29 Cdo 119/2016
Datum rozhodnutí: 31.01.2017
Dotčené předpisy: § 93 o. s. ř., § 14 odst. 2 předpisu č. 182/2006Sb., § 16 odst. 2 předpisu č. 182/2006Sb.



KSPH 67 INS 13590/2015 67 ICm 181/2016 29 ICdo 119/2016 U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Triplex4you s. r. o. , se sídlem ve Velkém Oseku, Jiráskova 386, PSČ 281 51, identifikační číslo osoby 02 93 94 10, zastoupené Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, PSČ 110 0, proti žalovanému Ing. Tomáši Zůzovi , se sídlem v Praze 10, Kodaňská 61/45, PSČ 101 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka BANCCAROS a. s., identifikační číslo osoby 28 17 72 07, zastoupenému Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, PSČ 110 00, za účasti P. D. C. , jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zastoupeného Mgr. Kristínou Kohlovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 325/7, PSČ 120 00, o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 67 ICm 181/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka BANCCAROS a. s. , se sídlem v Pečkách, Tř. 5. května 1082, PSČ 289 11, identifikační číslo osoby 28 17 72 07, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 67 INS 13590/2015, o dovolání P. D. C. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2016, č. j. 67 ICm 181/2016, 103 VSPH 373/2016-91 (KSPH 67 INS 13590/2015), ve znění usnesení ze dne 8. září 2016, č. j. 67 ICm 181/2016, 103 VSPH 373/2016-96 (KSPH 67 INS 13590/2015), takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2016, č. j. 67 ICm 181/2016, 103 VSPH 373/2016-91 (KSPH 67 INS 13590/2015), ve znění usnesení ze dne 8. září 2016, č. j. 67 ICm 181/2016, 103 VSPH 373/2016-96 (KSPH 67 INS 13590/2015) se mění takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2016, č. j. KSPH 67 ICm 181/2016-74, se potvrzuje .
O d ů v o d n ě n í :


Žalobou došlou Krajskému soudu v Praze (dále též jen insolvenční soud ) dne 18. ledna 2016 se žalobkyně (Triplex4you s. r. o.) domáhá vyloučení tam označených nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka (BANCCAROS a. s.).
Podáním ze dne 3. března 2016 oznámil P. D. C. coby věřitel přihlášený do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (dále jen věřitel C ), že vstupuje do řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaného. Ten s jeho vstupem do řízení vyslovil souhlas. Žalobkyně namítla nepřípustnost vedlejšího účastenství na straně žalovaného, majíc za to, že věřitel C nemá právní zájem na výsledku řízení v projednávané věci.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. března 2016, č. j. KSPH 67 ICm 181/2016-74, připustil vstup věřitele C do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, uzavíraje, že věřitel C má právní zájem na výsledku řízení ve smyslu ustanovení § 93 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), neboť rozsah zpeněžované majetkové podstaty bude mít vliv na výši uspokojení jeho pohledávky v insolvenčním řízení.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. srpna 2016, č. j. 67 ICm 181/2016, 103 VSPH 373/2016-91 (KSPH 67 INS 13590/2015), ve znění usnesení ze dne 8. září 2016, č. j. 67 ICm 181/2016, 103 VSPH 373/2016-96 (KSPH 67 INS 13590/2015), k odvolání žalobkyně změnil rozhodnutí insolvenčního soudu tak, že vstup věřitele C do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného nepřipustil.
Přitom zdůraznil, že v souzené věci je předmětem řízení vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka. V případě vyhovění žalobě nemovitosti nebudou tvořit majetkovou podstatu, což by mělo za následek, že zde nebude výtěžek jejich zpeněžení a pohledávky věřitelů nebudou z tohoto výtěžku uspokojovány .
Dále odvolací soud odkazuje na ustanovení § 93 o. s. ř. a na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. května 2014, sp. zn. II. ÚS 229/13 akcentoval, že vedlejší účastník má v souzené věci na výsledku řízení toliko ekonomický zájem (aby míra uspokojení jeho pohledávky byla co nejvyšší) a nikoli zájem právní, když výsledek řízení o vylučovací žalobě se nikterak nepromítne do jeho právního postavení.
Proti tomuto rozhodnutí podal vedlejší účastník dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení otázky dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nezodpovězené, týkající se přípustnosti vedlejšího účastenství přihlášených věřitelů v incidenčním sporu, respektive otázky, zda zájem věřitele na výsledku incidenčního řízení spočívající pouze v rozsahu uspokojení věřitele z majetkové podstaty je právním zájmem ve smyslu § 93 o. s. ř.
Dovolatel namítá, že v rozsahu, v jakém bude pohledávka vedlejšího účastníka jako přihlášeného věřitele v insolvenčním řízení uspokojena, tato pohledávka zaniká, v důsledku čehož zaniká právo vedlejšího účastníka jako věřitele, a tím dochází ke změně jeho hmotně právních poměrů. Zájem vedlejšího účastníka na co nejvyšším poměrném uspokojení jeho pohledávek v insolvenčním řízení je tak zájmem právním ve smyslu § 93 odst. 1 o. s. ř.
Dále dovolatel připomíná, že poskytl dlužníku finanční prostředky k zakoupení nemovitostí, tyto nemovitosti byly dlužníkem zakoupeny a v návaznosti na to byl tehdejšími představiteli dlužníka úmyslně uveden v omyl ohledně jeho vlastnického práva ke 100 % anonymních akcií dlužníka, který byl vlastníkem předmětných nemovitostí . Insolvenční správce nemá z doby před zahájením insolvenčního řízení dlužníka žádné informace o vazbách na osoby, které účelové vyvedení předmětných nemovitostí z majetku dlužníka realizovaly ; naopak dovolatel je jedinou osobou ze všech přihlášených věřitelů, která se může k této otázce erudovaně vyjádřit a pomoci tak žalovanému ochránit zájem všech věřitelů.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil a vstup dovolatele do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného připustil.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda zájem přihlášeného věřitele na úspěchu insolvenčního správce v řízení o vylučovací žalobě, spočívající v tom, že v případě úspěchu insolvenčního správce dojde k rozmnožení majetkové podstaty dlužníka právnické osoby, a tím i ke zvýšení rozsahu (míry) uspokojení přihlášených pohledávek, je zájmem právním, opodstatňujícím připuštění vedlejšího účastenství přihlášeného věřitele; tato otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu beze zbytku vyřešena.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 93 odst. 1 o. s. ř. se jako vedlejší účastník může vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku (odstavec 1). Do řízení vstoupí buď z vlastního podnětu nebo na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu. O přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhodne jen na návrh (odstavec 2). V řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností (odstavec 3).
Podle ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), vedlejší účastenství není v insolvenčním řízení přípustné; ustanovení § 16 odst. 2 tím není dotčeno.
Podle ustanovení § 16 odst. 2 insolvenčního zákona vedlejší účastenství v incidenčních sporech je přípustné.
Z ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu k výkladu § 93 o. s. ř. se podává, že:
1) Vedlejší účastník stojí ve sporu vedle některé z hlavních procesních stran (žalobce nebo žalovaného) a v řízení zásadně vystupuje sám za sebe (není tedy z titulu vedlejšího účastenství osobou oprávněnou činit procesní úkony jménem hlavního účastníka).
2) Určuje-li ustanovení § 93 odst. 3 věty první o. s. ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, rozumí se oněmi stejnými právy a povinnostmi výlučně práva a povinnosti procesní povahy; vedlejší účastník proto může být například zavázán k náhradě nákladů řízení nebo mu může být náhrada nákladů řízení přiznána, je však vyloučeno, aby mu rozhodnutím ve věci samé bylo přisouzeno právo nebo byla uložena povinnost, jež tvoří předmět sporu ve věci samé.
3) Vedlejší účastenství v řízení nelze založit proti vůli účastníka, který má být tím, kdo do řízení jako vedlejší účastník vstoupil, v řízení podporován. Jestliže to podle obsahu spisu byl právě podporovaný účastník, který nesouhlasil s tím, aby další subjekt vystupoval jako vedlejší účastník řízení na jeho straně, pak tím, že tento nesouhlas v řízení uplatnil, vedlejší účastenství ukončil [postup podle § 93 odst. 2 věty druhé o. s. ř. je namístě, jde-li o návrh (nesouhlas) někoho jiného než toho účastníka, kterého má vedlejší účastník v řízení podporovat].
4) Shora popsané závěry se prosadí i ve sporech vyvolaných insolvenčním řízením (incidenčních sporech) [k bodům 1 až 4 srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 ICdo 9/2013, uveřejněného pod číslem 89/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam citované judikatury].
5) Předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení je, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu, tj. právní zájem na určitém výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Pouhý morální , majetkový nebo jiný neprávní zájem na výsledku řízení nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, uveřejněné pod číslem 74/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v něm citovaná judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu).
6) Pojem právní zájem na výsledku řízení není v občanském soudním řádu blíže specifikován, neboť zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém konkrétním případě, jak jej vyloží a aplikuje. Současně platí, že hlavním účelem a smyslem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu tomu z účastníků řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Jinými slovy, jde o právní zájem na vítězství toho účastníka, jehož vedlejší účastník podporuje. Institut vedlejšího účastenství tedy neslouží pouze k ochraně zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale zároveň i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník řízení přistoupil (viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013).
V poměrech projednávané věci je nutné posoudit, zda zájem přihlášeného věřitele na co nejvyšším uspokojení přihlášené pohledávky v insolvenčním řízení z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty je zájmem toliko majetkovým (jak usuzuje žalobkyně a odvolací soud), jenž nepostačuje k připuštění vedlejšího účastenství, anebo zda jde (taktéž) o zájem právní, opodstatňující připuštění vedlejšího účastenství (jak uzavřel insolvenční soud).
Ústavní soud se k uvedené otázce vyjádřil v usneseních ze dne 7. května 2014, sp. zn. II. ÚS 229/13 (na jehož závěry poukazuje odvolací soud) a ze dne 7. února 2013, sp. zn. II. ÚS 363/13 (jehož závěrů se dovolává věřitel C).
V prvním z označených rozhodnutí Ústavní soud uzavřel, že zájem insolvenčního věřitele na rozsahu (míře) uspokojení v insolvenčním řízením je toliko zájmem majetkovým, neopodstatňujícím připuštění vedlejšího účastenství věřitele.
Naopak v usnesení ze dne 7. února 2013 Ústavní soud výslovně označil závěr, podle kterého zájem přihlášených věřitelů na co nejvyšší míře uspokojení jejich pohledávek v insolvenčním řízení je zájmem právním, opodstatňujícím připuštění vedlejšího účastenství, za závěr rozumný, srozumitelný, legální i legitimní a jako takový ústavně souladný .
Nejvyšší soud již v incidenčních sporech o žalobě insolvenčního správce o neúčinnost právního úkonu dlužníka (srov. usnesení ze dne 21. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 96/2015, a ze dne 21. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 34/2016) uzavřel, že zájem na co nejvyšším uspokojení přihlášené pohledávky z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty je především zájmem majetkovým. Nicméně rozsah (míra) uspokojení přihlášené pohledávky se bezprostředně dotýká práv a povinností přihlášeného věřitele plynoucích z hmotného práva (předurčuje, v jakém rozsahu pohledávka zanikne jinak než splněním § 311 insolvenčního zákona). Současně platí, že insolvenční věřitel není oprávněn sám podat odpůrčí žalobu (§ 239 insolvenčního zákona) a tedy (s výjimkou upravenou v § 239 odst. 2 insolvenčního zákona) ani nemůže jinak (než jako vedlejší účastník na straně insolvenčního správce) pomoci tomu, aby se majetek ušlý na základě neúčinných právních úkonů vrátil zpět do majetkové podstaty dlužníka (a tedy se i zvýšila míra uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty).
Ke stejnému závěru již Nejvyšší soud dospěl (v poměrech zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) v rozsudku ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. 29 Cdo 244/2012.
V projednávané věci (rozuměj v poměrech incidenčního sporu o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka) se shora uvedené závěry prosadí tehdy, mělo-li by setrvání předmětu vylučovací žaloby (nemovitostí) v majetkové podstatě dlužníka (tj. úspěch žalovaného v řízení) význam z hlediska výše uspokojení pohledávky věřitele C v insolvenčním řízení dlužníka.
O tuto situaci půjde nejen tehdy, kdyby byla (nezajištěná) pohledávka věřitele C (v případě zamítnutí vylučovací žaloby) uspokojována, byť jen zčásti, (i) z výtěžku zpeněžení nemovitostí, nýbrž i tehdy, byla-li by z výtěžku jejich zpeněžení uspokojena pohledávka (jiného) zajištěného věřitele v rozsahu, jenž by měl vliv na výši poměrného uspokojení jiných (nezajištěných) věřitelů v insolvenčním řízení. A naopak, výše formulovaný závěr se neprosadí např. tehdy, bylo-li by k datu rozhodování o (ne)přípustnosti vedlejšího účastenství zjevné, že případný výtěžek zpeněžení nemovitostí by byl vydán (jen) zástavnímu věřiteli, který by současně nebyl osobním věřitelem dlužníka.
Za stavu, kdy z obsahu spisu (a dosavadního průběhu insolvenčního řízení) neplyne, že by případný výtěžek zpeněžení nemovitostí v insolvenčním řízení dlužníka nemohl mít vliv na rozsah uspokojení pohledávky věřitele C, nelze tomuto věřiteli upřít právo účastnit se řízení v postavení vedlejšího účastníka na straně žalovaného.
Právní názor odvolacího soudu, podle něhož v případě vyhovění žalobě nemovitosti nebudou tvořit majetkovou podstatu, nebude zde výtěžek jejich zpeněžení a pohledávky věřitelů nebudou z výtěžku uspokojovány , je pro posouzení přípustnosti vedlejšího účastenství neudržitelný; sám o sobě totiž připouští, že případný úspěch žalovaného v řízení vliv na výši uspokojení pohledávky věřitele C v insolvenčním řízení mít bude.
Jelikož Nejvyšší soud na rozdíl od soudu odvolacího nemá pochybnosti o tom, že dovolatel splňuje podmínky vyžadované ustanovením § 93 o. s. ř., usnesení odvolacího soudu změnil tak, že potvrdil usnesení, kterým insolvenční soud připustil vstup dovolatele do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného [§ 243d písm. b) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2017
JUDr. Petr G e m m e l předseda senátu