29 Cdo 10/2014
Datum rozhodnutí: 21.12.2015
Dotčené předpisy: § 109 odst. 1 písm. c) IZ., § 2 písm. g) IZ., § 298 odst. 1 IZ., § 299 odst. 1 IZ., § 337h odst. 1 o. s. ř.




KSPH 38 INS 12380/2011
38 ICm 1236/2012 29 ICdo 10/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Horizont marketing - finance - logistika, s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Koněvova 177/61, PSČ 713 00, identifikační číslo osoby 25894749, zastoupeného Mgr. Gabrielou Kaprálkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě - Slezské Ostravě, Občanská 1115/16, PSČ 710 00, proti žalovanému Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s. , se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 29414873, jako insolvenčnímu správci dlužníka Z. Š., zastoupenému JUDr. Petrem Michalem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 ICm 1236/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Z. Š. , vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 38 INS 12380/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2013, č. j. 38 ICm 1236/2012, 101 VSPH 92/2013-79 (KSPH 38 INS 12380/2011), takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2013, č. j. 38 ICm 1236/2012, 101 VSPH 92/2013-79 (KSPH 38 INS 12380/2011), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 17. ledna 2013, č. j. 38 ICm 1236/2012-48, Krajský soud v Praze (dále jen insolvenční soud ) určil [v řízení vedeném proti žalovanému JUDr. Oldřichu Řeháčkovi, Ph. D. (dále též jen O. Ř ), jako insolvenčnímu správci dlužníka Z. Š.], že pohledávka žalobce (Horizont marketing - finance - logistika, s. r. o.) přihlášená do insolvenční ho řízení vedeného na majetek dlužníka u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPH 38 INS 12380/2011 (šlo o pohledávku ve výši 718.350,83 Kč) je po právu pohledávkou zajištěnou majetkem dlužníka, a to výtěžkem zpeněžení nemovitostí (označených ve výroku a nacházejících se v katastrálním území L. u R. a zapsaných na listu vlastnictví číslo 621 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Rakovník) v rámci exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Igorem Ivankem (dále jen I. I. ) pod sp. zn. 167 EX 59/08 (bod I. výroku). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Dne 14. července 2011 zahájil insolvenční soud insolvenční řízení na majetek dlužníka.
2/ Dne 6. ledna 2012 zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka, insolvenčním správcem dlužníka ustanovil O. Ř. a prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
3/ Soudní exekutor I. I. udělil [v exekučním řízení vedeném na majetek povinného (dlužníka)] usnesením ze dne 24. března 2011, č. j. 167 EX 59/08-290 (které nabylo právní moci dne 27. dubna 2011) označenému vydražiteli příklep na nejvyšší podání v dražbě předmětných nemovitostí (zastavených ve prospěch žalobce exekutorským zástavním právem). Vydražitel se takto stal (k 27. dubnu 2011) vlastníkem předmětných nemovitostí.
4/ Žalobce přihlásil (3. února 2012) do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 817.390,83 Kč jako pohledávku zajištěnou exekutorským zástavním právem na předmětných nemovitostech.
5/ Usnesením ze dne 27. února 2012, č. j. 167 EX 59/08-357 (které nabylo právní moci dne 3. dubna 2012), rozhodl soudní exekutor I. I. o vydání výtěžku zpeněžení předmětných nemovitostí ve výši 2,203.997,98 Kč žalovanému a následně tuto částku zaslal na účet žalovaného.
6/ Při přezkumném jednání, jež se konalo 2. dubna 2012, popřel žalovaný pořadí žalobcovy pohledávky.
Na tomto základě dospěl insolvenční soud - vycházeje z ustanovení § 5 písm. a/ a b/, § 167 odst. 1, § 189 odst. 1, § 192 odst. 1 a 2 a § 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) a z ustanovení § 155 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ) - k závěru, že předáním (exekučního) výtěžku zpeněžení předmětných nemovitostí do insolvenční ho řízení nedošlo k zániku nároku žalobce na výplatu jím uplatněného zajištění ve smyslu § 298 insolvenčního zákona (byť zástavní právo zaniklo). Insolvenční soud měl tudíž žalobce stále za zajištěného věřitele.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. května 2013, č. j. 38 ICm 1236/2012, 101 VSPH 92/2013-79 (KSPH 38 INS 12380/2011), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl (první výrok), a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů do tří dnů od právní moci rozsudku částku 16.698 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud dovodil, že insolvenční soud učinil na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci nesprávný právní závěr. Mínil, že jednoznačná odpověď na právní otázku, která je předmětem daného sporu, plyne z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2007, sp. zn. 29 Cdo 634/2007 ( které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu ), jehož závěry, byť vyslovené v režimu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ), se plně uplatní i v poměrech insolvenčního zákona. Odtud uzavřel, že zajištěný věřitel, jehož právo na uspokojení pohledávky ze zajištění zaniklo v průběhu konkursu zpeněžením zástavy (což se v dané věci stalo s právní mocí rozvrhového usnesení vydaného v exekučním řízení), se v situaci, kdy se peněžní prostředky představující výtěžek zpeněžení nacházejí v majetkové podstatě dlužníka (což také v dané věci bylo prokázáno) a jsou v rámci probíhajícího konkursu rozpoznatelné [což v dané věci jsou, neboť jsou svou výší i důvodem specifikovány v usnesení exekutora vydaného podle § 337h zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. )], může domáhat jejich vyloučení vylučovací žalobou (§ 225 insolvenčního zákona). Jiná práva ve vztahu k majetkové podstatě dlužníka z titulu dříve existujícího zástavního práva uplatnit nemůže.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. i argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek insolvenčního soudu se potvrzuje.
Konkrétně dovolatel (především) namítá, že na danou věc nejsou aplikovatelné závěry obsažené v rozsudku (správně usnesení) Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 634/2007. Míní, že se mají prosadit závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 20 Cdo 3845/2011, z nichž dovozuje, že je-li zástava prodána v exekučním řízení vedeném proti osobnímu dlužníku, vlastnické právo (tak) přejde na třetí osobu a proti dlužníku (povinnému) je zahájeno insolvenční řízení, aniž nabylo právní moci rozvrhové usnesení (v exekuci), nezanikne zástavní právo. K tomu dojde až právní mocí usnesení soudního exekutora o vydání (exekučního) výtěžku zpeněžení zástavy insolvenčnímu správci dlužníka, takže zástavní věřitel je zajištěným věřitelem v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (povinného).
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V průběhu dovolacího řízení došlo ke změně v osobě insolvenčního správce dlužníka (usnesením insolvenčního soudu ze dne 30. července 2013, č. j. KSPH 38 INS 12380/2011-B-27, které nabylo právní moci 20. srpna 2013), takže Nejvyšší soud dále jednal jako s novým žalovaným se společností Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s.).
Dovolání v dané věci je přípustné dle § 237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (později) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
K právní otázce předestřené dovoláním se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 56/2013. V tomto rozhodnutí (od nějž nevidí důvod se odchýlit ani pro poměry dané věci a na které v podrobnostech odkazuje) Nejvyšší soud uzavřel (k obdobné argumentaci odvolacího soudu), že odvolací soud se mýlí, když se domnívá, že na danou věc jsou použitelné závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 29 Cdo 634/2007.
S poukazem na závěry obsažené v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 20 Co 471/2004, uveřejněném pod číslem 86/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 86/2005 ) a na rozhodnutí Nejvyššího soudu, která z tohoto rozhodnutí dále vycházejí (včetně poukazu na usnesení ze dne 21. června 2012, sp. zn. 20 Cdo 3395/2011, v němž Nejvyšší soud dovodil, že závěry uvedené v R 86/2005 se zcela uplatní i pro insolvenční řízení), Nejvyšší soud uzavřel, že je-li zahájeno insolvenční řízení vůči dlužníku v době, kdy již bylo v exekučním řízení pravomocně rozhodnuto o udělení příklepu, nelze pokračovat v provádění exekuce (§ 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona). Bude-li v insolvenčním řízení rozhodnuto o úpadku dlužníka, je povinností soudního exekutora rozhodnout o vydání rozdělované podstaty insolvenčnímu správci (R 86/2005 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3395/2011). Vydáním výtěžku zpeněžení insolvenčnímu správci (právní mocí rozvrhového usnesení) zaniká v souladu s § 337h odst. 1 o. s. ř. zástavní právo k předmětu zajištění (k zániku dochází ze zákona, výmaz zástavního práva pak již má pouze deklaratorní účinky). Vydání výtěžku zpeněžení zajištění však nemůže být na úkor věřitele, který si svou pohledávku (na rozdíl od ostatní věřitelů dlužníka) zajistil. Proto je insolvenční správce povinen naložit s vydaným výtěžkem zpeněžení z exekučního řízení jako s výtěžkem zpeněžení majetkové podstaty.
Již z R 86/2005 totiž plyne, že tvoří-li rozdělovanou podstatu výtěžek z prodeje zástavy, má oprávněný (v konkursu vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání) postavení zástavního věřitele (§ 28 ZKV). Pro insolvenční poměry lze tento závěr modifikovat jen tak, že oprávněný má v insolvenčním řízení postavení zajištěného věřitele, byť předmět zajištění již není ve vlastnictví povinného (dlužníka) a do majetkové podstaty náleží výtěžek zpeněžení zástavy, s nímž bude pro účely uspokojení věřitelů nakládáno, jako by ke zpeněžení zajištění došlo v insolvenčním řízení (uplatní se ustanovení § 298 a 299 insolvenčního zákona).
Smysl vydání výtěžku zpeněžení zástavy v exekučním řízení přímo insolvenčnímu správci a nikoliv oprávněnému či jiným věřitelům, kteří se přihlásí do exekučního řízení, je ten, že uspokojovat lze pouze pohledávky těch (zajištěných) věřitelů, kteří se do insolvenčního řízení přihlásili (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněného pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), bez ohledu na to, zda byli účastníky původního exekučního řízení.
V poměrech projednávané věci se tyto závěry prosadí tak, že žalobce měl svou pohledávku zajištěnu zástavním právem k majetku dlužníka. Přestože ke dni zahájení insolvenčního řízení již došlo ke zpeněžení zástavy (ke změně vlastníka zastavených nemovitostí), výtěžek zpeněžení nebyl v exekuci rozdělen a zástavní právo žalobce nezaniklo. Po rozhodnutí o úpadku dlužníka (povinného) a vydání výtěžku zpeněžení soudním exekutorem insolvenčnímu správci se právní postavení žalobce jako zástavního věřitele změnilo pouze tak, že možnost uspokojit svou pohledávku nemá z původního předmětu zajištění, nýbrž z výtěžku jeho zpeněžení.
Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž není správné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně 21. prosince 2015

JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu