29 Cdo 123/2000
Datum rozhodnutí: 31.01.2001
Dotčené předpisy:




29 Cdo 123/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce J. Ch., zastoupeného advokátem, proti žalované I. Š., zatoupené advokátem, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 36/96, o dovolání žaloce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. května 1999, č.j. 10 Co 277/98 - 140, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. května 1999, č.j. 10 Co 277/98 - 140 se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 21. ledna 1998 č.j. 16 C 36/96 -103 uložil žalované zaplatit žalobci 100 000 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 6. ledna 1996 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce půjčil žalované dvakrát 100 000 Kč bez písemného potvrzení, vrácení jedné z těchto částek, respektive prohra této částky v herně žalované a jejího manžela byla žalobcem uznána a poté dospěl k závěru, že zbývající částka ve výši 100 000 Kč žalobci vrácena nebyla. K tomuto skutkovému závěru dospěl soud zejména hodnocením svědeckých výpovědí. Svědek M. K., který svědčil o tom, že jako zaměstnanec firmy manžela žalované byl přítomen u vrácení peněz žalobci, neměl však v období, kdy mělo dojít k vrácení peněz, jako cizinec, povolen pobyt na území České republiky a žalovanou stranou nebyl ani doložen zápočtový list o pracovním poměru tohoto svědka jako zaměstnance manžela žalované v rozhodném období. Obsah svědecké výpovědi Š. N., která tvrdila, že si chtěla od žalované půjčit peníze a ta jí odpověděla, že ji půjčit nemůže, protože nedávno vrátila žalobci 100 000 Kč, nepovažoval soud za rozporný se svým skutkovým závěrem, neboť svědkyně si nemohla toto tvrzení žalované nijak ověřit, protože nastoupila do zaměstnání u manžela žalované až po době, kdy mělo dojít k vrácení půjčky žalobci. Podle svědeckých výpovědí určitých zaměstnanců manžela žalované, zejména pak podle svědecké výpovědi manžela žalované J. Š. nebylo předávání peněz v hotovosti mezi žalovanou a žalobcem nic výjimečného, protože žalobce v provozovně manžela žalované jezdil pro zboží, na které dostával od žalované peníze v hotovosti. Soud poté dospěl k právnímu závěru, že podle ust. § 657 obč. zák. je žalovaná jako dlužník povinna vrátit žalobci půjčku ve výši 100 000 Kč.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. května 1999, č.j. 10 Co 277/98 - 140 rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 100 000 Kč s přísl. zamítl a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaná půjčku ve výši 100 000 Kč na jaře roku 1994 žalobci vrátila. Odvolací soud vyšel z provedeného dokazování soudem prvního stupně a řízení doplnil novým výslechem svědkyně E. P. a listinnými důkazy - účetními doklady - peněžním deníkem. Pro své vlastní skutkové zjištění, na rozdíl od soudu prvního stupně, považoval odvolací soud za nerozhodné, zda svědek M. K. , který podle své výpovědi byl přítomen u předávání peněz žalobci, měl na jaře 1994 povolení k pobytu, či byl zaměstnancem manžela žalované. Za rozhodující zjištění považoval, že svědci /V., K. , O. , P. , B./ potvrdili, že na jaře 1994 svědek K. u manžela žalované fakticky pracoval. Skutkové zjištění soudu prvního stupně, že předávání peněz v hotovosti mezi žalovanou a žalobcem nebylo nic výjimečného, odvolací soud doplnil provedením důkazu - záznamy v peněžním deníku manžela žalované v období jara 1994, z nichž zjistil, že výběry v hotovosti kolem hodnoty 100 000 Kč nebyly zaznamenány a případné jiné výběry v hotovosti byly bezprostředně na to složeny ve prospěch účtu u banky, tudíž dospěl k opačnému závěru než soud prvního stupně, že nebylo běžné, aby žalovaná předávala žalobci v provozovně manžela vyšší finanční částky v hotovosti na nákup zboží.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání jehož přípustnost dovozuje z ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a odůvodňuje jej důvody podle ust. § 241 odst. 3 písm. b), c), d) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud se správně nevyrovnal s obsahem výpovědi žalované, když tuto její výpověď považoval za věrohodnou a nevzal vůbec v úvahu, že žalovaná okolnosti vrácení dluhu opakovaně měnila. Vytýká odvolacímu soudu, že přehodnotil výpověď důležitého svědka M. K. , aniž by tento důkaz sám v odvolacím řízení opakoval a zdůrazňuje, že tento svědek byl řádně u manžela žalované zaměstnán až od 15. prosince 1994. Poukazuje dále, že tento svědek nemluvil pravdu, pokud tvrdil, že po celou dobu zaměstnání u Š. - u žalované a jejího manžela, tedy i na jaře 1994 byl zaměstnán na základě řádné pracovní smlouvy a povolení k pobytu a pracovní činnosti. Výpověď tohoto svědka jako celek pak nelze považovat za věrohodnou, když v určité její části nemluví svědek pravdu. Dovolatel zpochybnil i věrohodnost svědecké výpovědi E. P. a poukazuje, že s touto svědkyní se během jejího zaměstnání u Š. - žalované nijak nestýkal a neměl důvod s ní komunikovat o svých soukromých záležitostech, přičemž zpochybnil i přítomnost této svědkyně na pracovišti manžela žalované v době, kdy mělo dojít k vrácení peněz žalované. Žalobce má za to, že soud pochybil, pokud okolnosti trvání pracovního poměru a přítomnost této svědkyně v rozhodné době v provozovně manžela žalované sám neprověřil. Dále poukazuje, že svědkyně N. nastoupila do pracovního poměru u manžela žalované až 15. června 1994, nemohla se tedy věrohodně vyjádřit k předmětu řízení a její výpověď nemůže mít pro věc žádnou důkazní hodnotu. Dovolatel zpochybnil i skutkové závěry odvolacího soudu ve zjištění, že placení zboží probíhalo v rozhodné době převodem na účet. Vytýká odvolacímu soudu, že z listinných důkazů - peněžním deníkem, zjistil soud jen bezhotovostní nákup zboží, nezabýval se ale už tím, že tržby za prodej zboží, které rozvážel a prodával jednotlivým prodejcům, probíhaly v hotovosti, kterou pak žalobce předával žalované nebo jejímu manželovi. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně přehodnotil provedené důkazy a dospěl k nesprávnému skutkovému a právnímu posouzení věci, proto navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I. bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 - dále jen "o. s. ř.").

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací /§ 10a o. s. ř./ zjistil, že dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu do výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), splňuje formální i obsahové náležitosti předepsané ust. § 241 odst. 2 o. s. ř. a opírá se o možné dovolací důvody podle ust. § 241 odst. 3 písm. b), c, d) o. s. ř..

Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Z této zásady vázanosti užitými dovolacími důvody představují výjimku vady řízení podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. a je-li dovolání přípustné i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke kterým dovolací soud přihlédne z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda byly v dovolání uplatněny /§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř./.

Vady řízení uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolatel nenamítá a ani z obsahu spisu se nepodávají.

Ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. je například vadou řízení, vycházel-li odvolací soud z jiného skutkového závěru než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle ust. § 213 odst. 2 o. s. ř.

Podle ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. To má umožnit odvolacímu soudu, aby na základě doplněného dokazování mohl dojít k vlastnímu zjištění skutkového stavu, které může být odchylné od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně. Jestliže odvolací soud má pochybnost o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně nebo považuje za významnou určitou okolnost, může za splnění předpokladů ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. provést potřebné důkazy sám, a po jejich zhodnocení učinit vlastní skutková zjištění.

Odvolací soud sice není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvého stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.). Toto ustanovení souvisí s ustanovením § 212 o. s. ř. o rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu. Není jím ovšem řečeno, že by se odvolací soud mohl odchýlit od skutkového zjištění soudu prvého stupně, pokud bylo čerpáno z výpovědí svědků, které soud prvního stupně bezprostředně slyšel, bez opakování těchto důkazů bezprostředně odvolacím soudem. Je nutno vzít v úvahu, že při hodnocení důkazů spolurozhodují kromě věcného obsahu výpovědi toho kterého svědka, který je zachycen, a to často ne zcela výstižně, obsahem protokolu, i jiné momenty, které v protokolu nejsou a zpravidla ani nemohou být zachyceny (přesvědčivost vystoupení, kolísavost, projevy ohledů k tomu či onomu účastníku, větší či menší ochota přesně zodpovědět kladené otázky a mnoho jiných). Je tedy nutno trvat na tom, aby odvolací soud, chce-li se odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvého stupně na základě bezprostředně před ním provedeného svědeckého důkazu, aby tento důkaz sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení svědeckého důkazu /Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966, sešit 6-7, pod č. 64/.

Aplikováno na daný případ, je třeba přisvědčit dovolateli, že pokud odvolací soud dospěl ve skutkovému závěru k opačnému zjištění než soud prvního stupně v tom, že žalovaná zaplatila žalobci na jaře roku 1994 částku 100 000 Kč, jakožto splátku půjčky a při svém vlastním skutkovém závěru čerpal z výpovědí svědků slyšených před soudem prvního stupně /viz str. č. 3, 4 rozsudku odvolacího soudu - výpovědi svědků J. Š. , M. K. , Š. N. /, aniž tyto důkazy opakoval, porušil občanský soudní řád v ustanovení §§ 6, 120, 122, 132, 211 a 213 o. s. ř. a řízení tedy trpí vadou podřaditelnou pod ust. § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.

Učiněný závěr dovolacího soudu, že řízení je postiženo vadou ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., vylučuje pak úvahy o možnosti přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dalších v dovolání uvedených důvodů.

Z vyložených důvodů nebylo možno považovat dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu za správný. Rozsudek odvolacího soudu je zatížen vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, proto Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení (§ 243b odst.1, část věty za středníkem o. s. ř. a § 243b odst. 2, věta první o. s .ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst.1, věta druhá a třetí, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. ledna 2001

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová