29 Cdo 1181/2009
Datum rozhodnutí: 31.03.2010
Dotčené předpisy: čl. I § 10 předpisu č. 191/1950Sb., § 175 odst. 1 o. s. ř., § 35 odst. 2 obč. zák., § 266 obch. zák.




29 Cdo 1181/2009


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně SUPRA, a. s. v likvidaci , se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, identifikační číslo 47 11 64 98, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Argentinská 38/286, PSČ 170 00, proti žalovanému J. M ., zastoupenému JUDr. Františkem Severinem, advokátem, se sídlem v Brně, Elišky Machové 41, PSČ 616 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 94/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. prosince 2008, č. j. 14 Cmo 90/2008-138, takto:


I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 27.210,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 17. prosince 2008, č. j. 14 Cmo 90/2008-138, potvrdil rozsudek ze dne 8. ledna 2008, č. j. 42 Cm 94/2004-68, jímž Krajský soud v Brně v celém rozsahu ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 27. února 2004, č. j. 42 Sm 660/2003-31, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 370.813,- Kč s 6% úrokem od 11. listopadu 2003 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.236,- Kč a náklady řízení..
Odvolací soud především zdůraznil, že vzhledem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. ) přezkoumal správnost postupu soudu prvního stupně zejména ve vztahu k námitkám nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, promlčení dluhu a zániku směnečného závazku z důvodu zániku platebního místa.
Odkazuje na ustanovení čl. I § 11, § 14 a § 70 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen směnečný zákon ), přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žádná z uplatněných námitek není důvodná .
Akcentoval, že každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, lze převést rubopisem, přičemž aktivní legitimace žalobkyně k uplatnění práv ze směnky vyplývá z převodních účinků směnky a nikoli ze smlouvy o postoupení pohledávky směnkou zajištěné. Dále upozornil , že podle ustálené judikatury promlčení kauzálního závazku (správně pohledávky, jejíž splnění je směnkou zajištěno) nemá žádný vliv na platební povinnost ze směnky, ani se nedotýká běhu promlčecí lhůty směnečného nároku. Potud odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2005, sp. zn. 12 Cmo 228/2005, uveřejněné v časopise Obchodní právo č. 6/2007. Směnka, která zajišťuje splnění dluhu, není akcesorickým a subsidiárním zajišťovacím institutem, jako je tomu např. u ručení nebo u zástavy . Směnečný závazek žalovaného jako přímého směnečného dlužníka je závazkem zcela samostatným, což se odráží mimo jiné v tom, že právo ze směnky se promlčuje samostatně.
V případě zajišťovací směnky může směnečný dlužník vznášet jen takové kauzální námitky, které mu umožňuje vznést směnečná dohoda, tj. dohoda, na základě níž byla směnka směnečným dlužníkem podepsána. Bylo-li by v takové dohodě smluveno, že v případě promlčení kauzálního nároku nemá věřitel ani nárok na zaplacení krycí směnky, nepochybně by nebyl směnečný dlužník povinen směnku zaplatit. Takovýto obsah směnečné dohody, tvořící součást dohody o vyplnění blankosměnky, však žalovaným nebyl tvrzen a ani se z provedených důkazů nepodává.
Konečně k námitce zániku dluhu z důvodu neexistence (zániku) sjednaného platebního místa odvolací soud uvedl, že pro platnost směnky je postačující, že platební místo je na směnce určeno dostatečně přesně. Zcela postačuje, je-li platební místo určeno alespoň s přesností obce nebo města. I když je platební místo zároveň místem, kde by měla být směnka při splatnosti předložena k placení, nevadí, že se prezentát odstěhoval, nebo když platební místo již vůbec není, neboť bylo třeba smeteno živelnou pohromou . Ve všech těchto případech a v případech jim obdobných platí, že dlužník neunesl svou odpovědnost být připraven v platebním místě při splatnosti směnku zaplatit .
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítaje, že:
1. Předmětná blankosměnka byla vyplněna excesivně osobou neoprávněnou;
2. Byla vyplněna suma nemající oporu v dohodě o způsobu vyplnění blankosměnky;
3. Vyplňovací oprávnění zaniklo ještě před okamžikem vyplnění blankosměnky, když závazek, který zajišťovala, byl promlčen.
Podle dovolatele odvolací soud nevzal v potaz skutečnost, že blankosměnka nebyla vyplněna žalobkyní, nýbrž třetí nezmocněnou osobou EC GROUP, a. s. (dále jen společnost ), tj. společností, která nebyla nositelkou vyplňovacího oprávnění.
S poukazem na dohodu o způsobu vyplnění blankosměnky rovněž zdůraznil, že předmětná blankosměnka sloužila výlučně pouze jako zajišťovací instrument, nutně tedy musí souviset s nadřazeným primárním závazkovým vztahem, který zajišťuje . Jestliže tedy nebyl směnkou zajišťovaný dluh uhrazen ve lhůtě splatnosti (tj. do 31. března 1998, resp. do 30. června 1998), mohl kdykoli dnem následujícím věřitel (eventuálně postupník) blankosměnku vyplnit s právními následky . Jestliže uplynutím tříleté promlčecí lhůty byla pohledávka věřitele (eventuálně postupníka) promlčena, nelze z hlediska právní jistoty přisvědčit názoru soudů obou stupňů, že žalobkyně mohla lege artis blankosměnku vyplnit v říjnu 2003 a tím znovu resuscitovat již promlčenou pohledávku . Zanikla-li pohledávka směnkou zajišťovaná, je nutno podle názoru dovolatele vyplnění blankosměnky po promlčení pohledávky považovat za právní úkon nulitní, právně irelevantní.
Dále dovolatel zpochybňuje správnost v blankosměnce vyplněné výše údajného dluhu , maje za to, že dle dohody o způsobu vyplnění je jakákoli vyplňovaná částka převyšující 40.000,- Kč absolutně neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), jakož i správnost výkladu zmíněné dohody, jak jej provedly soudy nižších stupňů.
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, zdůrazňujíc, že: 1/ námitka vyplnění blankosměnky neoprávněnou osobou nebyla uplatněna ve lhůtě podle ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. a 2/ dohoda umožňovala majiteli doplnit do blankosměnky jakékoli datum splatnosti, tj. i datum následující po dni, kdy došlo k promlčení směnkou zajištěné pohledávky, když promlčením směnkou zajištěná pohledávka nezanikla a právo na zaplacení směnky promlčeno nebylo.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; není však důvodné.
V daném případě Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že dovolací námitky, podle nichž byla blankosměnka vyplněna neoprávněnou osobou a do blankosměnky byla vyplněna suma nemající oporu v dohodě o způsobu vyplnění blankosměnky, nebyly obsaženy ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 1 o. s. ř.); odvolací soud se jimi správně nezabýval.
Dále pak Nejvyšší soud prověřil správnost právního posouzení věci odvolacím soudem z hlediska dovolacích námitek, podle nichž v intencích dohody o způsobu vyplnění blankosměnky mohl (a měl) být doplněn do blankosměnky údaj splatnosti datem odpovídajícím dni následujícímu po splatnosti směnkou zajištěné pohledávky a žalovaný neměl v důsledku promlčení směnkou zajištěné pohledávky povinnost na směnku plnit.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I § 10 směnečného zákona, nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí.
V projednávané věci není pochyb o tom, že směnka, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, byla původně tzv. blankosměnkou, tj. směnkou neúplnou, neobsahující (záměrně) údaj směnečné sumy a data splatnosti, s tím, že scházející údaje měly být doplněny v souladu s dohodou o způsobu vyplnění blankosměnky uzavřenou mezi bankou, dlužníkem směnkou zajištěné pohledávky a žalovaným.
Blankosměnka i zajištěná pohledávka byly převedeny na žalobkyni a s převodem blankosměnky na žalobkyni přešlo bez dalšího i právo blankosměnku vyplnit (k tomu srov. např. závěry formulované v rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 89/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jde-li o vyplnění blankosměnky, Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož se právo na vyplnění blankosměnky nepromlčuje a podle něhož dohoda o způsobu vyplnění blankosměnky umožňovala majiteli bez dalšího vyplnit jak údaj směnečné sumy, tak data splatnosti. Vzhledem k absenci jiného ujednání byl majitel blankosměnky omezen pouze v tom směru, že vyplněné datum splatnosti nemohlo předcházet datu splatnosti směnkou zajištěné pohledávky (k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V této souvislosti Nejvyšší soud jako neopodstatněné hodnotí výhrady co do výkladu ujednání ohledně podmínek, za nichž mohla banka (a následně žalobkyně) doplnit údaje směnečné sumy a data splatnosti do blankosměnky; potud odvolací soud plně respektoval zásady pro výklad právních úkonů vyjádřené v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obchodního zákoníku a formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03.
Konečně Nejvyšší soud neshledává dovolání opodstatněným ani z hlediska řešení otázky, zda promlčení směnkou zajištěné pohledávky má samo o sobě vliv na existenci povinnosti zaplatit zajišťovací směnku.
V rozhodnutí uveřejněném pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud při vymezení povahy zajišťovací směnky zdůraznil, že i když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro existenci významný a ze směnky nevyplývá. I v případě tzv. zajišťovacích směnek je tak nutno dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem k závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek), přičemž okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek, jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit. Plněním na zajišťovací směnku tak (na rozdíl od plnění z titulu ručení či zástavního práva) zajištěná pohledávka nezaniká a stejně tak plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky.
V situaci, kdy není pochyb o tom, že promlčení směnkou zajištěné pohledávky nemá vliv na její existenci, nelze (při absenci jiného ujednání) považovat námitku promlčení směnkou zajištěné pohledávky za účinnou obranu proti povinnosti směnku zaplatit (k tomu shodně srov. Kovařík, Z. Směnka jako zajištění. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 52).
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 činí 22.375,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí 27.210,- Kč. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 31. března 2010

JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu