29 Cdo 1324/99
Datum rozhodnutí: 01.08.2000
Dotčené předpisy:




29 Cdo 1324/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce C., s. r. o., zast. advokátem, proti žalovanému F. n. m. ČR, o určení vlastnictví, k dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 1999, čj. 55 Co 55/99 - 41, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 1999, čj. 55 Co 55/99 - 41 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 10. 1998, čj. 17 C 87/98 - 18, jímž tento sud zamítl žalobu, aby soud určil, že vlastníkem budovy čp. 476 na pozemku číslo parcelní st. 430/3 se stavební parcelou 430/1 o výměře 10.486 m2 - zastavená plocha, průmyslový objekt, budovy čp. 478 na pozemku číslo parcelní st. 430/3 se stavební parcelou č. 430/3 o výměře 121 m2 zastavená plocha, objekt bydlení, zahrady číslo parcelní 2303 o výměře 1.014 m2, louky číslo parcelní 2304/1 o výměře 10.256 m2 a ostatní plochy číslo parcelní 2319/2 o výměře 717 m2, vše zapsáno u katastrálního úřadu Trutnov pro katastrální území R. a movitého majetku uvedeného v čl. II odst. 1 kupní smlouvy ze dne 1. 7. 1993 specifikovaného ve schváleném a aktualizovaném privatizačním projektu číslo 6329 je žalovaný.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zejména uvedl, že soud prvního stupně vycházel z dostatečně a úplně zjištěného skutkového stavu, z něhož vyvodil i správné právní závěry. Pro stručnost lze odkázat na odůvodnění prvostupňového rozsudku zabývajícího se označením subjektu kupní smlouvy. Pro úplnost však odvolací soud považuje za potřebné dodat, že neshledal ani naléhavý právní zájem žalobce na určení, že vlastníkem uvedeného majetku je žalovaný. Z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 6. 1. 1997 je prokázáno, že na základě kupní smlouvy ze dne 1. 7. 1993 je vlastníkem parcely číslo st. 430/1 o výměře 10486 m2, budovy č.p. 476 zastavěná plocha průmyslový objekt, parcely číslo st. 430/3 o výměře 121 m2, budovy č.p. 478 zastavěná plocha objekt bydlení, pozemku č. 2303 o výměře 1014 m2 zahrada, pozemku č. 2304/1 o výměře 10256 m2 louka a pozemku č. 2319/2 o výměře 717 m2 ostatní plocha neplodná C., spol. s r. o. Tedy v katastru nemovitostí je uváděn jako vlastník přesně žalující subjekt, včetně nabývacího titulu. Soud proto neshledává právní zájem žalobce na určovací žalobě, kterou se domáhal určení, že vlastníkem předmětného majetku je žalovaný. Takto znějící zápis katastru nemovitostí byl již před tím, než žalobce podal k soudu žalobu dne 15. 5. 1998, tedy již při podání žaloby neměl žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Další argumentace žalobce, že dne 17. 2. 1999 byl do obchodního rejstříku zapsán subjekt C. & T. spol. s r. o." je zcela nepřípadná zvláště proto, že tuto společnost založili titíž společníci, kteří jsou také společníky žalobce.

Dovoláním ze dne 11. 5. 1999, doplněným podáním ze dne 23. 2. 2000, napadl žalobce výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu.

V dovolání žalobce dále uvedl, že má za to, že posouzení věci, a to otázky, zda sama o sobě skutečnost, že subjekt hmotně právního vztahu v písemně uzavřené smlouvě je označen odlišně od zaregistrovaného stavu a zda tento rozpor činí či nečiní dotčený právní úkon neplatný, tedy posouzení, zda i na označení subjektu smlouvy se vztahuje ust. § 35 odst. 3 obč. zák., podle nějž právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená a přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon činil a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen" má po právní stránce zásadní význam a tím byly naplněny požadavky § 239 odst. 2 o. s. ř. a žalobce v důsledku toho žádá o možnost připuštění dovolání".

Žalovaný dále v dovolání podrobně odůvodnil, v čem v daném případě spočívá nesprávné právní posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.] odvolacím soudem a odůvodňoval, v čem spočívá jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil; dovolání bylo žalovanému doručeno.

Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobce ze dne 11. 5. 1999, vč. doplnění z 23. 2. 2000, a konstatoval, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné.

Žalobce v dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci je po právní stránce zásadního významu a proto dovolatel žádá o připuštění dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř.

Podle uvedeného ustanovení je dovolání mj. proti rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, nevyhoví-li dovolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Předpokladem pro to, aby dovolací soud mohl posuzovat, zda rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a poté dojít k závěru, že z tohoto důvodu je dovolání přípustné, je mj. to, že účastník navrhl, a to nejpozději do vyhlášení potvrzujícího rozsudku, aby odvolací soud dovolání připustil a tomuto návrhu tento soud nevyhověl.

V posuzovaném případě, jak dovolací soud zjistil z odvolání žalobce z 1. 12. 1998, z podání žalobce z 5. 3. 1999 a z protokolu o jednání před odvolacím soudem z 30. 3. 1999, žalobce v žádné z těchto listin, popř. při jednání u odvolacího soudu nenavrhl, aby odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání.

Z napadeného rozsudku odvolacího soud též vyplývá, že o takovémto návrhu tento soud nerozhodoval, popř. sám nevyslovil proti svému rozsudku přípustnost dovolání dle § 239 odst. 1 o. s. ř.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny výše uvedené předpoklady stanovené v § 239 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na to dovolací soud nemohl posuzovat, zda rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a konstatovat, že s ohledem na to je dovolání přípustné.

Dovolací soud dále vzhledem k ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. neshledal, že by dovolání bylo přípustné podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř., i když tyto důvody přípustnosti dovolání žalobce v dovolání neuváděl.

Protože, jak vyplývá z výše uvedeného, není v daném případě dovolání přípustné, nemohl se již dovolací soud zabývat věcnými námitkami žalobce uvedenými v dovolání a z těchto důvodů přezkoumávat dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu.

Nejvyšší soud proto podle § 237 dost. 1, § 239 odst. 1 a 2, § 242 odst. 3 a § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch v dovolacím řízení tak, že žalobce nemá právo na jejich náhradu, neboť v řízení neměl úspěch; žalovanému není taktéž náhrada těchto nákladů přiznávána, neboť mu podle spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 1. srpna 2000

JUDr.Ing. Jan H u š e k , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová