když neprovedly dokazování ke skutečné výši žalobkyní uplatněných pohledávek.
Ad 1/ K námitce neprojednatelnosti žaloby.
S ohledem na datum podání přihlášky je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodné znění zákona o konkursu a vyrovnání účinné k 28. únoru 2003, tedy naposledy ve znění zákona č. 125/2002 Sb.
Podle § 20 odst. 1 ZKV konkursní věřitelé přihlásí své pohledávky, a to ve lhůtě stanovené v usnesení o prohlášení konkursu, i když se o nich vede soudní řízení nebo se provádí výkon rozhodnutí. Současně uvedou, zda uplatňují oddělené uspokojení (§ 28), jakož i jiné důvody pro přednostní pořadí při rozvrhu.
Z § 20 odst. 2 ZKV vyplývá, že přihlášky pohledávek se podávají u soudu dvojmo. V přihlášce je třeba zvlášť uvést důvod a výši každé přihlášené pohledávky. K přihlášce je třeba přiložit kopie listin, z nichž jednotlivé pohledávky vyplývají. Jde-li o pohledávku v cizí měně, je třeba ji přepočítat podle kursu vyhlašovaného Českou národní bankou ke dni prohlášení konkursu. Jde-li o peněžitou pohledávku neurčité výše nebo o jiný nepeněžitý nárok, musí být jeho hodnota odhadnuta a vyjádřena v penězích.
Jde-li o pohledávku vykonatelnou, je třeba to prokázat listinou opatřenou potvrzením o její vykonatelnosti nejpozději při přezkumném jednání, jinak se pohledávka pokládá za nevykonatelnou.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že přihláška věřitelovy pohledávky do konkursu je podáním, které má charakter žaloby a které v rozsahu, ve kterém nestanoví jinak zákon o konkursu a vyrovnání, musí obsahovat i náležitosti předepsané ustanovením § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2001, pod číslem 93).
Na doplnění tohoto závěru Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35, uzavřel, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže.
V rozsudku uveřejněném pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ovšem Nejvyšší soud vysvětlil, že závěr, podle něhož vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže, je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně. Kromě požadavku, aby z odkazu obsaženého v žalobě bylo patrno, že připojený listinný důkaz je listinou, která popisuje nárok po skutkové stránce, je uplatnění uvedeného závěru namístě jen tehdy, neobsahuje-li potřebné vylíčení rozhodujících skutečností sama žaloba. Je-li příslušná skutečnost v žalobě vylíčena, pak to, že listinný důkaz připojený k žalobě žalobní tvrzení nepodporuje, nezpůsobuje vadu žaloby, ale může být podkladem pro závěr, že žalobce tímto důkazem tvrzenou skutečnost neprokázal.
Z obsahu přihlášky (č. l. 4 spisu), ve znění jejího doplnění ze dne 19. června 2003 (č. l. 11 spisu), vyplývá, že pohledávky ve výši 43,616.678,30 Kč a úroky z prodlení ve výši 15,927.558,69 Kč byly v přihlášce označeny jen v těchto souhrnných výších, přičemž zde bylo výslovně uvedeno, že jde o pohledávky z titulu ručení úpadkyně za pohledávky z jednotlivých leasingových smluv postoupených na právní předchůdkyni žalobkyně smlouvami o postoupení pohledávek, jež tvoří přílohu č. 5 přihlášky.
Příloha č. 5 přihlášky, jež byla zároveň přílohou č. 3 žaloby (č. l. 17 spisu), přitom obsahuje tabulku, v níž jsou jednoznačně identifikovány (registračními čísly) jak jednotlivé leasingové smlouvy, tak smlouvy o postoupení pohledávek z leasingových smluv vyplývajících, a rovněž vyčísleny jak jednotlivé pohledávky za úpadkyní dle článku 3 postupních smluv, tak úroky z prodlení s placením těchto částek. Samotné leasingové smlouvy, smlouvy o postoupení pohledávek a další listiny, z nichž konkrétní uplatněné pohledávky dle seznamu v příloze 5 vyplývají, přitom tvoří přílohu č. 6 přihlášky.
Obsahuje-li přihláška souhrnnou výši uplatněné pohledávky a obecné vymezení skutkových okolností vzniku jednotlivých pohledávek a zároveň obsahuje výslovný odkaz na podrobný rozpis celkové sumy na jednotlivé pohledávky a konkrétní identifikaci jednotlivých smluv, obsažené s ohledem na větší množství právních vztahů v příloze, není tato přihláška vadná z důvodu neurčitosti, ale jde o přihlášku řádnou. V tabulce v příloze č. 5 přihlášky jsou totiž jednotlivé přihlášené pohledávky, stejně jako právní důvody jejich vzniku, jednoznačně identifikovány (což mezi stranami ani není sporné).
Možnost vylíčit rozhodné skutečnosti (resp. doplnit je konkrétními údaji) nikoliv přímo v žalobě (zde přihlášce), ale v přílohách tohoto podání, na něž je v textu daného podání výslovně odkázáno, platí zejména pro případy výjimečné větším množstvím uplatněných nároků, kde je tento postup i s ohledem na přehlednost podání účelný.
O takový případ jde i v projednávané věci.
Ze stejného důvodu je nutné odmítnout taktéž námitku neprojednatelnosti žaloby, když žalobkyní uplatněné pohledávky byly, stejným způsobem jako v přihlášce, řádně identifikovány v příloze č. 3 žaloby.
Jelikož všechny potřebné údaje (taktéž vyčíslení úroků z prodlení, jež bylo uvedeno v příloze č. 8 přihlášky, a nároků na oddělené uspokojení, které byly specifikovány v článku X. přihlášky a článku IV. jejího doplnění ze dne 19. června 2003) byly obsaženy již v přihlášce, není řízení stiženo ani dovolatelkou namítanou vadou spočívající v nepřípustném rozšiřování uplatněných nároků nad rámec, v jakém tyto byly uvedeny v přihlášce.
Nejvyšší soud sdílí taktéž závěr odvolacího soudu, podle něhož rámcová smlouva a její dodatek č. 1 tvoří jeden celek, tj. nejde o dvě samostatné rámcové smlouvy. V dodatku č. 1 (č. l. 595 spisu) totiž kromě identifikace smluvních stran a odkazu na rámcovou smlouvu, podle níž má dle dodatku probíhat taktéž postupování pohledávek ze smluv o nájmu nemovitostí žádná ujednání upravující vzájemná práva a povinnosti smluvních stran obsažena nejsou. Již z tohoto důvodu je zřejmé, že dodatek č. 1 samostatným právním titulem není, neboť nebylo-li by rámcové smlouvy, z níž obsah daných právních úkonů vyplývá tyto právní úkony by (samostatně) vůbec nevznikly.
Žalobkyně, uvádějíc v přihlášce jako právní důvod přihlašovaných pohledávek rámcovou smlouvu, tak tento právní důvod pouze nepřesně (neúplně) označila, když nezmínila dodatek č. 1 této smlouvy, ačkoliv přihlásila taktéž pohledávky z leasingu nemovitostí; i tyto pohledávky se však opírají o v přihlášce uvedený právní důvod (rámcovou smlouvu).
Vadou spočívající v neprojednatelnosti žaloby tedy řízení v projednávané věci netrpí.
Ad 2/ K námitce nedostatečného zjištění skutkového stavu věci.
Námitka dovolatelky, podle níž soudy pominuly její důkazní návrhy ohledně zjištění skutečné výše pohledávek, za které úpadkyně ručí, je ovšem důvodná.
Dovolatelka již v průběhu řízení před soudem prvního stupně (srov. č. l. 91, 103, 216 a dále i 513 a 520 spisu) s poukazem na to, že uplatněné pohledávky mají svůj základ v leasingových smlouvách a měly by být primárně vymáhány po leasingových nájemcích, nikoli po úpadkyni opakovaně navrhovala, aby se soud dotázal jednotlivých leasingových nájemců, jaké částky na úhradu pohledávek z leasingu zaplatili (poté, co byla pohledávka žalobkyní přihlášena do konkursního řízení na majetek úpadkyně) přímo žalobkyni. Žalobkyně v průběhu řízení z tohoto důvodu žalobu opakovaně částečně omezila (srov. č. l. 102, 137 a 212 spisu).
O tomto důkazním návrhu dovolatelky soud prvního stupně rozhodl usnesením, vyhlášeným u jednání dne 7. listopadu 2008 (č. l. 520 spisu) tak, že dotazy vůči leasingovým nájemcům provádět důkazy nebude. Důvody pro toto rozhodnutí osvětlil v odůvodnění rozsudku, kde uvedl, že pohledávky z leasingových smluv, které mohou být kdykoliv v průběhu soudního řízení i po něm placeny leasingovými nájemci, jsou pohledávkami vázanými na podmínku, pročež jejich přesná výše bude známa (rozhodná) až k okamžiku vydání rozvrhového usnesení schvalovaného soudem v konkursním řízení.
Naproti tomu odvolací soud, jenž dovodil, že pohledávky uplatněné žalobkyní nejsou pohledávkami vázanými na podmínku ve smyslu § 20 odst. 4 ZKV, uzavřel, že rozhodující je výše žalobkyní uplatněných pohledávek ke dni rozhodování soudu o incidenční žalobě. Skutečnou výši těchto pohledávek ke dni svého rozhodnutí přesto nikterak neprověřoval ač ve svém prvním (zrušujícím) rozhodnutí ve věci to soudu prvního stupně sám uložil (srov. č. l. 358 spisu).
Podle § 20 odst. 4 ZKV (v rozhodném znění) lze přihlásit i pohledávku vázanou na podmínku. Ručitel takto přihlašuje svoji pohledávku, která mu vůči úpadci vznikne,
bude-li za něho plnit jeho závazek vůči věřiteli. Obdobně přihlašují své pohledávky i osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky oddělených věřitelů vůči úpadci (§ 27 odst. 5).
Nejvyšší soud se s odvolacím soudem ztotožňuje v tom, že pohledávky uplatněné žalobkyní nejsou pohledávkami ručitele či osoby, jejíž majetek zajišťuje pohledávky vůči úpadkyni dle § 27 odst. 5 ZKV. Pohledávky uplatněné žalobkyní totiž jsou pohledávkami vůči ručiteli (ručitelkou má být úpadkyně). O pohledávky vázané na podmínku ve smyslu § 20 odst. 4 ZKV tudíž nejde. Žalobkyně je však oprávněna domáhat se úhrady uplatněných pohledávek po úpadkyni jen v případě, neuhradí-li je leasingoví nájemci. Návrhy žalované na provedení důkazů ke zjištění výše pohledávek jsou relevantní, neboť směřují k prokázání skutečné výše pohledávek uplatněných žalobkyní v době vyhlášení rozsudku ve věci, která je pro posouzení uplatněného nároku rozhodující (srov. § 154 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodl-li odvolací soud o uplatněném nároku, tj. určil-li pravost a výši žalobkyní uplatněných pohledávek, aniž by provedl dokazování k výši těchto pohledávek ke dni svého rozhodnutí, přestože žalovaná tuto výši zpochybnila a navrhovala důkazy k jejímu prokázání již v řízení před soudem prvního stupně, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť v rozporu s § 120 o. s. ř. nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2003, pod číslem 56).
Nejvyšší soud proto, aniž se zabýval dalšími dovolacími argumenty uplatněnými v rovině dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ a aniž zkoumal, zda je dán i dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., rozsudek odvolacího soudu v rozsahu ve výroku uvedeném podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože stejnou vadou je postiženo i řízení před soudem prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Soud prvního stupně v další fázi řízení provede dokazování ke zjištění aktuální výše pohledávek uplatněných žalobkyní, tj. zda a v jakém rozsahu jednotliví leasingoví nájemci žalobkyni po přihlášení pohledávek do konkursního řízení úpadkyně poskytli plnění na úhradu uplatněných pohledávek.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Pro spory vyvolané konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb. srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. dubna 2012

JUDr. Filip Cileček
předseda senátu