29 Cdo 1112/2016
Datum rozhodnutí: 27.03.2018
Dotčené předpisy: čl. I. § 17 předpisu č. 191/1950Sb.



29 Cdo 1112/2016-353
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně L. B. , zastoupené JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou, se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní 19, PSČ 738 01, proti žalovaným 1) L. K. , zastoupenému JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1331/31, PSČ 702 00, a 2) P. B., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 226/2009, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. dubna 2014, č. j. 7 Cmo 49/2014-266, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. dubna 2014, č. j. 7 Cmo 49/2014-266, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě směnečným platebním rozkazem ze dne 30. dubna 2009, č. j. 17 Sm 462/2008-28, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 60.000 Kč s 6% úrokem od 21. září 2006 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 200 Kč (bod I. výroku); dále rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit České republice na soudním poplatku částku 2.410 Kč (bod II. výroku).
Rozsudkem ze dne 18. května 2011, č. j. 17 Cm 226/2009-140, soud prvního stupně ponechal vůči prvnímu žalovanému směnečný platební rozkaz v platnosti (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech námitkového řízení (bod II. výroku).
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. dubna 2014, č. j. 7 Cmo 49/2014-266, k odvolání prvního žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech námitkového řízení tak, že uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 17.628 Kč (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož se prvnímu žalovanému prostřednictvím uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
K jednotlivým námitkám prvního žalovaného přitom odvolací soud (zejména) uzavřel, že:
1/ Tvrzení prvního žalovaného, že směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhala (šlo o směnku vlastní vystavenou prvním žalovaným dne 20. července 2006 na řad žalobkyně, znějící na směnečný peníz 60.000 Kč, splatnou 20. září 2006, za jejíž zaplacení převzal směnečné rukojemství druhý žalovaný dále též jen sporná směnka ), byla vystavena na dvojnásobnou částku, než kolik měla činit výše (směnkou zajištěného) úvěru, který se žalobkyně zavázala poskytnout prvnímu žalovanému, lze chápat jako námitku lichvy, jež však nemůže být v poměrech dané věci důvodná. Jestliže totiž první žalovaný podepsal spornou směnku jako směnečný dlužník svobodně a vážně (což nijak nezpochybňoval), nemůže se následně již své platební povinnosti (ani kdyby k podpisu směnky došlo dle jeho mínění bezdůvodně ) zprostit. Dlužník v takovém případě nemá k dispozici žádnou námitku z vlastního vztahu k majiteli směnky, neboť svým podpisem se zavázal směnku bez dalšího zaplatit. Jinak řečeno, směnečný dlužník se nemůže bránit povinnosti směnku zaplatit tvrzením o jejím lichevním charakteru, když tuto dobrovolně podepsal .
2/ Z uvedených důvodů nelze ujednání účastníků o zajištění úvěru spornou směnkou označit za lichvu ani se nejedná o právní úkon, jenž by byl případně v rozporu s dobrými mravy .
3/ Námitku, že směnkou zajištěná pohledávka již zanikla zaplacením, první žalovaný neprokázal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního i hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého samotná skutečnost, že dovolatel podepsal směnku svobodně a vážně, jej zbavuje možnosti uplatnit námitku neexistence kauzy. Potud dovolatel odkazuje rovněž na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 8. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1358/2009.
Dále odvolacímu soudu vytýká, že při hodnocení provedených důkazů porušil zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. a že napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemají dle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda a v jakém rozsahu je dovolání prvního žalovaného podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Polemikou s hodnocením provedených důkazů a s výsledkem tohoto hodnocení, projevivším se ve skutkovém závěru, že první žalovaný neprokázal zánik spornou směnkou zajištěné pohledávky (vrácení poskytnutého úvěru ve výši 30.000 Kč), dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a neotevírá tak jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, která by splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Dovolání naopak Nejvyšší soud shledává v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. přípustným k řešení (dovoláním předestřené) otázky přípustnosti námitky neexistence kauzy (zda dlužník ze směnky může uplatnit námitku neexistence kauzy v případě, kdy směnku podepsal svobodně a vážně ). Tuto otázku odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí vysvětlil (srov. např. rozsudky ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy směnek (právní teorie vymezuje rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro solvendo a směnkami zajišťovacími), je třeba i v případě tzv. směnek zajišťovacích dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek). Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek (čl. I § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového), jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit.
Jinak řečeno, to, že právní důvod (kauza) směnky nemá (nemůže mít) žádný vliv na platnost směnky a existenci závazků z ní vzniklých, ještě neznamená, že dlužník nemůže použít na svou obranu proti povinnosti směnku zaplatit také námitky mající původ ve (vlastních) mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky). Uplatní-li takovou obranu žalovaný směnečný dlužník ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (způsobem vyhovujícím požadavkům na řádné odůvodnění námitek ve smyslu ustanovení § 175 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je povinností soudu se takovou námitkou věcně zabývat. K tomu srov. v judikatuře dovolacího soudu dále např. rozsudek ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 4722/2007, rozsudek ze dne 24. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2317/2011, nebo rozsudek ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 254/2012.
V rozsudku ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 111/2012, pak Nejvyšší soud k výše uvedeným závěrům doplnil, že byla-li směnka podle ujednání účastníků vystavena (avalována) jen jako prostředek zajištění jiné pohledávky za dlužníkem ze směnky (tj. směnka slouží pouze jako zdroj možného náhradního uspokojení zajištěné pohledávky pro případ, že dlužník svůj závazek včas a řádně nesplní), nemůže věřitel požadovat ani prostřednictvím směnky po dlužníkovi jakkoli ten podepsal směnku svobodně a vážně zaplacení částky v rozsahu neodpovídajícím tomu, co by měl dlužník po právu plnit na zajištěnou pohledávku. Jinak řečeno, bez zřetele k tomu, na jakou částku byla zajišťovací směnka vystavena, věřiteli se jejím prostřednictvím nemůže (nemá-li se na úkor dlužníka bezdůvodně obohatit) dostat více, než kolik bude postačovat k pokrytí směnkou zajištěné pohledávky.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že dlužník, který podepsal směnku svobodně a vážně, nemůže mít již z tohoto důvodu k dispozici žádnou námitku z vlastního vztahu k majiteli směnky) výše zmíněným závěrům (od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci) odporuje, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2018
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu