29 Cdo 1159/2011
Datum rozhodnutí: 26.06.2012
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




29 Cdo 1159/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce JUDr. F. B. , proti žalovanému JUDr. F. H. , advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně Ing. L. S., zastoupenému JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Vodičkova 30, PSČ 110 00, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Mgr. K. M. , zastoupené JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, PSČ 370 01, o vyloučení spoluvlastnického podílu na nemovitostech ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 31/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2010, č. j. 15 Cmo 125/2010-186, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí na straně žalovaného nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 6. dubna 2010, č. j. 58 Cm 31/2009-95, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vyloučení ve výroku specifikovaného spoluvlastnického podílu na nemovitostech (dále jen sporný spoluvlastnický podíl ) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ohlašuje uplatnění dovolacích důvodů dle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Po uplynutí lhůty k podání dovolání následně dovolatel doplnil dovolání dvěma podáními (doručenými Nejvyššímu soudu ve dnech 8. a 10. června 2011), ve kterých jednak již uplatněné dovolací důvody doplnil, jednak uplatnil nové skutečnosti a důkazy, k nimž Nejvyšší soud již nemohl přihlédnout (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).
Dovolání žalobce Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Námitka, podle níž žalovaný tím, že sepsal do konkursní podstaty úpadkyně sporný spoluvlastnický podíl, který úpadkyni nenáležel , neboť nebyla jako jeho vlastník zapsána v katastru nemovitostí, zasáhl do majetkových práv vlastníka nemovitostí, napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Již v usnesení ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006, pod číslem 179, totiž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož vylučovací žaloba podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ), je procesní žalobou, jejímž prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. V řízení o této žalobě jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být dotčený majetek ze soupisu vyloučen, nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání.
V rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209, pak Nejvyšší soud (odkazuje na ustanovení § 18 a § 19 ZKV) mimo jiné vysvětlil, že pro zajištění majetku úpadce za účelem jeho budoucího zpeněžení není třeba, aby u nemovitostí, o nichž je správce přesvědčen, že náleží do podstaty, byl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník úpadce. Titulem pro nakládání s majetkem úpadce, včetně nemovitostí, je soupis majetku.
Z výše uvedených judikaturních závěrů se podává, že to, zda úpadkyně je či není jako vlastník sporného spoluvlastnického podílu zapsána v katastru nemovitostí, není pro posouzení otázky, zda sporný spoluvlastnický podíl náleží do konkursní podstaty úpadkyně či nikoli, samo o sobě rozhodné. Aby byl žalobce ve sporu o vyloučení majetku ze soupisu konkursní podstaty úspěšný, musel by prokázat nejen to, že sporný spoluvlastnický podíl neměl být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že vlastnické právo, které vylučovalo jeho zařazení do soupisu majetku konkursní podstaty, mu skutečně svědčí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 67/2002, 27/2003 či 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V tomto směru dovolání žádnou relevantní argumentaci neobsahuje.
Výtka, podle které bez pravomocného ukončení sporu vedeného ve věci určení vlastnictví ke spornému spoluvlastnickému podílu nemůže prakticky správce konkursní podstaty vykonat vydaná soudní rozhodnutí, neboť v části ALV 1702 pro k. ú. Břevnov, obec Praha je i nadále jako vlastník zapsán žalovaný (správně žalobce) a jeho podíly na nemovitostech jsou nezměněny , je z hlediska právního posouzení projednávané věci bez významu.
Jen na okraj Nejvyšší soud podotýká, že žaloba na vyloučení majetku z konkursní podstaty (§ 19 odst. 2 ZKV) je žalobou určovací (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 182/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2004, pod číslem 179), která se nevykonává.
Konečně, na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z námitky dovolatele, podle které smlouva, která byla základem pro nabytí vlastnického práva, tj. kupní smlouva, na jejímž základě byl proveden vklad do katastru nemovitostí, nebyla nikdy napadena relativní neplatností , přičemž soud nikdy nezkoumal obsahově rozdílnost smluv datovaných dne 2. března 1995 a 3. března 1995 .
Je tomu tak proto, že dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení věci, vycházeje přitom z jiného, než soudy nižších stupňů zjištěného, skutkového stavu (podle skutkového závěru soudů nižších stupňů byla jediným titulem, na jehož základě měl žalobce nabýt vlastnické právo ke spornému spoluvlastnickému podílu, kupní smlouva datovaná 2. března 1995, podepsaná 3. března 1995, jež byla ke dni 3. března 1995 zavkladována do katastru nemovitostí. Argumentace dovolatele ohledně existence dvou různých kupních smluv neměla - podle odvolacího soudu - v provedených důkazech žádnou oporu ). Ve skutečnosti tak dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., k dispozici nemá. Nehledě k uvedenému pak Nejvyšší soud konstatuje, že ani tato námitka žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, nezahrnuje.
Ostatně z obsahu spisu je zřejmé, že námitka relativní neplatnosti byla uplatněna ve vztahu ke smlouvě datované 2. března 1995, podepsané podle ověřovací doložky až 3. března 1995, o které i dovolatel tvrdí, že byla podkladem pro vklad jeho vlastnického práva.
Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a žalovaným se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jež podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012, činí 2.250,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. S připočtením náhrady za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 510,- Kč tak Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobce částku 3.060,- Kč.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a vedlejší účastnicí na straně žalovaného je odůvodněn tím, že vedlejší účastnici podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Pro spory vyvolané konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb. srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně 26. června 2012
JUDr. Filip C i l e č e k předseda senátu