29 Cdo 1089/2011
Datum rozhodnutí: 29.02.2012
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




29 Cdo 1089/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně OSONA holding, a. s. , se sídlem v Plzni, Slovanská alej 32, PSČ 326 00, identifikační číslo osoby 64360881, zastoupené JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem, se sídlem v Plzni, Perlová 9, P. O. BOX 181, PSČ 304 81, proti žalovanému JUDr. S. K. , jako správci konkursní podstaty úpadce Stavebního podniku Klatovy a. s., v likvidaci, identifikační číslo osoby 45357323, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 81/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2010, č. j. 6 Cmo 10/2010-468, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 12. srpna 2009, č. j. 34 Cm 81/2007-423, kterým Krajský soud v Brně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen sporné nemovitosti ) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Odvolací soud uzavřel, že kupní smlouva ze dne 21. května 2007, kterou pozdější úpadce prodal žalobkyni sporné nemovitosti, je neúčinným právním úkonem podle § 15 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ).
Neúčinnost kupní smlouvy spatřoval odvolací soud v tom, že kupní cena sporných nemovitostí (11,322.150,- Kč), která byla určena dle znaleckého posudku a odpovídala ceně obvyklé, byla v plném rozsahu uhrazena zápočtem pohledávek žalobkyně za úpadcem (přičemž v rozsahu cca 2/3 kupní ceny se tento záměr podával přímo z kupní smlouvy). Žalobkyně tak dosáhla uspokojení svých splatných pohledávek za úpadcem, aniž by úpadce prodejem svých nemovitostí získal reálné protiplnění (finanční prostředky), které by byly využitelné k dosažení účelu konkursu (poměrného uspokojení věřitelů úpadce).
Kupní smlouva byla přitom uzavřena v době, kdy pozdější úpadce již dlouhodobě nehradil závazky vůči (ostatním) věřitelům, splatné v letech 2004 2006, a bezprostředně před tím, než úpadce podal u konkursního soudu návrh na prohlášení konkursu na svůj majetek (právní účinky vkladu vlastnického práva žalobkyně ke sporným nemovitostem nastaly dnem 21. května 2007, přičemž návrh na prohlášení konkursu podal úpadce 14. června 2007).
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolací argumentace, již dovolatelka připíná k dovolacímu důvodu uvedenému v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., je polemikou se závěrem odvolacího soudu, podle něhož kupní smlouva je neúčinným právním úkonem podle § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV.
V rovině právních argumentů je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěrech, s nimiž je napadený rozsudek v souladu.
Odvolací soud svůj závěr o neúčinnosti kupní smlouvy založil na posouzení okolností daného případu, vycházeje z toho, že nápadně nevýhodné podmínky musí existovat v době právního úkonu, nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby a vždy musí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněné osoby ve srovnání s osobami jinými, přičemž u úplatných smluv jde především (ne však pouze) o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 1099/2005, jenž je, stejně jako další rozhodnutí uvedená níže, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 29 Odo 130/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2008, pod číslem 162, či usnesení Ústavního soudu ze dne 13. července 2000, sp. zn. III. ÚS 91/2000, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo sešitu 19, ročník 2000, pod číslem 24).
Nejvyšší soud v rozsudku uveřejněném pod číslem 30/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pak - pro poměry odpůrčí žaloby podle § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) - vysvětlil, že pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil, není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada.
K tomuto závěru se - v poměrech odpůrčí žaloby podle § 16 ZKV - Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, ve kterém formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož uzavře-li dlužník, který nemá jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, poté, co jako prodávající uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji movitých věcí, s kupujícím dohodu o započtení kupní ceny proti pohledávce kupujícího, byla kupní smlouva ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. právním úkonem zkracujícím dlužníkovy věřitele, neboť v době účinnosti kupní smlouvy se dlužníku za prodaný majetek nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohli dlužníkovi věřitelé uspokojit své pohledávky.
A konečně v usnesení ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 1809/2007, Nejvyšší soud - v situaci, kdy úpadkyně kupní smlouvou pozbyla vlastnického práva k nemovitostem, aniž by se jí dostalo protiplnění využitelného k dosažení účelu konkursu - dovodil, že závěr o neúčinnosti právního úkonu podle § 15 odst. 1 písm. c) ZKV lze založit i na jeho důsledcích pro majetkové poměry úpadce (ve vazbě na rozsah uspokojení pohledávek konkursních věřitelů).
Tyto judikatorní závěry se obdobně prosadí i v projednávané věci, neboť je zjevné, že v důsledku započtení kupní ceny na pohledávky žalobkyně, zamýšleného v rozsahu cca 2/3 kupní ceny již při uzavření kupní smlouvy, se úpadci za prodané nemovitosti žádného skutečného (reálného) protiplnění (z nějž by mohli jeho konkursní věřitelé uspokojit své pohledávky) nedostalo.
Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné být nemůže.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Pro spory vyvolané konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb. srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně 29. února 2012


JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu