29 Cdo 1359/2015
Datum rozhodnutí: 29.07.2015
Dotčené předpisy: § 164 o. s. ř., § 167 odst. 2 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř., § 175 odst. 6 o. s. ř.



29 Cdo 1359/2015
29 Cdo 3124/2015
29 Cdo 3126/2015
29 Cdo 3128/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně L. H., zastoupené JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, proti žalovaným 1) Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem, se sídlem v Praze 9, Krausova 605, PSČ 199 00 a 2) P. J. K., zastoupenému obecnou zmocněnkyní Mgr. D. K., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně Ing. J. K., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 60/2002, o dovoláních první žalované proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2013, č. j. 6 Cmo 437/2012-508, ze dne 17. dubna 2014, č. j. 6 Cmo 402/2013-666, ze dne 9. prosince 2014, č. j. 6 Cmo 328/2014-778 a ze dne 10. prosince 2014, č. j. 6 Cmo 329/2014-783, takto:

Dovolání první žalované se odmítají .

Odůvodnění:

Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 9. ledna 2002, č. j. Sm 534/2001-18, uložil původnímu žalovanému (Mgr. L. K.), aby zaplatil žalobkyni (L. H.) částku 170.00,-- Kč se 6% úrokem ročně s částky 170.000,-- Kč, počínaje 28. březnem 2001 do zaplacení, odměnu ve výši 567.-- Kč a náklady řízení ve výši 6.820,-- Kč .
Usnesením ze dne 10. února 2006, č. j. 50 Cm 60/2002-39, Městský soud v Praze odkazuje na ustanovení § 107 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) rozhodl, že na straně žalovaného bude nadále pokračováno s Mgr. D. K., a Ing. P. K., když původní žalovaný dne 23. srpna 2003 zemřel.
Rozsudkem ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 50 Cm 60/2002-401, Městský soud v Praze k námitkám původního žalovaného, ponechal shora označený směnečný platební rozkaz v platnosti a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní odvolání, přičemž Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. září 2012, č. j. 50 Cm 60/2002-495, odvolací řízení ve vztahu k oběma žalovaným pro nezaplacení soudního poplatku zastavil. Vrchní soud v Praze odvolání obou žalovaných proti tomuto rozhodnutí usnesením ze dne 9. ledna 2013, č. j. 6 Cmo 437/2012-508, jako vadné (§ 43 odst. 2 o. s. ř.) odmítl.
Proti tomuto usnesení podala první žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013) odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. přípustné; mimořádným opravným prostředkem proti usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání, je podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. žaloba pro zmatečnost.
V dalším průběhu řízení Vrchní soud v Praze k odvolání první žalované usnesením ze dne 17. dubna 2014, č. j. 6 Cmo 402/2013-666, potvrdil usnesení ze dne 4. března 2013, č. j. 50 Cm 60/2002-528, jímž Městský soud v Praze první žalované nepřiznal osvobození od soudních poplatků a neustanovil jí zástupce z řad advokátů.
Dovolání první žalované proti tomuto usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013) odmítl.
Učinil tak proto, že usnesením ze dne 5. prosince 2014, č. j. 6 Cmo 330/2014-774, Vrchní soud v Praze první žalované přiznal osvobození od soudních poplatků a pro celé řízení jí ustanovil zástupce v osobě JUDr. Zdeňka Juřiny, advokáta. Za této situace se stalo dovolání první žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2014 bezpředmětným.
Dále Vrchní soud v Praze k odvolání první žalované usnesením ze dne 9. prosince 2014, č. j. 6 Cmo 328/2014-778, mimo jiné potvrdil usnesení ze dne 29. května 2014, č. j. 50 Cm 60/2002-670, kterým Městský soud v Praze opravil výrok směnečného platebního rozkazu ze dne 9. ledna 2002, č. j. 50 Cm 60/2002-18 , tak, že slova 170.00,-- Kč se nahrazují slovy 170.000,- Kč . Následně usnesením ze dne 10. prosince 2014, č. j. 6 Cmo 329/2014-783, Vrchní soud v Praze k odvolání první žalované potvrdil usnesení ze dne 6. června 2014, č. j. 50 Cm 60/2002-673, kterým Městský soud v Praze opravil své usnesení ze dne 29. května 2014, č. j. 50 Cm 60/2002-670, tak, že vypustil text směnečného platebního rozkazu č. j. 50 Cm 60/2002-18 a nahradil jej textem směnečného platebního rozkazu č. j. Sm 534/2001-18 , s tím, že po opravě výrok usnesení ze dne 29. května 2014, č. j. 50 Cm 60/2002-670, správně zní: Ve výroku směnečného platebního rozkazu, č. j. Sm 534/2001-18, ze dne 9. ledna 2002 se slova 170.00,-- Kč nahrazují slovy 170.000,- Kč .
Proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2014 a 10. prosince 2014 podala první žalovaná dovolání, namítajíc, že tato rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení popř. aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil.
Dovolatelka obě rozhodnutí odvolacího soudu považuje za rozporná s judikátem SJ 131/2002 (jde o usnesení ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 700/2001, uveřejněné pod číslem 49/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále jen R 49/2003 ), když neobsahují poučení o možnosti podat (nové) námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu. Dále soudům nižších stupňů vytýká, že nereagovaly na její námitku ohledně nesprávného označení druhého žalovaného, který již ke dni 27. července 2009 změnil i jméno i bydliště , a to na P. J. K. Současně poukazuje na obsah nových námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (podaných po vydání dovoláními napadených usnesení), přičemž zdůrazňuje, že uplatněná pohledávka zanikla započtením a současně poukazuje na rozsah odpovědnosti dědiců za dluhy původního žalovaného. Konečně akcentuje, že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. listopadu 2001, č. j. 50 Cm 60/2002-401, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ve znění před opravami, aniž byl tento rozsudek (ve vazbě na dovoláním napadená usnesení) změněn .
Dovolání první žalované proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2014 a 10. prosince 2014 Nejvyšší soud jako nepřípustná podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013) odmítl.
Učinil tak proto, že judikatura Nejvyššího soudu je jednotná v závěrech, podle nichž:
1) V opravném usnesení, tykajícím se výroku o věci samé ve směnečném platebním rozkazu, musí být žalovaný znovu poučen o možnosti podat námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 1 o. s. ř.) a účastníkům řízení musí být znovu poskytnuto poučení o možnosti podat odvolání proti výroku o nákladech řízení ve směnečném platebním rozkazu (§ 175 odst. 6 o. s. ř.). K tomu srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2001, sp. zn. 9 Cmo 561/2000, uveřejněné pod číslem 10/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se přihlásil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. března 2005, sp. zn. 20 Cdo 891/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2005, pod číslem 175.
2) Lhůta k podání odvolání proti opravenému výroku rozhodnutí a proti výrokům na něm závislým se účastníkům řízení nově otevírá jen tehdy, je-li důsledkem takové (byť i nevýznamné) opravy obsahová změna výroku z hlediska práv a povinností, jež po opravě vymezuje. Uvedené platí i tehdy, bylo-li původní rozhodnutí již přezkoumáno v odvolacím řízení na základě dříve podaného odvolání a odvolací soud je jako věcně správné potvrdil. Jestliže usnesení, jímž soud prvního stupně opravil chyby v psaní a v počtech, nebo jiné zjevné nesprávnosti výroku svého rozsudku (§ 164 o. s. ř.), nabylo právní moci, vychází soud, který rozhoduje o odvolání proti opravenému rozsudku z toho, že práva a povinnosti účastníků byla rozhodnutím soudu prvního stupně ustavena způsobem, který odpovídá znění rozsudku po provedené opravě a zákonností opravy (důvodností vydání opravného usnesení) se již zabývat nesmí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2004, sp. zn. 29 Odo 310/2002, uveřejněné pod číslem 46/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
3) Týká-li se oprava výroku rozhodnutí, má být opravným usnesením ve smyslu § 164 věty druhé o. s. ř. zhojena pouze ta část výroku opraveného rozhodnutí, která je postižena chybou v psaní, v počtech nebo jinou zřejmou nesprávností. V případech chyb v psaní by z výroku opravného usnesení mělo být zřejmé, která ze zkomolených, zaměněných nebo vynechaných částí textu se jím opravuje. Smyslu zákona odporuje, jestliže soud pro chybu v psaní, která se týká jen části výroku opravovaného rozhodnutí, ve výroku opravného usnesení uvede celý opravovaný výrok rozhodnutí, aniž by bylo zřejmé, čeho se oprava týká. Začíná-li v důsledku vydání opravného usnesení znovu běžet lhůta k podání odvolání proti opravenému rozhodnutí nebo jeho opravené části, musejí být účastníci řízení též znovu poučeni o možnosti podat v příslušné lhůtě proti opravenému (výroku) rozhodnutí odvolání. Jestliže se tak nestane, je poučení o odvolání obsažené v opravném usnesení neúplné a tudíž i nesprávné. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí, lze odvolání proti opravnému usnesení odůvodnit zásadně jen tím, že nejsou splněny předpoklady pro jeho vydání, tedy, že zde není důvod k opravě, jelikož to, co je opravováno, není chybou v psaní, v počtech ani jinou zřejmou nesprávností (srov. R 49/2003).
4) Vydáním opravného usnesení je zhojitelná vada písemného vyhotovení rozhodnutí, které je důsledkem zjevného a okamžitého selhání v duševní nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhotovení rozsudku, a které je pro každého snadno poznatelné, zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (k tomu srov. obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 1311/2013).
Jakkoli nelze upřít (oběma) dovoláním důvodnosti, jde-li o nedostatek poučení o možnosti podat (nové) námitky proti opravenému směnečnému platebnímu rozkazu i odvolání proti usnesení, jímž bylo opraveno usnesení o opravě směnečného platebního rozkazu, toto pochybení není způsobilé ničeho změnit na závěru, podle něhož dovoláními napadenými rozhodnutími odvolacího soudu byla potvrzena usnesení soudu prvního stupně, která byla vydána (jde-li o výroky označených rozhodnutí) v souladu s ustanovením § 164 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 167 odst. 2 o. s. ř.
Další dovolací námitky se pak vztahují k věcné správnosti směnečného platebního rozkazu, respektive rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, k (ne)souladu mezi opraveným výrokem směnečného platebního rozkazu a rozsudkem, jímž byl směnečný platební rozkaz ponechán v (neopraveném znění) v platnosti, případně (co do označení druhého žalovaného) nešlo o výhrady, jež by se vztahovaly k první žalované .
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že úkolem soudů nižších stupňů v dalším průběhu řízení bude posoudit, zda námitky podané žalovanými proti (opravenému) směnečnému platebnímu rozkazu byly podány včas a v této souvislosti rovněž zvážit důsledky opravy směnečného platebního rozkazu na výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když je zřejmé z obsahu spisu rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. července 2015

JUDr. Petr Gemmel předseda senátu