29 Cdo 1354/2011
Datum rozhodnutí: 18.09.2012
Dotčené předpisy: § 101 obč. zák., § 86 obch. zák.




29 Cdo 1354/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně DOUBLE SPEED, a. s. , se sídlem v Praze 1, Národní 365/43, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26970252, zastoupené JUDr. Markétou Ulmanovou, DiS., advokátkou, se sídlem v Mladé Boleslavi, Starofarní 132, PSČ 293 01, proti žalovaným 1) Ing. J. K. , 2) P. K. , zastoupenému JUDr. Petrem Červeným, advokátem, se sídlem v Ostravě, Střelniční 10, PSČ 702 00, a 3) P. S. , zastoupenému JUDr. Petrem Červeným, advokátem, se sídlem v Ostravě, Střelniční 10, PSČ 702 00, o zaplacení 4,860.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku Místku pod sp. zn. 10 C 295/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. listopadu 2010, č. j. 15 Co 165/2010-445, ve znění usnesení ze dne 22. listopadu 2010, č. j. 15 Co 165/2010-458, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhému a třetímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení k ruce společné a nerozdílné 87.725,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejich zástupce.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 3. května 2007, č. j. 10 C 295/2005-137, Okresní soud ve Frýdku Místku uložil žalovaným povinnost zaplatit právnímu předchůdci stávající žalobkyně J. Š. společně a nerozdílně částku 4,860.000,- Kč s příslušenstvím [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení [výrok II.].
V záhlaví označeným rozsudkem změnil Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně tak, že odvolací řízení ve vztahu k prvnímu žalovanému zastavil (první výrok), ve vztahu k druhému a třetímu žalovanému žalobu zamítl (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení (třetí a čtvrtý výrok).
Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalovaní jsou společníci společnosti KSK v. o. s., se sídlem ve Frýdku Místku, Riegrova 857, PSČ 738 01, identifikační číslo osoby 47985151 (dále též jen společnost ).
2) Společnost akceptovala směnku č. CZ*541246 vystavenou dne 21. listopadu 1994 výstavcem společností DAKOM, s. r. o. na řad tohoto výstavce na směnečnou sumu 6,726.877,- Kč s místem placení Vsetín a splatnou dne 18. července 1995, která byla následně indosována na řad EKOAGROBANKY, a. s. (dále jen směnka )
3) Směnečným platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 14. července 1998, sp. zn. 1 Sm 138/98 (dále jen směnečný platební rozkaz ), byla společnosti uložena povinnost zaplatit původní žalobkyni, EKOAGROBANCE, a. s. v likvidaci, částku 6,726.877,- Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 269.076,- Kč. Směnečný platební rozkaz nabyl právní moci dne 15. února 1998. Společnost tuto povinnost nesplnila.
4) EKOAGROBANKA, a. s. v likvidaci podala žalobu v projednávané věci proti společníkům společnosti, a to z titulu jejich zákonného ručení za závazky společnosti podle § 76 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ). Právním a procesním nástupcem původní žalobkyně je DOUBLE SPEED, a. s.
Na takto ustaveném základě odvolací soud zdůraznil, že promlčení nároků ze směnky je upraveno v § 70 zákona č. 191/1950 Sb., ovšem tyto lhůty se týkají pouze práv ze směnek samotných. V daném případě však jde o uplatnění nároku ze směnky vůči ručitelům akceptanta směnky, tedy o právo ručitelského závazku podle ustanovení § 76 odst. 1 obch. zák. Obecně je směnka považována za abstraktní peněžní závazek, i když může plnit funkci platební či zajišťovací. V daném případě byla směnka č. 541246 přijata EKOAGROBANKOU a. s. (jako indosantem) bez vztahu k jakémukoli obchodnímu závazkovému vztahu, tedy jako abstraktní peněžitý závazek . S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 2631/2007, odvolací soud uvedl, že je třeba, aby při posouzení otázky promlčení byla aplikována obecná úprava promlčení podle občanského zákoníku. Použití obchodního zákoníku pro posouzení promlčení žalobou uplatněného nároku nelze dovodit ani v případě, že pohledávka je uplatňována vůči ručitelům, jejichž ručitelský závazek vznikl podle ustanovení § 76 odst. 1 obch. zák., tedy vůči společníkům veřejné obchodní společnosti .
Odvolací soud uzavřel, že směnka, z níž žalobkyně uplatňuje vůči žalovaným jako ručitelům nárok na zaplacení 6,726.877,- Kč s příslušenstvím byla vystavena 21. listopadu 1994 se splatností 21. listopadu 1995. Právní předchůdkyně žalobkyně EKOAGROBANKA a. s. vyzvala společnost ke splnění pohledávky ze směnky 30. března 1998 ve lhůtě do 6. dubna 1998. Uplynutím této lhůty mohla EKOAGROBANKA a. s. uplatnit nárok na zaplacení pohledávky vůči ručitelům. Promlčecí lhůta tak uplynula dne 6. dubna 2002, přičemž žaloba vůči žalovaným byla podána až 8. října 2004, tedy po marném uplynutí promlčecí lhůty. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že původní žalobkyně uplatnila nárok ze směnky podáním návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu vůči směnečníku KSK v. o. s v roce 1998, neboť vztahy věřitele vůči hlavnímu dlužníkovi a vůči věřiteli je třeba posuzovat jako vztahy na sobě nezávislé .
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti měnícímu výroku ve věci samé (posuzováno podle obsahu dovolání), podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), namítajíc, že vychází z nesprávného právního názoru (uplatňujíc tak dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písmeno b/ o. s. ř.) a navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle kterého je žalobní nárok promlčen. Podle dovolatelky se jedná o obchodně-závazkový právní vztah, který měl být posuzován podle ustanovení § 408 obch. zák. Nesouhlasí s tím, že EKOAGROBANKA a. s. měla svůj nárok uplatnit ve lhůtě do 6. dubna 2002 . Je pravdou, že původní žalobce prokazatelně vyzval KSK v. o. s. ke splnění dluhu prezentací směnky 6. dubna 1998 a čtyřletá promlčecí lhůta tak opravdu uplynula dne 6. dubna 2002. I přes tuto skutečnost dovolatelka poukazuje na ustanovení § 310 obch. zák., které uvádí, že právo věřitele (žalobce) vůči ručiteli (žalovaní) se nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi (KSK v. o. s.). Z tohoto ustanovení zcela jasně vyplývá, že k promlčení nároku nemohlo dojít, neboť byl uplatněn žalobou .
Dovolatelka má za to, že se tedy jako stěžejní jeví podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu původním žalobcem ze dne 23. dubna 1998, kterýmžto došlo k uplatnění jeho práva před promlčením .
Konečně dovolatelka poukazuje na nejasnosti a nepřesnosti uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu , a to na nesprávně uvedené datum splatnosti směnky (směnka byla splatná 18. července 1995 a nikoliv 21. listopadu 1995), argumentaci, že původní žalobkyně měla uplatnit nárok vůči věřitelům ve lhůtě od 6. dubna 1998 do 6. dubna 2002, ačkoliv podle občanského zákoníku je promlčecí doba tříletá, a dále užití slova věřitel namísto slova ručitel při argumentaci nezávislostí vztahů. Nejvyšší soud by měl podle dovolatelky rozsudek odvolacího soudu přezkoumat i z těchto důvodů.
Druhý a třetí žalovaný považují dovolání za nedůvodné a navrhují, aby je Nejvyšší soud odmítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., avšak není důvodné.
Předně Nejvyšší soud podotýká, že případné chyby v psaní a počtech v odůvodnění napadeného rozsudku, namítané dovolatelkou, nezakládají vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (§ 164 o. s. ř.).
Jiné vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto v hranicích právních otázek vymezených dovoláním zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Jádro dovolací argumentace spočívá v názoru dovolatelky, podle něhož je vztah mezí ní a žalovanými, založený zákonným ručením žalovaných coby společníků za závazky společnosti, vztahem obchodněprávním, v důsledku čehož je promlčení žalobou uplatněného nároku nutno posuzovat nikoliv podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), ale podle obchodního zákoníku. Tento názor ovšem není správný.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 2. prosince 2010, sp. zn. 20 Cdo 436/2009, uveřejněném pod číslem 103/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že směnečné obligace mají z hlediska obecné úpravy závazkových vztahů povahu občanskoprávní (nikoliv obchodní). Proto uzavřel, že bez ohledu na povahu účastníků směnečného závazkového vztahu nebo na povahu kauzální pohledávky se otázky promlčení neupravené zákonem č. 191/1950 Sb., tedy i běh promlčecí doby judikované směnečné pohledávky, posoudí podle nejobecnější právní úpravy, jíž je občanský zákoník.
V rozsudku ze dne 23. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 2631/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2008, pod číslem 105 (odvolacím soudem přiléhavě citovaném), dále Nejvyšší soud vysvětlil, že řídí-li se závazek veřejné obchodní společnosti občanským zákoníkem, řídí se tímto zákoníkem též zákonné ručení společníků za takový závazek, a to včetně promlčení. Skutečnost, že vznik zákonného ručení společníků veřejné obchodní společnosti za závazky společnosti upravuje obchodní zákoník, je zde bez významu.
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle kterého je třeba posuzovat promlčení žalobou uplatněného nároku podle občanského zákoníku, je správný. Přitom další závěr odvolacího soudu, podle něhož v režimu občanského zákoníku je třeba vztahy věřitele vůči hlavnímu dlužníkovi a vůči věřiteli (správně ručiteli) posuzovat jako vztahy na sobě nezávislé , v důsledku čehož na promlčení pohledávky žalobkyně vůči ručitelům (žalovaným) nemá vliv uplatnění práva vůči hlavní dlužnici (společnosti), dovolatelka nenapadá a dovolacímu přezkumu jej tak neotevírá; připustit dovolání k jeho přezkoumání tudíž nelze (srov. ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. IV. ÚS 560/08).
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a druhému a třetímu žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen vyhláška ), a náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3 a § 19a vyhlášky činí sazba odměny 174.850,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 87.425,- Kč, jelikož zástupce druhého a třetího žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč tak dovolací soud přiznal druhému a třetímu žalovanému k tíži dovolatelky celkem 87.725,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 18. září 2012

JUDr. Petr Š u k
předseda senátu