29 Cdo 1146/2012
Datum rozhodnutí: 30.04.2014
Dotčené předpisy: § 9 odst. 1 písm. g) o. s. ř. ve znění do 31.03.2008, § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř., § 23 předpisu č. 72/1994Sb. ve znění do 31.12.2009



29 Cdo 1146/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelek a/ PhDr. J. S. , a b/ K. Ch. , obou zastoupených JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, PSČ 602 00, za účasti Bytového družstva Cihlářská 1a, v likvidaci , se sídlem v Brně, Cihlářská 1a/623, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 26313260, zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem, se sídlem v Bratčicích č. p. 137, PSČ 664 67, a L. M. , zastoupeného JUDr. Markem Hastíkem, advokátem, se sídlem v Brně Starém Brně, Pellicova 648/33, PSČ 602 00, o určení neplatnosti smlouvy o převodu bytové jednotky, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 129/2006, o dovolání Bytového družstva Cihlářská 1a, v likvidaci, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2011, č. j. 19 Co 227/2010-197, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2011, č. j. 19 Co 227/2010-197, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2010, č. j. 53 C 129/2006-163, se zrušují a věc se postupuje Krajskému soudu v Brně jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.
O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. dubna 2010, č. j. 53 C 129/2006-163, určil, že smlouva o převodu bytové jednotky blíže specifikované ve výroku rozsudku, uzavřená mezi Bytovým družstvem Cihlářská 1a, družstvem (dále jen družstvo ) a L. M. (dále jen L. M. ), je neplatná (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť rozsudek ze dne 18. října 2007, č. j. 53 C 129/2006-122, jímž soud prvního stupně návrh na zahájení řízení zamítl, zrušil Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. prosince 2008, č. j. 19 Co 126/2008-137. V označeném rozhodnutí odvolací soud zavázal soud prvního stupně právním názorem, podle něhož navrhovatelky mají ve smyslu § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
K odvolání družstva Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. listopadu 2011, č. j. 19 Co 227/2010-197, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. dubna 2010 v bodě I. výroku (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1/ Na ustavující členské schůzi družstva konané dne 7. listopadu 2002 byly přijaty stanovy, podle kterých může člen družstva uhradit ještě další členský podíl odpovídající konkrétní další bytové jednotce (čl. 9 bod 2 písm. a/).
2/ Druhá navrhovatelka se jako nájemkyně bytu č. 14 stala zakládající členkou družstva.
3/ Na schůzi konané 9. prosince 2002 se většina nájemců v domě dohodla na tom, že členský podíl za byt manželů Š. (byt č. 9) uhradí druhá navrhovatelka do 31. března 2003.
4/ Na schůzi konané 17. února 2003 obdržela druhá navrhovatelka výpočet členských podílů s oznámením výše částky a data platby. Za byt č. 14 měla zaplatit částku 190.000,- Kč do 30. dubna 2003 a za byt č. 9 částku 209.000,- Kč do 31. března 2003.
5/ Dne 24. února 2003 družstvo vzniklo zápisem do obchodního rejstříku.
6/ Dne 24. března 2003 složila druhá navrhovatelka další členský podíl ve výši 209.000,- Kč a následně dne 28. března 2003 částku 190.000,- Kč.
7/ Členská schůze družstva konaná 14. dubna 2003 konstatovala, že částka 190.000,- Kč odpovídá vlastnímu členskému podílu druhé navrhovatelky a částka 209.000,- Kč dalšímu členskému podílu a že druhá navrhovatelka splnila svou povinnost řádně a včas.
8/ Dne 5. června 2003 bylo převedeno vlastnické právo k domu, ve kterém se nachází předmětné byty, z dosavadního vlastníka Statutárního města Brna na družstvo. Následně družstvo prohlášením vlastníka vymezilo v domě bytové jednotky.
9/ Dne 16. června 2004 uzavřela druhá navrhovatelka s první navrhovatelkou smlouvu o převodu členských práv a povinností k bytu č. 9.
10/ Dne 17. března 2005 podal L. M. přihlášku do družstva v úmyslu stát se nájemcem bytu č. 9 a dne 30. března 2005 byl do družstva jako člen přijat.
11/ Manželé Š., nájemci bytu č. 9, kteří se nestali členy družstva, uzavřeli dne 25. března 2005 dohodu o výměně bytu č. 9 s manžely M., bytem B., S. 7. Pronajímatelé s výměnou bytu vyslovili souhlas, k předání bytu došlo dne 30. června 2005.
12/ Dne 11. července 2005 uzavřeli manželé M. s L. M. dohodu o převodu práv a povinnosti plynoucích z nájemní smlouvy k bytu č. 9.
13/ Dne 1. srpna 2005 uzavřelo družstvo jako pronajímatel a L. M. jako nájemce nájemní smlouvu k bytu č. 9.
14/ Následně uzavřeli družstvo a L. M. smlouvu o převodu bytové jednotky k bytu č. 9 a byl podán návrh na vklad vlastnického práva příslušnému katastrálnímu úřadu.
Na tomto základě odvolací soud předně dovodil, že navrhovatelky mají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o převodu bytové jednotky k bytu č. 9, neboť k tomu, aby se mohly něčeho domáhat po družstvu, potřebují zabránit převodu předmětného bytu do vlastnictví L. M., když tento převod by mohl způsobit nevratné změny. Navrhovatelky nemohly žalovat na určení vlastnictví k bytové jednotce (protože ani jedna není jejím vlastníkem) a převodu bytové jednotky na L. M. by nezabránila ani žaloba na nahrazení projevu vůle vůči družstvu, ani žaloba na určení rozsahu členských práv a povinností některé z navrhovatelek v družstvu. Žaloba tak plní preventivní charakter, vytvoří pevný a určitý právní rámec, který může být předpokladem pro odvrácení případných budoucích sporů.
Odvolací soud dále dospěl k závěru, že druhá navrhovatelka nabyla členská práva a povinnosti k bytu č. 9 (stanovy tento způsob nabytí připouštěly) a následně je převedla na první navrhovatelku. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1378/2006, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2007, pod číslem 39 (které je stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu) odvolací soud konstatoval, že lze rozdělit a převést část členských práv a povinností za předpokladu, založí-li nabytí převáděné části práv a povinností plnohodnotný členský poměr v družstvu. Tak tomu bylo i v dané věci a druhá navrhovatelka, které měla členská práva a povinnosti k bytu č. 14 a bytu č. 9, převedla členská práva a povinnosti k bytu č. 9 na první navrhovatelku.
Odvolací soud uzavřel, že dohoda o převodu práv a povinností z nájemní smlouvy k bytu č. 9, uzavřená mezi manžely M. a L. M., je neplatná pro rozpor se zákonem a jeho obcházení, konkrétně ustanovení § 685 až 716 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), z nichž možnost převedení nájemních práv neplyne. V samotné dohodě, kterou mezi sebou manželé M. a družstvo uzavřeli, není odkaz na speciální ustanovení občanského zákoníku týkající se nájmu bytu, neboť tato dohoda odkazuje na ustanovení § 524 a 531 obč. zák., která upravují postoupení pohledávky a převzetí dluhu. Nájemní právo však není ani pohledávkou, ani dluhem. Převod nájemního práva je (dle odvolacího soudu) možný toliko trojstrannou dohodou mezi pronajímatelem, stávajícím nájemcem a novým nájemcem, ve které bude nejdříve ukončen stávající nájemní vztah a následně bude uzavřen nový nájemní vztah s novým nájemcem.
Konečně odvolací soud měl za neplatnou i nájemní smlouvu uzavřenou 1. srpna 2005 mezi družstvem a L. M., neboť v době, kdy se uzavírala, nebyl byt č. 9 právně volný (nájemci bytu byli stále manželé M.). K tomu doplnil, že ovšem ani kdyby manželé M. nájemní vztah platně ukončili, neumožňovalo by to představenstvu družstva uzavřít nájemní smlouvu s L. M., když nájem bytu ve vlastnictví družstva je majetkovou dispozicí, o níž musí rozhodnout členská schůze v souladu s § 239 odst. 4 písm. i/ zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Nájemci bytu však zůstali manželé M. (kteří nebyli členy družstva) a v souladu s § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994, kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům (zákon o vlastnictví bytů) by družstvo mohlo byt převést postupem dle § 239 odst. 4 písm. i/ obch. zák. pouze do jejich vlastnictví. Teprve pokud by nabídku nepřijali, mohla by členská schůze družstva přijmout jiné rozhodnutí o dispozici s bytem, když by však měla přihlížet k právům první navrhovatelky.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., případně z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (tedy tvrdí dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle dovolatele odvolací soud nevzal v úvahu, že se jednalo o podmíněný právní úkon, jehož účinnost byla vázána na splnění odkládací podmínky, totiž že se předmětný byt stane právně volným a že se druhá navrhovatelka stane nájemnicí tohoto družstevního bytu, čímž dojde na její straně ke splnění zákonných podmínek pro převod jednotky bytu č. 623/9 se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy a na pozemku do vlastnictví druhé navrhovatelky podle § 23 zákona č. 72/1994 Sb. Z uvedeného dle dovolatele plyne, že druhá navrhovatelka nemohla platně svá členská práva v družstvu rozdělit a část těchto práv převést smlouvou o převodu členského podílu na první navrhovatelku.
Dovolatel tak dovozuje, že navrhovatelky nesplňovaly zákonné podmínky předkupního práva k bytu č. 9 podle § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů a nemají tak naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř. Namítá, že věcně správné bylo první rozhodnutí soudu prvního stupně (rozsudek ze dne 18. října 2007), kterým byla žaloba zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
K posouzení dohody o převodu práv a povinností z nájemní smlouvy k bytu č. 9 uzavřené mezi manžely M. a L. M. dovolatel uvádí, že odvolací soud pominul, že tato dohoda byla trojstranná [jejím účastníkem byl i pronajímatel (dovolatel)]. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nevzal v úvahu ustanovení § 51 obč. zák. o nepojmenovaných smlouvách. Navíc se ustanovení o změně závazků podle dovolatele uplatní i v právních vztazích z nájmu bytu, k čemuž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 893/2000. Ustanovení § 239 odst. 4 písm. i/ obch. zák. se na daný případ nevztahuje, neboť se vztahuje na případ, kdy členská schůze rozhoduje o majetkové dispozici s bytem, který je jednotkou ve smyslu zákona o vlastnictví bytu, tj. je obdobou nemovitosti a není pronajat .
Nájemní smlouva ze dne 1. srpna 2005 pak byla podle dovolatele uzavřena pouze z opatrnosti a jednalo se fakticky o písemný záznam obsahu práva nájmu družstevního bytu založeného dohodou z 11. července 2005. Pokud odvolací soud dospěl k názoru o neplatnosti této smlouvy z důvodu nerozdělení nájemného a záloh na úhradu za služby spojené s nájmem bytu, nevzal podle dovolatele do úvahy, že uvedená smlouva obsahovala přílohu evidenční list který uvedené částky, jakož i jejich výpočet obsahuje. K důkazu jej první žalovaný nepředkládal, neboť k tomu nebyl podle § 118a o. s. ř. vyzván.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval, zda řízení není postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny, a shledal, že tomu tak je, protože ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, a odvolací soud tuto vadu neodstranil.
S přihlédnutím k době zahájení řízení je pro posouzení věcné příslušnosti rozhodné znění občanského soudního řádu účinné k 24. dubnu 2006.
Z ustanovení § 9 odst. 3 písm. g/ o. s. ř. vyplývá, že krajské soudy rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z právních vztahů mezi obchodními společnostmi (družstvy) a jejich zakladateli (společníky nebo členy), jakož i mezi společníky (členy nebo zakladateli) navzájem, jde-li o vztahy týkající se účasti na společnosti (členského vztahu v družstvu), o vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka (členská práva a povinnosti), a o vztahy související se zvýšením základního jmění (přistoupením společníka nebo člena), není-li dána příslušnost podle písmena b/.
V rozsudku ze dne 22. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 758/98, uveřejněném pod číslem 3/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že vzhledem k tomu, že zákonem č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), byla smlouva o převodu bytové jednotky podle ustanovení § 23 a násl. zákona učiněna součástí právního řádu jako speciální úprava zániku členství v družstvu a vypořádání vzájemných vztahů mezi družstvem a jeho členem, je k řízení o žalobě, kterou se člen družstva domáhá uložení povinnosti družstvu uzavřít s ním takovou smlouvu, věcně příslušný krajský soud s působností ve věcech obchodních.
Uvedený závěr (o věcné příslušnosti) se obdobně uplatní i v projednávané věci. Domáhají-li se navrhovatelky toho, aby byla určena neplatnost smlouvy o převodu bytové jednotky, majíce za to, že práva k dotčené bytové jednotce jsou spojena s členským podílem převedeným na druhou navrhovatelku smlouvou ze dne 16. června 2004 a poukazujíce na příslušná ustanovení stanov, jde o řízení mezi družstvem a jeho členy týkající se členského vztahu v družstvu uvedené v § 9 odst. 3 písm. g/ o. s. ř. v rozhodném znění. K tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 2918/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3614/2012.
Jde tedy o řízení, k jehož vedení je věcně příslušný v prvním stupni krajský soud, jímž je v projednávané věci, s ohledem na bod 7 přílohy č. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, Krajský soud v Brně.
Podle ustanovení § 103 o. s. ř. soud kdykoliv za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může ve věci jednat (podmínky řízení). Jednou z podmínek řízení je i věcná příslušnost soudu.
Podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodl-li věcně nepříslušný soud, a věc postoupí soudu věcně příslušnému podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Městský soud v Brně, který ve věci jednal a rozhodl jako soud prvního stupně, není soudem příslušným k projednání a rozhodnutí ve věci, neboť jde o věc náležející do věcné příslušnosti krajského soudu. Odvolací soud měl proto postupovat podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a/ a § 221 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Pokud tak neučinil a rozhodl o odvolání meritorně, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.
Důsledkem tohoto závěru je rozhodnutí o zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a postoupení věci Krajskému soudu v Brně jako soudu věcně příslušnému podle ustanovení § 243b odst. 3 o. s. ř.
Zbývá dodat, že spor z právního vztahu mezi družstvem a jeho členem týkající se členského vztahu v družstvu (§ 9 odst. 3 písm. g/ o. s. ř.) je podle § 200e odst. 1 a 3 o. s. ř. řízením o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob, v němž se rozhoduje usnesením. Skutečnost, že soud nižšího stupně rozhodl o věci samé rozsudkem (ačkoliv měl rozhodnout usnesením), nezbavuje soud vyššího stupně povinnosti rozhodnout o opravném prostředku proti takovému rozhodnutí (o odvolání nebo o dovolání) usnesením. To, že soud rozhodl jinou kvalitativně vyšší, leč v rozporu s procesním předpisem zvolenou formou rozhodnutí, je vadou řízení, která nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2000, pod číslem 45). Proto Nejvyšší soud i v této věci rozhodl o dovolání usnesením (§ 243b odst. 6 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2014 Mgr. Milan P o l á š e k předseda senátu