29 Cdo 14/2015
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 225 odst. 1 IZ.




MSPH 99 INS 1027/2013
199 ICm 1895/2013 29 ICdo 14/2015 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Petra Gemmela v právní věci žalobkyně M. S. , zastoupené Mgr. Lukášem Nohejlem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, PSČ 120 00, proti žalované JUDr. Daniele Urbanové , se sídlem v Praze 1, Opletalova 5, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyni dlužníka kytka development s. r. o., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 199 ICm 1895/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka kytka development s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Milady Horákové 109/116, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 28545087, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS 1027/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2014, č. j. 199 ICm 1895/2013, 103 VSPH 84/2014-78 (MSPH 99 INS 1027/2013), takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2014, č. j. 199 ICm 1895/2013, 103 VSPH 84/2014-78 (MSPH 99 INS 1027/2013), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 6. prosince 2013, č. j. 199 ICm 1895/2013-51, zamítl Městský soud v Praze (dále jen insolvenční soud ) žalobu, kterou se žalobkyně (M. S.) domáhala vůči žalované JUDr. Daniele Urbanové, jako insolvenční správkyni dlužníka kytka development s. r. o., vyloučení ve výroku označených nemovitostí (dále též jen sporné nemovitosti ) z majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud odkazuje na ustanovení § 225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) především uzavřel, že žalobkyně je v poměrech dané věci k podání vylučovací žaloby aktivně věcně legitimována. I když není vlastnicí sporných nemovitostí (za tu žalobkyně označuje společnost LIDOVÉ BYTY s. r. o. v likvidaci dále jen společnost LB ) a nesvědčí jí tudíž ani právo, které by vylučovalo zařazení těchto nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka, má přesto na jejich vyloučení naléhavý právní zájem . Ten je podle insolvenčního soudu dán skutečností, že žalobkyně je věřitelkou společnosti LB (která sama vylučovací žalobu nepodala) s pohledávkou ve výši 364.932 Kč s příslušenstvím, přiznanou pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. září 2009, č. j. 9 C 237/2009-53, přičemž tuto pohledávku bude pravděpodobně možné uspokojit pouze z výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí poté, co dojde k jejich vyloučení z majetkové podstaty dlužníka a navrácení do majetkové sféry společnosti LB.
Žalobu však insolvenční soud neshledal důvodnou. Podle insolvenčního soudu lze sice přisvědčit žalobkyni, že kupní smlouva ze dne 11. srpna 2008, kterou společnost LB měla převést sporné nemovitosti do vlastnictví společnosti BYTOVKY a. s. (dále jen společnost B ), je podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, pro rozhodnutí dané věci ovšem bylo určující posouzení otázky, zda od společnosti B (která se vlastníkem sporných nemovitostí nestala) mohla vlastnické právo nabýt třetí osoba (P K.), od níž následně nemovitosti koupil dlužník. Odkazuje na (v rozhodnutí blíže označenou) judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu, vztahující se k otázce nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, pak insolvenční soud uzavřel, že tomu tak bylo. P. K. totiž uzavřel kupní smlouvu se společností B dne 20. ledna 2009 v dobré víře, že údaje zapsané v katastru nemovitostí (ohledně vlastnického práva prodávající společnosti) odpovídají skutečnosti a stal se tudíž vlastníkem sporných nemovitostí. Za platnou měl pak insolvenční soud i později uzavřenou kupní smlouvu (ze dne 16. března 2009), kterou P. K. prodal sporné nemovitosti dlužníku.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud, maje pro poměry insolvenčního řízení za plně uplatnitelné závěry, jež Nejvyšší soud k otázce aktivní legitimace k podání vylučovací žaloby formuloval již při výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ), zdůraznil, že k předpokladům, za nichž lze vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, podané podle ustanovení § 225 insolvenčního zákona, patří mimo jiné i to, že osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetkové podstaty, svědčí jí. Potud odvolací soud odkázal též na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 (uveřejněného pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále jen R 27/2003 ), a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 29 Cdo 342/2000 (uveřejněného pod číslem 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále jen R 67/2002 ).
V projednávané věci, pokračoval odvolací soud, však žalobkyni žádné takové právo ke sporným nemovitostem nesvědčí. Žalobkyně není vlastnicí sporných nemovitostí a nemá k nim ani jiné obdobné právo, jež by vylučovalo jejich zařazení do soupisu majetkové podstaty dlužníka. Úvahy insolvenčního soudu o právním zájmu žalobkyně na vyloučení předmětných nemovitostí by pak mohly obstát jen kdyby žalobkyně vystupovala v řízení vedle věcně legitimovaného žalobce jako vedlejší účastník, nebo v případě určovací žaloby o určení práva, avšak pouze práva vlastního a nikoliv práva osoby třetí .
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, příp. má být dovolacím soudem posouzena jinak. Konkrétně jde podle dovolatelky (jak je zřejmé z obsahu podaného dovolání) o následující otázky:
1/ Je osobou věcně legitimovanou k podání žaloby o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka podle ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona (i při existenci jiného důvodu, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu) pouze osoba, které svědčí právo vylučující zařazení věci do soupisu?
2/ Jaké skutečnosti představují onen jiný důvod ve smyslu ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona?
3/ Lze aplikovat závěry formulované v R 67/2002 i pro poměry insolvenčního řízení, když určení osoby oprávněné k podání žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty je v ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona provedeno jinak než v § 19 odst. 2 ZKV, jehož výkladem se Nejvyšší soud v označeném rozhodnutí zabýval?
Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Z ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona totiž podle jejího přesvědčení plyne, že osobě, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, nemusí (jako tomu bylo u vylučovací žaloby podané podle § 19 odst. 2 ZKV) přímo svědčit právo k tomuto majetku, ale může zde být i jiný (zákonem také předvídaný) důvod, jenž založí aktivní legitimaci k podání vylučovací žaloby. S ohledem na odlišné znění obou ustanovení proto již nelze nadále vycházet (při posuzování předpokladů, za nichž soud může vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona) z R 67/2002 a upírat (odkazem na závěry z něj plynoucí) žalobkyni věcnou legitimaci k podání vylučovací žaloby v situaci, kdy majetek, jehož se žaloba týká, může být jediným zdrojem uspokojení její pohledávky vůči skutečnému vlastníku sporných nemovitostí.
Z uvedených důvodů dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, (eventuálně i rozhodnutí insolvenčního soudu) zrušil a věc vrátil odvolacímu (popř. insolvenčnímu) soudu k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí byl pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (co do výkladu ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona) a které bylo dovoláním zpochybněno, je v rozporu s (později přijatou) judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 225 insolvenčního zákona osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (odstavec 1). Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu (odstavec 2). Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl (odstavec 3).
Nejvyšší soud se výkladem ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona a řešením otázky, za jakých předpokladů může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, zabýval v rozsudku ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněném pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž závěry, k nimž dospěl (a na nichž nevidí důvod cokoli měnit ani v této věci), lze shrnout následovně:
1/ I v poměrech insolvenční úpravy je jedním z předpokladů, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona (excindační žalobě), že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí.
2/ Tento předpoklad může být podle insolvenční úpravy (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání nově) nahrazen (jinak naplněn) též tím, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu .
3/ Přitom vylučovací žaloba je i v insolvenčních poměrech svou povahou žalobou určovací, naléhavý právní zájem se však u tohoto typu žalob neprokazuje (nezkoumá se), neboť plyne přímo z dikce § 225 odst. 1 insolvenčního zákona.
4/ U určovacích žalob podle § 80 písm. c) o. s. ř. (s účinností od 1. ledna 2014 platí úprava obsažená v § 80 o. s. ř.) je třeba vždy rozlišovat mezi věcnou legitimací žalobce a naléhavým právním zájmem žalobce na požadovaném určení. Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Ani u zvláštního druhu určovací žaloby, kterou je vylučovací žaloba v insolvenci, tedy závěr, že naléhavý právní zájem se neprokazuje (nezkoumá se), neřeší otázku věcné legitimace žalobce k podání vylučovací žaloby. Pro tu stále platí (i v režimu § 225 odst. 1 insolvenčního zákona co do obou tam zmíněných možností) požadavek, že soupis zasahuje do právní sféry žalobce (vylučovatele), tedy, že právě jeho právní sféry se týká jiný důvod pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu .
K výše uvedeným závěrům se Nejvyšší soud posléze přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 20/2015, a v rozsudku ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 ICdo 37/2016.
Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že nezabýval-li se odvolací soud (při posuzování předpokladů, za nichž může žalobě o vyloučení sporných nemovitostí vyhovět) také tím, zda žalobkyní tvrzené skutečnosti, jimiž odůvodňovala žalobou uplatněný nárok (tedy tvrzením, že majetek, jehož se vylučovací žaloba týká, může být jediným zdrojem uspokojení vykonatelné pohledávky žalobkyně vůči skutečnému vlastníku sporných nemovitostí), mohou představovat ve smyslu ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona jiný důvod , pro který neměly být sporné nemovitosti zahrnuty do soupisu majetkové podstaty dlužníka, je jeho závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně v daném sporu neúplný a tudíž nesprávný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
V dalším řízení se odvolací soud bude (při zkoumání aktivní věcné legitimace žalobkyně) zabývat tím, zda žalobkyně může být se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem dotčena na svých právech zahrnutím sporných nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka (zda soupis sporných nemovitostí zasahuje do právní sféry žalobkyně). Přitom také nepřehlédne závěry, jež Nejvyšší soud (pod tlakem rozhodovací praxe Ústavního soudu) přijal v rozsudku svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, ohledně možnosti nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. února 2017

JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu