29 Cdo 1219/2011
Datum rozhodnutí: 13.03.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 243b odst. 5 o. s. ř.




29 Cdo 1219/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně FinCo & Partners CZ, s. r. o ., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Opletalova 1417/25, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 48 26 57 21, zastoupené JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem se sídlem v Praze 5 - Smíchov, Holečkova 105/6, PSČ 150 00, proti žalovanému Ing. T. S. , zastoupenému Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, PSČ 140 00, o zaplacení 5,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu Praze pod sp. zn. 27 Cm 27/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2010, č. j. 7 Cmo 40/2010-288, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč, do rukou jeho advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í:

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2009, č. j. 27 Cm 27/2007-247, kterým tento soud zamítl žalobu o zaplacení 5,000.000,- Kč s příslušenstvím, z titulu smluvní pokuty za porušení tzv. konkurenční doložky poté, co shledal ujednání o konkurenční doložce začleněné do smluv o převodu obchodních podílů absolutně neplatným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud jsa přitom vázán obsahem dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázky, jež dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu, však napadené usnesení zásadně právně významným nečiní.
Otázku, zda lze platně sjednat konkurenční doložku i v jiných než pracovněprávních vztazích a za jakých podmínek již Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku ze dne 25. září 2007 sp. zn. 29 Cdo 1053/2007, který je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu, ve kterém dospěl k závěru, že stejně jako v pracovněprávních vztazích lze sjednat konkurenční doložku i ve vztazích mezi obchodní společnosti a členem jejího statutárního orgánu pro dobu po ukončení funkce. Odkázal přitom též na nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 1995, sp. zn. II. ÚS 192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ročník 1995 svazek 4, pod číslem 73, ve kterém Ústavní soud uzavřel (pro případ obdobné smlouvy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem), že pro takové ujednání platí obecně princip autonomie vůle smluvních stran vyjádřený v článku 2 odstavci 3 Listiny základních práv a svobod, která tvoří součást ústavního pořádku České republiky.
Ohledně nezbytnosti kompenzace lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 1276/2001, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2002, pod číslem 132, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že převzetí povinnosti, aby žalovaný využíval po skončení pracovního vztahu svojí odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu, nepochybně zakládá nerovnost účastníků v jejich právu podnikat, což odůvodňuje požadavek, aby tomuto závazku odpovídal jiný závazek žalobce, který by uvedené omezení kompenzoval. Z uvedených důvodů je třeba chápat ujednání o tzv. konkurenční doložce jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli. Proto musí takovému ujednání odpovídat jiný závazek zaměstnavatele, který uvedené omezení kompenzuje. Tento závěr lze podle přesvědčení Nejvyššího soudu vztáhnout i na ujednání v jiných než pracovněprávních vztazích, která omezují možnosti osoby, na kterou se zákaz konkurence vztahuje, využívat v plném rozsahu svoji odbornou kvalifikaci.
K nezbytnosti kompenzace tzv. konkurenční doložky se pak Nejvyšší soud vyjádřil i v již citovaném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1053/2007, ve kterém poukázal na to, že mezi účastníky, jak patrno ze smlouvy o zákazu konkurence, měla být sjednána smlouva kompenzující žalovanému dohodnuté omezení. To, že ke sjednání takové smlouvy nedošlo, přitom mohlo být, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, právě důsledkem porušení povinností žalovaného ze smlouvy. Přitom žalovanému nic nebránilo, měl-li zato, že splnil podmínky pro uzavření kompenzační smlouvy , aby se jejího uzavření domáhal, a to třeba i soudní cestou. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s uvedenými závěry v souladu.
Důvod připustit dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu dovolání být přípustné nemůže.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně odmítl a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem, jejíž výše činí podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 20.000,- Kč. Po snížení o 50 % ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 této vyhlášky (advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby vyjádření k dovolání), jde o částku 10.000,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalovaným 10.300,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 20% daň z přidané hodnoty 2060,- Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně částku 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 13. března 2012

doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu