29 Cdo 116/2010
Datum rozhodnutí: 27.04.2011
Dotčené předpisy: § 709 odst. 1 obch. zák., § 415 obč. zák., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.





29 Cdo 116/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce F. J., zastoupeného JUDr. Dorotou Líbalovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 2, Šubertova 4, proti žalované Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 13 C 102/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2008, č. j. 16 Co 23/2008 57, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. října 2007, č. j. 13 C 102/2006 47, kterým tento soud zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci z titulu náhrady škody částku 453.807,- Kč, penále ve výši 1,390.500,- Kč a nemajetkovou újmu ve výši 1,000.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně, dle nichž žalovaná nemohla ve smyslu ustanovení § 709 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) postupovat jinak, než na základě příkazu žalobce připsat finanční částku ve výši 270.000,- Kč na jeho zákaznický účet u společnosti KTP QUANTUM, a. s. (dále jen KTP QUANTUM ), který byl veden u žalované. Předběžným opatřením, vydaným Komisí pro cenné papíry dne 14. února 2002 pod č. j. 51SO/7/2002/1 (dále jen předběžné opatření ), byla žalované uložena povinnost nevyplácet peněžní prostředky z jakýchkoli zákaznických bankovních účtů jí vedených pro KTP QUANTUM a dále neprovádět na tyto prostředky započtení a ani s nimi jinak nakládat. Dále pak bylo žalované uloženo nevyplácet peněžní prostředky z jakýchkoliv vlastních bankovních účtů jí vedených pro KTP QUANTUM a neprovádět na tyto prostředky započtení a ani s nimi jinak nakládat. Konečně pak společnosti KTP QUANTUM, byla uložena povinnost mimo jiné nepřijímat finanční prostředky na základě dosud uzavřených komisionářských smluv o poskytování investičních služeb. Z uvedených povinností uložených předběžným opatřením nevyplývá, že by žalovaná měla uloženu povinnost zdržet se připisování finančních prostředků na zákaznický účet KTP QUANTUM. Pokud tak žalovaná učinila, pak žádnou povinnost uloženou jí zákonem a ani předběžným opatřením neporušila. Ke shodnému závěru nadto dospěla i Česká národní banka, která ve svém vyjádření ze dne 29. srpna 2007 uvedla, že Komise pro cenné papíry nevydala rozhodnutí, kterým by žalované zakazovala přijímat finanční prostředky na účty vedené pro KTP QUANTUM, když zákaz přijímat finanční prostředky zákazníků směřoval pouze vůči KTP QUANTUM.
Připsáním finančních prostředků podle pokynů žalobce na jeho zákaznický účet u KTP QUANTUM, došlo ke zvýšení finančních prostředků na tomto účtu, a tyto se staly součástí majetku KTP QUANTUM, který musí být vypořádán v rámci konkursního řízení vedeného na majetek této společnosti.
Z uvedeného dle odvolacího soudu vyplývá, že se žalovaná žádného protiprávního jednání nedopustila a nevznikla jí vůči žalobci odpovědnost za škodu, neboť jedním ze základních předpokladů takové odpovědnosti je protiprávnost jednání škůdce. Žalovaná postupovala zcela v souladu se zákonem a pokyny žalobce, který na základě svého příkazu zaslal finanční prostředky na svůj zákaznický účet vedený pro KTP QUANTUM, který vedla žalovaná, jejímž majetkem však finanční prostředky zaslané žalobcem nikdy nebyly. Smyslem předběžného opatření bylo zajistit, aby KTP QUANTUM nadále s finančními prostředky připsanými na její účty ať již zákaznické či vlastní nemohla hospodařit, a tím nadále nevyváděla majetek, který by mohl následně vést k uspokojování jejích věřitelů.
Odvolací soud uzavřel, že žalovaná se nedopustila ani zpronevěry , a žalobce nemá právo na vrácení částky 270.000,- Kč s příslušenstvím, tak ani na jím požadované penále a rovněž ani na odškodnění za nemorální jednání ze strany žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti, odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Zásadní právní význam připisuje tomu, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem neposuzoval věc dle příslušných ustanovení o náhradě škody, zejména zda v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro vznik práva na náhradu škody dle obchodního zákoníku. Namítá rovněž, že odvolací soud zcela pominul, že žalovaná porušila závazek předcházení škodám (prevenční povinnost ve smyslu § 415 občanského zákoníku dále též jen obč. zák. ), který je obecnou povinností každého subjektu (fyzické i právnické osoby).
Dovolatel tvrdí, že se žalovaná dopustila protiprávního jednání, což nepochybně zakládá její odpovědnost za škodu dle § 373 a násl. obch. zák. Jde o přísnou objektivně dopadající odpovědnost. Existence liberačního důvodu by musela být žalovanou, na níž leží důkazní břemeno , prokázána. V daném případě bylo nesporné, že dovolateli vznikla škoda. Ta byla způsobena porušením právní povinnosti jednáním žalované, která z titulu svého postavení měla a mohla vznik škody předvídat. Okolnosti, které by tuto odpovědnost vyloučily, nebyly zjištěny. Zdůrazňuje, že byl v pozici investora, a tak měl požívat stejné ochrany, jaké požívají všechny subjekty finančních trhů a odpovědnost žalované měla být posouzena i z tohoto pohledu.
Dovolatel podrobuje kritice závěr odvolacího soudu, dle něhož se žalovaná protiprávního jednání nedopustila, když postupovala zcela v souladu se zákonem a pokyny žalobce, který poukázal finanční prostředky dne 14. února 2002 na svůj zákaznický účet, vedený pro KTP QUANTUM. Žalovaná nepochybně věděla (viz tisková zpráva Komise pro cenné papíry ze dne 14. února 2002), že společnost KTP QUANTUM je mj. povinna zdržet se uzavírání nových smluv se zákazníky, přijímání finančních prostředků nebo investičních instrumentů od zákazníků. Žalovaná zaúčtováním prostředků dovolatele v době, kdy KTP QUANTUM již neměla přijímat prostředky od zákazníků, způsobila, že dovolateli vznikla škoda.
A konečně dovolatel namítá, že pokud žalovaná argumentuje tím, že takto musela postupovat, neboť takový postup vyplývá z její provozní činnosti, pak vyvstává další otázka zásadního právního významu, zda v daném případě žalovaná nezpůsobila dovolateli škodu svou provozní činností ve smyslu ustanovení § 420a obč. zák. Provozovatel odpovídá za škodu bez ohledu, zda činnost prováděl pro poškozeného, pro sebe nebo pro smluvního partnera.
V závěru odvolacího soudu, že § 351 odst. 2 a § 507 obch. zák. na daný případ nedopadají, neboť upravují závazky smluvních stran při odstoupení od smlouvy, shledává dovolatel nesprávnou aplikaci jednoduchého práva, což má za následek porušení základních práv a svobod žalobce.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009), se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam pouze tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, která má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Zásadní právní význam v popsaném smyslu Nejvyšší soud neshledává v otázce, zda žalovaná porušila prevenční povinnost podle § 415 obč. zák., když na základě příkazu žalobce připsala finanční částku ve výši 270.000,- Kč na jeho zákaznický účet u společnosti KTP QUANTUM, který byl veden u žalované, jestliže Komise pro cenné papíry předběžným opatřením uložila společnosti KTP QUANTUM i žalované shora uvedené povinnosti. Zodpovězení této otázky odvisí od posouzení konkrétních okolností případu a jako takové postrádá potřebný judikatorní přesah.
Napadené rozhodnutí není v rozporu ani s § 420a odst. 2 obč. zák., neboť činnost banky není provozní činností ve smyslu tohoto ustanovení. I když provedení bankovních operací může mít vliv na majetkový stav zúčastněných osob, nejde o činnost, která by navenek vykazovala nepříznivé jevy, způsobilé jako vedlejší produkt přivodit majetkovou újmu na zákonem chráněných hodnotách (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2007, sp. zn. 25 Cdo 1408/2005, jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Jestliže pak odvolací soud odmítl aplikovat § 351 odst. 2 a § 507 obch. zák. na daný případ, nepostupoval v rozporu s hmotným právem, když ani dovolatel netvrdí, že by mezi účastníky řízení existoval vztah na základě smlouvy o úvěru, který by zanikl v důsledku odstoupení. Je proto třeba přitakat závěru, že uvedená ustanovení aplikovat na daný případ nelze.Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl a žalované podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. dubna 2011

doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu