29 Cdo 1402/2011
Datum rozhodnutí: 22.06.2012
Dotčené předpisy: § 159a odst. 5 o. s. ř., § 135 odst. 2 o. s. ř.




29 Cdo 1402/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce L. M., zastoupeného Mgr. Lubošem Komůrkou, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Benešova 8, PSČ 586 01, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Telč, se sídlem v Telči, Za Stínadly 426, PSČ 588 56, identifikační číslo osoby 00137162, zastoupenému JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Telečská 7, PSČ 586 01, o zaplacení
332.358,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 3 C 17/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 2. prosince 2010, č. j. 54 Co 687/2010-59, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 2. prosince 2010, č. j. 54 Co 687/2010-59, se ve výroku prvním a třetím ruší a věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 6. května 2010, č. j. 3 C 17/2010-41, Okresní soud v Jihlavě zavázal žalované družstvo zaplatit žalobci částku 332.358,- Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v části, jíž byla žalovanému družstvu uložena povinnost zaplatit žalobci částku 309.515,74 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok první), a ve zbývajícím rozsahu, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 22.842,26 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozhodnutí, výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok druhý), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok třetí).
Soudy vyšly z toho, že:
1/ Dne 25. ledna 1996 uzavřeli žalované (jako převodce) a žalobce (jako nabyvatel) smlouvu o převodu vlastnického práva (dále též jen smlouva ) k budově č. p. 403, stojící na pozemku st. p. č. 1934, v katastrálním území T., zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu na listu vlastnictví č. 90 (dále též jen budova ).
2/ Podle článku II. smlouvy nabyvatel má vůči převádějícímu dosud nevypořádaný nárok na vydání majetkového podílu ve výši 349.519,- Kč.
3/ Z článku III. smlouvy vyplývá, že poskytnutím plnění vymezeného v článku prvém dohody [převod vlastnického práva k budově] jsou veškeré nároky nabyvatele proti převádějícímu, vyplývající pro něj ze zákona č. 229/1991 Sb. a 42/1992 Sb., beze zbytku vypořádány, a to v rozsahu, v jakém byly nabyvateli přiznány v transformačním projektu převádějícího.
4/ Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23. května 2001,
č. j. 10 C 1076/93-151 (dále jen předchozí rozsudek , předchozí řízení ), ve znění doplňujícího usnesení ze dne 27. července 2001, č. j. 10 C 1076/93-154, bylo žalované družstvo zavázáno zaplatit žalobci za živý a mrtvý inventář 192.482,26 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozhodnutí, ohledně nároku na zaplacení částky 309.515,74 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozhodnutí byla žaloba zamítnuta. Žalované bylo dále zavázáno zaplatit žalobci částku 90.938,- Kč s příslušenstvím z titulu majetkového podílu z transformace. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2006, č. j. 16 Co 479/2005-206, byl předchozí rozsudek ohledně jistin žalobci přiznaných plnění potvrzen.
5/ Mezi účastníky je nesporné, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu § 20 zákona č. 229/1991 Sb. a též podle § 13 zákona č. 42/1992 Sb., výše jeho majetkového podílu z transformace činí dle znaleckého posudku 423.296,- Kč, přičemž na tento nárok bylo dosud žalobci přisouzeno pouze 90.938,- Kč.
Podle soudu prvního stupně z předchozího rozsudku plyne, že částka ve výši
349.519,- Kč za převod budovy byla započítána na žalobcův nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář, který byl též o tuto částku snížen, a na vypořádání majetkového podílu žalobce z transformace nic plněno ani započítáno nebylo, přičemž tento nárok nebyl žalobci přiznán v plné výši pouze z důvodu vázanosti soudu návrhem žalobce, který požadoval z tohoto titulu pouze částku 90.938,- Kč. Jelikož o zbývající částce 332.358,- Kč dosud rozhodováno nebylo, není zde překážka věci rozsouzené.
Soud uzavřel, že ze smlouvy nevyplývá, že převodem vlastnického práva k budově došlo k úplnému pokrytí nároků žalobce , neboť v době uzavření smlouvy neměl žalobce žádnou představu o výši svého nároku, a nemohl se tedy předem vzdát svého nároku, jehož výše byla určena teprve znaleckým posudkem ze dne 29. srpna 2000 .
Odvolací soud - vycházeje z toho, že nárok žalobce na vydání majetkového podílu z transformace v době uzavření smlouvy již existoval - dovodil, že ze skutečnosti, že žalobci jeho hodnota nebyla v této době známa, na závěr o neplatnosti smlouvy ve smyslu § 574 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), podle něhož se nikdo nemůže předem vzdát svých práv, jež mohou v budoucnu vzniknout, usuzovat nelze.
Bylo-li pravomocným rozsudkem v předchozím řízení rozhodnuto o tom, že převod vlastnického práva k budově byl započítán vůči nároku žalobce na náhradu za živý a mrtvý inventář, přičemž z tohoto důvodu byla žaloba na jeho vydání z části zamítnuta, jde - podle názoru odvolacího soudu - (v tomto rozsahu) o překážku věci rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), z čehož vyplývá nejen to, že nelze rozhodnout o stejném předmětu řízení, ale též závěr, podle něhož nelze nově posuzovat ani skutkové okolnosti, na jejichž základě bylo o jiném žalobou uplatněném nároku rozhodnuto.
Odvolací soud uzavřel, že nárok žalobce na vypořádání majetkového podílu z transformace nelze co do výše 309.515,74 Kč považovat za uspokojený převodem vlastnického práva k nemovitosti, neboť tento převod byl v předchozím řízení posouzen jako plnění z důvodu náhrady za živý a mrtvý inventář a tímto závěrem je soud v projednávané věci vázán. Nárok na zaplacení zbývající částky 22.842,26 Kč, jež předmětem předchozího řízení nebyla, taktéž není dán, neboť nárok na vypořádání této části majetkového podílu již zanikl.
Žalované družstvo napadlo první výrok rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., uplatňujíc přitom dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož nastala v projednávané věci překážka věci rozsouzené. Dle názoru dovolatele jde v projednávané věci o jiný nárok než v předchozím řízení, tento vyplývá z jiných skutkových tvrzení, a soud měl proto samostatně posoudit obsah smlouvy a vůli stran při jejím uzavírání. Rovněž namítá, že dle ustanovení § 159a o. s. ř. je pro účastníky řízení závazný pouze výrok rozhodnutí, nikoliv též jeho odůvodnění. Odvolací soud však dle názoru dovolatele odkazuje pouze na odůvodnění předchozího rozhodnutí.
Dovolatel rovněž namítá, že žalovaný nárok v době podání žaloby neexistoval, neboť zanikl uzavřením smlouvy, v níž se smluvní strany dohodly na vypořádání veškerých vzájemných závazků, a není možné na tomto neexistujícím nároku jakkoliv založit překážku věci rozhodnuté .
Zpochybňuje též závěr odvolacího soudu, podle něhož převod vlastnického práva k budově byl plněním (pouze) z důvodu náhrady za živý a mrtvý inventář. Namítá, že z obsahu smlouvy vyplývá jednoznačná vůle smluvních stran narovnat mezi sebou veškeré existující sporné nároky vyplývající z předpisů v ní uvedených, tedy včetně nároku na vypořádání majetkového podílu.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím toho, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání.
Z ustanovení § 135 o. s. ř. vyplývá, že soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odstavec 2).
Podle § 159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 4). Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. (odstavec 5).
Již v usnesení uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 85/2003 (dále jen R 85/2003 ) Nejvyšší soud formuloval závěr, podle něhož jde o stejnou věc tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak soud skutek, který byl předmětem řízení, posoudil po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže soud skutek posoudil po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K uvedeným závěrům se přitom Nejvyšší soud přihlásil též v řadě dalších rozhodnutí (za mnohá srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nárok na vydání náhrady za živý a mrtvý inventář podle zákona č. 229/1991 Sb. a nárok na vypořádání majetkového podílu z transformace družstva podle zákona č. 42/1992 Sb. jsou nároky, které - kromě rozdílnosti právních předpisu, o něž svou existenci opírají - vyplývají též z odlišných skutkových okolností (srov. § 20 zákona č. 229/1991 Sb. oproti § 13 zákona č. 42/1992 Sb.). O tytéž nároky ve smyslu R 85/2003 v žádném případě nejde.
Jelikož rozhodnou skutečností je v případě nároku na zaplacení peněžité částky též jeho výše, přičemž ta je ohledně nároku na vypořádání majetkového podílu z transformace uplatněného v předchozím řízení a projednávané věci různá (zde jde o další část téhož nároku), nezakládá předchozí řízení ani v tomto rozsahu překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a o. s. ř.
Ostatně, měl-li odvolací soud za to, že pokračování v řízení brání neodstranitelný nedostatek jeho podmínek, nemohl rozhodnout věcně (potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé), ale musel by řízení v odpovídajícím rozsahu zastavit (§ 104 odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž není správné (rozhodnutí v předchozím řízení ve vztahu k této věci překážku věci pravomocně rozhodnuté nezaložilo) a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem, pročež Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku a v závislém výroku o nákladech řízení podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud opětovně posoudí žalobou uplatněný nárok, přičemž - při posouzení nakolik lze přihlédnout k tomu, že plnění ze smlouvy, kterým žalované družstvo při své obraně argumentuje, bylo již jednou zohledněno při zamítání jiného nároku žalobce v předchozím řízení, a nakolik lze z předchozího rozsudku vycházet - nepřehlédne též závěry, které ve vztahu k § 135 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud formuloval v rozsudku ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 726/2007, nebo i v rozsudku ze dne 26. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, uveřejněném pod číslem 50/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 22. června 2012

JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu