29 Cdo 1132/2012
Datum rozhodnutí: 19.12.2013
Dotčené předpisy: § 196a odst. 1 obch. zák.




29 Cdo 1132/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně GARNET MINING a. s. , se sídlem v Plzni, Masarykova 102, PSČ 312 00, identifikační číslo osoby 26067382, zastoupené Mgr. Ing. Josefem Otčenáškem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 351/6, PSČ 110 00, proti žalované GARNET GROUP a. s. , se sídlem v Ktiši 11, PSČ 384 03, identifikační číslo osoby 28076290, zastoupené JUDr. Martinem Křížem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00, o určení neplatnosti smlouvy o převodu dobývacího prostoru, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 245/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 3 Cmo 161/2011-209, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 3 Cmo 161/2011-209, se v potvrzujícím výroku ve věci samé, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. ledna 2011, č. j. 13 Cm 245/2010-164, zamítl žalobu o určení neplatnosti smlouvy o bezúplatném převodu dobývacího prostoru K. (dále jen dobývací prostor ), uzavřené mezi žalobkyní jako převodkyní a žalovanou jako nabyvatelkou dne 7. března 2008 (dále jen sporná smlouva ), a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 3 Cmo 161/2011-209, opravil jméno zástupce žalobkyně v záhlaví rozsudku soudu prvního stupně, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Žalobkyně (jako převádějící) a žalovaná (jako nabyvatelka) uzavřely dne 7. března 2008 spornou smlouvu.
2) Místopředsedou představenstva žalobkyně (který spornou smlouvu jménem žalobkyně uzavřel) a jedním z jejích akcionářů byl RNDr. J. Š. (dále jen J. Š. starší). Místopředsedou představenstva žalované a jejím akcionářem byl Bc. J. Š. (dále jen J. Š. mladší), syn J.Š. staršího.
3) Žalobkyně se domáhala určení neplatnosti sporné smlouvy pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 1 a 2 a dále s ustanovením § 193 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), majíc za to, že žalovanou je třeba považovat za osobu blízkou J. Š. staršímu, a to prostřednictvím J. Š. mladšího.
Na takto ustaveném základu odvolací soud vytýkaje soudu prvního stupně, že přes závěr o absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení žalobu současně věcně přezkoumal (se závěrem, že sporná smlouva není neplatná) dovodil, že žalobkyni sice naléhavý právní zájem na určení neplatnosti sporné smlouvy svědčí, nicméně žalobu shledal nedůvodnou.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle něhož sporná smlouva nebyla uzavřena v rozporu s ustanovením § 193 odst. 2 či § 196a obch. zák. V této souvislosti poukázal na to, že žalobkyně v roce 2004 nabyla dobývací prostor bezúplatně od J. Š. staršího a po celou dobu až do uzavření sporné smlouvy jej nijak nevyužívala. Splnění podmínek § 193 odst. 2 obch. zák. nebylo v řízení zjištěno. Ačkoliv má dobývací prostor povahu majetkového práva (a lze jej převádět úplatně i bezúplatně), nebyly splněny ani podmínky § 196a odst. 1, 2 a 4 in fine obch. zák., neboť mezi žalobkyní a žalovanou není ani vztah osob blízkých, ani vztah osob ovládajících.
Proti potvrzujícímu výroku ve věci samé rozsudku odvolacího soudu, jakož i souvisejícím výrokům o nákladech řízení před soudy obou stupňů, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení před odvolacím soudem je zatíženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (uplatňujíc tak dovolací důvody vymezené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V rovině právního posouzení věci dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil předpoklady aplikace ustanovení § 196a obch. zák., zdůrazňujíc, že osobami blízkými mohou být i právnické osoby, a to i navzájem. V době podpisu sporné smlouvy byl J. Š. starší místopředsedou představenstva žalující společnosti a současně i akcionářem žalované; od 30. září 2008 je předsedou dozorčí rady žalované. Valná hromada ani dozorčí rada žalobkyně přitom souhlas s uzavřením sporné smlouvy nedaly.
Podle názoru dovolatelky je žalovaná osobou jí blízkou, a současně je i osobou blízkou J. Š. staršímu. Dovolatelka dále poukazuje na vazby mezi osobami J. Š. staršího a J. Š. mladšího, dovozujíc, že újmu, jíž by utrpěla žalovaná, by důvodně pociťoval J. Š. starší jako újmu vlastní (a naopak).
Žalovaná dovolání považuje za nedůvodné; namítá, že dobývací prostor nelze považovat za majetek ve smyslu § 196a odst. 1 obch. zák. a žalobkyně a žalovaná nejsou osobami navzájem blízkými. V této souvislosti poukazuje na to, že v době uzavření sporné smlouvy měla žalovaná pouze dva akcionáře, J. Š. mladšího a M. N.
Nejvyšší soud shledává napadené rozhodnutí zásadně právně významným a potud má dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v posouzení předpokladů aplikace ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák., neboť závěry přijaté odvolacím soudem jsou v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle ustanovení § 196a obch. zák. společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými, anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku (odstavec první). Pokud jsou osoby uvedené v odstavci 1 oprávněny jednat i jménem jiné osoby, použije se ustanovení odstavce 1 obdobně i na plnění tam uvedené ve prospěch této jiné osoby. Souhlasu valné hromady není zapotřebí, jde-li o poskytnutí půjčky nebo úvěru ovládající osobou ovládané osobě anebo zajištění závazků ovládané osoby ovládající osobou (odstavec druhý). Jestliže společnost nebo jí ovládaná osoba nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě anebo jiné osoby uvedené v odstavci 1 nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby, se kterou tvoří koncern, za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek této hodnoty, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem (odstavec třetí).
Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 19. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 3203/2009, rozsudku ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3619/2009 (uveřejněném pod číslem 106/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) či rozsudku ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 1212/2012, jež jsou veřejnosti dostupné (stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu) na jeho webových stránkách, omezení plynoucí z ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. nedopadá na převody majetku na jakékoliv osoby, jež by mohly být považovány za osoby blízké akciové společnosti (či na převody majetku takových osob na akciovou společnost), ale toliko na převody majetku na osoby tam vypočtené (resp. na nabytí majetku od těchto osob). Úvahy o tom, že společnost převádějící majetek a osoba jej nabývající jsou navzájem osobami blízkými, jsou pro závěr o aplikovatelnosti ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. na převody majetku mezi nimi bez právního významu.
Uvedené závěry se přitom obdobně prosadí i při výkladu § 196a odst. 1 obch. zák. Ani v tomto případě nedopadají omezení z něj plynoucí na bezplatné převody majetku na jakoukoliv osobu, jež by mohla být považována za osobu blízkou dotčené společnosti, nýbrž pouze na bezplatné převody na osoby v ustanovení § 196a odst. 1 či 2 obch. zák. vypočtené.
Pro závěr o aplikovatelnosti citovaného ustanovení na bezplatný převod majetku společnosti je tudíž bez významu, zda nabyvatel majetku může být považován za osobu blízkou společnosti; osoba blízká společnosti není mezi ustanovením § 196a odst. 1 a 2 obch. zák. výslovně vypočtenými osobami. Závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatelka a žalovaná nejsou osobami navzájem blízkými, stejně jako opačné úvahy dovolatelky, jsou tudíž pro aplikaci ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. právně bezcenné.
Z rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1212/2012 dále plyne, že okolnost, že právnická osoba na straně jedné (v projednávané věci žalovaná) a fyzická osoba na straně druhé (v projednávané věci J. Š. starší) mají společnou osobu blízkou (v projednávané věci dle tvrzení dovolatelky J. Š. mladšího), z nich ještě nedělá osoby, jež jsou si navzájem blízké. Pro posouzení, zda byl spornou smlouvou převáděn majetek na osobu blízkou členu představenstva dovolatelky, jsou tudíž bez významu i úvahy dovolatelky založené na vztahu J. Š. staršího a J. Š. mladšího.
Přesto je však dovolání důvodné. Dovolatelka v řízení před soudy nižších stupňů mimo jiné namítala, že J. Š. starší byl v době uzavření sporné smlouvy místopředsedou jejího představenstva a současně i akcionářem žalované.
Ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. dopadá i na bezplatný převod majetku společnosti na osobu blízkou členovi představenstva. Jak přitom plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, za osobu blízkou fyzické osobě je nutné za určitých okolností považovat i právnickou osobu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněný pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen R 53/2004 ). Uvedený závěr se přitom prosadí i v poměrech § 196a odst. 1 obch. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008 , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2010, pod číslem 136, či výše citovaný rozsudek sp. zn. 29 Cdo 1212/2012). Jak se podává z R 53/2004 či z rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1212/2012, osobou blízkou akciové společnosti může být (za určitých okolností) i její akcionář.
Jestliže se odvolací soud touto (tvrzenou) okolností (že J. Š, starší byl v době uzavření sporné smlouvy akcionářem žalované) při posuzování aplikovatelnosti ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. na převod dobývacího prostoru nezabýval, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek v potvrzujícím výroku ve věci samé, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení, podle § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Na okraj pak Nejvyšší soud, s ohledem na předchozí argumentaci dovolatelky založenou na porušení § 193 odst. 2 obch. zák., poukazuje na závěry, jež při výkladu § 193 odst. 2 obch. zák. učinil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3223/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2013, pod číslem 34.
V rozsahu, v němž směřovalo i proti výrokům napadeného rozhodnutí, kterými odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší soud dovolání neodmítl (jako objektivně nepřípustné) jen proto, že šlo o závislé výroky, jež musely být zrušeny při zrušení rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. prosince 2013 JUDr. Petr Š u k
předseda senátu