29 Cdo 1400/2012
Datum rozhodnutí: 30.07.2014
Dotčené předpisy: § 241a odst. 3 o. s. ř.




29 Cdo 1400/2012

ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobkyně HS-EFEKT, spol. s r. o. , se sídlem v Chotěboři, Třešňová 1344, PSČ 583 01, identifikační číslo osoby 47455691, zastoupené JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, PSČ 580 01, proti žalovaným 1) SERVIS BONUS, spol. s r. o. , se sídlem v Javorku 2, PSČ 592 42, identifikační číslo osoby 49972952 a 2) D. S. , zastoupenému JUDr. Jiřím Kašparem, advokátem, se sídlem v Poličce, Palackého náměstí 62, PSČ 572 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 102/1998, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2011, č. j. 5 Cmo 245/2011-417, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. února 2006, č. j. 43 Cm 102/1998-230, (mimo jiné) ponechal ve vztahu ke druhému žalovanému v celém rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 2. dubna 1998, č. j. Sm 106/98-12, kterým uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 1.000.000,- Kč s 6% úrokem od 17. října 1996 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 3.333,- Kč a náklady řízení (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi těmito účastníky (výrok IV.).
Soud prvního stupně poté, co provedl důkaz výslechem jednatele žalobkyně, jednatele první žalované, výslechem druhého žalovaného a částí vyšetřovacího spisu vedeného Policií České republiky, Okresním úřadem vyšetřování v Havlíčkově Brodě, ČVS: OVV-383/98 neměl za prokázané, že směnka, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (dále jen sporná směnka ), nezajišťovala dle ujednání účastníků vedle (již zaplacené) pohledávky žalobkyně z titulu kupní ceny za dodávky pohonných hmot (podle kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a první žalovanou dne 1. května 1995) také (dosud neuhrazené) příslušenství této pohledávky v podobě úroků z prodlení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil k odvolání druhého žalovaného rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz ve vztahu ke druhému žalovanému zrušil (první výrok), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a o nákladech řízení státu (třetí výrok).
Jde přitom o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když rozsudek ze dne 10. listopadu 2008, č. j. 9 Cmo 326/2008-326 (jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz ve vztahu ke druhému žalovanému zrušil), Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. dubna 2011, č. j. 29 Cdo 1853/2009-373, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud zopakoval dokazování provedené již soudem prvního stupně a dále doplnil dokazování výslechem svědka J. N. a na základě takto získaných skutkových zjištění dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že dohoda o tom, že by sporná směnka měla po úhradě kupní ceny dodaných pohonných hmot nadále zajišťovat také příslušenství této pohledávky (úroky z prodlení), mezi žalobkyní a první žalovanou uzavřena nebyla.
Přitom zdůraznil, že jakkoli obecně platí, že s pohledávkou je zajištěno i její příslušenství, v posuzovaném případě tomu tak nebylo. Z provedeného dokazování podle odvolacího soudu totiž vyplynulo, že při vystavení směnek, jimiž měla být zajištěna pohledávka žalobkyně (mezi něž patřila i sporná směnka, za jejíž zaplacení převzal druhý žalovaný směnečné rukojemství), byla řeč jen o jistině faktur . Směnky reagovaly na určitý vývoj právního vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou, přičemž k jejich vystavení došlo až poté, co smlouvy byly realizovány a žalobkyně vystavila faktury. Součtu fakturovaných částek pak také odpovídala celková výše směnečných sum vystavených směnek.
Závěru, podle kterého první žalovaná vystavila směnky (včetně sporné směnky) jen k zajištění jistiny pohledávky žalobkyně, nikoli též jejího příslušenství, nasvědčuje dle odvolacího soudu rovněž následné chování jednatele žalobkyně, který při placení jistiny pohledávky předstíral, že všechny směnky roztrhal. Takové jednání by však nemělo smysl, kdyby nebylo zřejmé, že směnky jsou vyřízeny .
Uzavíraje, že zajišťovací funkce směnek vystavených první žalovanou, včetně sporné směnky, již po zaplacení jistiny zajištěné pohledávky není dána, odvolací soud shledal námitky druhého žalovaného důvodnými a vydaný směnečný platební rozkaz zrušil.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého směnka nezajišťovala vedle jistiny předmětné pohledávky také její (dosud neuhrazené) příslušenství, zdůrazňujíc, že oprávněnost nároku žalobkyně byla uznána Krajským soudem v Brně v konkursním řízení vedeném na majetek prvního žalovaného (do kterého žalobkyně přihlásila mimo jiné právě pohledávku ze směnky, jež je předmětem tohoto řízení), čímž byla potvrzena rovněž oprávněnost nároku žalobkyně vůči žalovanému.
Odvolacímu soudu dále vytýká, že nerespektuje své předchozí pravomocné rozhodnutí (má jít o rozsudek ze dne 17. září 2007, sp. zn. 6 Cmo 185/2007), kterým rozhodoval o nárocích z další směnky, vystavené podle ujednání účastníků k zajištění téže pohledávky.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Přestože dovolatelka ohlašuje uplatnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., je dovolání (posuzováno podle obsahu) výlučně polemikou se skutkovými závěry napadeného rozhodnutí, jež je v dovolacím řízení uplatnitelná jen prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. V této souvislosti Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 24. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 47/2010 (k jehož závěrům se následně přihlásil např. v usnesení ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněném pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek obě usnesení jsou stejně j ako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná v době od 1. ledna 2001 dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu ), že mezi jednotlivými dovolacími důvody taxativně vypočtenými v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého), takže ze skutkové dovolací argumentace nelze usuzovat na nesprávné právní posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se pak nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jinak řečeno, dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. v této souvislosti též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Hodnocení důkazů soudem je založeno na zásadě volného hodnocení důkazů; ustanovení § 132 o. s. ř. soudu předepisuje, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a aby přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a hodnota pravdivosti. Východiskem pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti je posouzení věrohodnosti určité zprávy získané provedením konkrétního důkazu, pro něž je významné posouzení věrohodnosti samotného důkazního prostředku (§ 125 o. s. ř.); věrohodnost použitého důkazního prostředku soud hodnotí jednak izolovaně (z hlediska druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona důkaz provádí), jednak ve srovnání se zprávami získanými provedením ostatních důkazů (z ostatních důkazních prostředků) [k tomu shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 175].
V projednávané věci žádný z výše uvedených důvodů, pro které by bylo možné usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dán není. Odvolací soud důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o. s. ř. a v odůvodnění svého rozsudku (byť značně úsporným způsobem) vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil.
Skutkové zjištění o tom, že sporná směnka zajišťovala podle ujednání žalobkyně a první žalované pouze jistinu pohledávky (vzniklé z titulu kupní ceny za dodávky pohonných hmot), nikoli též její příslušenství v podobě úroků z prodlení, odvolací soud (správně) učinil na základě výsledků provedeného dokazování, zejména z účastnické výpovědi druhého žalovaného a výpovědí svědků J. J. a J. N. Podle obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy obou stupňů vyšlo jinak najevo) přitom nelze oproti mínění dovolatelky dovozovat, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, že by pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, byl logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř.
Z pohledu věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu shledává Nejvyšší soud neopodstatněnou rovněž argumentaci dovolatelky, podle které závěr o oprávněnosti nároku žalobkyně vůči žalovanému plyne již ze skutečnosti, že v konkursním řízení vedeném na majetek prvního žalovaného Krajským soudem v Brně se pohledávka ze sporné směnky pokládá za zjištěnou. Je tomu tak již proto, že uvedená skutečnost nemá žádný dopad do poměrů druhého žalovaného, který je (jako směnečný rukojmí) samostatným (nikoli akcesorickým) dlužníkem ze směnky (srov. ustanovení čl. I. § 32 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového). Tím, že v konkursním řízení vedeném na majetek výstavce směnky, byla pohledávka ze směnky, za jejíž zaplacení převzal druhý žalovaný směnečné rukojemství, zjištěna, není (nemůže být) soud v řízení, ve kterém se majitel směnky domáhá jejího zaplacení vůči směnečnému rukojmímu, nijak vázán.
Konečně nelze souhlasit ani s výhradou dovolatelky, že odvolací soud nerespektoval" své předchozí pravomocné rozhodnutí vydané ve věci, v níž byly projednávány nároky z další směnky vystavené podle ujednání účastníků k zajištění téže pohledávky. Odvolací soud tak nemohl učinit již proto, že odkazované rozhodnutí (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2007, sp. zn. 6 Cmo 185/2007), zrušil Ústavní soud (nálezem ze dne 20. dubna 2011, sp. zn. IV. ÚS 3309/07) ještě předtím, než odvolací soud v dané věci vydal (dovoláním napadené) rozhodnutí.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a druhému žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. července 2014
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu