29 Cdo 1210/2000
Datum rozhodnutí: 13.03.2001
Dotčené předpisy:




29 Cdo 1210/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobkyně: Š. P. a.s., zast. advokátkou, proti žalované: A. V., o zaplacení částky 69.741,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 7 C 172/94, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2000, č.j. 29 Co 371/99-134, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze jako soud odvolací, připustil výše uvedeným rozsudkem částečné zpětvzetí žaloby do částky 34.870,- Kč a ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. května 1998 č.j. 7 C 172/94-100 změnil tak, že žalovanou zavázal k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 34.870,- Kč. Vedle toho zavázal žalovanou k zaplacení nákladů řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 35.249,-Kč.

Žalobkyně se původně domáhala zaplacení částky 69.741,-Kč s příslušenstvím, neboť na základě nájemní smlouvy o pronájmu strojů, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, vystavila žalobkyně faktury za nájem vysokozdvižného vozíku DVHM 3222 L, E 22-140 (dále jen "vozíku") za měsíce leden až červenec 1993.

Okresní soud dospěl k závěru, že žalovaná si dopisem ze dne 23.10.1992 objednala zapůjčení vozíku s tím, že respektuje finanční podmínky stanovené pronajímatelem a placení bude prováděno běžnou formou z účtu žalované. Z nájemní smlouvy o pronájmu stroje uzavřené mezi pronajímatelem Š. a.s., zastoupené panem J.Z. , vedoucím půjčovny strojů Č. a nájemkyní paní A. V., Autobazar A., bez uvedení data a podpisu nájemce soud zjistil, že touto smlouvou mělo být upraveno přenechání jednoho kusu vysokozdvižného vozíku typu DVHM 3222 L inventarizačního čísla E 22-140 pronajímatelem za úplatu nájemci k dočasnému užívání. Podle bodu III. návrhu smlouvy měla být doba nájmu sjednána na neurčito počínaje dnem 27.10.1992, s jednoměsíční výpovědní lhůtou. Nájemné podle návrhu mělo činit 8.100,-Kč měsíčně plus 23% daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH").

Okresní soud posoudil ústní dohodu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou jako smlouvu podle ust. § 663 zákona č. 40/1964 Sb. v platném znění, občanského zákoníku (dále jen "obč.zák.") na dobu určitou, a to jednoho měsíce, která po uplynutí lhůty podle ust. § 676 odst. 1 obč. zák. zanikla. Nedošlo ani k obnovení nájemního vztahu podle ust. § 676 odst. 2. obč. zák., neboť žalovaná věc po skončení nájmu neužívala, z důvodů poruchy vozíku po několika dnech provozu. Návrh žalobkyně domáhající se placení nájmu za období od 1.1.1993 do 31.7.1993 byl shledán nedůvodným.

Odvolací soud vyšel při přezkumu napadeného rozsudku ze skutkových zjištění okresního soudu, neboť dovodil, že mezi účastníky zůstalo sporné pouze to, zda si žalovaná pronajala vozík od žalobkyně bez časového omezení, nebo na předem určenou dobu a splnila svou povinnost vrátit jej žalobkyni po skončení nájmu. Skončí-li nájem, je nájemce podle ust. § 682 obč. zák. povinen neprodleně vrátit pronajatou věc. V opačném případě se vystavuje nebezpečí, že pronajímatel bude na něm právem vymáhat nájemné za dobu až do jejího vrácení. Žádný z vyslýchaných svědků, kteří pracovali u žalobkyně v její půjčovně mechanismů, nepotvrdil, že by byl sjednán jen několikadenní pronájem vozíku. Soud dospěl k závěru, že žalovaná nevysvětlila, proč nevrátila pronajatý vozík hned v prosinci roku 1992, byla-li přesvědčena, že si jej pronajala pouze na měsíc. Žalované se dále nepodařilo prokázat, že reklamovala závadu na půjčeném vysokozdvižném vozíku. Pracovníci skladu žalobkyně v Č. popřeli existenci ústní, nebo písemné reklamace poruchy pronajatého vozíku, žalovaná poruchu nijak neprokázala a její právo na prominutí nájemného za dobu poté, co pronajatý vozík údajně přestal fungovat (podle ust. § 673 obč. zák.), zaniklo podle ust. § 675 obč. zák.

Žalované se nepodařilo prokázat, že oznámila pracovníkovi žalobkyně bez zbytečného odkladu, že došlo na vozíku k poruše, která jí znemožnila užívat věc způsobem dohodnutým a po ukončení nájmu (podle ust. § 682 obč. zák.) nesplnila svoji povinnost neprodleně pronajatou věc vrátit. Tím se vystavila nebezpečí, že pronajímatel bude na ní právem vymáhat nájemné za dobu až do jejího vrácení.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání, ve kterém navrhuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27.ledna 2000, č.j. 29 Co 371/99-134 zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v ust. § 238 odst. 1 o. s. ř. a v doplnění dovolání uplatňuje důvod podle ust. § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Podle dovolatelky odvolací soud při svém rozhodování uvěřil tvrzení svědků žaloby, kteří popřeli existenci ústní nebo písemné reklamace poruchy pronajatého vozíku. Žalobkyně nebyla při jednání schopna předložit písemné materiály, které by mohly objasnit skutečnost, zda se dohodla délka nájmu vozíku či nikoli. Soud nepřihlédl k tvrzením žalované a osob jí blízkých a rovněž nepřihlédl k výpovědi svědka L. Dovolatelka je přesvědčena, že žalobkyně svá tvrzení neprokázala, neboť k prokázání svých tvrzení uváděla pouze výslechy svědků, kteří jsou jejími zaměstnanci a mají tudíž k ní určitý vztah. Dále dovolatelka poukazuje na rozporná tvrzení žalobkyně co do výše měsíční částky za pronájem vozíku. Jednou žalovaná uváděla 8.100,- Kč, podruhé 9.156,-Kč a posléze dokonce 9.963,-Kč.

Skutečnost, že si žalovaná zapůjčila vozík na dobu jednoho měsíce potvrzuje výpověď žalované, svědků M. a J. T., L. L. , ale i svědka L. P. Z výpovědí je též zřejmé, že pan V. nejednal v předmětné věci s panem Z., ale s panem P., což tento svědek potvrzuje. Nelze tudíž uvěřit tvrzení svědka Z., že on sám jednal s panem V. a dohodl s ním nájem na dobu neurčitou. Provedeným dokazováním bylo podle dovolatelky prokázáno, že ústní dohoda byla uzavřena na dobu jednoho měsíce a po jeho uplynutí nájemní vztah podle ust. § 676 odst. 1 obč. zák. zanikl. Vzhledem k tomu, že žalovaná vozík odvezla, nemohlo dojít k obnovení nájemní smlouvy podle ust. § 676 odst. 2 obč. zák. Pokud by měl soud uvěřit tvrzení žalobkyně, pak byly též žalované zasílány výzvy k vrácení vozíku. Existenci poruchy vozíku prokazuje ta skutečnost, že žalovaná si vykládku vagónu musela zajistit jiným způsobem. Dovolatelka v závěru upozorňuje na hodnotu pronajatého vozíku, která činí zhruba 40.000,-Kč, takže původně požadované nájemné ve výši necelých 45.282,-Kč (za sedm měsíců) se tak dostalo na hranu ust. § 3 obč. zák. o dobrých mravech.

152

Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně částečně vzala svůj návrh zpět, nemůže rovněž žalovaná souhlasit se stanovením nákladů řízení, neboť žalovaná svým jednáním nezpůsobila, že žalobkyně vzala svůj návrh částečně zpět.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen "o. s. ř.").

Nejvyšší soud jako soud dovolací se nejprve musel zabývat přípustností dovolání. Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. Tyto vady dovolatelka nenamítá a ze spisu nevyplývají.

Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn ( § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Podle § 238 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 tohoto ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč.

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle ust. § 239 odst. 3 o. s. ř. platí ust. § 237 odst. 2, § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 obdobně.

V dané věci žalobkyně napadá dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu v obchodní věci, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 34.870,- Kč. O obchodní věc jde proto, že se jedná o podnikatelský nájem věcí movitých (ust. § 721 an. obč. zák.). Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání ve věci vyloučena již samotným ustanovením § 238 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.

V části, jíž dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení, není dovolání taktéž přípustné.

Výrok o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů má povahu usnesení. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. Co do výroku, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, nezakládá přípustnost dovolání ani ustanovení § 239 o. s. ř. (nejde o potvrzující usnesení ve věci samé), ani ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť patří mezi ta měnící usnesení, u nichž citované ustanovení (srov. jeho část za středníkem) přípustnost dovolání výslovně vylučuje. Proti výroku o nákladech odvolacího řízení není dovolání podle § 238a a § 239 o. s. ř. přípustné proto, že nejde o rozhodnutí měnící ani potvrzující. Protože vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř. zjištěny nebyly, není dovolání proti nákladovým výrokům přípustné ani podle uvedeného ustanovení.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje do výroků rozhodnutí, proti kterým není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobkyni, která byla v dovolacím řízení úspěšná, žádné náklady nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 13. března 2001

JUDr. František F a l d y n a , CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová