29 Cdo 1188/2012
Datum rozhodnutí: 26.09.2013
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.



29 Cdo 1188/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Milana Poláška v právní věci navrhovatele J. K. , zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem, se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Křižíkova 56, PSČ 186 00, za účasti Bytového družstva Kobyliské nám. č. p. 439, Praha 8 , se sídlem v Praze 8 - Kobylisích, Kobyliské nám. 439/2, PSČ 182 00, identifikační číslo osoby 28465580, zastoupeného JUDr. Zuzanou Hrabětovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Větrušická 38/1675, PSČ 182 00, o uzavření smlouvy o nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 100/2010, o dovolání družstva proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2011, č. j. 70 Co 500/2011-212, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Družstvo je povinno zaplatit navrhovateli na náhradu nákladů dovolacího řízení 2.904,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 23. února 2011, č. j. 25 C 100/2010-182, rozhodl, že žalovaný (tj. družstvo) je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku s žalobcem uzavřít smlouvu o nájmu družstevního bytu ve znění uvedeném ve výroku (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání družstva potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Soudy vyšly z toho, že:
1/ Navrhovatel, jakožto jediný dědic J. P. (dále jen zůstavitel ), nabyl děděním (mimo jiné) práva a povinnosti spojená s členstvím zůstavitele v družstvu (členský podíl).
2/ Družstvo bylo založeno za účelem koupě domu a nájmu v něm se nacházejících bytů jednotlivým členům. Zakladatelem družstva a obyvatelem jednoho z bytů v domě byl i zůstavitel. Kupní smlouva o převodu domu na družstvo byla uzavřena dne 16. února 2009, k převodu vlastnického práva však došlo až dne 30. dubna 2009.
3/ Zůstavitel žil ve společné domácnosti s M. D.. Po jeho smrti se nájemkyní jím dříve obývaného bytu stala jmenovaná, která však členkou družstva nebyla, a její nájemní právo k bytu zaniklo ke dni 31. srpna 2010 v důsledku výpovědi z nájmu bytu.
4/ S výjimkou předmětného bytu jsou nájemníky ostatních bytů v domě jednotliví členové družstva. Navrhovatel je jediný nebydlící člen družstva.
5/ Podle čl. 14 odst. 1 písm. i/ stanov družstva má člen družstva právo uzavřít s družstvem smlouvu o nájmu družstevního bytu. Podle čl. 15 odst. 2 písm. d/ stanov vznikne členovi právo na uzavření smlouvy na základě ukončeného dědického řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. prosince 2012, odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud však důvody pro připuštění dovolání neshledal.
Otázka výkladu § 706 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), napadené rozhodnutí nečiní zásadně právně významným proto, že odvolací soud své rozhodnutí o nároku navrhovatele na jejím posouzení nezaložil. V tomto směru uzavřel pouze, že podle označeného ustanovení nájem bytu přešel na M. D., která se zůstavitelem žila ve společné domácnosti. Tento závěr dovolatel nezpochybňuje.
Dovolatel předkládá konstrukci, podle které na navrhovatele v rámci dědění členského podílu přešla pouze práva vyplývající z již zaplaceného základního členského vkladu, nikoliv však povinnost k zaplacení dalšího členského vkladu, s jejímž splněním pak spojuje vznik práva na uzavření nájemní smlouvy.
Odvolací soud - vycházeje z toho, že smrtí zůstavitele na navrhovatele nájem bytu (který ještě nebyl bytem družstevním) přejít nemohl - dovodil, že navrhovatel, který děděním po zůstaviteli nabyl členský podíl v družstvu, jehož součástí byla i povinnost zaplatit další členský vklad, měl dle stanov družstva právo na uzavření nájemní smlouvy k bytu ve vlastnictví družstva. Na tomto základě pak uzavřel, že ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně již byly naplněny podmínky zakládající navrhovateli právo na uzavření nájemní smlouvy k užívání předmětného bytu (navrhovatel byl jediným nebydlícím členem družstva, splnil povinnost zaplatit další členský vklad a družstvo mělo k dispozici volný byt).
Tento názor odvolacího soudu odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu.
Tak již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. listopadu 2011, sp. zn. 31 Cdo 3905/2008, uveřejněném pod číslem 38/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen Sbírka ), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož zůstavitelovými dluhy, které ve smyslu § 470 obč. zák. přecházejí na dědice, jsou nejen povinnosti (závazky), které se zakládají na důvodu, jenž nastal ještě za života zůstavitele, ale i povinnosti (závazky), které mají původ v právním úkonu, v protiprávním úkonu nebo jiné právní skutečnosti, z nichž by měl plnit (svému věřiteli nebo jiné oprávněné osobě) zůstavitel, kdyby tomu nezabránila jeho smrt.
V usnesení ze dne 10. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 1989/2011, které je veřejnosti dostupné - stejně jako další rozhodnutí vydaná po 1. červnu 2000 - na jeho webových stránkách, Nejvyšší soud mimo jiné uzavřel, že práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu, označovaná též jako členský podíl, představují souhrn práv a povinností člena vůči družstvu, který může být předmětem právních úkonů zásadně pouze jako celek, nikoliv některá jeho (dílčí) část či jednotlivé právo (povinnost). Část členských práv a povinností v družstvu může být předmětem převodu jen výjimečně - tehdy, zůstane-li po jejím převodu převodci zachován plnohodnotný členský poměr a založí-li zároveň plnohodnotný členský poměr nabyvatele (pro poměry bytového družstva srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2008, sp. zn. 29 Odo 1101/2006). Tento závěr se přitom obdobně prosadí též v případě přechodu členského podílu v bytovém družstvu na dědice.
Závěr, podle něhož se dědic členských práv a povinností stává členem družstva s účinky ke dni smrti zůstavitele (ex tunc), učinil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 18. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 328/2007, uveřejněném pod číslem 16/2010 Sbírky, a posléze i v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2010, sp. zn. 31 Cdo 4739/2008, uveřejněném pod číslem 60/2011 Sbírky, jakož i v usnesení ze dne 15. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 2145/2010. V usnesení ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1158/2009, Nejvyšší soud k tomuto závěru dodal, že dědic jakožto universální sukcesor zůstavitele - člena bytového družstva - vstupuje do členských práv a povinností zůstavitele v tom stavu , v jakém se nacházely ke dni smrti zůstavitele.
A konečně v rozsudku ze dne 19. května 2005, sp. zn. 29 Odo 920/2004, uveřejněném pod číslem 44/2006 Sbírky, jakož i v rozsudku ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1147/2005, Nejvyšší soud vysvětlil, že vyplývá-li ze stanov družstva nárok člena na přidělení družstevního bytu, je rozhodnutí členské schůze o tom, že byt bude přidělen konkrétnímu členovi nebo členům, nezbytné pouze tehdy, nelze-li ze stanov dovodit, který byt má být členovi přidělen, anebo je-li třeba rozhodnout o tom, kterému z více nebydlících členů má být byt přidělen. Určují-li stanovy, že členům družstva přísluší právo na užívání konkrétního bytu (např. při privatizaci domu právo na užívání bytu, ve kterém bydlí), popřípadě určují-li stanovy obecně, že členu přísluší právo na přidělení bytu, přičemž družstvo má pouze jediného nebydlícího člena, může se takový člen za situace, kdy mu družstvo neodůvodněně odpírá právo přiznané stanovami, domáhat tohoto práva soudní cestou.
Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tedy Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání družstva bylo odmítnuto a navrhovateli vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval Nejvyšší soud podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněný pod číslem 116/2013 Sb., a rovněž důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Náklady navrhovatele sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu ve znění účinném do 31. prosince 2012 - jejíž výše podle ustanovení § 7 bodu 3, § 9 odst. 3 písm. b/ advokátního tarifu činí 2.100,- Kč, a náhrady paušálních výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300,- Kč, celkem tedy 2.400,- Kč. Společně s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 504,- Kč tak dovolací soud přiznal navrhovateli k tíži družstva celkem 2.904,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinné, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 26. září 2013
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu