29 Cdo 1089/2000
Datum rozhodnutí: 30.01.2003
Dotčené předpisy: § 23 odst. 2 předpisu č. 328/1991Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 29 Cdo 1089/2000-219

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovanému JUDr. J. P., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně P., spol. s r. o., zastoupenému JUDr. J. M., advokátem, o určení pohledávky ve výši 36 900 668,19 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 42 Cm 72/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2000, č. j. 13 Cmo 135/99 -220, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. dubna 1999, č. j. 42 Cm 72/96-187, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2000, č. j. 13 Cmo 135/99 -220, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobou došlou soudu 15. března 1996 se žalobkyně (K. b. P., s. p. ú.) domáhala určení, že její pohledávka přihlášená k uspokojení v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 18 K 1/94 ve věci úpadkyně P., spol. s r. o., kterou přihlásila z důvodu nesplaceného úvěru a úroku z prodlení, je zjištěna co do právního důvodu a výše 36 900 668, 19 Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že při přezkumném jednání konaném dne 22. srpna 1995 správce konkursní podstaty (žalovaný) pohledávku, kterou přihlásila do konkursu vedeného vůči úpadkyni dne 9. srpna 1995 v celkové výši 36 900 668, 19 Kč, popřel v plném rozsahu, s tím, že jde o promlčený nárok a že přílohy přihlášky nejsou průkazné. Skutkově je existence popřené pohledávky v žalobě odůvodněna tím, že pohledávku za P. P. s. p., v celkové výši 28 273 000,- Kč převzala právní předchůdkyně žalobkyně (K. b. s. p. ú.) na základě smlouvy o převzetí pohledávky tvořené žádostí o převzetí pohledávky z úvěrů na trvale se obracející zásoby ze dne 25. února 1991 (dále též jen žádost ) a potvrzením o převzetí pohledávky z úvěrů na trvale se obracející zásoby ze dne 2. dubna 1991 (dále též jen potvrzení ). Právní předchůdce úpadkyně se v žádosti zavázal platit úrok v rozmezí jednoho až pěti procent nad platnou diskontní sazbu a věřitelka úrok konkretizovala třinácti procenty. Částku 28 273 000,- Kč se právní předchůdce úpadkyně zavázal zaplatit ve splátkách nejpozději do 30. června 1999. Právní předchůdce úpadkyně ani sama úpadkyně nezpochybňovali svůj závazek vůči věřiteli až do prosince 1994, o čemž svědčí např. dopis z 19. února 1992, odsouhlasení zůstatku na účtech u věřitele k 31. prosinci 1992 (z 15. ledna 1993) a k 31. prosinci 1993 (z 12. ledna 1994), podpis dodatku č. 1 k hospodářské smlouvě ze dne 16. září 1993 (dále též jen dodatek ), dopis ze dne 12. září 1994, kterým úpadkyně navrhla žalobkyni nový splátkový kalendář (jejž žalobkyně akceptovala dopisem z 26. října 1994), i faxová zpráva úpadkyně z 15. listopadu 1994. Dodatkem ze 16. září 1993 byla nově upravena výše úroku z prodlení a to ve výši čtrnácti procent z dlužných částek úvěru a ve výši dvaceti sedmi procent ze záporného zůstatku účtu. Tím, že věřitelka 26. října 1994 akceptovala návrh úpadkyně z 12. září 1994, došlo k dohodě o změně splátkového kalendáře úvěru a úroků. Jestliže se strany dohodly na nové splatnosti dlužných úroků k 15. listopadu 1994 a od 1. ledna 1995 o úhradách úvěru ve dvouměsíčních splátkách, nelze ani o těchto jednotlivých splátkách úvěru a úroků tvrdit, že jsou promlčeny. Dne 1. března 1993 uzavřela K. b. s. p. ú. se žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem je i tato pohledávka s příslušenstvím; postoupení bylo úpadkyni oznámeno dopisem z 2. června 1993. Ke dni prohlášení konkursu pak pohledávka sestává z částky 24 730 000,- Kč na nesplaceném úvěru, 8 138 545,80 Kč na úroku a 4 032 122,39 Kč na úroku z prodlení.

Poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. března 1998, č. j. 1 Odon 112/97-156, zrušil předchozí zamítavý rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. prosince 1996, č. j. 42 Cm 72/96-77, i jej potvrzující rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 1997, č. j. 13 Cmo 18/97-129, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. dubna 1999, č. j. 42 Cm 72/96 - 187, žalobu opět zamítl. Soud prvního stupně - cituje ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) - dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobkyně se sice v žalobě dovolávala stejného právního důvodu (pojem právní důvod soud vyložil jako skutková tvrzení žalobce, na základě kterých lze po provedeném řízení učinit právní kvalifikaci nebo přímo jako právní kvalifikaci, které se žalobce výslovně dovolává) jako v přihlášce (totiž hospodářské smlouvy uzavřené mezi K. b., s. p. ú. a P. P., s. p.), žádná taková smlouva však nebyla uzavřena. P. P. s. p. sice uzavřel úvěrovou smlouvu, ne však s K. b., s. p. ú., nýbrž s K. b. P., a to nikoliv na základě listin z 25. února 1991 a 2. dubna 1991, ale listinou z 27. prosince 1990. Pohledávky z tohoto úvěrového vztahu pak byly postoupeny žalobkyni, která je nositelkou pohledávek ze smlouvy o úvěru. Za popsané situace je vyloučeno, aby pohledávky z úvěru byly převedeny smlouvou mezi úvěrovým dlužníkem a budoucím věřitelem, jak tvrdí žalobkyně v žalobě i v přihlášce.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2000, č. j. 13 Cmo 135/99 - 220, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud - aniž dále doplňoval dokazování - poukázal na to, že v průběhu řízení bylo zjištěno, že smlouva o úvěru na trvale se obracející zásoby byla uzavřena dne 27. prosince 1990, mezi úpadkyní a K. b. (Praha). Na základě žádosti a potvrzení, v návaznosti na dohodu uzavřenou 18. března 1991 mezi K. b. (Praha) a K. b., s. p. ú. došlo k postoupení pohledávky z této smlouvy na K. b., s. p. ú. Dohodou uzavřenou dne 1. března 1993 pak K. b., s. p. ú. postoupila pohledávku žalobkyni. Žalobkyně odůvodňovala vznik nároku nepojmenovanou hospodářskou smlouvou uzavřenou mezi úpadkyní a K. b., s. p. ú. (dne 2. dubna 1991) a následným postoupením pohledávky žalobkyni (dne 1. března 1993). Dle názoru odvolacího soudu však těmito úkony nebyl založen smluvní vztah, neboť v případě úkonu úpadkyně šlo toliko o vyjádření požadavku, aby do již existujícího právního vztahu vstoupila místo K. b. K. b., s. p. ú. (respektive, aby K. b., s. p. ú. souhlasila s tím, že jí bude K. b. postoupena pohledávka vůči úpadkyni) a K. b., s. p. ú. s tímto postupem vyjádřila souhlas. Ke zjištěním učiněným na základě argumentace vznesené žalobkyní dodatečně až v průběhu incidenčního sporu nemohl odvolací soud přihlédnout, jelikož v souladu s ustanovením § 23 odst. 2 ZKV se smí konkursní věřitel, jehož pohledávka byla popřena v žalobě, kterou se domáhá určení svého práva, dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku může uplatnit jen do výše v ní uvedené. Žalobkyně v průběhu incidenčního sporu zdůvodňovala vznik své pohledávky jinými skutečnostmi, než těmi, jež jako právní důvod uvedla v přihlášce pohledávky. K návrhu žalobkyně pak odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání, k případnému posouzení otázky, zda právní důvod uplatněný v přihlášce pohledávky je či není odlišný od toho, jenž byl uplatněn v rámci incidenčního řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítajíc, že je dán dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatelka vyslovuje přesvědčení, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 23 odst. 2 ZKV, jestliže skutečnosti uvedené v přihlášce pohledávky do konkursního řízení považoval za jiné, než ty, jež uplatňovala v průběhu incidenčního řízení. Z přihlášky pohledávky v konkursním řízení je zřejmé, že žalobkyně přihlašovala pohledávku z nesplaceného úvěru na trvale se obracející zásoby spolu s úroky a dokladovala ji žádostí z 25. února 1991 a potvrzením ze 2. dubna 1991, o kterých prohlásila, že tvořily hospodářskou smlouvu. Nejvyšší soud přitom v rozsudku ze dne 27. října 1999, č. j. 58 Cm 2/96 (správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 1 Odon 153/97, uveřejněný pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen R 74/2000 ), v typově podobném případě vyslovil názor, že právním důvodem vzniku přihlašované pohledávky je nutno rozumět (s přihlédnutím k § 20 odst. 2 ZKV) skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tedy skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky a nikoliv pouhou právní kvalifikaci pohledávky. Právní kvalifikací, kterou věřitel své pohledávce přisoudil, není soud vázán, protože posuzuje každý úkon podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen. Dovolatelka má za to, že jak v přihlášce pohledávky tak v incidenčním řízení vycházela ze stejných skutkových okolností, dokládala je stejnými listinnými důkazy a v obou případech se tedy dovolávala stejného právního důvodu a pohledávku uplatňovala jen do výše uvedené v přihlášce. V jejím postupu tedy nemohlo dojít k žádnému rozporu s ustanovením § 23 odst. 2 ZKV. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření poukázal na to, že s obsahem právní věty citované z rozsudku Nejvyššího soudu je třeba souhlasit, jeho hranice je však dána kogentním charakterem ustanovení § 23 odst. 2 ZKV. V souladu s výkladem uplatňovaným dovolatelkou se věřitel popřené pohledávky v žalobě může dovolat pouze skutkových tvrzení obsažených v přihlášce, na základě kterých lze činit po provedeném dokazování určitou právní kvalifikaci, byť zcela rozdílnou od právního názoru věřitele přímo v žalobě uvedeného. Jakýkoliv jiný výklad ustanovení § 20 odst. 2 a § 23 odst. 2 ZKV by porušoval meze dané zákonem a zásadu koncentrace řízení. Ve vlastní přihlášce pohledávky ze dne 9. srpna 1995 se žalobkyně dovolává v bodě I. existující hospodářské smlouvy uzavřené s právním předchůdcem úpadkyně, tvořené žádostí ze dne 25. února 1991 a potvrzením ze dne 2. dubna 1991. V bodě II. přihlášky je pak obsažen pouze odkaz na smlouvu o postoupení pohledávek, uzavřenou dne 1. března 1993 mezi K. b., s. p. ú. jako postupitelem a dovolatelkou jako postupníkem, přičemž je dále odkazováno na část seznamu postoupených pohledávek, který se tohoto případu týká. K přihlášce jsou připojeny pouze fotokopie, jež specifikují výši pohledávky, fotokopie dohody z 1. března 1993 a fotokopie přípisů právního předchůdce úpadkyně, jež nemají náležitosti uznání závazku podle § 132 hospodářského zákoníku (dále též jen hosp. zák. ). Žalobkyně obdobným způsobem označila právní důvod pohledávky i v bodech III. a V. žaloby a rovněž byly předloženy v podstatě stejné důkazy jako v přihlášce pohledávky. Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 112/97, dospěl k jednoznačnému závěru, že pohledávka žalobkyně sice existuje, nikoliv však na základě innominátní smlouvy podle § 352 hosp. zák., nýbrž na základě dohody o postoupení pohledávky ze dne 18. března 1991 uzavřené mezi K. b. a. s. Praha jako postupitelem a K. b., s. p. ú. jako postupníkem podle § 128 hosp. zák. Tuto dohodu však žalobce předložil až v průběhu incidenčního sporu, přičemž přihláška ani žaloba na tento listinný důkaz neodkazují a necitují jej. Soudy obou stupňů tedy podle žalovaného postupovaly v souladu s ustanovením § 23 odst. 2 ZKV.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Zákonem č. 239/2001 Sb. o Č. k. a. a o změně některých zákonů, byla s účinností ke dni 1. září 2001 zřízena Č. k. a. se sídlem v Praze, Podle ustanovení § 19 odst. 1 tohoto zákona je tato právnická osoba právním nástupcem původní věřitelky K. b. Praha, státního peněžního ústavu, která byla ke stejnému dni zrušena. Nejvyšší soud proto jako s účastnící řízení namísto původní věřitelky dále jednal s Č. k. a.

V průběhu dovolacího řízení konkursní soud zprostil (5. března 1991) dosavadního žalovaného Ing. J. L. výkonu funkce správce konkursní podstaty úpadkyně a novým správcem na místo něj jmenoval JUDr. J. P. Nejvyšší soud proto jako s účastníkem řízení namísto původního žalovaného dále jednal s JUDr. J. P.

Dovolání je ve smyslu § 239 odst. 1 o. s. ř. přípustné, a je i důvodné.

Vady řízení, k nimiž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají; Nejvyšší soud se tedy - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevymezil právně významné otázky výrokem rozhodnutí, je dovolání přípustné pro všechny právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž řešení bylo dovoláním zpochybněno (srov. nález Ústavního soudu z 20. 2. 1997, sp. zn. III ÚS 253/96, otištěný v příloze sešitu č. 7, ročníku 1997, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

S přihlédnutím k době, kdy dovolatelka přihlásila svou pohledávku do konkursu, k době konání přezkumného jednání i k době zahájení tohoto sporu, je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb. a č. 84/1995 Sb.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určeno-u, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dle § 13 odst. 2 ZKV v usnesení o prohlášení konkursu musí být ustaven správce a věřitelé musí být vyzváni, aby přihlásili ve lhůtě třiceti dnů ode dne prohlášení konkursu všechny své nároky s uvedením jejich výše, právního důvodu vzniku a jejich zajištění.

Podle ustanovení § 20 ZKV pak konkursní věřitelé přihlásí své pohledávky, a to ve lhůtě stanovené v usnesení o prohlášení konkursu, i když se o nich vede soudní řízení nebo se provádí výkon rozhodnutí. Současně uvedou, zda uplatňují oddělené uspokojení (§ 28), jakož i jiné důvody pro přednostní pořadí při rozvrhu (odstavec 1). Přihlášky se podávají u soudu dvojmo. Pokud se pohledávka opírá o písemný právní úkon, je třeba připojit i listinu o tomto úkonu (odstavec 2). Správce přezkoumá přihlášky především podle úpadcových obchodních knih a jiných dokladů a vyzve úpadce, aby se k sestavenému seznamu přihlášek vyjádřil. Tento seznam předloží soudu (odstavec 4). Přihláška pohledávky má pro běh lhůty pro promlčení a zánik práv stejné účinky jako uplatnění práva u soudu (odstavec 6).

Přihláška věřitelovy pohledávky do konkursu je podáním (srov. i § 20 odst. 2 ZKV), které má charakter žaloby (srov. účinky jejího podání zakotvené v § 20 odst. 6 ZKV, jakož i skutečnost, že věřitel, který pohledávku do konkursu nepřihlásil, ač tak učinit měl, nemůže být při rozvrhu uspokojen). Vedle náležitostí předepsaných v rozhodné době ustanovením § 13 odst. 2 a § 20 ZKV proto přihláška musela mít i obecné náležitosti podání požadované ustanovením § 42 odst. 4 o. s. ř. a - v rozsahu, ve kterém nestanovil jinak zákon o konkursu a vyrovnání (srov. § 3 odst. 2 ZKV) - náležitosti žaloby předjímané ustanovením § 79 odst. 1 o. s. ř.

Podle ustanovení § 21 ZKV k přezkoumání přihlášených pohledávek soud nařídí přezkumné jednání (odstavec 1). Úpadce i konkursní věřitelé mohou popírat pravost, výši i pořadí všech přihlášených pohledávek (odstavec 2)

Podle § 23 odst. 1 ZKV pohledávka se pokládá za zjištěnou, byla-li uznána správcem a nebyla-li popřena žádným z konkursních věřitelů. Popření pohledávky úpadcem se poznamená v seznamu přihlášek, ale nemá pro zjištění pohledávky význam.

Dle § 24 odst. 1 ZKV správce je oprávněn popřít nárok přihlášený konkursním věřitelem, výši nároku nebo jeho právní důvod. O tom soud vyrozumí konkursního věřitele, o jehož nárok jde, a současně ho vyzve, aby nárok, jeho výši nebo právní důvod uplatnil do 30 dnů u soudu, který prohlásil konkurs, nebo u jiného příslušného orgánu s tím, že jinak se na popřený nárok, jeho uplatněnou výši nebo uplatněný právní důvod nevezme zřetel.

Podle § 23 odst. 2, věty první ZKV, konkursní věřitelé pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení svého práva; žalobu musí podat proti popírajícím konkursním věřitelům i správci, smějí se v ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše v nich uvedené.

K popření pohledávky stanoví soud přiměřenou lhůtu s poučením, že při zmeškání lhůty podle § 24 odst. 1 ZKV nelze k takovým pohledávkám přihlížet (§ 23 odst. 4 ZKV).

Zákon o konkursu a vyrovnání počítá s tím, že přihlášky zařazené na seznam budou podkladem pro přezkumné jednání a že takto přihlášené a sepsané pohledávky mohou být - jak se podává z § 21 odst. 2, § 23 a § 24 ZKV - účinně popřeny co do pravosti, výše a pořadí konkursními věřiteli i správcem konkursní podstaty (závěr, že přes rozdílnou dikci § 24 ZKV správce konkursní podstaty rovněž popírá jen pravost, výši nebo pořadí pohledávky, plyne již z úvah formulovaných pod bodem XXXI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 378). Tato úprava samozřejmě předjímá, že předmětem přezkumu budou jen přihlášky, jež mají všechny obsahové náležitosti nezbytné k tomu, aby mohl být učiněn příslušný popěrný úkon; přihlášky, jež tomuto požadavku neodpovídají, bez dalšího přezkoumat nelze (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2001, pod číslem 93). K obsahovým náležitostem přihlášky, bez kterých nebylo možno přikročit k přezkoumání přihlášené pohledávky, pak patřilo uvedení právního důvodu vzniku přihlášeného nároku (srov. § 13 odst. 2 ZKV), to jest - v intencích závěrů formulovaných a odůvodněných ve výše zmíněném R 74/2000 - uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá, tedy uvedení skutkových okolností, z nichž lze na existenci této pohledávky usuzovat (nejde o pouhou právní kvalifikaci přihlašované pohledávky).

Závěr, že přihláška věřitelovy pohledávky do konkursu je podáním, které má charakter žaloby (srov. výše), předznačuje také míru skutkových okolností nezbytných k tomu, aby přihlášku bylo možné pokládat za procesní úkon, který nemá vady, a aby bylo možné posoudit, zda údaje, jež obsahuje žaloba o požadované určení, lze charakterizovat jako ty, které odpovídají právnímu důvodu uvedenému v přihlášce nebo při přezkumném jednání (§ 23 odst. 2, věta první, ZKV). Ve shodě s tím, jak je interpretován v ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. formulovaný požadavek, aby žaloba obsahovala vylíčení rozhodujících skutečností (v právní teorii srov. např. Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck 1997, str. 168 a v judikatuře usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 290), pak skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci přihlašované pohledávky, musely být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do konkursu, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce.

Žaloba, která je projednatelná, včetně toho, že obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), však ještě nemusí být žalobou, na jejímž základě lze v ní uplatněnému požadavku vyhovět; tomu může bránit (a to i pro účely vydání platebního rozkazu nebo rozsudku pro zmeškání) okolnost, že ani v pozdější fázi řízení nebyly uplatněny všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (srov. § 101 odst. 1 o. s. ř.).

Obdobný vztah platí pro přihlášku nevykonatelné pohledávky do konkursu a obsah žaloby vyvolané popřením pravosti, výše nebo pořadí této pohledávky, limitovaný ustanovením § 23 odst. 2, věty první, ZKV. Jinak řečeno, obsahuje-li přihláška pohledávky do konkursu údaje, jež nezaměnitelným způsobem identifikují skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel přihlašuje svůj nárok (v peněžité formě) do konkursu, ale postrádá-li vylíčení všech skutečností významných při přezkumu pohledávky v konkursu pro posouzení, zda jde o pohledávku pravou, uplatněnou ve správné výši a ve správném pořadí, je to důvodem k popření pohledávky (co do pravosti, výše nebo pořadí), nikoli důvodem k odstraňování vad přihlášky.

Jestliže konkursní věřitel (přihlašovatel pohledávky) ve včas podané žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky (nebo v pozdějších fázích řízení o této žalobě) popřené správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů, uvede vedle rozhodujících skutečností, jež obsahovala již přihláška, i další potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva pro jeho úspěch v incidenčním sporu (pro doložení toho, že jde o pohledávku pravou, že jde o pohledávku uplatněnou ve správné výši nebo o pohledávku uplatněnou ve správném pořadí), pak tím nevybočuje z mezí, kladených jeho žalobním tvrzením ustanovením § 23 odst. 2, věty první, ZKV. Jinak řečeno, takový postup není v rozporu s požadavkem, že v žalobě o požadovaném určení nevykonatelné pohledávky se žalobce smí dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku může uplatnit jen do výše v nich uvedené. To platí bez zřetele k tomu, zda k popření pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky vedla právě okolnost, že přihlašovatel pohledávky sice vylíčil (v přihlášce nebo při přezkumném jednání) rozhodujících skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, nikoli však všechny skutečnosti významné pro zjištění pohledávky (pro to, aby byla uznána za pohledávku pravou, uplatněnou ve správné výši a ve správném pořadí).

Ve shodě s výše formulovanými závěry se tudíž úkol Nejvyššího soudu soustřeďuje k prověření správnosti úsudku odvolacího soudu, že žalobkyně v rozporu s ustanovením § 23 odst. 2, věty první, ZKV uplatnila o vzniku své pohledávky jiné rozhodující skutečnosti než ty, které jako právní důvod obsahovala přihláška.

Skutkový stav věci nebyl dovoláním zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Odvolací soud založil své závěry především na zjištěních učiněných z přihlášky pohledávky do konkursu ze dne 9. srpna 1995. K. b. Praha, s. p. ú. zde jako konkursní věřitelka odůvodnila svou pohledávku tak, že K. b., s. p. ú. uzavřela s právním předchůdcem úpadkyně hospodářskou smlouvu tvořenou Žádostí o převzetí pohledávky z úvěrů na TOZ ze dne 25. února 1991 a Potvrzením o převzetí pohledávky z úvěrů na TOZ ze dne 2. dubna 1991 v rozsahu 28 273 000,- Kč a úpadkyně se v Žádosti zavázal platit úrok v rozmezí jednoho až pěti procent nad platnou diskontní sazbu (článek I. přihlášky). Dále tamtéž uvedla, že dne 1. března 1993 byla mezi K. b., s. p. ú. a konkursním věřitelem (rozuměj K. b. Praha, s. p. ú.) uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, jejímž předmětem je i tato pohledávka za úpadkyní, včetně příslušenství. Postoupení pohledávky bylo úpadkyni oznámeno dopisem K. b., s. p. ú., ze dne 2. června 1993, č. j. 9037/93 (článek II. přihlášky). K doložení tvrzení obsažených v článku I. přihlášky nabízela konkursní věřitelka v přihlášce žádost o převzetí pohledávky z úvěrů na trvale se obracející zásoby ze dne 25. února 1991 a potvrzení o převzetí pohledávky z úvěrů na trvale se obracející zásoby ze dne 2. dubna 1991, k doložení tvrzení obsažených v článku II. přihlášky pak smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 1. března 1993 a výpis ze seznamu postoupených pohledávek. Podle článku III. přihlášky ke dni prohlášení konkursu činí pohledávka konkursního věřitele za úpadkyní na neplaceném úvěru 24 730 000,- Kč, na nesplaceném úroku 8 138 545, 80 Kč a na úroku z prodlení 4 032 122,39 Kč. Tyto částky pak v souladu s odkazem obsaženým v tomto článku přihlášky konkretizuje příloha č. 1 přihlášky tak, že úvěr byl převzat 25. února 1991 ve výši 28 273 000,- Kč, přičemž v době od 20. ledna 1992 do 19. října 1992 bylo splaceno celkem 3 543 000,- Kč. Smluvní třináctiprocentní úrok byl za dobu od 25. února 1991 do 13. července 1995 vyčíslen částkou 14 609 331,38 Kč s tím, že od 14. dubna 1991 do 18. prosince 1992 bylo splaceno celkem 6 470 785, 58 Kč. Čtrnáctiprocentní úrok z prodlení z úvěru nesplaceného ve lhůtě (dle dodatku č. 1 k hospodářské smlouvě) byl za dobu od 20. ledna 1993 do 13. července 1995 vyčíslen částkou 1 727 387,14 Kč s tím, že úpadkyně neuhradila ničeho. Dvacetisedmiprocentní úrok z prodlení z úroků nesplacených ve lhůtě (dle dodatku č. 1 k hospodářské smlouvě) byl za dobu od 17. června 1993 do 13. července 1995 vyčíslen částkou 2 304 735,32 Kč s tím, že úpadkyně neuhradila ničeho a že v době od 1. dubna 1995 do 30. dubna 1995 nebyl účtován úrok z prodlení.

Věřiteli, který se domáhá (žalobou či - v konkursním řízení - přihláškou) peněžitého plnění po dlužníku jako právní nástupce původního věřitele z titulu singulární sukcese (jako postupník ze smlouvy o postoupení pohledávky, kterou pohledávku od původního věřitele - postupitele - nabyl), nestačí tvrdit pouze skutečnosti rozhodné pro prokázání existence platné postupní smlouvy. Závěr, že je zde platná smlouva o postoupení pohledávky (že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva na jiného), totiž ještě nevypovídá ničeho o tom, zda, tvrzená pohledávka, která měla být označenou smlouvou převedena, tu vskutku je, ani o tom, na jakém skutkovém a právním základě tato pohledávka původně vznikla.

Nicméně, Nejvyšší soud již v rozsudku ze 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96, formuloval závěr, podle kterého vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže. Jestliže tedy K. b. Praha, s. p. ú. v přihlášce pohledávky do konkursu tvrdí, že její nárok plyne ze žádosti a z potvrzení, jestliže tyto listiny, na něž výslovně v přihlášce odkazuje, k přihlášce připojila a jestliže z obsahu těchto listin (jak byl zjišťován soudy nižších stupňů) plyne, že uplatněný nárok má původ v ujednání (smlouvě) o úvěru na trvale se obracející zásoby uzavřeném mezi K. b. (Praha) a právním předchůdcem úpadkyně (P. P. s. p.), pak neexistuje zákonná překážka, jež by bránila uplatnění těchto tvrzení (v režimu § 101 o. s. ř.) přihlašovatelkou pohledávky (žalobkyní) v řízení o určení pravosti pohledávky. Ve smyslu výše rozvedených závěrů totiž nejde o skutková tvrzení, jež by neměla původ podle § 23 odst. 2, věty první, ZKV v právním důvodu (ve skutečnostech) uvedeném v přihlášce. Jinak řečeno, podle obsahu přihlášky a připojených listin (na něž se v přihlášce okazuje) nebránilo ustanovení § 23 odst. 2, věty první, ZKV žalobkyni (přihlašovatelce pohledávky) v incidenčním sporu o určení pravosti pohledávky v tvrzení, že uplatněný nárok se odvíjí ze smlouvy o úvěru na trvale se obracející zásoby uzavřené mezi její právní předchůdkyní K. b. Praha na straně jedné a právním předchůdcem úpadkyně P. P. s. p. na straně druhé.

Dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu (a ze stejného důvodu i rozsudek soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu, je pro soud prvního stupně i pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. ledna 2003

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu