29 Cdo 1422/2007
Datum rozhodnutí: 29.04.2009
Dotčené předpisy:





29 Cdo 1422/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v konkursní věci dlužnice K. a. s., zastoupené JUDr. F. N., advokátem, o návrhu věřitele Ing. J. V., zastoupeného Mgr. K. K., advokátkou, na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 K 57/2005, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. listopadu 2006, č. j. 2 Ko 98/2006-353, takto:


Dovolání se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužnice usnesením ze dne 13. listopadu 2006, č. j. 2 Ko 98/2006-353, potvrdil usnesení ze dne 13. dubna 2006, č. j. 24 K 57/2005-237, jímž Krajský soud v Brně prohlásil konkurs na majetek dlužnice.


Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 1 odst. 2 a 3, § 4 odst. 2, § 12a odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ) - přitakal závěru soudu prvního stupně, že dlužnice je v úpadku ve formě insolvence, když má více věřitelů a není schopna po delší dobu plnit své splatné závazky.


Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle kterých:


1. smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10. července 2001 převedla K. k. s. r. o. na dlužnici neexistující pohledávku ve výši 70,000.000,- Kč za Č. o. b., a. s. (dále jen banka ), jež měla vzniknout z bezdůvodně poskytnutého plnění postupitele bance (její předchůdkyni) na dluh B.K. s. r. o., když ve smyslu ustanovení § 451 až § 454 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) ten, kdo plní za jiného, má právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil, a nikoli od toho, komu plnil;


2. smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 29. října 2001, dlužnice postoupila výše uvedenou neexistující pohledávku vůči bance společnosti A. A., s. r. o. (dále též jen společnost );


3. společnosti vznikla vůči dlužnici z titulu odpovědnosti podle ustanovení § 527 odst. 1 písm. a) obč. zák. pohledávka rovnající se výši úplaty za postoupení pohledávky 33,878.700,- Kč;


4. věřitelem pohledávky (viz bod 3.) se Ing. J. V. (navrhující věřitel) stal na základě dražby konané 28. července 2005 (šlo o dobrovolnou dražbu, jejímž navrhovatelem byl Ing. T. K., správce konkursní podstaty úpadkyně A. A., s. r. o.);


5. pohledávku nabytou od dlužnice společnost nemohla (v době, kdy měla být její vlastnicí) započíst vůči pohledávkám banky, když neexistující pohledávka nemohla být použita k započtení ;


6. v řízení byla osvědčena existence splatných pohledávek Finančního úřadu ve Z. za dlužnicí z titulu daně z převodu nemovitostí (303.569,70 Kč splatná 21. prosince 198, 5.085,- Kč splatná 27. března 2000, 190.385,- Kč a 914.980,- Kč splatné 5. dubna 2000, 1.632,- Kč splatná 31. května 2005) a z titulu penále za daň z převodu nemovitostí (459.671,- Kč, 111.443,- Kč, 2.984,- K4 a 535.586,-Kč splatné 27. května 2005);


7. dlužnice nemá na účtech ani v hotovosti žádné finanční prostředky, ze kterých by mohla platit své závazky vůči zaměstnancům a z běžného obchodního styku a není schopna, nikoli pouze neochotna, platit pohledávky svých věřitelů.


Dále odvolací soud zdůraznil, že z hlediska věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou významné výhrady dlužnice, podle nichž byl navrhující věřitel upřednostněn , když konkursní soud nařídil jednání, ačkoli nebyla zaplacena záloha na náklady konkursu. Neopodstatněnou shledal i námitku dlužnice ohledně tvrzené podjatosti ustanoveného správce konkursní podstaty JUDr. D. Š. z důvodu jeho spolupráce s Ing. T. K., správcem konkursní podstaty A.A., s. r. o.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, namítajíc, že:


- soud nesprávně právně posoudil splatnost pohledávky navrhujícího věřitele, když spor o její zaplacení je veden u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 25 Ro 516/2005, přičemž do rozhodnutí soudu pohledávka nemůže být a ani není splatná ;


- soud prvního stupně neměl svolávat před prohlášením konkursu jednání a měl návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužnice zamítnout s odůvodněním, že k závěru o existenci splatné pohledávky navrhujícího věřitele bylo zapotřebí provést dokazování;


- soud nesprávně posoudil námitku započtení pohledávky vůči společnosti, když její pohledávka, kterou v dražbě nabyl navrhující věřitel, se stala započitatelnou v okamžiku, kdy byla vyvedena z konkursní podstaty společnosti a dlužnice mohla proti této pohledávce započíst svou pohledávku za společností (šlo o pohledávku, kterou dlužnice přihlásila do konkursu vedeného na majetek společnosti ve výši 66,124.205,- Kč;


- soud prvního stupně nařídil ve věci jednání, ačkoli navrhující věřitel nezaplatil poplatek za podání návrhu na prohlášení konkursu;


- soud nesprávně posoudil námitku neexistence pohledávky navrhujícího věřitele, když postupními smlouvami převáděná pohledávka za bankou (resp. její předchůdkyní) existovala, jelikož K. k. s. r. o. plnila na účet banky (její předchůdkyně) B.-K. s. r. o. kupní cenu za prodej části podniku, a to podle neplatné smlouvy o prodeji části podniku; povinnost vydat bezdůvodné obohacení tak bance jednoznačně vznikla;


- soud nesprávně vyhodnotil námitku ohledně přihlášených pohledávek do konkursního řízení, když při přezkumném jednání 8. června 2006 dlužnice zjistila, že byly přezkoumány pouze pohledávky, které vznikly a staly se splatnými až po prohlášení konkursu;


- z rozhodnutí soudu prvního stupně není zřejmé, zda byl návrh na prohlášení konkursu podán jiným věřitelem, než Ing. J. V.


Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Následnými podáními datovanými 28. září 2007, 4. října 2007, 2. července 2008, 18. prosince 2008, 2. února 2009 dovolatelka doplnila dovolání o argumentaci, podle které:


1. poté co navrhující věřitel nabyl v dražbě pohledávku vůči dlužnici, se na ni již nevztahoval zákaz započtení podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) ZKV, přičemž vzhledem k ustanovení § 529 obč. zák. mohla dlužnice k započtení použít i pohledávku, kterou měla vůči původní věřitelce - společnosti;


2. dne 29. července 2007 byly uhrazeny pohledávky finančního úřadu v částkách 190.385,- Kč a 914.980,- Kč;


3. pohledávka, kterou měl navrhující věřitel získat v dražbě, neexistuje (byla smlouvou započtena), neprošla občanským soudním přezkumem a nebyla dlužnicí nikdy uznána ;


4. konkursní soud nesprávně vedl dokazování o existenci pohledávky navrhujícího věřitele, nedal dlužnici možnost bránit se námitkou započtení a nepřihlížel k vznesené námitce promlčení pohledávky navrhujícího věřitele.


Dovolání není přípustné.


Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto ve věci konkursu a vyrovnání [§ 238a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu / dále jen o. s. ř. ], může být přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. (§ 238a odst. 2 o. s. ř.). O případ pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá.


Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).


Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).


Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů zásadně právně významným neshledává.


V projednávané věci Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že při meritorním projednání odvolání dlužníka proti usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek jsou z hlediska konkursního práva rozhodné skutečnosti, které nastaly (vznikly) nejpozději ke dni prohlášení konkursu soudem prvního stupně. Jen prostřednictvím těchto skutečností odvolací soud prověřuje závěr o tom, zda byl osvědčen úpadek dlužníka a zda byly splněny ostatní podmínky vyžadované zákonem k tomu, aby bylo možné konkurs prohlásit (včetně aktivní legitimace navrhujícího věřitele spočívající - v intencích § 4 odst. 2 ZKV - v doložení jeho splatné pohledávky proti dlužníku) [k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 27/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen R 27/2005 ].


Otázku zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu tak lze v hranicích dovolatelkou formulovaných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) posuzovat jen ve vztahu ke skutkovému stavu, který zde byl k datu vydání rozhodnutí soudu prvního stupně.


Pro posouzení přípustnosti dovolání jsou tak bez právního významu argumenty dovolatelky, založené na skutkových okolnostech, k nimž došlo po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně. Právně nevýznamné pak jsou rovněž výhrady vycházející ze skutečností či důkazů uplatněných v rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 o. s. ř.


Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze spatřovat v řešení otázky existence pohledávky navrhujícího věřitele, když v obecné poloze rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 95/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozhodnutích ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004 a ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo 1366/2005, uveřejněných v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2005, pod číslem 1 a č.5, ročník 2008, pod číslem 58.


Z pohledu řešení otázky (ne)existence pohledávky za bankou (resp. její předchůdkyní) z důvodu plnění poskytnutého K. k., s. r. o. na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu usuzovat nelze proto, že ve vztahu mezi plátcem a B.-K., s. r. o. šlo o platbu dle smlouvy o prodeji části podniku, přičemž není pochyb o tom, že oba výše uvedené subjekty souhlasily s tím, že plněno bude na účet banky, a to na splacení úvěru poskytnutého bankou B.-K., s. r. o. Potud Nejvyšší soud odkazuje na závěry formulované v rozhodnutí ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Odo 1693/2006, s tím, že v rozsahu takto poskytnutého plnění závazek B.-K., s. r. o. vůči bance ze smlouvy o úvěru zanikl a dlužnici vznikla vůči uvedenému subjektu v téže výši pohledávka.


Zásadně právně významným neshledává Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ani co do výkladu ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) ZKV. V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 4935/2008, totiž uzavřel, že způsobilost dlužníkovy pohledávky k započtení je vázána na osobu úpadce (postupitele), konkrétně na to, že jde o pohledávku, kterou dlužník (jako věřitel) vůči tomuto úpadci má a kterou by před postoupením nemohl k započtení uplatnit právě proto, že jeho dlužník (úpadce) je v konkursu. Pro účely zániku pohledávek jednostranným úkonem dlužníka směřujícím k započtení se tedy podle § 529 odst. 2 obč. zák. pohlíží na pohledávku vůči dlužníku jako by se stále nacházela v majetku postupitele. Je-li ovšem postupitel v konkursu, znemožňuje takové započtení právě úprava obsažená v § 14 odst. 1 písm. i) ZKV.


Výhrada, podle níž konkursní soud nepřihlížel k námitce promlčení pohledávky navrhujícího věřitele, je pro účely posouzení přípustnosti dovolání irelevantní. Jednak tato námitka byla uplatněna až při jednání odvolacího soudu dne 13. listopadu 2006 (k tomu srov. závěry R 27/2005), jednak nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným, když nejde o otázku právní, nehledě na to, že řešení této otázky nemá potřebný judikatorní přesah a o tuto námitku bylo dovolání doplněno (nepřípustně) až po uplynutí lhůty k podání dovolání. Skutečnost, že zaplacení pohledávky navrhujícího věřitele vůči dlužnici je předmětem soudního řízení, ve kterém dosud (k datu prohlášení konkursu) nebylo (pravomocně) rozhodnuto, je rovněž nevýznamná (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 31 Cdo 175/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1999, pod číslem 43, bod XXXI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen stanovisko , jakož usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 752/2005).


Konečně po právní stránce nečiní zásadně významným rozhodnutí odvolacího soudu ani námitka zpochybňující výši pohledávky navrhujícího věřitele (vycházející z názoru dovolatelky, že pohledávky postoupené dlužnici za účelem úhrady úplaty za postoupení pohledávky dle smlouvy ze dne 29. října 2001 jsou nedobytné). Závěr o tom, že věřitel má za dlužníkem splatnou pohledávku, je totiž možné učinit i bez toho, aby byla přesně známa výše dlužníkova závazku (bod XIII. stanoviska); navíc uvedenou námitkou byla zpochybněna existence plurality věřitelů a nikoli (ne)schopnost dlužnice po delší dobu plnit své závazky.


Jelikož další dovolací námitky (ohledně splatnosti pohledávky navrhujícího věřitele, nařízení jednání soudem prvního stupně a průběhu přezkumného jednání)) jsou z hlediska řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. právně nevýznamné, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


V Brně dne 29. dubna 2009


JUDr. Petr G e m m e l


předseda senátu