29 Cdo 118/2016
Datum rozhodnutí: 31.01.2017
Dotčené předpisy: § 16 odst. 2 IZ., § 239 odst. 1 IZ.



KSBR 37 INS 398/2010
37 ICm 132/2011
29 ICdo 118/2016
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně JUDr. Miloslavy Horské , se sídlem v Brně, Velkopavlovická 4310/25, PSČ 628 00, jako insolvenční správkyně dlužníka Oděvní podnik, a. s., proti žalované Mgr. M. B. , zastoupené JUDr. Zuzanou Císařovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1043/11, PSČ 110 00, za účasti společnosti LA TORTURA s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28965183, jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, zastoupené Mgr. Tomášem Troupem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Rubeška 393/7, PSČ 190 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně , o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 37 ICm 132/2011 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Oděvní podnik, a. s. , se sídlem v Prostějově, Za drahou 4239/2, PSČ 796 01, identifikační číslo osoby 25532774, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 37 INS 398/2010, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. února 2016, č. j. 37 ICm 132/2011, 12 VSOL 164/2015-216 (KSBR 37 INS 398/2010), takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V řízení zahájeném žalobou ze dne 18. ledna 2011 se žalobkyně (JUDr. Miroslava Horská, jako insolvenční správkyně dlužníka Oděvní podnik, a. s.) domáhá vůči žalované (Mgr. M. B.) určení neplatnosti, popř. neúčinnosti právních úkonů a vydání plnění, poskytnutého pozdějším insolvenčním dlužníkem na základě těchto právních úkonů žalované, do majetkové podstaty dlužníka.
Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) usnesením ze dne 17. července 2015, č. j. 37 ICm 132/2011-206, nepřipustil vstup společnosti LA TORTURA s. r. o. (dále jen společnost L ) jako vedlejšího účastníka do řízení na straně žalobkyně, uzavíraje, že společnost L nemá právní zájem na výsledku řízení ve smyslu § 93 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), neboť její postavení jakožto věřitele přihlášeného do insolvenčního řízení nebude dotčeno rozhodnutím v projednávané věci.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. února 2016, č. j. 37 ICm 132/2011, 12 VSOL 164/2015-216 (KSBR 37 INS 398/2010), změnil (k odvolání společnosti L) rozhodnutí insolvenčního soudu tak, že vstup společnosti L do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně připustil.
Oproti insolvenčnímu soudu vyšel z toho, že jakkoliv postavení věřitelů v insolvenčním řízení (dané tím, že přihlásili své pohledávky a ty byly v insolvenčním řízení zjištěny) nemůže být podle odvolacího soudu probíhajícím řízením dotčeno přímo, nelze dovozovat, že práva a povinnosti přihlášených věřitelů, vyplývající z hmotného práva, nebudou rozhodnutím soudu v projednávané věci dotčena vůbec. Výsledek sporu bude mít bezprostřední vliv na to, do jaké míry budou uspokojeny přihlášené pohledávky, přičemž co nejvyšší poměrné uspokojení všech věřitelů je hlavním cílem insolvenčního řízení [§ 5 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)].
Odvolací soud zdůraznil, že případný úspěch žalobkyně bude mít značný dopad na právní postavení vedlejšího účastníka z hlediska hmotněprávních oprávnění a povinností , a to co do výše částky, kterou bude možné použít k úhradě jeho pohledávky. Proto oproti insolvenčnímu soudu uzavřel, že společnost L má právní zájem na výsledku řízení v projednávané věci.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné k řešení otázky přípustnosti vedlejšího účastenství přihlášených věřitelů v incidenčním sporu, resp. otázky, zda zájem věřitele na výsledku incidenčního řízení spočívající pouze v rozsahu uspokojení věřitele z majetkové podstaty, je právním zájmem ve smyslu § 93 odst. 1 o. s. ř. Jde o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá a jež dosud (dle dovolatelky) nebyla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Dovolatelka současně namítá, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že pouhý morální, majetkový nebo jiný neprávní zájem na výsledku řízení nepostačuje ke vstupu vedlejšího účastníka do řízení s tím, že právní zájem vedlejšího účastníka není dán jeho případným finančním zájmem na výsledku sporu.
Dovolatelka namítá, že zájem věřitele spočívající toliko v míře jeho uspokojení v insolvenčním řízení je pouze majetkovým (a nikoliv právním) zájmem; v této souvislosti dovolatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013 a ze dne 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, (uveřejněné pod číslem 74/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen R 74/2015 ); označená rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu na webových stránkách Nejvyššího soudu. Poukazuje i na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. května 2014, sp. zn. II. ÚS 229/13, v němž Ústavní soud zdůrazňuje, že vedlejší účastenství v incidenčních řízeních je pouhou výjimkou z obecného pravidla § 14 odst. 2 insolvenčního zákona, které vedlejší účastenství nepřipouští uzavřel, že výsledek incidenčního řízení nemohl mít bezprostřední vliv na právní postavení stěžovatele (insolvenčního věřitele), ale toliko na jeho právo majetkové.
Současně dovolatelka soudům nižších stupňů vytýká, že jí v rozporu s požadavkem § 160 odst. 3 insolvenčního zákona nebylo doručeno odvolání vedlejšího účastníka proti usnesení soudu prvního stupně, v důsledku čehož se nemohla vyjádřit k důvodům odvolání a odvolacím námitkám; soudy tím podle dovolatelky zatížily řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud předesílá, že s přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud odmítl dovolání žalované podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že napadené usnesení je v dovoláním otevřené otázce v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jak se ustálila v době po vydání dovoláním napadeného usnesení.
Nejvyšší soud v usneseních ze dne 21. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 96/2015 a 29 ICdo 34/2016, vydaných v incidenčních sporech o určení neúčinnosti právního úkonu vyvolaných insolvenčním řízením téhož dlužníka, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož přihlášený věřitel má jako vedlejší účastník řízení na straně žalobce insolvenčního správce právní zájem na výsledku řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce. Nejvyšší soud vysvětlil, vycházeje i z judikatury Ústavního soudu (včetně dovolatelkou i v této věci zmiňovaného usnesení sp. zn. II. ÚS 229/13), že i když nepochybuje o tom, že zájem na co nejvyšším uspokojení přihlášené pohledávky z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty je především zájmem majetkovým, současně platí, že rozsah (míra) uspokojení přihlášené pohledávky se bezprostředně dotýká práv a povinností přihlášeného věřitele plynoucích z hmotného práva (předurčuje, v jakém rozsahu pohledávka zanikne jinak než splněním § 311 insolvenčního zákona). Insolvenční věřitel není oprávněn sám podat odpůrčí žalobu (§ 239 insolvenčního zákona) a tedy (s výjimkou upravenou v § 239 odst. 2 insolvenčního zákona) ani nemůže jinak (než jako vedlejší účastník na straně insolvenčního správce) pomoci tomu, aby se majetek ušlý na základě neúčinných právních úkonů vrátil zpět do majetkové podstaty dlužníka (a tedy se i zvýšila míra uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty).
Uzavřel-li odvolací soud, že přihlášený věřitel má právní zájem na výsledku řízení o určení neúčinnosti (neplatnosti) právního úkonu a vydání plnění do majetkové podstaty, je jeho právní posouzení věci v souladu s výše uvedeným judikatorním závěrem Nejvyššího soudu.
Odkaz dovolatelky na závěr přijatý Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 23 Cdo 3960/2013 je nepřiléhavý již proto, že označené rozhodnutí bylo vydáno v řízení o ochranu práv majitele ochranné známky, nikoliv v incidenčním sporu (o určení neúčinnosti právního úkonu), přičemž výsledek takového řízení zakládá odlišná práva a povinnosti účastníků řízení šlo tedy o skutkově odlišnou situaci. Totéž platí i pro poukaz dovolatelky na R 74/2015, jež Nejvyšší soud vydal v řízení o zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou správního řízení.
Lze dodat, že přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, podle níž jí odvolání společnosti L nebylo doručeno zvláštním způsobem podle § 160 odst. 3 insolvenčního zákona. Tato skutečnost totiž v posuzované věci zjevně neměla (nemohla mít) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. (přiměřeně aplikovatelné prostřednictvím § 7 odst. 1 insolvenčního zákona) totiž doručení odvolání těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká [jde-li (jako zde) o odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé] závisí jen na kritériu vhodnosti či účinnosti vycházejícím z okolností případu nebo z povahy věci [což samo o sobě oslabuje význam doručení ve vazbě na s tím spojenou (tvrzenou) vadu řízení].
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. ledna 2017

Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu