29 Cdo 1259/2012
Datum rozhodnutí: 23.10.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.




29 Cdo 1259/2012



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobců a) O. P. , a b) L. P. , obou zastoupených JUDr. Aloisií Jurkovičovou, advokátkou, se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, PSČ 760 01, proti žalovanému J. Ž. , zastoupenému JUDr. Josefem Čejkou, advokátem, se sídlem v Otrokovicích, nám. 3. května 1606, PSČ 765 02, o zaplacení částky 374.717,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 125/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. března 2011, č. j. 4 Cmo 148/2010-218, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. ledna 2009, č. j. 8 Cm 125/99-151, uložil žalovanému zaplatit žalobcům, oprávněným vůči němu společně a nerozdílně, částku 374.717,- Kč s 6% úrokem z částky 220.000,- Kč od 2. října 1998 do zaplacení, z částky 100.000,- Kč od 30. října 1998 do zaplacení a z částky 54.717,- Kč od 5. listopadu 1998 do zaplacení (výrok I.), žalobu zamítl v rozsahu žalovaného úroku z prodlení a dále v rozsahu úroku z prodlení ve výši 17 % ročně z částky 220.000,- Kč od 2. října 1998 do zaplacení a ve výši 14 % ročně z částky 100.000,- Kč od 30. října 1998 do zaplacení a z částky 54.717,- Kč od 5. listopadu 1998 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení a o odměně ustanoveného zástupce žalovaného (výroky III. a IV.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 17. března 2011, č. j. 4 Cmo 148/2010-218, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům oprávněným vůči němu společně a nerozdílně částku 344.606,- Kč (první výrok) a ve zbylé části jej změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 30.111,- Kč a o zaplacení 6% úroku z částky 220.000,- Kč od 2. října 1998 do zaplacení, z částky 100.000,- Kč od 30. října 1998 do zaplacení a z částky 54.717,- Kč od 5. listopadu 1998 do zaplacení, zamítl (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 11. prosince 1996 vystavil žalovaný na řad společnosti N-KONZULT s. r. o. (dále jen společnost ) vlastní směnku na částku 330.000,- Kč, splatnou 11. ledna 1997 (dále jen sporná směnka ), za jejíž zaplacení se zaručili směnečným rukojemstvím oba žalobci a J. Ž. KOLOS, silniční a motorová doprava .
2) Rozsudkem ze dne 4. února 1998, č. j. 3 Cm 4/98-17, Krajský obchodní soud v Brně ponechal (ve vztahu k J. Ž.) v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 29. září 1997, č. j. 3 Sm 227/97-8, kterým uložil žalobcům a jmenovanému, aby zaplatili společně a nerozdílně společnosti částku 330.000,- Kč s postižními právy. Námitky žalobců (O. a L. P.) proti označenému směnečnému platebnímu rozkazu Krajský obchodní soud jako opožděné odmítl usneseními ze dne 17. listopadu 1997.
3) Žalobci zaplatili společnosti (z titulu sporné směnky a směnečného platebního rozkazu) úhrnem částku 404.717,- Kč; zmíněná částka přitom sestávala (mimo jiné) ze směnečné sumy 330.000,- Kč, 6% úroku kapitalizovaného částkou 34.862,- Kč, směnečné odměny 1.089,- Kč a části nákladů řízení ve výši 8.655,- Kč. Žalovaný uhradil žalobcům dne 13. října 1998 částku 30.000,- Kč.
Odkazuje na ustanovení čl. I. § 32 odst. 3, § 49 a § 77 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb. odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož bylo prokázáno, že žalobci jako směneční rukojmí zaplatili směnku, nabyli tedy práv ze směnky proti tomu, za koho se zaručili, v tomto případě proti výstavci směnky žalovanému. Proto shledal rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 344.606,- Kč [viz bod 3) shora] věcně správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení .
Podle dovolatele soudy nižších stupňů nevzaly do úvahy, že celá žaloba byla postavena na tom , že dovolatel je hlavní dlužník a že si vzal úvěr u společnosti. Ve skutečnosti si vzali úvěr oba žalobci a dovolatel společnosti zaplatil 60.000,- Kč a samotným žalobcům rovněž 60.000,- Kč, kteréžto platby nebyly zohledněny. Soud prvního stupně přitom odmítl předvolat a vyslechnout svědky z firmy N-KONZULT , kteří by dosvědčili, že si úvěr nevzal dovolatel. Směnka byla sepsána po dohodě se společností k úhradě úvěru.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou především pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné námitky dovolatele, jimiž vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelem vytýkaná vada řízení (jež měla spočívat v tom, že soud prvního stupně neprovedl dovolatelem navrhované důkazy) totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje (z odůvodnění rozhodnutí soudu nižších stupňů je ostatně zřejmé, z jakých důvodů tyto důkazy nebyly provedeny).
Jakkoli dovolatel avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti (posuzováno podle obsahu) závěr, na němž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá (a podle něhož žalobci jako směneční rukojmí nabyli práva ze sporné směnky proti žalovanému jako výstavci směnky), nenapadá. Konečně na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu výhrady,
podle níž soudy nezohlednily všechny dovolatelem realizované platby. Jednak touto námitkou není zpochybněna správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, jednak je z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů zcela zjevné, proč nad částku 30.000,- Kč k dovolatelem tvrzeným platbám nepřihlížely.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 23. října 2013

JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu