29 Cdo 1059/2014
Datum rozhodnutí: 28.01.2016
Dotčené předpisy: čl. 28 ZKV



29 Cdo 1059/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Mgr. Z. K. , zastoupeného Mgr. Vladanem Valou, advokátem, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, proti žalovanému JUDr. Vítězslavu Krabičkovi , advokátu, se sídlem v Hodoníně, Národní třída 262/4, PSČ 695 01, jako správci konkursní podstaty úpadce KOVO interier spol. s r. o. v likvidaci, identifikační číslo osoby 46980521, o určení práva na vydání výtěžku zpeněžení, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 111/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. září 2013, č. j. 9 Cmo 6/2013-101, takto:
I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 21. ledna 2013 č. j. 49 Cm 111/2011-66, Krajský soud v Brně (dále jen konkursní soud ) určil, že žalobce (Mgr. Z. K.) má z titulu zástavního práva zřízeného na základě zástavní smlouvy ze dne 14. září 2001 uzavřené mezi žalobcem a E. a K. H.nárok na vydání výtěžku ze zpeněžení nemovitostí budovy bez čp/če nacházející se na pozemku p. č. st. 30, pozemku p. č. st. 30 a pozemku p. č. 32/3, vše v katastrálním území a obci B., okres B. (dále jen sporné nemovitosti ), které byly zpeněženy v konkursním řízení úpadce KOVO interier spol. s r.o. v likvidaci (dále jen úpadce ) [bod I. výroku] a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek konkursního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy vyšly především z toho, že:
1/ Krajský soud v Brně uložil směnečným platebním rozkazem ze dne 23. srpna 2001, č. j. 5/Sm/202/99-58, K. H. (dále jen K. H. ) a úpadci, aby žalobci zaplatili společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 1 610 000 Kč s 6% úrokem z uvedené částky za dobu od 26. března 1996 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 5 366,60 Kč a náklady řízení ve výši 102 447 Kč (dále též jen pohledávka ). Směnečný platební rozkaz nabyl právní moci a je vykonatelný od 17. září 2001.
2/ Dne 12. září 2001 žalobce jako věřitel a úpadce a K. H. jako dlužníci uzavřeli rámcovou smlouvu o způsobu vyrovnání dluhu (dále jen rámcová smlouva ), v níž mimo jiné oba dlužníci uznali pohledávku a k jejímu zajištění nabídli uzavřít dne 14. září 2001 zástavní smlouvu, dle které dlužníci zastaví ve prospěch žalobce veškeré nemovitosti v jejich vlastnictví.
3/ Dne 14. září 2001 žalobce jako zástavní věřitel a K. H. a E. H. (dále jen E. H. ) jako zástavci (podíloví spoluvlastníci) uzavřeli zástavní smlouvu k zajištění pohledávky vůči K. H. (nikoliv vůči úpadci), kterou zástavci zřídili zástavní právo ke sporným nemovitostem (dále jen zástavní smlouva ). Vklad zástavního práva byl v katastru nemovitostí zapsán k 15. říjnu 2001.
4/ Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. května 2006, č. j. 37 K 41/2004-185, prohlásil konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustavil žalovaného.
5/ Přihláškou pohledávky doručenou konkursnímu soudu dne 12. června 2006 uplatnil žalobce pohledávku (v celkové výši 2 697 281,20 Kč) vůči úpadci, a to včetně nároku na oddělené uspokojení ze zpeněžení nemovitostí ve vlastnictví úpadce (pozemků parc. č. 356, parc. č. 112/40, vše zapsané na listu vlastnictví č. 1395, v obci a katastrálním území B., okres B. a dále pozemku parc. č. 370/3, zapsaného na listu vlastnictví č. 230, nacházejícího se v obci a katastrálním území K., okres B.). Tato pohledávka včetně nároku na oddělené uspokojení byla u přezkumného jednání konaného dne 15. září 2006 zjištěna.
6/ Z výpisu z katastru nemovitostí listu vlastnictví č. 667 vystaveného dne 29. června 2006 Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Hustopeče, mimo jiné dále vyplývá, že na sporných nemovitostech vázne zástavní právo ve výši 150 000 Kč ve prospěch České spořitelny a. s. (dále jen banka ) z titulu smlouvy o půjčce a omezení převodu nemovitostí ze dne 27. června 1986, dále zástavní právo ve výši 5 000 000 Kč ve prospěch společnosti GM, spol. s r. o (dále jen společnost G ) ze zástavní smlouvy ze dne 2. prosince 1992 (zajišťující pohledávku za úpadcem) a dále zástavní právo ve výši 1 717 813,60 Kč s příslušenstvím ve prospěch žalobce z výše uvedené zástavní smlouvy.
7/ Přihláškou pohledávky doručenou soudu dne 6. června 2006 uplatnila společnost G pohledávku vůči úpadci ve výši 5 124 040 Kč, a to bez nároku na oddělené uspokojení. Pohledávka byla u přezkumného jednání zjištěna.
8/ Žalovaný sepsal sporné nemovitosti do konkursní podstaty dne 17. července 2006; následně tento soupis doplnil dne 16. srpna 2006 poznámkou o vlastnictví E. H. a K. H., s tím, že nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty poté, co tyto třetí osoby nereagovaly na výzvu správce konkursní podstaty podle § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ). O zahrnutí nemovitostí do soupisu majetkové podstaty žalovaný žalobce neinformoval.
9/ Sporné nemovitosti byly zpeněženy (opakovanou) dražbou konanou dne 12. ledna 2007. O zpeněžení nemovitostí byl žalobce vyrozuměn dopisem (spolu se zaslaným protokolem) dražební společnosti REAL s. r. o. ze dne 12. ledna 2007. Výtěžek zpeněžení nemovitostí činí 950 000 Kč a žalovaný jej vede na odděleném účtu.
10/ Žalobce se dopisem ze dne 28. listopadu 2007 dotázal žalovaného na výši výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí.
11/ Dne 19. listopadu 2010 podal žalobce odvolání proti usnesení konkursního soudu ze dne 3. listopadu 2010, č. j. 37 K 41/2004-627, kterým bylo rozhodnuto o rozvrhu výtěžku zpeněžení, neboť požadoval vydání výtěžku zpeněžení nemovitostí, přičemž nejpozději v rámci svého odvolání uplatnil v konkursním řízení úpadce svůj nárok na vydání výtěžku ze zpeněžení nemovitostí. V odvolacím řízení bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena konkursnímu soudu k dalšímu řízení.
12/ Přihláškou pohledávky doručenou konkursnímu soudu dne 19. listopadu 2010 přihlásil žalobce celkovou pohledávku ve výši 2 697 281,20 Kč s právem na oddělené uspokojení ze sporných nemovitostí. Žalovaný tuto pohledávku žalobce popřel na zvláštním přezkumném jednání konaném u konkursního soudu dne 12. srpna 2011 z důvodu opožděnosti. Přípisem ze dne 26. srpna 2011 (doručeným 6. září 2011), žalovaný vyzval žalobce k podání předmětné žaloby. Žaloba byla podána dne 30. září 2011.
Na tomto základě odvolací soud dovodil, že zástavní smlouva byla uzavřena platně, když splňuje všechny podstatné náležitosti. Ze zástavní smlouvy vyplývá, že nemovitosti zajišťují pohledávku žalobce toliko vůči K. H. přiznanou směnečným platebním rozkazem, nikoliv vůči úpadci. Odvolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 851/2003, uveřejněný pod číslem 14/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 14/2007 ) dospěl k závěru, že není vyloučeno, aby zástavce smluvně zřídil zástavní právo, kterým je zajištěna pohledávka věřitele jen ve vztahu k některému z vícera osobních dlužníků. Ujednání není ani v rozporu s rámcovou smlouvou ze dne 12. září 2001, když solidární dlužníci poskytli jako zástavu nemovitosti v jejich vlastnictví ve vztahu k jejich závazku. K námitce žalovaného odvolací soud dále uvedl, že neplatnost zástavní smlouvy nezpůsobuje ani skutečnost, že E. H. (coby zástavní dlužnice) neměla vůči žalobci žádný závazek, neboť lze platně zřídit zástavní právo i pro pohledávku věřitele, kterou má věřitel vůči osobě odlišné od zástavce.
Odvolací soud uzavřel, že na žalobce je třeba, a to pouze ve vztahu k jeho zajištěné pohledávce vůči K. H., pohlížet jako na nekonkursního věřitele, na jehož postavení se z pohledu této pohledávky přiměřeně aplikuje § 28 ZKV o oddělených věřitelích s tím rozdílem, že tento zástavní věřitel nepodléhá omezení kladenému míře uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy odděleným věřitelům ve smyslu § 28 odst. 4 ZKV. Potud odvolací soud odkázal na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 938/2006, uveřejněném pod číslem 78/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 78/2009 ). Žalobce tedy nemusel svůj nárok na vydání výtěžku zpeněžení nemovitostí uplatnit ve lhůtě dle § 20 a násl. ZKV. Není-li proto v tomto konkursním řízení jiných věřitelů, majících uplatněno k tomuto zpeněženému majetku lepší právo, než je právo žalobce, a jelikož žalobcova pohledávka je vyšší než činí výtěžek zpeněžení těchto nemovitostí, pak má žalobce právo, aby mu tento čistý výtěžek (po odpočtu nákladů s držbou apod.) byl z titulu jeho zástavního práva vydán.
Závěrem odvolací soud uvedl, že se nemohl zabývat žalovaným vznesenou námitkou promlčení vůči nároku žalobce, neboť šlo o námitku uplatněnou opožděně, v rozporu s koncentrací řízení (§ 118b, § 119a o. s. ř.). Sporné nemovitosti byly do soupisu konkursní podstaty sepsány 17. července 2006, přičemž v průběhu řízení před soudem prvního stupně z nekonkrétních (a nedoložených) vyjádření obou účastníků nelze vyloučit, že žalobce své právo na vydání výtěžku uplatnil již v roce 2007. Z obsahu spisu a skutkových zjištění soudu prvního stupně tedy nelze bez dalšího posoudit, zda právo žalobce bylo promlčeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, maje za to, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tj. uplatňuje dovolací důvod dle § 241 a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí (včetně rozhodnutí soudu prvního stupně) zrušil.
Dovolatel konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že nárok žalobce posoudil jako nárok nekonkursního věřitele, byť žalobce byl v konkursním řízení úpadce řádně přihlášen, přičemž měl ve lhůtě k přihlašování pohledávek také uplatnit právo na oddělené uspokojení ze sporných nemovitostí. R 78/2009, z něhož vyšly oba soudy, podle dovolatele v dané věci nelze aplikovat, neboť žalobce není tzv. nekonkursním věřitelem.
Podle dovolatele navíc žalobce nemá zástavní právo ke sporným nemovitostem jako první v pořadí, když zástavní právo konkursního věřitele společnosti G (v konkursu však neuplatněné) vzniklo dříve.
Dále namítá, že žalobci chybí naléhavý právní zájem na určení jeho práva na oddělené uspokojení v souladu s § 80 písm. c/ o. s. ř.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout. Napadené rozhodnutí má za správné, když zdůrazňuje, že u pohledávky za úpadcem přihlášené do konkursu byl v postavení konkursního věřitele a zároveň u pohledávky za K. H. (zajištěné spornými nemovitostmi) vystupuje z pozice nekonkursního věřitele .
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že zástavní právo lze platně zřídit k zajištění pohledávky vůči jen některému z více dlužníků. Jediným, co závazky jednotlivých solidárně zavázaných dlužníků spojuje, je identita plnění, resp. předmětu plnění. V případě pasivní solidarity proto existuje tolik právních vztahů, kolik je dlužníků. Z uvedeného proto plyne, že není důvodu, aby sjednané zástavní právo, které zajišťuje pohledávku věřitele za jedním ze solidárních spoludlužníků, mělo bez dalšího dopad do relativně samostatných právních vztahů mezi věřitelem a ostatními spoludlužníky. K tomu srov. např. R 14/2007 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 1162/2006, uveřejněný pod číslem 21/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Napadené rozhodnutí tyto judikatorní závěry plně respektuje. Dovolatel naopak přehlíží, že podle obsahu zástavní smlouvy smluvní strany zřídily zástavní právo ke sporným nemovitostem pouze k zajištění pohledávky žalobce za K. H. Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že žalobce v konkursním řízení paralelně přihlásil pohledávku za úpadcem s právem na oddělené uspokojení ze zpeněžení (jiných) nemovitostí ve vlastnictví úpadce, když v intencích uvedeného rovněž platí, že uhrazením pohledávky žalobce, jakožto konkursního věřitele, zaniká nárok na uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení nemovitostí v rozsahu uhrazeném a vice versa.
V usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 3167/2008, Nejvyšší soud shrnul závěry plynoucí z R 78/2009 a dále z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4857/2008, tak, že pohledávka nekonkursního věřitele , zajištěná zástavním právem váznoucím na nemovitostech, které byly sepsány postupem podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, jenž není jeho osobním ani zástavním dlužníkem, se považuje za přihlášenou do konkursu (v němž také musí být postupem dle § 21 a násl. zákona o konkursu a vyrovnání přezkoumána) a na jeho postavení se analogicky aplikuje ustanovení § 28 téhož zákona. Tamtéž dodal, že neuplatní-li takový věřitel svoji pohledávku v konkursním řízení a nepodá-li ani žalobu o vyloučení zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty (případně výtěžku zpeněžení), nemůže po zrušení konkursu své právo prosadit formou tzv. žaloby z lepšího práva proti těm věřitelům, jejichž pohledávky byly v konkursu řádně přihlášeny, zjištěny a z výtěžku zpeněžení zastavených nemovitostí (poměrně) uspokojeny.
Z uvedeného vyplývá, že nestanoví-li zákon o konkursu a vyrovnání lhůtu k uplatnění pohledávky nekonkursního věřitele (na jehož pohledávku se hledí jako na přihlášenou), nelze považovat procesní úkon, jímž tento věřitel uplatní svůj nárok na uspokojení z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, za opožděný (nárok nezaniká a nelze vůči němu ani úspěšně vznášet námitku promlčení), byl-li učiněn v době, kdy dosud nebyl výtěžek zpeněžení sporných nemovitostí rozvržen mezi konkursní věřitele, ani v rámci konkursního řízení jinak spotřebován. Popřel-li takto uplatněný nárok správce konkursní podstaty, nezbylo žalobci než domáhat se žalobou v mezích výše uvedených judikatorních závěrů určení svého práva, tedy práva na jeho oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení.
Zbývá dodat, že povahou žaloby o pravost, výši nebo pořadí popřené pohledávky, případně žaloby o právo na její oddělené uspokojení se Nejvyšší soud zabýval již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 169-170 (345-346) a str. 200-201 (376-377), kde uzavřel, že žaloba je svojí povahou určovací žalobou, přičemž naléhavý právní zájem na požadovaném určení vyplývá ze zákona, tudíž se neprokazuje. Spor o právo na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění je svou podstatou sporem o výhodnější (přednostní) pořadí uspokojení přihlášené pohledávky a jako takový je v úpadkovém právu tradičně vnímán jako spor o pořadí pohledávky.
Konečně, poukazoval-li dovolatel na to, že zástavní právo žalobce ke sporným nemovitostem nebylo první v pořadí (tím bylo zástavní právo společnosti G), pomíjí, že předmětem tohoto incidenčního sporu je jen určení, zda má žalobce v konkursním řízení, z něhož vzešel tento incidenční spor, obdobné postavení jako oddělený věřitel. Určení toho, který z věřitelů a v jakém rozsahu bude z výtěžku předmětu zajištění uspokojen, bude na rozhodnutí soudu v konkursním řízení. Přitom je ovšem samozřejmé, že věřitel, který zmeškal lhůtu k uplatnění práva na uspokojení ze zajištění (ze zástavy) nedostane v konkursu z titulu zajištění ničeho.
Důvod připustit dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 a § 146 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 25a odst. 1 ZKV, tedy tím, že ve sporu o pořadí popřených pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. ledna 2016
Mgr. Milan Polášek předseda senátu