29 Cdo 1083/2011
Datum rozhodnutí: 28.02.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




29 Cdo 1083/2011

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Mgr. I. L. , zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, advokátem, se sídlem v Praze 6 Hradčanech, K Brusce 124/6, PSČ 160 00, proti žalované Vítkov Invest s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 6/1288, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 26429586, zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, PSČ 110 00, za účasti Ing. A. L. , jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, o určení spoluvlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 166/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2010, č. j. 19 Co 304/2010-147, ve znění usnesení ze dne 14. prosince 2010, č. j. 19 Co 304/2010-158, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. února 2010, č. j. 8 C 166/2009-94, se zastavuje .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Rozsudkem ze dne 10. února 2010, č. j. 8 C 166/2009-94, zamítl Obvodní soud pro Prahu 3 žalobu o určení, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí jednotky, situované v prvním nadzemním podlaží budovy, postavené na pozemku číslo 1922/2, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, katastrální pracoviště Praha, na LV číslo 9527, pro obec P., katastrální území Ž., a spoluvlastníkem společných částí budovy na pozemku parc. č. 1922/2 s podílem ve výši 6239/217314 na společných částech domu a pozemcích parc. číslo 1922/2 a 1922/1 (výrok I). Současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně poté, kdy žalobkyně po podání odvolání změnila žalobu rozsudek soudu prvního stupně v tom znění, že se zamítá žaloba o určení, že žalobkyně je spoluvlastnicí v rozsahu ideálních 2269/31195 jednotky č. 188/102, v budově, na pozemku parc.č. 1922/2, nebytového prostoru způsobem využití jiný nebytový prostor, s podílem 2269/1086570 na společných částech domu, na pozemku parc. č.1922/2 a pozemcích parc. č.1992/2 a parc. č. 1992/1, vše v k.ú. Ž., obec P., jakož i ve výroku o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu (a to i proti výroku o nákladech řízení) a současně výslovně i proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen o. s. ř. ), namítajíc naplnění dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a navrhujíc, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012), se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí okresního soudu vydaného v řízení v prvním stupni je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve zbývajícím rozsahu pak Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledal.
Je tomu tak proto, že dovolatelka při formulování právní otázky, v jejímž řešení spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, vychází z odlišných skutkových závěrů, než na jakých své rozhodnutí založil odvolací soud.
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že dotčená jednotka byla k 1. únoru 2005 nebytovým prostorem nacházejícím se v domě, vymezeným podlahou (byť bez vrchní vrstvy) i stropem (bez podhledů), tedy rozestavěným nebytovým prostorem ve smyslu § 2 písm. j/ zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a jako taková byla i označena v prohlášení vlastníka (žalovaného) ze dne 20. ledna 2004 a zapsána v katastru nemovitostí.
Dovolatelka naopak vychází z toho, že dotčená jednotka neexistovala ani v rozestavěném stavu , a na takto vymezeném skutkovém základě buduje vlastní právní posouzení věci.
Tím ovšem ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., k dispozici nemá a k jehož přezkoumání přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nelze.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. února 2013

JUDr. Petr Š u k
předseda senátu