29 Cdo 1256/2015
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 132 obč. zák.




29 Cdo 1256/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Sallerova výstavba Emporium II k. s. , se sídlem v Otvicích, Obchodní zóna 266, PSČ 431 11, identifikační číslo osoby 27266303, proti žalovanému JUDr. Jánu Kurincovi , advokátu, se sídlem v Praze 7, Přívozní 1054/2, PSČ 170 00, jako správci konkursní podstaty úpadce Pražské pekárny a mlýny, státní podnik, identifikační číslo osoby 00016616, zastoupenému JUDr. Karlem Trojanem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 8, Na Žertvách 2230/42, PSČ 180 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 5/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 10 Cmo 15/2014-273, takto:

I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 10 Cmo 15/2014-273, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil bod III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2014, č. j. 58 Cm 5/2011-231.
II. Ve zbytku se dovolání zamítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 11. března 2014, č. j. 58 Cm 5/2011-231, rozhodl Městský soud v Praze tak, že zamítl žalobu na vyloučení pozemku parc. č. 1335/37, zapsaného na listu vlastnictví č. 2631 pro katastrální území J., obec P., vedené u Katastrálního úřadu pro hl. město Prahu, katastrální pracoviště Praha, ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (Pražské pekárny a mlýny, státní podnik) [bod I. výroku], z konkursní podstaty úpadce vyloučil pozemky parc. č. 1335/29, 1335/30, 1335/38, 1337/2, 1337/3, 1338/1, 1338/3, 1338/11, 1338/20, 1338/21, 1338/22 a 1338/23, všechny zapsané na listu vlastnictví č. 2631 pro katastrální území J., obec P., vedené u Katastrálního úřadu pro hl. město Prahu, katastrální pracoviště Praha (dále též jen sporné nemovitosti ) [bod II. výroku] a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když první rozsudek ze dne 2. června 2011, č. j. 58 Cm 5/2011-84, ve znění usnesení ze dne 28. června 2011, č. j. 58 Cm 5/2011-90, kterým soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl pro opožděnost, Vrchní soud v Praze zrušil usnesením ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 13 Cmo 91/2011-126.
Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:
1/ Dne 8. dubna 1987 uzavřel Státní statek hl. m. Prahy (dále také jen St. statek ) s národním podnikem Pražské pekárny a mlýny, n. p. (dále také jen národní podnik PPM ) hospodářskou smlouvu č. 20/87 o dočasném užívání pozemků (mimo jiné) parc. č. 1337/2 zahrada, 1338/1 díl 1 orná půda, 1338/1 zastavěno, v k. ú. J. počínaje dnem 8. dubna 1987 a konče převodem správy nejpozději však dnem 31. prosince 1987.
2/ Dne 30. prosince 1988 vznikl státní podnik Pražské pekárny a mlýny, státní podnik (pozdější úpadce) na základě zakládací listiny Ministerstva zemědělství a výživy ČSR ze dne 15. prosince 1988, přičemž dnem 1. ledna 1989 na něj přešel veškerý majetek, práva a závazky národního podniku PPM.
3/ St. statek uzavřel s národním podnikem PPM dne 18. ledna 1998 (správně 1989) hospodářské smlouvy č. 2/89 a č. HS 2/89, o převodu hospodaření k pozemkům parc. č. 1335/1, 1336/2, 1337/2 a 1341 v k. ú. J., a to s účinky od 1. února 1989.
4/ Ve výpisu z evidence nemovitostí na listu vlastnictví č. 846 v k. ú. J. k datu 12. prosince 1990 byl zapsán St. statek jako uživatel pozemků par. č. 1335/13 ostatní, 1338/1 díl 1 orná půda, 1338/1 díl 2 ostatní, 1338/2 ostatní, 1338/3 ostatní, 1388/4 (správně 1338/4) ostatní, 1338/5 díl 1- orná půda, 1338/5 díl 2 ostatní, 1338/5 díl 3 orná půda, 1338/6 ostatní, 1338/7 ostatní, 1338/8 ostatní, 1338/9 ostatní, 1338/10 ostatní, 1338/11 zast., 2052 ostatní, 2053 ostatní. Jako vlastníci jsou uvedeni K. Š. (dále také jen K. Š. ), J. Š. (dále také jen J. Š. ), Ing. G. Š. (dále také jen G. Š. ) a V. Š. (dále také jen V. Š. ).
5/ Dne 9. září 1991 uzavřel St. statek s K. Š., J. Š., G. Š. a V. Š. jako osobami oprávněnými dohodu o vydání věci sp. zn. 0158/18 podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (dále také jen zákon č. 403/1990 Sb.), a to nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 846, mimo jiné pozemků parc. č. 1338/1 až 11, části pozemku parc. č. 1338/13 a části pozemku parc. č. 1337/2 (zbytek nyní 1336/2), když k přechodu vlastnictví na československý stát z vlastnictví G. Š. a K. Š. (každého k jedné neoddělitelné polovině) došlo rozhodnutím finančního odboru ONV v Praze 5 ze dne 8. října 1960, č. j. Fin 3-88-214/59 podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Dohoda o vydání věci byla registrována státním notářstvím dne 9. září 1991, č. j. 5 RE 302/91 (dále také jen první restituční dohoda ).
6/ Dne 24. února 1992 uzavřel St. statek s Ing. K. H. (dále také jen K. H. ) jako osobou oprávněnou dohodu o vydání věci sp. zn. 0158/56 podle zákona č. 403/1990 Sb., a to nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 25, mimo jiných části pozemku parc. č. 1335/1 díl 1, části pozemku parc. č. 1335/13 a části pozemku parc. č. 1335/4, když k přechodu vlastnictví na československý stát z vlastnictví J. W. došlo rozhodnutím Finančního odboru ONV v Praze 5, č. j. Fin Mo vyhl. 88/59 N 249, podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Dohoda o vydání věci byla registrována státním notářstvím dne 4. března 1992, č. j. 5 RE 298/92, zapsáno na list vlastnictví č. 364 v k. ú. J. (dále také jen druhá restituční dohoda ).
7/ V letech 1993 až 1997 došlo k postupné privatizaci části majetku pozdějšího úpadce. Tato část byla vložena do majetku společnosti ODKOLEK, a. s. (dále jen společnost O ). Součástí této privatizace nebyly sporné nemovitosti.
8/ Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. března 1996, č. j. 7 C 232/92-69, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 1996, č. j. 15 Co 269/96-86, byla zamítnuta žaloba pozdějšího úpadce proti St. statku, K. Š., J. Š., G. Š., V. Š. a K. H. o určení neplatnosti obou restitučních dohod, a to z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
9/ Usnesením ze dne 20. března 1998, č. j. 91 K 11/98-31, Krajský obchodní soud v Praze prohlásil konkurs na majetek úpadce Pražské pekárny a mlýny, státní podnik a žalovaného ustavil správcem konkursní podstaty.
10/ Usnesením ze dne 13. února 2001 potvrdil Okresní soud v Kladně v dědickém řízení vedeném pod sp. zn. D 582/2000 A. Š. (dále také jen A. Š. ) dědictví po V. Š., mimo jiné spoluvlastnický podíl 1/8 pozemků parc. č. 1335/29, 1337/2, 1337/3, 1338/1, 1338/3, 1338/11, 1338/20, 1338/21, 1338/22 a 1338/23, to vše zapsáno na listu vlastnictví č. 846 pro k. ú. J.
11/ Usnesením ze dne 28. února 2005, č. j. 20 D 978/2004-100, potvrdil Obvodní soud pro Prahu 8 A. M. (dále také jen A. M. ) dědictví po K. H., mimo jiné nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 364 pro k. ú. J., a to pozemky parc. č. 1335/30, 1335/37 a 1335/38.
12/ Ve výpisu z katastru nemovitostí k datu 6. září 2007 na listu vlastnictví č. 846 pro k. ú. J. bylo vlastnické právo k pozemkům parc. č. 1335/29, 1337/2, 1337/3, 1338/1, 1338/3, 1338/5, 1338/11, 1338/12, 1338/17, 1338/20, 1338/21, 1338/22 a 1338/23 zapsáno ve prospěch K. Š. (5/8), G. Š. (1/8), J. Š. (1/8) a A. Š. (1/8), a to dle dohody o vydání věci RE 302/91 a rozhodnutí o dědictví D 502/1984.
13/ Ve výpisu z katastru nemovitostí ke stejnému datu na listu vlastnictví č. 364 pro k. ú. J. bylo vlastnické právo k pozemkům (mimo jiných) parc. č. 1335/37, 1335/38 a 1338/17 zapsáno ve prospěch A. M., a to dle dohody o vydání věci RE 298/92 a rozhodnutí v dědictví č. j. 20 D 978/2004-100.
14/ Dvěma kupními smlouvami ze dne 6. září 2007 prodali K. Š., G. Š., J. Š. a A. Š. původnímu žalobci (Sallerova výstavba Plan V, s. r. o.) své spoluvlastnické podíly k nemovitostem, dle první smlouvy mimo jiné k pozemkům parc. č. 1335/29, 1337/2, 1337/3, 1338/1, 1338/3, 1338/20, 1338/21, 1338/22 a 1338/23, dle druhé smlouvy mimo jiné k pozemku parc. č. 1338/11, vše zapsané na listu vlastnictví č. 846 pro k. ú. J. Právní účinky vkladu dle obou smluv nastaly ke dni 11. září 2007 (dále též jen první a druhá kupní smlouva ).
15/ Kupní smlouvou ze shodného dne prodala A. M. původnímu žalobci nemovitosti, mimo jiné pozemky parc. č. 1335/30, 1335/37 a 1335/38 zapsané na listu vlastnictví č. 364 pro k. ú. J. Právní účinky vkladu dle této smlouvy nastaly ke dni 9. října 2007 (dále též jen třetí kupní smlouva ).
16/ Žalovaný zapsal ve výroku specifikované nemovitosti do konkursní podstaty úpadce dne 17. prosince 2010 s poznámkou, že k těmto pozemkům uplatňuje práva původní žalobce, skupina restituentů rodina Š. nebo A. M. (dědictví). Důvodem zápisu byl podnět Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ze dne 22. listopadu 2008) a doporučení věřitelského výboru.
17/ Dne 29. listopadu 2013 vyřadil žalovaný ze soupisu konkursní podstaty pozemek parc. č. 1335/37, neboť došlo k jeho sloučení s pozemkovou parcelou č. 1338/3.
18/ Původní žalobce byl konkursním soudem vyzván k podání vylučovací žaloby usnesením ze dne 30. prosince 2010, č. j. 91 K 11/98-818, se lhůtou pro podání žaloby v délce 20 dní. Výzva byla původnímu žalobci doručena dne 4. ledna 2011, žaloba byla doručena soudu dne 25. ledna 2011.
Při posuzování včasnosti žaloby vyšel soud prvního stupně z kasačního usnesení odvolacího soudu ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 13 Cmo 91/2011-126.
Na základě skutkového zjištění dle bodu 17/ soud prvního stupně zamítl žalobu ohledně pozemku parc. č. 1335/37, neboť v tomto rozsahu chyběla podmínka pro projednání věci .
Současně konstatoval, že ve vztahu ke zbylým pozemkům žaloba splňuje podmínky pro její projednání. Na základě provedeného dokazování měl za prokázané, že právní předchůdce žalobce byl vlastníkem sporných nemovitostí a že je nabyl od restituentů, kteří je získali na základě platných restitučních dohod.
K věci samé soud prvního stupně uvedl, že žalovaný neprokázal, že by pozdější úpadce byl držitelem sporných nemovitostí v době uzavření obou restitučních dohod (9. září 1991 a 24. února 1992), neboť zde nebyl žádný právní titul, na jehož základě by na něj ze St. statku přešlo právo hospodařit s těmito nemovitostmi. Neměl pochyby o tom, že sporné nemovitosti přešly na československý stát v roce 1960, a to konkrétně do správy St. statku. Pozdější úpadce vznikl dne 30. prosince 1988 a dnem 1. ledna 1989 na něj přešel veškerý majetek, práva a závazky národního podniku PPM. Nesouhlasil se žalovaným, že na pozdějšího úpadce přešlo právo hospodaření k daným nemovitostem na základě hospodářské smlouvy ze dne 18. ledna 1989, neboť ta byla uzavřena s národním podnikem PPM, který již v té době neexistoval. Ke stejnému závěru, tj. že nepřešlo právo hospodaření, dospěl soud prvního stupně i ohledně hospodářské smlouvy č. 20/87, neboť podle ní šlo pouze o dočasné užívání (k tomu odkázal na § 348 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku), které skončilo nejpozději dne 31. prosince 1987. V průběhu řízení navíc nevyšlo najevo, že by pozemky, jichž se týkala hospodářská smlouva č. 20/87, byly vloženy do majetku pozdějšího úpadce při jeho založení.
Soud prvního stupně neshledal restituční dohody neplatnými ani z důvodu jejich zastavěnosti (tj. proto, že předmětem vydání měly být zastavěné pozemky). K tomu s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3249/2011, který je stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu, zdůraznil, že obě restituční dohody byly zaregistrovány státním notářstvím a vlastnické právo restituentů bylo zapsáno do katastru nemovitostí a vlastnictví k části nemovitostí bylo potvrzeno v dědických řízeních (sp. zn. D 582/2000 a sp. zn. 20 D 978/2004). Majetek pozdějšího úpadce byl prověřen, oceněn zakladatelem (Ministerstvem zemědělství), Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci a Fondem národního majetku a postupně pak privatizován. Stát se po celou dobu choval k restituentům jako k vlastníkům a nijak nezpochybňoval jejich vlastnická práva k sporným nemovitostem.
Soud prvního stupně s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, který je stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu označená níže dostupný též na webových stránkách Ústavního soudu, závěrem shrnul, že dobrou víru jak restituentů, tak původního žalobce při nabytí vlastnictví restitučními či následně kupními smlouvami nelze zpochybnit.
Konečně pak měl za to, že je zde i další důvod pro vyloučení sporných nemovitostí z konkursní podstaty. Dospěl totiž k závěru, že na danou věc lze analogicky použít omezení zápisu do majetkové podstaty dle § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ), a to v zájmu jak restituentů, tak původního žalobce k ochraně jejich práv.
K odvolání žalovaného proti bodům II. a III. výroku rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 10 Cmo 15/2014-273, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se nejprve vyjádřil k včasnosti žaloby. Zdůraznil, že neshledal důvod odchýlit se od závěru vyjádřeného v předchozím kasačním usnesení sp. zn. 13 Cmo 91/2011, podle něhož bylo usnesení konkursního soudu ze dne 30. prosince 2010, č. j. 91 K 11/98-818, obsahující výzvu k podání vylučovací žaloby, nesrozumitelné, umožňující různé výklady, a proto je nelze považovat za řádnou výzvu dle § 19 odst. 2 ZKV. Jelikož doručením usnesení konkursního soudu ze dne 30. prosince 2010 nezačala původnímu žalobci běžet lhůta k podání žaloby, je závěr soudu prvního stupně o včasnosti žaloby správný.
Při posuzování věci samé odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně, že restituenti i původní žalobce byli při nabývání sporných nemovitostí v dobré víře, přičemž zdůraznil, že od září 1991, resp. března 1992, kdy byly registrovány obě restituční dohody, státní orgány opakovaně potvrzovaly nabytí vlastnického práva ke sporným nemovitostem (ve prospěch restituentů) a že žalovaný zapsal sporné pozemky do soupisu konkursní podstaty až v prosinci 2010. Měl za přiléhavou aplikaci jak závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, tak rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3249/2011, z něhož citoval pasáž o posuzování dobré víry držitele i s přihlédnutím k tomu, že zákonné podmínky pro registraci smlouvy považovalo za splněné i státní notářství a že titulem, o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví.
Odvolací soud neshledal opodstatněnou námitku žalovaného, podle něhož původní žalobce nebyl v dobré víře, když přílohou první kupní smlouvy byl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2004, sp. zn. 22 Cdo 1361/2003, z něhož původní žalobce jako kupující mohl a měl zjistit názor dovolacího soudu ke klíčové otázce neplatnosti druhé restituční dohody.
Podle odvolacího soudu totiž z článku V. odstavce 4 první kupní smlouvy vyplynulo, že původní žalobce vzal podpisem této smlouvy na vědomí, že v řízení o určení vlastnictví vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 124/2004, byla žaloba společnosti O vůči restituentům (prodávajícím) zamítnuta, a to rozsudkem ze dne 12. března 2007, jenž byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2007, č. j. 21 Co 542/2006-436, které byly spolu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1361/2003 nedílnou součástí smlouvy. Z těchto zjištění podle odvolacího soudu nelze dovodit, že by původní žalobce nebyl v dobré víře, že restituenti (prodávající) byli vlastníky sporných pozemků. Uvedením těchto skutečností naopak restituenti utvrdili kupujícího (původního žalobce) v tom, že restituenti jsou vlastníky sporných pozemků, neboť žaloba společnosti O na určení vlastnictví byla pravomocně zamítnuta.
V daných souvislostech odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, uveřejněný pod číslem 50/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že podá-li vlastník žalobu o vyklizení nemovitosti proti oprávněnému držiteli, dochází dnem zahájení řízení ke stavení běhu vydržecí doby jen za předpokladu, že žalobě bylo vyhověno pravomocným soudním rozhodnutím. Uvedený závěr byl odrazem argumentace, podle které má pravomocné zamítnutí vindikační žaloby (respektive pravomocné zamítnutí žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy) stejný důsledek, jako kdyby ke stavení běhu vydržecí doby vůbec nedošlo. Oprávněný držitel, jenž svou držbu obhájil v soudním sporu o vydání věci (respektive ve sporu o určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou věc nabyl do svého vlastnictví) tím, že žaloba vůči němu byla pravomocně zamítnuta, se totiž již z povahy věci nemůže ocitnout v horším postavení, než v jakém by se nacházel, kdyby taková žaloba vůči němu nebyla vůbec podána nebo kdyby řízení o takové žalobě bylo zastaveno např. pro zpětvzetí žaloby.
Tyto závěry se podle odvolacího soudu prosadily jak ve vztahu k řízení o určení vlastnického práva k pozemkům vedeném Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp zn. 15 C 124/2004 (zde poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 3984/2007, kterým bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2007, č. j. 21 Co 542/2006-436), tak rovněž ve vztahu k řízení vedenému u Obvodního soud pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 232/92, jež skončilo pravomocným zamítnutím žaloby o určení neplatnosti obou restitučních dohod.
Odvolací soud tedy uzavřel, že neobstojí názor žalovaného, že původní žalobce i restituenti nebyli v dobré víře s ohledem na soudní řízení předcházející prodeji předmětných nemovitostí.
Závěrem odvolací soud korigoval názor soudu prvního stupně, podle něhož zahrnutí sporných pozemků do soupisu konkursní podstaty bránil § 68 odst. 1 ZKV. Vysvětlil, že skutečnost, že správce konkursní podstaty zahrnul do konkursní podstaty věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění některých majetkových křivd, ještě sama o sobě nezakládá právo třetích osob, jež by vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty. Současně však poznamenal, že tento chybný právní názor neměl vliv na věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť byl jen dalším (sekundárním) důvodem pro vyhovění žalobě.
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. b/, event. písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), ve znění do 31. prosince 2007, namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Dovolatel předně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil včasnost žaloby. Zdůrazňuje, že podle jeho mínění je k vyřešení této právní otázky dominantní závěr ohledně možnosti stanovit lhůtu kratší, než je 30 dní. Má za to, že konkursnímu soudu nic nebránilo v tom, aby v usnesení, jímž vyzval původního žalobce k podání vylučovací žaloby, stanovil lhůtu v délce 20 dní. Podle dovolatele byla tudíž žaloba podána opožděně.
Kromě toho považuje dovolatel za určující, zda může být v dané věci a tedy i obecně v konkursním řízení použit nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, který je z pohledu dovolatele převratný , svojí povahou předpisem a fakticky vytváří novou právní normu . Důvodem pro nemožnost použití této nové polorevoluční normotvorby Ústavního soudu je podle dovolatele skutečnost, že zde jde o spor, který má být rozhodnut podle právních předpisů účinných do 31. prosince 2007 [odkazuje na judikatorní praxi Nejvyššího soudu k výkladu § 432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)].
Dále uvádí, že si je vědom toho, že úvaha soudu o tom, zda žalobce byl v dobré víře, nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Co by však podle něj přezkoumáno být mělo, je skutečnost, že odvolací soud se spokojil toliko se závěrem existence dobré víry . Dovolatel míní, že se odvolací měl zabývat věcným posouzením platnosti či neplatnosti restitučních dohod, včetně námitky dovolatele o neplatnosti dohody z důvodu, že došlo k vydání zastavěného pozemku jinou osobou než tou, která pozemek držela, přičemž opakovaně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1361/2003.
Původní žalobce měl dovolání za neopodstatněné, přičemž zdůraznil, že dovolatel pominul, že důvodem závěru o včasnosti žaloby byla zejména nesrozumitelnost usnesení obsahujícího výzvu k podání žaloby, nikoli délka lhůty. Námitka zastavěností pozemků je podle původního žalobce otázkou skutkovou, která nemůže být dovolacím důvodem, když současně poukazuje na to, že dovolatel přes opakované výzvy netvrdil ani neprokazoval okolnosti týkající se zastavěnosti pozemků.
Nejvyšší soud předesílá, že insolvenčním zákonem byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod I. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také jen R 41/2011 ).
V průběhu dovolacího řízení původní žalobce Sallerova výstavba Plan V s. r. o. zanikl a jeho právním nástupcem se stala společnost Sallerova výstavba Emporium II k. s. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 16. února 2017, č. j. 29 Cdo 1256/2015-328, rozhodl, že v dovolacím řízení bude namísto původního žalobce pokračováno se společností Sallerova výstavba Emporium II k. s. a na tomto základě s ní dále jednal jako s žalobcem.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
K dovolání žalovaného proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil bod III. výroku rozsudku soudu prvního stupně.
S ohledem na to, že v této části dovolání směřuje proti části výroku, jíž odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, Nejvyšší soud jej v tomto rozsahu bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení s § 218 písm. c/ o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K dovolání proti zbývající napadené části rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolání je ve zbývajícím rozsahu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., avšak není důvodné.
Vady říz ení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají (ani nejsou dovolatelem namítány).
Nejvyšší soud se proto v hranicích právních otázek vymezených dovoláním zabýval dovolateli uplatněným dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
1/ K námitce opožděnosti žaloby.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání správně vystihl, že odvolací soud vybudoval svůj závěr o včasnosti podané žaloby na tom, že výzva k podání vylučovací žaloby (usnesení konkursního soudu ze dne 30. prosince 2010, č. j. 91 K 11/98-818) byla nesrozumitelná a umožňovala různý výklad.
K tomu lze doplnit, že v odůvodnění prvního kasačního rozhodnutí odvolací soud dále uvedl, že nesrozumitelnost výzvy způsobilo především to, že v ní byli (kromě společnosti Sallerova výstavba Plan V, spol. s r. o., původního žalobce) jako její adresáti dále uvedeni i restituenti, kteří ke sporným nemovitostem v této době neuplatňovali (nemohli uplatňovat) žádné nároky, když v katastru nemovitostí byl jako jejich vlastník zapsán jen původní žalobce. Výzva restituentům k podání žaloby byla předčasná a jejich uvedení ve výzvě způsobilo nesrozumitelnost výzvy, neboť i při výkladu, že každý z vyzývaných měl podat žalobu samostatně, by pak jen v případě původního žalobce platilo, že uplatňuje právo ke všem sporným nemovitostem, zatímco každý z restituentů jen k té nemovitosti, kterou žalobci prodal, a vznikají oprávněné pochybnosti o důsledcích nepodání žaloby včas kterýmkoliv z nich. K tomu doplnil, že žaloba je včasná též z důvodu nesprávně určené lhůty v délce 20 dní, tedy ve výsledku na základě dvou na sobě nezávislých důvodech.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1998, pod číslem 17, dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv. K uvedeným právním závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil, byť pro účely založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., rovněž v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž nemá důvodu na nich nic měnit ani v projednávané věci.
Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že argumenty dovolatele zpochybňující včasnost žaloby nemohou obstát, neboť směřují výlučně k otázce stanovení délky lhůty k podání žaloby. Závěr o nesrozumitelnosti výzvy, na němž odvolací soud vybudoval svůj závěr, že výzva nemá náležitosti dle § 19 odst. 2 ZKV, dovolatel nijak nezpochybňuje.
2/ K nabytí vlastnického práva ke sporným nemovitostem žalobcem.
Ačkoliv dřívější judikatura Nejvyššího soudu zaujímala právní názor, že nelze nabýt vlastnické právo od nevlastníka (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněný pod číslem 16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze pominout, že všechny senáty Ústavního soudu (např. ve věcech sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 3061/11, sp. zn. II. ÚS 800/12, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, sp. zn. IV. ÚS 4684/12, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, sp. zn. IV. ÚS 402/15, sp. zn. III. ÚS 415/15 či sp. zn. III. ÚS 663/15) dospěly k závěru, že i podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.
Vzhledem k tomu, že ani v nálezu ze dne 10. prosince 2015, sp. zn. III. ÚS 663/15, Ústavní soud dříve vyjádřené právní argumenty Nejvyššího soudu nepřijal (měl za to, že veškerá právní argumentace Nejvyššího soudu k problematice nemo plus iuris již byla argumentačně Ústavním soudem překlenuta), nezbylo Nejvyššímu soudu než respektovat Ústavním soudem ustáleně zaujímaný právní názor. Nejvyšší soud se proto v rozsudku svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, odklonil od své dřívější judikatury a konstatoval, že podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (k tomu srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 20/2015).
V poměrech projednávané věci se pak tyto judikatorní závěry promítají tak, že vzhledem k tomu, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dospěl k závěru, že kupující (původní žalobce) byl v dobré víře, že sporné nemovitosti, jejichž vyloučení z konkursní podstaty se podanou žalobou domáhal, byly v době jejich převodu ve vlastnictví prodávajících (K. Š., G. Š., J. Š., A. Š. a A. M.), nemohou závěr o důvodnosti žaloby zvrátit ani námitky dovolatele o neplatnosti restitučních dohod. I kdyby totiž neplatné byly, tak původní žalobce nabyl do vlastnictví sporné nemovitosti od osob zapsaných jako jejich vlastníci v katastru nemovitostí na základě dobré víry, která nebyla vyvrácena. Dovolatel ostatně ani v dovolání nezpochybňuje dobrou víru původního žalobce při uzavírání kupních smluv.
Argumentace o nemožnosti aplikovat závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12 zjevně neobstojí. Označený nález Ústavního soudu totiž není ani obsahem právním předpisem , který by nebylo možné použít ve sporech vyvolaných konkursním řízením vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání.
Chtěl-li dovolatel svou námitkou zpochybnit možnost aplikace nové judikatury, pak pomíjí, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12 argumentačně vychází z dřívější judikatury Ústavního soudu, a to především z nálezu ze dne 25. února 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07. Řízení v této věci bylo přitom zahájeno až v roce 2011 poté, kdy žalovaný v roce 2010 sepsal sporné nemovitosti do konkursní podstaty.
Jelikož se tedy dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání ve zbylé části zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný s dovoláním nebyl úspěšný a žalobci tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení původního žalobce advokátem, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 3. dubna 2015) z částky 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. c/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, která podle § 7 bodu 5. této vyhlášky činí 3 100 Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč jde o částku 4 114 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. února 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu