28 Nd 180/2015
Datum rozhodnutí: 01.12.2015
Dotčené předpisy: § 12 odst. 2 o. s. ř.



28 Nd 180/2015 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Efrema Business, a.s. , IČ 247 11 306, se sídlem v Praze 3 Žižkově, Husitská 107/3, zastoupené JUDr. Adamem Wilkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Boskovicích, Masarykovo náměstí 35/36, proti žalovanému Ing. J. L. , IČ 603 58 114, se sídlem v Brně-Židenicích, Kuldova 77/30, o zaplacení 144.530,- Kč s příslušenstvím a se směnečnou odměnou , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 121/2014, o návrhu na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, takto:

Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 121/2014 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Brně.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení v záhlaví označené částky s příslušenstvím a se směnečnou odměnou jako plnění ze žalovaným vystavené směnky s platebním místem v Praze.
V podání ze dne 25. 6. 2014 žalovaný navrhl přikázání věci Městskému soudu v Brně s poukazem na svou tíživou finanční situaci danou skutečností, že je veden v evidenci úřadu práce a v současnosti pobírá dávky státní sociální podpory, příspěvek na živobytí, respektive částečný invalidní důchod. Má za to, že projednávání sporu v P., vedoucí k nutnosti proplácení cestovních a mzdových náhrad , je nehospodárné, a navíc tím žalovaný přichází o možnost seznámit se s celým spisem.
Žalobkyně k návrhu žalovaného, jejž označila za pouhý pokus oddálit konečné rozhodnutí, uvedla, že místní příslušnost Městského soudu v Praze je dána platebním místem ze směnky a postoupení věci by vyvolalo zbytečné průtahy v řízení.
Na toto vyjádření reagoval žalovaný s tím, že v souladu se zavedenou praxí by místně příslušným měl být shledán soud, v jehož obvodu má trvalé bydliště žalovaný, což je v daném případě Městský soud v Brně. Postoupením spisu k tomuto soudu nedojde k vyvolání žádných průtahů, a naopak budou ušetřeny náklady obou stran, jelikož nejen žalovaný, nýbrž i žalobkyně mají sídlo na M. Nesouhlas žalobkyně s návrhem na postoupení věci se tak jeví čistě účelovým, a to tím spíše, že se žalobkyně z jednání Městského soudu v Praze již předem omluvila, pročež je zjevně lhostejnou k tomu, kde bude řízení vedeno.
Podle ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), může být věc přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Podle ustanovení § 12 odst. 3, věty první, o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Podle ustanovení § 12 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. mají účastníci právo vyjádřit se k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.
Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána, návrh na přikázání věci projednal a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti.
Důvody vhodnosti podle § 12 odst. 2 o. s. ř. mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Půjde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 28 Nd 409/2014) nebo po skutkové stránce se zřetelem na navržené důkazy spolehlivěji a důkladněji (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 26 Nd 303/2014). Při vědomí významu zásady vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, jako garance nezávislosti soudní moci, je třeba podmínky přikázání věci jinému soudu vykládat restriktivně (srovnej mimo jiné usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 469/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 563/15). Pakliže účastník řízení nesouhlasí s návrhem na přikázání věci jinému soudu, je povinností soudu uvážit, zda v předmětné věci existují natolik zásadní důvody, aby jimi mohl být ospravedlněn průlom do zmíněného ústavního principu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2853/07).
Nejvyšší soud v první řadě musí podotknout, že Městský soud v Brně vykonává v obvodu města Brna působnost okresního soudu (§ 9 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), zatímco ve sporech týkajících se směnek rozhodují jako soudy prvního stupně soudy krajské (§ 9 odst. 2 písm. j/ o. s. ř.). Delegaci předmětné věci Městskému soudu v Brně tudíž nelze provést již z důvodu jeho věcné nepříslušnosti (obdobně viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2001, sp. zn. 4 Nd 192/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 33 Nd 143/2013).
I kdyby však návrh žalovaného směřoval k přikázání věci Krajskému soudu v Brně, nebylo by mu možno vyhovět, poněvadž určení místně příslušného soudu k projednání směnečného sporu podle platebního místa směnky je v souladu s § 87 písm. e) o. s. ř. zákonem předvídanou alternativou a v tom, že o věci nerozhoduje soud nejbližší bydlišti žalovaného, tak nelze spatřovat oporu pro provedení delegace věci z důvodu vhodnosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Nd 270/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 28 Nd 142/2002) bez ohledu na možný vznik zvýšených nákladů spojených s dopravou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Nd 195/2007). Ani fakt, že se sídlo advokáta žalobkyně (nikoli žalobkyně samotné) nachází v obvodu Krajského soudu v Brně, neshledává Nejvyšší soud okolností natolik mimořádnou, aby umožňovala překlenout nesouhlas žalobkyně s provedením navrhované delegace (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 20 Nd 46/2012), neboť skutečnost, že musí účastníci či jejich právní zástupci překonávat větší vzdálenost k účasti na jednání soudu, je spíše běžným aspektem civilního procesu (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 30 Nd 285/2012). Přestože žalobkyně naznačila záměr nevyužít svého práva osobně se účastnit jednání Městského soudu v Praze, nelze s ohledem na její explicitní volbu tohoto soudu jakožto místně příslušného a zřetelně vyjádřený nesouhlas s delegací věci soudu jinému jakkoli dovozovat, že je indiferentní vůči tomu, u kterého soudu bude daná kauza projednána.
Nejvyšší soud proto návrhu na přikázání věci Městskému soudu v Brně podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. nevyhověl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. prosince 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu