29 Cdo 111/2012
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: čl. I. § 17 předpisu č. 191/1950Sb.



29 Cdo 111/2012

ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Ing. M. Č. , zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, advokátem, se sídlem v Brně, Marešova 304/12, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) N. S. a 2) R. S. , zastoupené Mgr. Pavlem Procházkou, advokátem, se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 113/2006, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. června 2011, č. j. 14 Cmo 11/2011-491, takto:

I. Dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. června 2011, č. j. 14 Cmo 11/2011-491, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud ve vztahu k druhé žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o ponechání směnečného platebního rozkazu ze dne 27. září 2006, č. j. 22 Sm 292/2005-54, v platnosti co do částky 900.000 Kč s 6% úrokem z této částky od 12. prosince 2003 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 3.000 Kč.
II. Ve zbývající části prvního výroku o věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. června 2011, č. j. 14 Cmo 11/2011-491, ve vztahu k druhé žalované zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. června 2010, č. j. 22 Cm 113/2006-381, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 27. září 2006, č. j. 22 Sm 292/2005-54, jímž uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 2.000.000 Kč s 6% úrokem od 12. prosince 2003 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 6.660 Kč a náhradu nákladů řízení (výrok I.) a zavázal žalované k náhradě nákladů námitkového řízení ve výši 113.214 Kč (výrok II.). Šlo přitom v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 14. ledna 2009, č. j. 22 Cm 113/2006-209 (jímž rozhodl o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti), odvolací soud usnesením ze dne 20. ledna 2010, č. j. 14 Cmo 189/2009-303, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (první výrok) a změnil jej ve výroku o nákladech námitkového řízení tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 51.735,80 Kč (druhý výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, podle něhož se žalovaným prostřednictvím uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom zejména zdůraznil, že:
1/ Žalobce se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhal plnění ze směnky vlastní vystavené první žalovanou dne 12. prosince 2002 ve prospěch žalobce, znějící na směnečný peníz 2.000.000 Kč, splatné 12. prosince 2003, za jejíž zaplacení převzala směnečné rukojemství druhá žalovaná (dále též jen sporná směnka ).
2/ Sporná směnka byla vystavena k zajištění pohledávky z půjčky ve výši 900.000 Kč, kterou žalobce poskytl první žalované na základě smlouvy o půjčce uzavřené dne 12. prosince 2002 (dále též jen smlouva o půjčce ).
3/ K tomu, aby se druhá žalovaná (jako směnečný rukojmí) mohla bránit povinnosti spornou směnku zaplatit také prostřednictvím kauzálních námitek (tj. námitek z vlastního vztahu k majiteli směnky), musela by mít s majitelem směnky uzavřenu tzv. směnečnou smlouvu, v níž by byly specifikovány podmínky, za nichž převzala rukojemský závazek, a v níž by bylo dohodnuto použití mimosměnečných námitek s předmětnou směnkou souvisejících . V situaci, kdy druhá žalovaná k přípustnosti uplatněných kauzálních námitek pouze uvedla, že věděla o zajišťovací funkci sporné směnky, aniž by současně také tvrdila existenci konkrétní směnečné smlouvy uzavřené se žalobcem, však odvolací soud nemá (na rozdíl od soudu prvního stupně) kauzální námitky druhé žalované za přípustné. Opačný závěr (co do existence směnečné smlouvy mezi žalobcem a druhou žalovanou) přitom podle přesvědčení odvolacího soudu nelze bez dalšího dovodit ani ze skutečnosti, že smlouvu o půjčce podepsala také druhá žalovaná. Z pouhého podpisu druhé žalované na smlouvě o půjčce je totiž zřejmé jen to, že o funkci sporné směnky věděla (a smlouvu podepsala, jak v průběhu řízení sama tvrdila, jen jako doklad o tom, že žalobcem byla předána první žalované částka 900.000 Kč); závěr, podle kterého druhá žalovaná byla účastníkem kauzálního vztahu, popř. že se žalobcem uzavřela alespoň směnečnou smlouvu umožňující jí vznášet kauzální námitky, však z uvedené okolnosti neplyne.
4/ Námitky opírající se o vlastní vztahy žalobce a první žalované ostatně nejsou ani důvodné. Námitka neposkytnuté hodnoty do výše směnečné sumy (založená na argumentaci, podle níž se žalobce při vystavení sporné směnky dohodl s první žalovanou, že kromě částky 900.000 Kč jí poskytne ještě další půjčku ve výši 1.100.000 Kč, což ovšem již neučinil) nebyla v řízení prokázána, nehledě k tomu, že obecně platí, že podepíše-li směnečný dlužník, ač tak činí dle svého mínění bezdůvodně, směnku svobodně a vážně, nemá k dispozici žádnou námitku z vlastního vztahu k majiteli směnky. Tzv. zajišťovací směnka totiž není zajišťovacím závazkem, ale jen prostředkem zajištění, existence závazků ze směnky proto není závislá na existenci či výši zajištěné pohledávky. Navíc žádný předpis žalobci nezakazoval, aby půjčku ve výši 900.000 Kč zajistil směnkou znějící na směnečný peníz ve výši 2.000.000 Kč.
5/ Na základě žalovanými vylíčených okolností, za nichž měly spornou směnku podepsat (mělo se tak stát jen proto, že žalobce podmínil poskytnutí předmětné půjčky podpisem sporné směnky), nelze dospět k závěru, že žalované podepsaly spornou směnku nesvobodně či jen tzv. z ochoty. Požadavek žalobce na vystavení sporné směnky, jehož splněním měl podmínit poskytnutí půjčky první žalované, pak nelze považovat ani za bezprávnou výhrůžku. Jde totiž o pohrůžku zcela přirozenou, ba dokonce běžnou , která není v rozporu s žádným předpisem ani dobrými mravy . V této souvislosti odvolací soud rovněž poukázal na logický rozpor mezi námitkou nesvobodného podpisu a odůvodněním námitky neposkytnutí přislíbené hodnoty , když na jedné straně žalované tvrdily, že jejich podpis na sporné směnce nebyl svobodný (popřípadě byl učiněn jen tzv. z ochoty), na druhé straně namítaly, že spornou směnku podepsaly po dohodě se žalobcem, že první žalované bude poskytnuta ještě další půjčka ve výši 1.100.000 Kč (a že do tohoto okamžiku bude směnka uložena v trezoru a žalobci vydána až po předání dohodnuté částky).
6/ Jelikož žalobce po zrušení předchozího rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem již netvrdil (jako v předchozí fázi řízení před soudem prvního stupně), že sporná směnka co do částky 1.100.000 Kč zajišťovala závazek první žalované ze smluvní pokuty (dohodnuté žalobcem a první žalovanou při uzavření smlouvy o půjčce a při vystavení sporné směnky), nebylo ani nutné vést žalobce k tomu, aby existenci dohody o smluvní pokutě prokázal.
7/ Odvolací soud se konečně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že opodstatněnou není ani námitka zaplacení směnky, když platbou ve výši 2.500.000 Kč (poukázanou druhou žalovanou bezhotovostně na účet žalobce dne 23. února 2006) nebyla uhrazena sporná směnka, ale šlo o plnění poskytnuté na základě dohody o narovnání uzavřené dne 11. ledna 2006 mezi žalobcem a druhou žalovanou, jíž byla upravena vzájemná práva a povinnosti smluvních stran ze smlouvy o půjčce ze dne 17. června 2002. Tvrzení žalovaných, že tímto způsobem měla být žalobci zaplacena také dlužná částka ve výši 900.000 Kč, odpovídající dosud nevrácené půjčce poskytnuté na základě smlouvy o půjčce ze dne 12. prosince 2002, je proto účelové.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) [majíc napadené rozhodnutí ve vztahu k řešení otázky přípustnosti kauzálních námitek dovolatelky za měnící a ve vztahu k ostatním předestřeným otázkám za potvrzující], namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá dle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3).
Vadu řízení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud (při posouzení otázky přípustnosti kauzálních námitek druhé žalované) vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by ovšem postupoval podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá skutková zjištění soud prvního stupně, popřípadě provedené dokazování sám doplnil.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. byl podle dovolatelky naplněn tím, že závěr o nepřípustnosti kauzálních námitek uplatněných druhou žalovanou odvolací soud učinil na základě skutečností, které z provedených důkazů a přednesů dovolatelky nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo. Dovolatelka totiž v průběhu řízení netvrdila, že podpisem smlouvy o půjčce jen potvrdila předání půjčené částky první žalované, naopak (jak je zřejmé z protokolu o jednání konaném soudem prvního stupně dne 23. června 2010) výslovně uváděla, že byla přítomna uzavírání smlouvy o půjčce (včetně dohody o zajištění směnkou), tuto smlouvu podepsala a podepsala také potvrzení o převzetí částky 900.000 Kč.
Se závěrem, podle kterého druhé žalované nepřísluší ve vztahu k žalobci kauzální námitky, pak dovolatelka nesouhlasí ani v rovině právního posouzení věci. To, že druhá žalovaná byla přímo účastníkem kauzálního vztahu (a náleží jí proto také kauzální námitky proti sporné směnce) je zřejmé již ze samotné skutečnosti, že smlouvu o půjčce podepsala. Podle dovolatelky přitom není rozhodné, že není v záhlaví smlouvy označena jako její účastník; identifikace dovolatelky je totiž provedena v samotném textu smlouvy, přičemž vůle odpovídat za závazek z půjčky jednoznačně plyne z údaje uvedeného u jejího podpisu, kterým je označena za spoludlužníka první žalované.
Ostatně, i kdyby dovolatelka nebyla účastníkem kauzálního vztahu, jak dovodil odvolací soud, nemůže být v poměrech dané věci podle dovolatelky se zřetelem k tomu, že se aktivně účastnila jednání předcházejících samotnému uzavření smlouvy o půjčce a následně podepsala jak smlouvu o půjčce, tak potvrzení o převzetí půjčené částky žádných pochyb o tom, že měla se žalobcem uzavřenu vlastní směnečnou smlouvu, v níž byly specifikovány podmínky, za nichž převzala rukojemský závazek, resp. sjednala si použití mimosměnečných námitek s předmětnou směnkou souvisejících .
Za nesprávné má dovolatelka také další právní závěry, k nimž odvolací soud dospěl při posuzování důvodnosti vznesených námitek.
Dovolatelka především oponuje názoru odvolacího soudu, podle kterého žalované v situaci, kdy žalobce podmínil poskytnutí předmětné půjčky zajištěním směnkou znějící na částku mnohem vyšší nepodepsaly spornou směnku nesvobodně, případně jen tzv. z ochoty. Takové jednání žalobce je navíc podle dovolatelky na místě posoudit jako rozporné s dobrými mravy.
Neudržitelným dále dovolatelka shledává názor odvolacího soudu, že osoba, která podepsala směnku znějící na částku převyšující směnkou zajištěný závazek, se nemůže úspěšně bránit povinnosti takovou směnku zaplatit. Podle dovolatelky by měl mít směnečný dlužník v takové situaci k dispozici alespoň námitku, že zajišťovací směnka byla uplatněna (v rozsahu převyšujícím zajištěný závazek) v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti dovolatelka poukazuje též na to, že žalobce v průběhu řízení změnil svá skutková tvrzení o účelu vystavené směnky, když nejdříve tvrdil, že co do částky 1.100.000 Kč byla spornou směnkou zajištěna smluvní pokuta a teprve poté, co si uvědomil, že nemůže doložit existenci písemně uzavřené dohody o smluvní pokutě, svá tvrzení zcela účelově změnil.
Konečně podle dovolatelky nemohou obstát ani závěry odvolacího soudu ohledně námitky zaplacení směnky. Odvolací soud se totiž nijak nezabýval (ne)existencí smlouvy o půjčce ze dne 17. června 2002 (z níž měl údajně vzejít závazek, na který byla započítána provedená platba ve výši 2.500.000 Kč), ani splatností těchto eventuelních jednotlivých závazků . Jeho posouzení věci je tak podle dovolatelky neúplné a tím i nesprávné.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním rovněž první žalovaná. V průběhu dovolacího řízení však Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích (dále též jen insolvenční soud ) usnesením ze dne 14. ledna 2015, č. j. KSPA 56 INS 16331/2014-A-28, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 14. ledna 2015, v 14:46 hodin, (mimo jiné) zjistil úpadek první žalované a prohlásil na její majetek konkurs. Jelikož v dané věci se spor (ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou) týká pohledávky, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou, přičemž žalovaní vystupují v tomto řízení jako samostatní společníci (srov. § 91 odst. 1 o. s. ř.), je dovolací řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou od okamžiku zveřejnění usnesení insolvenčního soudu o úpadku první žalované v insolvenčním rejstříku přerušeno [§ 140a odst. 1 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)].
Vzhledem k tomu, že doposud nebylo insolvenčním soudem na návrh oprávněné osoby (srov. § 265 odst. 2 insolvenčního zákona) rozhodnuto o tom, že v dovolacím řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou může být pokračováno (žalobce a insolvenční správce první žalované shodně Nejvyššímu soudu sdělili, že návrh na pokračování v dovolacím řízení nepodali), projednal Nejvyšší soud pouze dovolání druhé žalované.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že dovolatelka opírá přípustnost dovolání (rovněž) o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., s tím, že odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně při posouzení otázky přípustnosti kauzálních námitek druhé žalované k odlišným právním závěrům. Pro úvahu, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu tohoto ustanovení, je však rozhodující nikoli to, zda odvolací soud posoudil věc po právní stránce rozdílně, ale jak odvolací soud ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně či nikoli. Jinak řečeno, odlišností tu není toliko rozdílné právní posouzení věci, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností pro rozhodnutí významných, rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněného pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Se zřetelem k výše uvedenému nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je (ve shodě s jeho označením) i po obsahové stránce rozsudkem nikoli měnícím, ale potvrzujícím.
Dovolání proti takovému rozsudku odvolacího soudu proto mohlo být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné z povahy věci posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z výše řečeného plyne, že z hlediska úvah o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je především právně bezvýznamná argumentace dovolatelky, podle níž odvolací soud závěr o nepřípustnosti kauzálních námitek druhé žalované učinil na základě skutečností, které z provedených důkazů a přednesů dovolatelky nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo; jejím prostřednictvím totiž dovolatelka uplatňuje (pro tuto věc nezpůsobilý ) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (srov. též výslovné znění tohoto ustanovení).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z pohledu výhrad, jimiž dovolatelka zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěru o nedůvodnosti námitky nesvobodného podpisu (popř. podpisu směnky jen tzv. z ochoty).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle kterého platí, že nedostatkem svobody vůle je postiženo také jednání učiněné na základě psychického donucení (nátlaku). Aby výhrůžka způsobila neplatnost právního úkonu (ve směnečněprávních vztazích materiální vadu podpisu na směnce), musí především jít o výhrůžku bezprávnou (protiprávní), tj. musí jí být vynucováno něco, co jí být vynucováno nesmí; výhrůžka může spočívat v tom, že je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu (např. že oznámí adresátův trestný čin, neučiní-li tento příslušný právní úkon). Přitom není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí jít také o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň. Konečně musí být bezprávná výhrůžka adresována tomu, jehož právní úkon se vynucuje nebo osobám jemu blízkým (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1999, pod číslem 12, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 29 Odo 409/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2009, pod číslem 157 nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněný pod číslem 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Hrozí-li však někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn hrozit za tím účelem, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu uzavřeného pod jeho vlivem (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2007, sp. zn. 33 Odo 808/2005).
Vycházeje z výše uvedených judikaturních závěrů nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že v dovolatelkou vylíčených okolnostech, za nichž mělo v posuzovaném případě dojít k podpisu sporné směnky, bez dalšího nelze psychické donucení (nátlak), jež by mohlo ovlivnit svobodnou vůli druhé žalované při podpisu směnky, spatřovat. Akceptování požadavku žalobce na zajištění pohledávky z půjčky, která měla být na základě uzavřené smlouvy poskytnuta první žalované, spornou směnkou (vystavenou první žalovanou a avalovanou druhou žalovanou) není ničím jiným než projevem autonomie vůle subjektů práva; žalobce jeho prostřednictvím zjevně nevynucuje něco, co tímto způsobem být vynuceno nesmí (požadavek na zajištění pohledávky věřitele s tím, že jinak nebude půjčka dlužníku poskytnuta, lze mít nepochybně za legitimní) a kvalifikovat takové chování žalobce jako bezprávnou výhrůžku vskutku nelze.
Na výše uvedených závěrech přitom není (oproti mínění dovolatelky) způsobilá nic změnit ani skutečnost, že sporná směnka byla vystavena na směnečný peníz znějící na částku vyšší, než kolik činila směnkou zajištěná pohledávka. Je tomu tak již proto, že poskytnutí zajištění převyšujícího hodnotu zajištěné pohledávky zákon jak výstižně poznamenal již odvolací soud v rozhodné době nezakazoval (na rozdíl od úpravy obsažené později např. v ustanovení § 18a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů). Současně nemůže být žádných pochyb o tom, že poskytnutí takového zajištění ještě bez dalšího neznamená, že by se věřiteli také mělo (byť prostřednictvím zajišťovací směnky) dostat více, než kolik bude skutečně postačovat k pokrytí směnkou zajištěné pohledávky. Jinak řečeno, jakkoli požadavek na poskytnutí zajištění převyšujícího hodnotu zajištěné pohledávky, jehož splněním věřitel podmíní uzavření smlouvy, z níž má zajištěná pohledávka vzniknout, nemá bez dalšího za následek vyloučení svobodné vůle dlužníka (popř. osoby, která takové zajištění poskytne) a stejně tak neodporuje ani zákonu, ani dobrým mravům, nemůže věřitel ani prostřednictvím takto poskytnutého zajištění úspěšně vymáhat plnění, na které mu právo nevzniklo.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze konečně spatřovat ani v řešení otázek, jež dovolatelka formuluje ve vztahu k námitce zaplacení sporné směnky. Podle dovolatelky měl odvolací soud pochybit, nezabýval-li se při posuzování uvedené námitky především existencí či neexistencí smlouvy o půjčce ze dne 17. června 2002, tedy jinak řečeno tím, zda platba ve výši 2.500.000 Kč (poukázaná druhou žalovanou na účet žalobce dne 23. února 2006) vůbec mohla představovat plnění na závazek vzniklý z této smlouvy o půjčce (a nikoli plnění na spornou směnku). Potud ovšem dovolatelka zjevně pomíjí účinky, jež se pojí s uzavřením dohody o narovnání ze dne 11. ledna 2006, kterou si žalobce a druhá žalovaná upravili právě sporná práva a povinnosti ze smlouvy o půjčce ze dne 17. června 2002.
Podle ustáleného výkladu podávaného právní teorií i soudní praxí institut narovnání (transactio), upravený v rozhodné době v ustanoveních § 585 až 587 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), představuje dohodu účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Dosavadní závazek tak zaniká a je nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání. Narovnáním mohou být upravena mezi účastníky jakákoliv sporná práva, kterými mohou disponovat. Podmínkou platnosti dohody o narovnání přitom není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této dohody. Účelem narovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se sporné právo vyskytlo, se zruší a nahradí závazkem novým, který je obsažen v dohodě o narovnání. Dohoda o narovnání je pak samostatným zavazovacím důvodem (k tomu srov. v právní teorii např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1712 a násl., v judikatuře pak např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 2725/2008, uveřejněného pod číslem 59/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 33 Cdo 4413/2007, jakož i důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 5. června 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000, uveřejněného pod číslem 20/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Pro poměry dané věci se z těchto závěrů podává, že odvolací soud nijak nepochybil, nezabýval-li se při posuzování důvodnosti námitky zaplacení sporné směnky také tím, zda závazek, který žalobce a druhá žalovaná učinili předmětem dohody o narovnání (tj. závazek, který byl narovnáním zrušen a nahrazen závazkem nově v dohodě o narovnání sjednaným), skutečně existoval. Posouzení této otázky totiž nemohlo mít se zřetelem k výše uvedenému na výsledek řízení žádný vliv.
Jelikož prostřednictvím ostatních dovolacích námitek (týkajících se jen otázky přípustnosti a důvodnosti kauzálních námitek, jimiž se druhá žalovaná brání povinnosti plnit ze sporné směnky v rozsahu převyšujícím částku 900.000 Kč, odpovídající dle jejího mínění výši směnkou zajištěné pohledávky) dovolatelka nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu v té části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o ponechání směnečného platebního rozkazu co do částky 900.000 Kč s 6% úrokem z této částky od 12. prosince 2003 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 3.000 Kč v platnosti, Nejvyšší soud dovolání druhé žalované v této části se zřetelem k výše uvedenému jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud naopak shledává a potud má dovolání druhé žalované podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné pro řešení dovolatelkou předestřených otázek souvisejících s uplatněnými kauzálními námitkami, když v tomto směru jde zčásti o otázky dovolacím soudem beze zbytku neřešené, zčásti o otázky posouzené odvolacím soudem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
1) K přípustnosti kauzálních námitek směnečného rukojmího.
Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí vysvětlil (srov. např. rozsudky ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy směnek (právní teorie vymezuje rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro solvendo a směnkami zajišťovacími), je třeba i v případě tzv. směnek zajišťovacích dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek). Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek (čl. I § 17 zákona č. 191/ 1950 Sb., zákona směnečného a šekového), jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit.
Jinak řečeno, to, že právní důvod (kauza) směnky nemá (nemůže mít) žádný vliv na platnost směnky a existenci závazků z ní vzniklých, ještě neznamená, že dlužník nemůže použít na svou obranu proti povinnosti směnku zaplatit také námitky mající původ ve (vlastních) mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky). Uplatní-li takovou obranu žalovaný směnečný dlužník ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (způsobem vyhovujícím požadavkům na řádné odůvodnění námitek ve smyslu ustanovení § 175 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je povinností soudu se takovou námitkou věcně zabývat. K tomu srov. v judikatuře dovolacího soudu dále např. rozsudek ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 4722/2007, rozsudek ze dne 24. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2317/2011 nebo rozsudek ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 254/2012.
Co se týče směnečných rukojmích, v soudní praxi rovněž není pochyb o tom, že není-li sám účastníkem právního poměru, jenž byl podkladem pro vystavení směnky, může směnečný rukojmí (jak správně dovodil také odvolací soud) úspěšně uplatnit kauzální námitky jen tehdy, uzavřel-li s majitelem směnky tzv. směnečnou smlouvu, v níž budou dohodnuty podmínky, za nichž převzal směnečné rukojemství, včetně podmínek, za nichž může majitel směnku vůči směnečnému rukojmímu uplatnit. V takovém případě totiž nejsou (kauzální) námitky směnečného rukojmího, jimiž se povinnosti zaplatit směnku brání, (nepřípustně) svázány jen s osobou avaláta, nýbrž jde o námitky, které se zakládají na vlastním (směnečnou smlouvou založeném) vztahu směnečného rukojmího k remitentovi (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. února 1999, sp. zn. 32 Cdo 519/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 1999, pod číslem 85 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3727/2007, uveřejněný pod číslem 39/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V intencích výše uvedených judikaturních závěrů pak Nejvyšší soud nemá na rozdíl od odvolacího soudu žádné pochybnosti o tom, že druhé žalované jako směnečnému rukojmímu ve vztahu k žalobci uplatněné kauzální námitky přísluší. V situaci, kdy smlouvu o půjčce, obsahující mimo jiné i ujednání o zajištění pohledávky (na jejím základě vzniklé) směnkou (vystavenou první žalovanou a avalovanou druhou žalovanou), včetně podmínek, za nichž věřitel může směnku vůči výstavci a směnečnému rukojmímu uplatnit, podepsala (kromě žalobce jako věřitele a první žalované jako dlužnice) také druhá žalovaná, nelze rozumně uvažovat o tom, že by druhá žalovaná jako směnečný rukojmí neměla se žalobcem uzavřenu (vlastní) směnečnou smlouvu, v níž byly (co do předpokladů, za nichž může žalobce směnku vůči druhé žalované uplatnit) dohodnuty shodné podmínky jako v případě ujednání mezi žalobcem a první žalovanou.
Lze tedy uzavřít, že měla-li v poměrech dané věci druhá žalovaná na základě uzavřené směnečné smlouvy k remitentovi vlastní vztah, nepochybně jí také svědčí uplatněné kauzální námitky mající původ v právním poměru, který byl podkladem (důvodem) vystavení sporné směnky. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž v dotčeném ohledu správné není.
2) K důvodnosti uplatněných kauzálních námitek.
Odvolací soud, jakkoli neměl kauzální námitky druhé žalované [založené zejména na tvrzení, že sporná směnka zajišťovala pouze vrácení půjčky ve výši 900.000 Kč, když další půjčku (do výše směnečného peníze) žalobce první žalované již neposkytl, přičemž sporná směnka nezajišťovala ani žádné další nároky, jež případně mohly ze smlouvy o půjčce vzejít] za přípustné, dospěl současně (se zřetelem k tomu, že námitky shodného obsahu uplatnila rovněž první žalovaná) k závěru, že tyto námitky nemohou být ani důvodné. V tomto směru pak zejména zdůraznil, že dohoda o poskytnutí další půjčky (ve výši 1.100.000 Kč) nebyla v řízení prokázána, přičemž navíc obecně platí, že podepíše-li směnečný dlužník, ač tak činí dle svého mínění bezdůvodně, směnku svobodně a vážně, nemá k dispozici žádnou námitku z vlastního vztahu k majiteli směnky.
Závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti vznesených kauzálních námitek je však přinejmenším předčasný.
Jak Nejvyšší soud již výše (v rámci vypořádání se s výhradami dovolatelky k závěrům, které odvolací soud učinil ohledně námitky nesvobodného podpisu) dovodil, nemůže být pochyb o tom, že byla-li směnka (jako v posuzovaném případě) podle ujednání účastníků vystavena (avalována) jen jako prostředek zajištění jiné pohledávky za dlužníkem ze směnky (tj. směnka slouží pouze jako zdroj možného náhradního uspokojení zajištěné pohledávky pro případ, že dlužník svůj závazek včas a řádně nesplní), nemůže věřitel požadovat ani prostřednictvím směnky po dlužníkovi jakkoli ten podepsal směnku svobodně a vážně zaplacení částky v rozsahu neodpovídajícím tomu, co by měl dlužník po právu plnit na zajištěnou pohledávku. Jinak řečeno, bez zřetele k tomu, na jakou částku byla zajišťovací směnka vystavena, věřiteli se jejím prostřednictvím nemůže (nemá-li se na úkor dlužníka bezdůvodně obohatit) dostat více, než kolik bude postačovat k pokrytí směnkou zajištěné pohledávky.
V projednávané věci však odvolací soud v rozporu s výše uvedeným na zjištění, k jakým konkrétním pohledávkám měla sporná směnka plnit zajišťovací funkci (jinými slovy, zda žalobce mohl dle ujednání účastníků použít spornou směnku k uspokojení i jiné pohledávky než jen z titulu vrácení poskytnuté půjčky ve výši 900.000 Kč), zcela rezignoval.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o ponechání směnečného platebního rozkazu co do částky 1.100.000 Kč s 6% úrokem z této částky od 12. prosince 2003 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 3.660 Kč, a v souvisejících výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu opětovně posoudit důvodnost uplatněných kauzálních námitek druhé žalované, jimiž se brání povinnosti spornou směnku zaplatit. Přitom se bude zejména zabývat tím, zda sporná směnka podle ujednání účastníků zajišťovala jen závazek první žalované vrátit žalobci částku 900.000 Kč, nebo zda plnila zajišťovací funkci i ve vztahu k jiným pohledávkám žalobce. Při posuzování rozsahu směnkou zajištěných pohledávek se pak neopomene vypořádat s tím, zda sporná směnka mohla zajišťovat také příslušenství pohledávky z půjčky, tj. zejména úroky a úroky z prodlení (v situaci, kdy půjčka byla poskytnuta jako bezúročná a kdy sporná směnka i půjčka byly splatné v tentýž den, tedy v době, kdy první žalovaná nemohla být s vrácením půjčky v prodlení), eventuálně (ve vazbě na skutkovou verzi přednesenou žalobcem v průběhu řízení) zda spornou směnkou mohl být v poměrech dané věci zajištěn nárok žalobce na zaplacení smluvní pokuty (zejména se zřetelem k ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu