29 Cdo 1276/99
Datum rozhodnutí: 19.12.2000
Dotčené předpisy:




29 Cdo 1276/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senáte složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyň A) A.H. a B) J.Š. , proti žalovaným 1) J.B. a 2) L.B. zastoupených advokátkou , o 62 174 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 157/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. října 1998 c. j. 12 Co 691/98 - 46, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 8. června 1998 č. j. 9 C 157/96 - 32 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly po žalovaných zaplacení částky 62 174 Kč, a to částkou 41 449 Kč s 16 % úrokem od 1. 10. 1995 do zaplacení žalobkyni A) a částkou 20 725 Kč s 16 % úrokem od 1. 10. 1995 žalobkyni B), když dospěl k závěru, že žalobkyněmi uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty není ve smyslu ust. § 545 odst. 3 obč. zák. důvodný. Okresní soud vycházel ze skutkových zjištění, že účastníci dne 15. 2. 1995 uzavřeli kupní smlouvu, jíž žalobkyně prodaly žalovaným nemovitosti, přičemž v článku 3 si účastníci dohodli, že kupní cenu zaplatí kupující prodávajícímu do 60 kalendářních dnu od provedení vkladu vlastnického práva kupujících do katastru nemovitostí. V případě prodlení kupujících se zaplacením kupní ceny jsou povinni zaplatit prodávajícím smluvní pokutu ve výši 1% z dlužné částky za každý i započatý kalendářní týden prodlení, a to v poměru k výši jejich spoluvlastnických podílu. Tuto smlouvu okresní soud posoudil jako smlouvu platnou ve smyslu ust. § 588 a násl. obč. zák. Žalovaní měli povinnost zaplatit kupní cenu do 5.6.1995, avšak k její úhradě došlo až 23.6.1995. Na základe zjištění, že žalovaný 1) byl od 5.5.1995 hospitalizován a následně léčen pro infarkt myokardu a z tohoto důvodu nebyl schopen vyřizovat podnikatelský úvěr u banky, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaní porušení povinnosti nezavinili a nejsou tak povinni ve smyslu ust. § 545 odst. 3 obč. zák. smluvní pokutu zaplatit.

K odvolání žalobkyň Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. října 1998 c. j. 2 Co 691 - 46 rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl a současně rozhodl o náhradě nákladu před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, které doplnil o provedení listinných důkazů a přisvědčil jeho právnímu závěru o platnosti kupní smlouvy, včetně ujednání o smluvní pokutě. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky ust. § 545 odst. 3 obč. zák. Žalovaní měli 7 měsíců na to, aby si opatřili prostředky na úhradu kupní ceny, neboť již ve smlouvě o smlouvě budoucí se zavázali předložit žalobkyním úvěrový příslib na 75 % kupní ceny, což nesplnili. Spoléhali na skutečnost, že úvěrové řízení u banky bude dokončeno včas. O nemoci žalovaného 1) žalobkyně neinformovali a ani nepožádali v této souvislosti o změnu kupní smlouvy. Žalované 2) nic nebránilo ve splnění uvedené povinnosti. Žalovaní se ani nepokusili ze svých zdrojů zaplatit část kupní ceny v dohodnuté době. Za tohoto stavu odvolací soud dovodil, že žalovaní neprokázali, že porušení povinnosti zaplatit včas kupní cenu nezavinili.

Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání, kterým vytýkají odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a přitom bylo významné pro aplikaci práva. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neprokázali, že nezavinili prodlení se zaplacením kupní ceny. Odvolací soud zcela pominul skutečnost, že onemocnění žalovaného 1) zapříčinilo toto prodlení. Rovněž žalobkyně, které uzavřely opožděně kupní smlouvu zavinily, že se úvěrové řízení protáhlo. Žalovaní se teprve v únoru 1995 dozvěděli, že k žádosti o úvěr je třeba předložit kupní smlouvu opatřenou doložkou o povolení vkladu vlastnického práva žalovaných do katastru nemovitostí. O problémech s úvěrem informovali zástupce žalobkyň - vnuka žalobkyně A) a manžela žalobkyně B), kteří s prodloužením lhůty splatnosti kupní ceny nesouhlasili. Odvolací soud tak pominul rozhodné skutečnosti ohledně úvěrového řízení, které měly vliv na posouzení zavinění žalovaných. Žalovaní proto navrhli, aby rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolací soud uvážil, že dovolání v označené věci bylo podáno oprávněnými osobami - účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přičemž vychází z dovolacích důvodů podle ust. § 241 odst. 3 písm. c), d), o. s. ř.

Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Z úřední povinnosti dovolací soud posuzuje vady vyjmenované v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. a jiné vady, pokud mely za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 1 o. s. r.). Tyto vady nebyly dovolateli tvrzeny a ani z obsahu spisu se nepodávají. Z ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., dále vyplývá, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel vymezil. Předmětem dovolání je především otázka, zda v daném případě žalovaní prokázali, že nezavinili prodlení se zaplacením kupní ceny.

Dovolatelé především uplatňují dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.

O nesprávné skutkové zjištění ve smyslu ust. § 242 odst. 3 písm. c) o. s. ř. by se mohlo jednat v případě, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. O takový případ se však v dané věci nejedná.

Rovněž právní názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, je správný.

Ustanovení § 545 odst. 3 obč. zák. upravuje smluvní pokutu na principu odpovědnosti za předpokládané zavinění. Důkazní břemeno, jak správně posoudil odvolací soud, o nedostatku zavinění ve formě úmyslu či nedbalosti spočívá na dlužníku - žalovaných.

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového závěru, že žalovaní neprokázali, že na porušení uvedené smluvní povinnosti nenesou vinu. Žalovaní při svém počínání nepostupovali tak, jak by to odpovídalo splnění jejich smluvní povinnosti. Podle názoru dovolacího soudu v dané věci nejde o případ, že by odvolací soud pominul nějakou podstatnou skutečnost z uvedených důkazů vyplývající. Skutkové zjištění, že žalovaní měli 7 měsíců na opatření si finančních prostředků, vyplývá z provedených listinných důkazů smlouvy o smlouvě budoucí, sdělení Č.s. , pobočky S. i z výpovědi svědků a účastníků. Žalovaní již při uzavírání smlouvy neměli pouze brát v úvahu, že úvěr jim bude bankou poskytnut včas, a měli si zajistit možnost získání peněz i z jiných zdrojů. Zejména v tomto jednání odvolací soud správně spatřuje nevědomou nedbalost žalovaných, kteří si k přihlédnutím k okolnostem posuzovaného případu (vyplývajících z výše uvedených důkazů), kdy banka jim své rozhodnutí o úvěru sdělila až v únoru 1995, avšak i pres to, že měli předložit žalobkyním příslib banky o poskytnutí úvěru, který žalovaní nezískali, vycházeli pouze z této jediné možnosti získání peněz, nepočínali tak, aby řádně splnili svou povinnost. Žalovaní si měli a mohli uvědomit, že banka jim úvěr včas neposkytne.

Odvolací soud rovněž nepominul prokázané onemocnění žalovaného l), když správně dovodil, že tato okolnost se týkala pouze jeho a nikoliv jeho manželky, která nevyvinula žádné úsilí, aby ke vzniku situace vyvolávající možnost porušení předmětné smluvní povinnosti nedošlo. Neoprávněná je i námitka dovolatelů, že z jejich účastnické výpovědi vyplývá, že zástupci žalobkyň odmítli prodloužení lhůty k zaplacení kupní ceny. Z výpovědi žalovaného 1) i z výpovědi těchto zástupců vyplývá pouze skutečnost, že je informoval o problémech se získáním úvěru, nikoliv však, že je žalovaný 1) žádal o změnu smlouvy z důvodu nemoci.

Skutkové zjištění, že žalovaní zavinili prodlení se zaplacením kupní ceny je podloženo důkazy, které byly v řízení provedeny a které odvolací soud hodnotil v souvislosti s ostatními důkazy, a v jeho hodnocení není ani logický rozpor. Pokud se chtěli žalovaní zprostit odpovědnosti za zaplacení smluvní pokuty, nepostačovalo, že prokázali, že učinili vše podle svých subjektivních schopností a znalostí. Odvolací soud správně hodnotil provedené důkazy, když dovodil, že žalovaní nevyvinuli takové úsilí, které je možné požadovat od každé osoby, aby svým jednáním nevyvolali možnost prodlení se zaplacením kupní ceny.

Krajský soud posoudil věc podle shora uvedeného ustanovení obč. zákoníku, které správně vyložil, a nelze mu proto vytknout nesprávné posouzení po stránce právní.

Z uvedeného vyplývá, že dovolateli uplatněné dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c), d) o. s. ř. nejsou dány, rozhodnutí Krajského soudu v Plzni je v tomto směru správné, Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladu řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, neboť žalovaní s ohledem na výsledek řízení na náhradu nákladu nemají právo a žalobkyně, které měly v dovolacím řízení plný úspěch a mely tak právo na náhradu účelně vynaložených nákladu tohoto řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 19. prosince 2000

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová