29 Cdo 1291/2013
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák., § 19 odst. 2 ZKV



29 Cdo 1291/2013-274


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce a) JUDr. Z. R., a b) D. R., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Skákalem, advokátem, se sídlem v Semilech, Nádražní 24, PSČ 513 01, proti žalovanému Ing. Vladimíru Bašemu , jako správci konkursní podstaty úpadce TBD - Turnovského bytového družstva, identifikační číslo osoby 25943707, zastoupenému JUDr. Zuzanou Volfovou, advokátkou, se sídlem v Trutnově, Svatojanské náměstí 47, PSČ 541 01, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 Cm 10/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 15 Cmo 254/2009-227, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 23. října 2009, č. j. 41 Cm 10/2007-158, Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu, kterou se žalobci (a/ JUDr. Z. R. a b/ D. R.) domáhali vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce TBD - Turnovské bytové družstvo dále též jen družstvo ) vyloučení bytové jednotky, spoluvlastnických podílů na společných částech domu a pozemku uvedených ve výroku (dále též jen sporné věci ) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě o vyloučení sporných věcí vyhověl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Šlo přitom v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho předchozí rozsudek ze dne 28. ledna 2010, č. j. 15 Cmo 254/2009-180, Nejvyšší soud k dovolání žalobců rozsudkem ze dne 31. května 2012, č. j. 29 Cdo 2407/2010-213, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel (ve shodě se soudem prvního stupně) zejména z toho, že:
1) Pozdější úpadce (jako předávající) uzavřel se žalobci (jako přebírajícími) dne 13. ledna 2005 smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví jednotky (dále též jen smlouva ), jejímž předmětem byl převod vlastnického práva ke sporným věcem na žalobce. Za úpadce smlouvu podepsal P. Z., s tím, že tak činí jako předseda družstva.
2) P. Z. byl v době uzavření smlouvy jediným členem družstva a jako jeho předseda byl také (v době, kdy již uplynulo jeho funkční období) zapsán v obchodním rejstříku.
3) Žalobci nebyli ke dni uzavření smlouvy členy družstva a nestali se jimi ani na základě dohody o převodu členských práv a povinností, uzavřené mezi P. Z. a žalobci dne 13. ledna 2005.
4) Členská schůze družstva nerozhodla o převodu sporných věcí na žalobce.
5) Správce konkursní podstaty sporné věci sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty.
Odkazuje na ustanovení § 239 odst. 4 písm. i) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), odvolací soud dospěl co do řešení otázky platnosti smlouvy k závěrům od soudu prvního stupně odlišným.
Přitom zdůraznil, že citované ustanovení § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák. slouží (objektivně vzato) k ochraně zájmů členů družstva před svévolným jednáním jeho orgánů. Jde o vyjádření jednoho z principů družstevnictví, jímž jsou solidarita a kolektivismus; jak založení družstva, tak i jeho celá další existence jsou totiž výsledkem projevů vůle určitého kolektivu lidí sdružit se ke společné činnosti a tuto činnost společně provozovat. K plnému prosazení těchto principů je ovšem třeba, aby šlo o plně funkční družstvo, což pozdější úpadce v době uzavření smlouvy nesplňoval, když počet jeho členů klesl pod minimální hranici stanovenou zákonem (§ 221 odst. 4 obch. zák.).
Přestože jediný zbývající člen družstva (P. Z.) nemohl nahradit svým rozhodnutím projev kolektivní vůle členské schůze, je podle odvolacího soudu s ohledem na neexistenci jakékoliv členské základny vyloučeno, aby v důsledku absence rozhodnutí podle ustanovení § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák. byly ohroženy oprávněné zájmy třetích osob. V situaci, kdy družstvo nemělo žádnou členskou základnu (nemohlo tedy ani svolat členskou schůzi) a nemohlo tak fakticky plnit ani své poslání, tj. uspokojovat bytové potřeby svých členů, je proto třeba za pomoci teleologického výkladu dovodit, že aplikace ustanovení § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák. na převod sporných věcí se stala obsoletní.
Jelikož žalobci jednali při uzavření smlouvy, pokračoval odvolací soud, v dobré víře v zápis úpadce a jeho orgánů v obchodním rejstříku, nebylo zde žádného důvodu, pro který by se neměli stát vlastníky sporných věcí.
Za opodstatněnou neměl odvolací soud ani námitku žalovaného, že v posuzovaném případě šlo o tzv. zastřený právní úkon. V řízení totiž nebylo prokázáno, že by smluvní strany uzavřením bezúplatné smlouvy chtěly zastřít úplatný převod (kupní smlouvu), ostatně žalobci za převod sporných věcí do jejich vlastnictví převádějícímu ani žádnou úplatu neposkytli.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a namítaje (posuzováno z obsahového hlediska), že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písm. b/).
Dovolatel především poukazuje na skutečnost, že v rámci zpeněžování majetku konkursní podstaty úpadce uzavřel dne 1. června 2011 kupní smlouvu, kterou prodal sporné věci novému vlastníkovi. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tak za daných okolností nevykonatelné, přičemž jde o takovou vadu, která má za následek nesprávné rozhodnutí.
Obstát podle dovolatelky ostatně nemůže ani závěr odvolacího soudu, podle kterého je smlouva platným právním úkonem. Jednak uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu smluvní strany fakticky simulovaly prodej sporných věcí, o kupní smlouvu však v posuzovaném případě jít nemůže, neboť v ní nebyla sjednána žádná kupní cena , jednak pro převod sporných věcí nebyla (v rozporu s ustanovením § 239 odst. 4 písm. i/ obch. zák.) splněna podmínka předchozího souhlasu většiny členů družstva.
Odvolací soud (shledal-li žalobou uplatněný nárok žalobců oprávněným) navíc rozhodl zcela odlišně od obdobných případů, projednávaných oběma soudy nižších stupňů a týkajících se jiných převodů bytových jednotek ve stejném domě uskutečněných za totožných okolností. Věcí se ostatně zabýval (opět s odlišným výsledkem) rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 22. února 2012, sp. zn. I. ÚS 1800/09.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, jež je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že dovolatelem nastolenou otázku, zda nedostatek souhlasu členské schůze s převodem sporných věcí podle ustanovení § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák. má v poměrech projednávané věci za následek neplatnost uzavřené smlouvy, již Nejvyšší soud zodpověděl v rozsudku ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 3098/2012, vydaném v typově shodné věci (v níž žalovaný vystupoval rovněž jako dovolatel).
Tam (vycházeje z obdobného skutkového stavu věci) uzavřel, že při řešení výše uvedené otázky je třeba mít na zřeteli především účel ustanovení § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák., kterým je ochrana družstva a zájmů jeho členů před svévolným jednáním statutárních orgánů družstva (jejich členů). Jestliže jediným členem družstva v době uzavření předmětné smlouvy byla pouze osoba, která za družstvo smlouvu také podepsala, je zřejmé, že k naplnění účelu sledovaného citovaným ustanovením dojde již samotným uzavřením smlouvy (není zde jiné osoby, která by měla být chráněna). Jinak řečeno, za daného stavu věci nelze platnost učiněného právního úkonu podmiňovat požadavkem, aby o prodeji (převodu) sporných věcí rozhodla v intencích ustanovení § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák. členská schůze družstva.
Současně Nejvyšší soud vysvětlil, proč má za právně bezcennou argumentaci dovolatele usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1800/09.
Napadené rozhodnutí je s výše uvedenými závěry v souladu a zabývat se řešením dané otázky meritorně proto shledává Nejvyšší soud zbytečným.
Zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí pak není způsobilá ani (ničím neodůvodněná) výhrada dovolatele, podle níž smlouvou o bezúplatném převodu vlastnictví jednotky smluvní strany simulovaly jiný právní úkon (prodej sporných věcí). Opačný závěr (podle kterého o simulovaný právní úkon nejde) totiž odvolací soud odůvodnil tím, že v řízení nebyly prokázány žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné uzavřít, že skutečná vůle smluvních stran nesměřovala k uzavření dané smlouvy, přičemž možným úvahám o tom, že zastřeným právním úkonem měla být kupní smlouva, brání již samotná skutečnost, že žalobci za převod sporných věcí do jejich vlastnictví převádějícímu ani žádnou úplatu neposkytli. Proti uvedeným závěrům přitom dovolatel nijak nebrojí.
Konečně namítal-li dovolatel až v podaném dovolání, že sporné věci již byly v rámci zpeněžování majetku konkursní podstaty prodány novému vlastníku (a nejsou tudíž již zahrnuty v soupisu majetku konkursní podstaty), jde o tvrzení pro dovolací řízení bezcenné se zřetelem k ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř., jež Nejvyššímu soudu zapovídá přihlédnout v dovolacím řízení k nově uplatněným skutečnostem (a důkazům).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2015

JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu