29 Cdo 1122/2008
Datum rozhodnutí: 28.07.2011
Dotčené předpisy: § 51 odst. 1 písm. d) ZKV ve znění do 31.12.2007




29 Cdo 1122/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka ve vyrovnací věci dlužníka GASTRO ART s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 27, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 26033780, zastoupeného JUDr. Jiřím Švihlou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 32, PSČ 370 01, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Kv 2/2004, o potvrzení vyrovnání, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2007, č. j. 2 Ko 94/2007-382, takto:


Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2007, č. j. 2 Ko 94/2007-382, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 24. června 2005, č. j. 12 Kv 2/2004-283, potvrdil Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen vyrovnací soud ) vyrovnání dlužníka se svými věřiteli ve výši 65,5,% jejich zjištěných pohledávek.
Vyrovnací soud uzavřel, že záměr dlužníka je v souladu jak se zájmy naprosté většiny věřitelů, tak i s cílem vyrovnání vyjádřeným v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ).
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným usnesením zastavil řízení o odvolání DRINCO systems, spol. s r. o. (první výrok) a k odvolání věřitelů IPB Leasing a. s. v likvidaci a D. Š., změnil usnesení vyrovnacího soudu tak, že návrh na potvrzení vyrovnání zamítl (druhý výrok).
Odvolací soud popsal vady, jimiž má za postiženo řízení před vyrovnacím soudem. S poukazem na lhůtu uvedenou v § 50 odst. 1 písm. d/ ZKV pak uzavřel, že vyrovnací soud již nemůže svůj nesprávný postup reparovat, jelikož 9. září 2006 uplynula lhůta dvou let od podání návrhu, ve které měli být uspokojeni nepřednostní věřitelé.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dovolání především napadá závěr odvolacího soudu jako ústavně nekonformní, zdůrazňuje, že splnil všechny zákonné předpoklady pro potvrzení vyrovnání, včetně toho, že splnil podmínku dle § 51 odst. 1 písm. d/ ZKV. Zdůrazňuje rovněž, že na tom, že o odvolání bylo rozhodnuto až 15. října 2007, nenese žádnou vinu.
Věřitel D. Š. ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Dovolání je ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 884/2009, které je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, posuzoval obdobný případ.
Šlo o posouzení podmínek pro potvrzení nuceného vyrovnání v situaci, kdy jednoroční lhůta ke splnění nuceného vyrovnání úpadcem konkursním věřitelům druhé třídy, počítaná od podání návrhu na nucené vyrovnání (§ 40 odst. 1 písm. e/ ZKV marně uplynula v důsledku chybných rozhodnutí konkursního soudu při vyhodnocování jiných předpokladů nuceného vyrovnání. Přitom uzavřel, že v takovém případě je soud oprávněn s přihlédnutím k procesnímu postoji účastníků a po vyjádření úpadce k otázce, do kdy nejdříve je schopen své závazky podle nuceného vyrovnání splnit, určit sám případným výrokem rozhodnutí o potvrzení vyrovnání nejzazší lhůtu ke splnění nuceného vyrovnání. Tamtéž dodal, že účelu právní úpravy odporuje takový výklad ustanovení § 40 odst. 1 písm. e/ ZKV, jenž by vedl k závěru, že úpadce sice postupoval v souladu se zákonem, avšak prostou nečinností konkursního soudu nebo průtahem vzniklým při vyřizování opravného prostředku proti rozhodnutí konkursního soudu o možnost předepsanou lhůtu dodržet přišel.
Závěry formulované v citovaném rozhodnutí lze plně uplatnit též na posuzování okolností, za kterých nebyla dodržena lhůta dle § 50 odst. 1 písm. d/ ZKV.
Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž správné není a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem.
Zabývat se další dovolací argumentací je za daného stavu věci zbytečné.
Nejvyšší soud tudíž, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že je mu známo, že v mezidobí byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka (10. března 2008), k čemuž uvádí, že vzhledem k ustanovení § 52 odst. 2 písm. d/ a e/ ZKV, vymezujícím vzájemný vztah vyrovnání a konkursu nemá (nemůže mít) prohlášení konkursu za následek přerušení vyrovnacího řízení ve smyslu § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV (jak ve vyjádření namítl věřitel Š.). Stejně tak nemá Nejvyšší soud (oproti mínění téhož věřitele) pochyb o tom, že vyrovnací řízení lze dokončit podle právních předpisů účinných do 31. prosince 2007 bez ohledu na novou úpravu úpadkového práva.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. července 2011

JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu