29 Cdo 1285/2013
Datum rozhodnutí: 24.10.2013
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 369a odst. 3 obch. zák.




29 Cdo 1285/2013



U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Milana Poláška v právní věci navrhovatele S. L. , zastoupeného Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 118, PSČ 603 00, za účasti Z. Z. , zastoupeného JUDr. Ivo Panákem, advokátem, se sídlem v Brně, Mezírka 1, PSČ 602 00, o zaplacení 101.068,49 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 22/2012, o dovolání účastníka řízení proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. ledna 2013, č. j. 5 Cmo 287/2012-123, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Z. Z. je povinen zaplatit navrhovateli na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozsudek ze dne 4. června 2012, č. j. 50 Cm 22/2012-75, ve znění usnesení ze dne 10. září 2012, č. j. 50 Cm 22/2012-96, kterým Krajský soud v Brně uložil účastníku řízení povinnost zaplatit navrhovateli částku 101.068,49 Kč jakožto dlužné úroky z prodlení (výrok první), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý).
Z. Z. napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.
Za otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dovolatel považuje otázku možnosti aplikace § 369a odst. 1 a 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) na vztah mezi převodcem a nabyvatelem obchodního podílu.
Přímo z výslovného znění § 369a odst. 1 obch. zák. se ovšem zjevně podává závěr, podle něhož úprava § 369a obch. zák. dopadá pouze na vztah mezi podnikateli (popř. mezi podnikateli a veřejnoprávními korporacemi či státními příspěvkovými organizacemi), jehož předmětem je úplatná dodávka zboží nebo služeb.
Účast společníka ve společnosti s ručením omezeným z něj přitom nečiní podnikatele, jak opakovaně uzavřel Nejvyšší soud (k tomu srovnej např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1652/97, publikovaný v časopisu Soudní judikatura číslo 12, ročník 1998, pod číslem 87 nebo usnesení Nejvyššího soudu z 23. prosince 2012, sp. zn. 29 Cdo 2830/2011, které je veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). Z uvedených rozhodnutí jednoznačně plyne, že převod obchodního podílu nelze bez dalšího (jen na základě prosté účasti ve společnosti s ručením omezeným) považovat za úkon související s podnikáním. Skutečnost, že podle § 261 odst. 3 písm. a/ obch. zák. jde o obchodní závazkový vztah, je z tohoto pohledu bez významu.
Uzavřel-li odvolací soud, že § 369a obch. zák. na vztahy mezi společníky, týkající se účasti na společnosti, nedopadá, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Výklad obsahu svěřenské smlouvy uzavřené dne 9. června 2010 mezi účastníky a notářem Mgr. Richardem Brázdou, učiněný odvolacím soudem, podle něhož bylo-li mezi jejími stranami ujednáno, že i po složení peněžních prostředků na svěřenský účet u notáře tyto až do jejich vydání příjemci nadále náležely složiteli neměla úschova účinky splnění dluhu, je v souladu s výkladovými pravidly určenými ustanoveními § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, a § 266 obch. zák., jakož i zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož v projednávané věci za prodlení se splněním dluhu neodpovídá notář, ale složitel, pak Nejvyšší soud neshledává rozporným ani se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 1981/2002, uveřejněného v časopisu Soudní judikatura číslo 3, ročník 2004, pod číslem 63, neboť z pouhého označení právního úkonu (svěřenské smlouvy) nelze bez dalšího usuzovat na jeho obsah.
Důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, tedy dovolací soud neshledal a dovolání účastníka řízení proto podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání Z. Z. bylo odmítnuto a navrhovateli vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Náklady navrhovatele sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby vyjádření k dovolání dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu ve znění účinném do 7. května 2013 - jejíž výše podle ustanovení § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu činí 3.100,- Kč, a náhrady paušálních výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300,- Kč, celkem tedy 3.400,- Kč. Společně s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 714,- Kč tak dovolací soud přiznal navrhovateli k tíži účastníka řízení celkem 4.114,- Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 24. října 2013

JUDr. Filip Cileček
předseda senátu