28 ICm 2299/2012
Jednací číslo: 28 ICm 2299/2012-235 KSBR 28 INS 20991/2011-C1-38

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl soudcem Mgr. Janem Kozákem jako samosoudcem v právní věci

žalobce: Mgr. Ing. Ondřej Malý, IČ: 653 83 851, Purkyňova 99, 612 00 Brno, insolvenční správce dlužníka BMA TRADING INTERNATIONAL s.r.o., IČ: 269 73 821, Tábor 888/21, 616 00 Brno, proti

žalovanému: NEWLAND ESTATE MANAGEMENT s.r.o., IČ: 292 56 178, Poříčí 2465/28, 678 01 Blansko, právně zast. JUDr. Michalem Račokem, advokátem, Štěpánská 49/633, 110 00 Praha 1,

za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně

o žalobě o neúčinnost právního úkonu

takto: I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že právní úkon-Kupní smlouva, uzavřená mezi dlužníkem BMA TRADING INTERNTIONAL s.r.o., IČ: 269 73 821, Tábor 21, Brno a NEWLAND ESTATE MANAGEMENT s.r.o., IČ: 292 56 198 se sídlem Poříčí 2465/28, 678 01 Blansko, uzavřená dne 27. 1. 2011 ve formě Notářského zápisu NZ 21/2011 je mezi účastníky neúčinným právním úkonem, se zamítá. isir.justi ce.cz pokračování KSBR 28 INS 20991/2011-C1 sp. zn.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení, představované náklady na právní zastoupení ve výši 39.397,12 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného, JUDr. Michala Račoka, advokáta AK Štěpánská 49/633, 110 00 Praha 1.

Odůvodnění:

Dne 3. 8. 2012 bylo u podepsaného soudu zahájeno řízení o incidenční žalobě žalobce ze dne 2. 8. 2012. Podanou žalobou se žalobce domáhal určení neúčinnosti právního úkonu, kupní smlouvy ze dne 27. 1. 2011 uzavřené ve formě notářského zápisu NZ 21/2011, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k nemovitostem specifikovaným ve výroku II. tohoto usnesení (nemovitosti zapsané na LV 8308 pro k.ú. Blansko). Žalobce v podané žalobě a jejím doplnění ze dne 4. 5. 2015 uvedl, že dne 27. 1. 2011 uzavřel dlužník s žalovaným kupní smlouvu, na základě které na něho převedl za kupní cenu ve výši 55.324.611,15 Kč nemovitosti v katastrální území Blansko. Pro případ neuhrazení kupní ceny bylo sjednáno právo odstoupit od kupní smlouvy. Žalobce v podané žalobě uvedl, že mezi dlužníkem a žalovaným existoval v době uzavření kupní smlouvy vztah ekonomicky spjatých subjektů, tedy vztah koncernový, který byl založen propojením dlužníka a žalovaného prostřednictvím pana Zdeňka anonymizovano , anonymizovano . Pan Smejkal byl současně jednatelem žalobce a členem představenstva a akcionářem společnosti NEWLAND INDUSTRIES GROUP Inc., reg. č. 1021834, Britské Panenské ostrovy (dále jen NEWLAND INDUSTRIES GROUP ), která byla zakladatelem žalovaného. Z důvodu existence koncernu považoval žalobce kupní smlouvu za absolutně neplatnou pro rozpor s § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen obchodní zákoník nebo ObchZ ). Uzavřením kupní smlouvy současně došlo podle žalobce ke zkrácení věřitelů. Žalobce v doplnění žaloby uvedl, že z důvodu neuhrazení kupní ceny žalobce, coby insolvenční správce dlužníka, od uzavřené kupní smlouvy odstoupil podáním doručeným žalovanému dne 3. 8. 2012. Žalobce uvedl, že podle tvrzení žalovaného nedošlo k úhradě kupní ceny, protože pohledávka na zaplacení kupní ceny byla dlužníkem dne 28. 1. 2011 postoupena společnosti MARK SPENCER INVESTMENT & DEVELOPMENT ENTERPRISES INC, reg. č. 10582 IBC 2003, Svatý Vincenc a Grenadiny (dále jen společnost MARK SSPENCER ) a celá kupní cena byla uhrazena zápočtem mezi dlužníkem a společností MARK SPENCER. Tento úkon žalobce označil za zvýhodnění jednoho věřitele na úkor ostatních, neboť kupní cena byla uhrazena zápočtem za spornou pohledávku společnosti MARK SPENCER. Žalobce vedl, že z těchto důvodů má uzavřenou kupní smlouvu za neúčinný zvýhodňující právní úkon ve smyslu § 241 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ nebo insolvenční zákon ), neboť v jeho důsledku se dostalo lepšího uspokojení jednomu z věřitelů (společnosti MARK SPENCER). Žalobce také napadený právní úkon označil za simulovaný právní úkon a navrhl, aby se soud zabýval také otázkou jeho neplatnosti podle § 231 IZ. K tvrzené neplatnosti kupní smlouvy žalobce ve svém doplnění žaloby uvedl, že dlužník, žalovaný i společnost MARK SPENCER byli v rozhodné době všichni ovládání Zdeňkem Smejkalem. Podle žalobce se žalovaný v době podání žaloby pokoušel převést předmětné nemovitosti právně na společnost MARK SPENCER. Podle žalobce je tento postup převádění nemovitostí přes třetí osobu nelogický a nemovitosti měly být ihned převedeny na společnost MARK SPENCER. Z tohoto pokračování KSBR 28 INS 20991/2011-C1 sp. zn.postupu žalobce dovozoval, že pravou vůlí stran nebylo uzavření kupní smlouvy ale ukrytí majetku dlužníka před věřiteli. Žalobce se dále v podané žalobě vyjádřil k otázce včasnosti podané žaloby a dodržení lhůty, v níž lze právnímu úkonu odporovat. K prokázání svých tvrzení žalobce k žalobě připojil výpis z katastru nemovitostí, sdělení banky, že kupní cena nebyla na účet dlužníka uhrazena, kupní smlouvu ze dne 27. 1. 2011 uzavřenou v podobě notářského zápisu, zakladatelské listiny žalovaného a doklady o osobě jednající za zakladatele žalovaného v roce 2010.

Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 10. 9. 2015. Žalovaný ve svém vyjádření předně uvedl, že před uzavřením kupní smlouvy nikdy nebyl věřitelem dlužníka a proto se mu v důsledku uzavření kupní smlouvy nemohlo dostat vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu, a poukázal na skutečnost, že žalobce toto ani netvrdí. Podle žalovaného se v důsledku uzavření kupní smlouvy nedostalo vyššího uspokojení, než jaké by náleželo v konkursu, ani žádné jiné osobě coby věřiteli dlužníka. Podle žalovaného je tak jasné, že uzavřená kupní smlouva nemůže být zvýhodňujícím právním úkonem podle § 241 IZ. Žalovaný ve svém vyjádření upozornil na to, že sjednaná kupní cena nejen odpovídala ceně obvyklé zpeněžovaných nemovitostí, ale v době uzavření kupní smlouvy ji podstatně převyšovala. Žalovaný ve svém vyjádření potvrdil, že kupní cenu skutečně neuhradil na účet dlužníka, a to z důvodu, že smlouvou ze dne 28. 1. 2011 dlužník svou pohledávku na zaplacení kupní ceny postoupil společnosti MARK SPENCER. Ode dne 28. 1. 2011 tak dlužník již neměl vůči žalovanému pohledávku na zaplacení kupní ceny a namísto toho získal pohledávku na zaplacení úplaty za postoupení pohledávky vůči společnosti MARK SPENCER. Svou pohledávku na zaplacení úplaty za postoupení pohledávky pak dlužník započetl se společností MARK SPENCER na svůj závazek na vrácení půjčky vůči této společnosti. Žalovaný uvedl, že v důsledku samotného uzavření kupní smlouvy nebyl zvýhodněn žádný věřitel dlužníka. Pohledávka dlužníka na zaplacení kupní ceny nezanikla započtením, jelikož tuto pohledávku sám dlužník postoupil na společnost MARK SPENCER a započtení bylo dohodnuto až s touto společností a navíc předmětem započtení nebyla pohledávka z kupní ceny ale pohledávka na zaplacení úplaty za postoupení pohledávky. Žalovaný poukázal na skutečnost, že z těchto důvodů měla být odpůrčí žaloba podána nikoli proti kupní smlouvě, ale až proti navazujícímu právnímu úkonu dlužníka spočívajícímu v úplatném postoupení pohledávky na zaplacení kupní ceny a vzájemném započtení pohledávek. K tvrzení žalobce, že kupní smlouva byla pouze simulovaným právním úkonem, žalovaný uvedl, že toto je pouze spekulace žalobce. Tvrzenou existenci koncernu mezi dlužníkem a žalovaným pak žalovaný popřel a poukázal na skutečnost, že i pokud by koncern mezi těmito subjekty existoval, bylo by jediným důsledkem to, že kupní cena by musela být stanovena postupem podle § 196a ObchZ. Žalovaný připustil, že kupní cena nebyla stanovena na základě znaleckého posudku, poukázal však na skutečnost, že kupní cena byla pro společnost výhodnější, než cena určená posudkem, a z tohoto důvodu tak nelze uzavřenou kupní smlouvu označit za neplatnou podle § 196a ObchZ. K odstoupení žalobce od kupní smlouvy z důvodu nezaplacení kupní ceny pak žalovaný uvedl, že dlužník již v den, kdy žalobce odstoupil od kupní smlouvy, neměl na zaplacení kupní ceny nárok, a proto neměl právo od kupní smlouvy odstoupit. Odstoupení žalobce od kupní smlouvy žalovaný označil za neplatné.

Za účelem projednání žaloby soud nařídil jednání, které se konalo dne 4. 11. 2015. Při pokračování KSBR 28 INS 20991/2011-C1 sp. zn.tomto jednání žalobce odkázal na svá písemná podání. Žalovaný při jednání konaném dne 4. 11. 2015 uvedl, že pan Zdeněk Smejkal nebyl nejpozději k 1. 1. 2011 akcionářem ani ředitelem společnosti NEWLAND INDUSTRIES GROUP a ke dni podpisu kupní smlouvy tak nefiguroval ve společnosti, která je zakladatelem žalovaného. Výpis z rejstříku této společnosti však žalovaný při jednání k dispozici neměl. Při jednání účastníci učinili nesporným, že pohledávka z titulu kupní ceny za prodané nemovitosti byla postoupena z dlužníka smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2011 na společnost MARK SPENCER. Krajské státní zastupitelství Brno ve svém vyjádření při jednání odkázalo na vyjádření žalovaného a zdůraznilo skutečnost, že žalovaný nebyl věřitelem dlužníka.

Při jednání byly provedeny důkazy listinami předloženými žalobcem (výpis z katastru nemovitostí, kupní smlouva ze dne 27. 1. 2011 uzavřená ve formě notářského zápisu NZ 21/2011 N 23/2011, úplnými výpisy z obchodního rejstříku dlužníka a žalovaného, listiny týkající se zakladatele žalovaného datované 15. 10. 2010, zakladatelská listina žalovaného ze dne 11. 11. 2010 ve formě notářského zápisu NZ 320/2010 N 359/2010 a další), dále byl proveden důkaz insolvenčním spisem KSBR 28 INS 20991/2011 a seznamem věřitelů, rejstříkovými spisy Krajského soudu v Brně sp. zn. C 68632 a C 49216 a znaleckým posudkem č. ZU 3801-126/2013 ze dne 20. 6. 2013 předloženým žalovaným.

Žalobce i žalovaný ve svých závěrečných vyjádřeních odkázali na svá písemná vyjádření založená ve spise a na vyjádření uvedená u tohoto jednání.

Na základě provedeného dokazování insolvenční soud rozhodl o zamítnutí žaloby žalobce, a to rozsudkem ze dne 4. 11. 2015 (č.l. 140). Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Na základě podaného odvolání Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 19. 10. 2016, č.j. 11 VSOL 27/2016-201, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a v části výroku o zamítnutí návrhu na určení vlastnictví věc postoupil Okresnímu soudu v Blansku. Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení uvedl, že zopakoval dokazování notářským zápisem ze dne 27. 1. 2011, znaleckým posudkem předloženým žalovaným a odstoupením od kupní smlouvy ze dne 2. 8. 2012, z něhož zjistil, že žalobce jako insolvenční správce dlužníka BMA TRADING INTERNATIONAL s.r.o. zaslal žalovanému dostoupení od kupní smlouvy z důvodu prodlení s úhradou kupní ceny. K ostatním skutkovým zjištěním soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci uvedl, že je považuje za správná. Vrchní soud v Olomouci dále uvedl, že závěry soudu prvního stupně o tom, že kupní smlouva ze dne 27. 1. 2011 je platná a účinná považuje za předčasný, když se soud prvního stupně dostatečně nezabýval tvrzeními žalobce o tom, že kupní smlouva byla uzavírána s úmyslem zkrátit možnost uspokojen věřitelů. Podle Vrchního soudu v Olomouci je zato skutečnost zásadní, když právní úkon učiněný s úmyslem zkrátit možnost uspokojení věřitelů je podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., neplatný proto, že účelem odporuje zákonu. Vrchní soud v Olomouci dále uvedl, že soud prvního stupně se musí, v případě, že dospěje k závěru o platnosti smlouvy, dále zabývat tím, jaké reálné protiplnění žalovaný dlužníkovi poskytl. Podle Vrchního soudu je třeba vzít v úvahu, že sjednaná kupní cena nebyla dlužníkovu žalovaným ke dni účinnosti kupní smlouvy zaplacena a podle obsahu smlouvy ani zaplacena být neměla, a také další okolnosti uzavření kupní smlouvy. pokračování KSBR 28 INS 20991/2011-C1 sp. zn.

Po vydání rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci bylo soudem prvního stupně nařízeno nové jednání, které se konalo dne 28. 6. 2017. Při tomto jednání žalobce uvedl, že má za to, že kupní smlouva je simulovaným právním úkonem, když nemovitosti měly být předvedeny na třetí osoby a k úhradě kupní ceny měly být použity podle žalobce smyšlené pohledávky. Podle žalobce dlužník v době uzavření kupní smlouvy již byl v úpadku a nesplnil ani daňové povinnosti vzniklé v souvislosti s převodem nemovitostí. Podle žalobce o úmyslu zkrátit věřitele svědčí také skutečnost, že kupní cena měla být uhrazena teprve po uzavření kupní smlouvy. Žalovaný při jednání uvedl, že namítaná existence koncernu mezi dlužníkem a žalovaným byla zpochybněna v předchozím průběhu řízení a tato skutková zjištění akceptoval také Vrchní soud v Olomouci. Žalovaný při jednání dále uvedl, že ze seznamu aktiv a pasiv sestavených účetním dlužníka Ing. Němcem ke konci roku 2010 a k únoru 2011 plyne, že dlužník měl v rozhodném období aktiva vyšší než pasiva a poté, co zanikla dlužníkova pasiva spočívající v závazku dlužníka vůči společnosti MARK SPENCER, došlo dokonce k navýšení aktiv. Insolvenční soud při jednání žalobce i žalovaného poučil podle § 118a o.s.ř. s tím, že žalobce musí především označit důkazy k prokázání svých tvrzení ohledně údajné simulace právního úkonu. Po tomto poučení žalobce uvedl, že z inkorporačních listin vyplývá, že dotčené subjekty byly propojeny prostřednictvím stejné osoby a společnosti se znaly i z jiných obchodních vztahů. Žalobce uvedl, že po rozhodnutí o úpadku mu pan Smejkal jednající za dlužníka sdělil, že dlužník nemá žádný majetek. Po prodeji nemovitostí dlužníka došlo k uspokojení pouze jednoho věřitele, což je podle žalobce nestandardní. Žádné důkazy k prokázání svých tvrzení, než které byly dosud předloženy, žalobce neoznačil a uvedl, že je nemá k dispozici.

Žalobce ve svém závěrečném vyjádření odkázal na svá písemná vyjádření založená ve spise a na vyjádření uvedená u tohoto jednání. Žalovaný ve svém závěrečném vyjádření uvedl, že žalobce nenavrhl žádné důkazy k prokázání neplatnosti napadené kupní smlouvy, podle žalovaného měl dlužník v rozhodné době dostatek majetku na pokrytí svých závazků. Zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ve svém závěrečném vyjádření uvedl, že žalobce uvedl stejné argumenty a odkázal na stejné důkazy jako u prvního jednání ve věci a proto se ztotožňuje s argumentací žalované strany a navrhuje žalobu zamítnout.

Podepsaný insolvenční soud při svém rozhodování vyšel především z těchto listin: 1. Spis podepsaného insolvenčního soudu sp. zn. KSBR 28 INS 20991/2011, především pak vyhláška o zahájení insolvenčního řízení ze dne 15. 11. 2011 (A-2), usnesení o ustanovení předběžného insolvenčního správce ze dne 26. 7. 2012 (A-20) a rozhodnutí ze dne 7. 1. 2013 o úpadku dlužníka a jeho řešení konkursem (A-44), 2. Přihlášky pohledávek č. 1 až 20 a seznam přihlášených věřitelů, 3. Kupní smlouva ze dne 27. 1. 2011 uzavřená ve formě notářského zápisu NZ 21/2011 N 23/2011 4. Výpis z katastru nemovitostí LV 8308 pro k. ú. Blansko, v němž je jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán žalovaný, 5. Znalecký posudek č. ZU 3801-126/2013 ze dne 15. 5. 2013 zpracovaný znalcem ZNALCI A ODHADCI-znalecký ústav s.r.o., IČ 255 77 298, 6. Rejstříkové spisy Krajského soudu v Brně sp. zn. C 68632 a C 49216, 7. Smlouva o postoupení pohledávek a Dohoda o započtení pohledávek ze dne 28. 1. 2011 uzavřená mezi dlužníkem a společností MARK SPENCER. pokračování KSBR 28 INS 20991/2011-C1 sp. zn.

8. Odstoupení žalobce coby insolvenčního správce dlužníka BMA TRADING INTERNATIONAL s.r.o. od kupní smlouvy ze dne 2. 8. 2012.

Z provedeného dokazování má soud především za prokázané, že mezi dlužníkem a žalovaným byla dne 27. 1. 2011 uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl převod nemovití dlužníka zaspaných na LV č. 8308 pro k.ú. Blansko, za kupní cenu 55.324.611,15 Kč. Uzavření této kupní smlouvy ve formě notářského zápisu žádná ze stran nezpochybnila. Uzavřením kupní smlouvy vznikla dlužníkovi pohledávka za žalovaným ve výši 55.324.611,15 Kč. Při uzavírání kupní smlouvy za dlužníka jednal pan Zdeněk Smejkal, za žalovaného jednal pan Alois Filip.

Ze shodného tvrzení stran má soud za prokázané, že pohledávka na zaplacení kupní ceny byla smlouvou ze dne 28. 1. 2011 postoupena dlužníkem na společnost MARK SPENCER. Tato smlouva o postoupení pohledávek nebyla v průběhu insolvenčního řízení zpochybněna a nebyla podána žaloba o neúčinnost této smlouvy o postoupení pohledávky.

Z předloženého znaleckého posudku má soud za prokázané, že ke dni 28. 1. 2011 (tedy ke dni následujícímu po dni, kdy byla uzavřena předmětná kupní smlouva) byla obvyklá cena zpeněžovaných nemovitostí ve výši 29.850.000 Kč. Cena dohodnutá kupní smlouvou tak byla vyšší, než obvyklá cena převáděných nemovitostí ke dni uzavření kupní smlouvy.

Z přihlášek pohledávek a seznamu věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pod sp. zn. 28 INS 20991/2011 má soud za prokázané, že do insolvenčního řízení na majetek dlužníka podalo přihlášky celkem 17 různých věřitelů. Mezi přihlášenými věřiteli dlužníka žalovaný není a nebyl. Naopak přihlášeným věřitelem je společnost MARK SPENCER (PP č. 18).

Z rejstříkových spisů Krajského soudu v Brně C 49216 a C 68632 a z listin předložených žalobcem soud má soud za prokázané, že mezi dlužníkem a žalovaným existoval v minulosti vztah ekonomicky spjatých subjektů, tedy vztah koncernový. Soud má za prokázané, že koncern mezi dlužníkem a žalovaným existoval ke dni 15. 10. 2010 a ke dni 11. 11. 2010, kdy pan Zdeněk Smejkal byl současně jednatelem dlužníka a také členem představenstva zakladatele žalovaného a současně jednal za zakladatele žalovaného při sepisování zakladatelské listiny žalovaného ve formě notářského zápisu.

Soud naopak nemá za prokázané, že tento koncernový vztah existoval také ke dni uzavření kupní smlouvy, jelikož soudu nebyla předložena žádná listina, která by prokazovala, že pan Zdeněk Smejkal působil jako člen představenstva zakladatele i ke dni 27. 1. 2011 či po tomto datu. Soud však zároveň nemá za prokázané, že tvrzený koncern ke dni uzavření kupní smlouvy již neexistoval, jelikož žalovaný své tvrzení o zániku koncernu založeného prostřednictvím pana Zdeňka anonymizovano nejpozději k 31. 12. 2010 nedoložil. Insolvenční soud zde konstatuje, že se neztotožňuje s názorem žalobce, že musí mít existenci koncernu k rozhodnému dni prokázanou, když nebylo prokázáno, že by koncern před datem 27. 1. 2011 zanikl. Insolvenční soud nemůže mít existenci koncernu ke dni 27. 1. 2011 prokázanou z listin, které koncern prokazují nejpozději k 11. 11. 2010. Po dni 11. 11. 2010 je existence či neexistence koncernu pouze tvrzením stran, když ani jedna ze stran své tvrzení neprokázala pokračování KSBR 28 INS 20991/2011-C1 sp. zn.

žádnými důkazy. Podle soudu je na žalobci, aby existenci koncernu k rozhodnému dni prokázal, přičemž k prokázání existence koncernu ke dni uzavření kupní smlouvy je nedostatečné prokázání existence koncernu v minulosti. Správnost závěru insolvenčního soudu ohledně existence či neexistence koncernu (tedy závěr, že soud nemá za prokázanou ani jeho existenci ani jeho zánik) potvrdil také odvolací soud. Ohledně tvrzené existence koncernu ke dni uzavření kupní smlouvy tak soud nemá za prokázané, že koncern k tomuto datu stále existoval, ani že zanikl. Z tohoto důvodu soud v dalším průběhu řízení situaci vždy posuzoval jak z pohledu existujícího koncernu, tak z pohledu, kdy koncern mezi stranami neexistoval. Jak je uvedeno dále, otázka existence koncernu mezi dlužníkem a žalovaným nemůže na závěrech, k nimž soud došel ničeho změnit, jelikož je v posuzovaném případě s ohledem na další skutková zjištění bez významu.

Insolvenční soud dále nemá za prokázané, že by v době uzavření kupní smlouvy a dohody o postoupení pohledávky mezi dlužníkem a společností MARK SPENCER existoval mezi dlužníkem a společností MARK SPENCER či mezi žalovaným a společností MARK SPENCER koncern. K prokázání svých tvrzení o existenci těchto koncernů žalobce neoznačil a nedoložil žádné důkazy.

Insolvenční soud také nemá za prokázané tvrzení žalobce, že žalovaný se v době podání odpůrčí žaloby pokoušel převést předmětné nemodrosti právě na společnost MARK SPENCER, jak uváděl žalobce ve svém doplnění žaloby ze dne 4. 5. 2015. Ani k těmto tvrzením žalobce neoznačil a nedoložil žádné důkazy.

Podepsaný insolvenční soud se zabýval nejprve otázkou včasnosti podané incidenční žaloby.

Podle § 239 odst. 3 IZ insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne.

Z obsahu insolvenčního spisu sp. zn. KSBR 28 INS 20991/2012 vyplývá, že o úpadku dlužníka bylo rozhodnuto usnesením ze dne 7. 1. 2013 (č.j. KSBR 28 INS 20991/2011-A-44), které bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno téhož dne. Dne 7. 1. 2013 tak nastaly účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka. Žaloba o neúčinnost právního úkonu byla u insolvenčního soudu podána již dne 3. 8. 2012, tedy ještě před vydáním rozhodnutí o úpadku. Incidenční žaloba tedy byla zcela nepochybně podána ve lhůtě předpokládané právní úpravou a žalobu je možno hodnotit jako včasnou.

Dále se podepsaný insolvenční soud zabýval otázkou aktivní a pasivní legitimace v tomto incidenčním sporu.

Podle § 235 odst. 2 IZ neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak. pokračování KSBR 28 INS 20991/2011-C1 sp. zn.

Podle § 239 odst. 1 IZ odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat.

Podle § 237 odst. 1 IZ povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

V souladu s § 239 odst. 1 IZ je aktivně legitimovaným k podání odpůrčí žaloby pouze insolvenční správce. Žalobce odpůrčí žalobu sice podal v době, kdy ještě nebylo vydáno rozhodnutí o úpadku a on byl pouze předběžným insolvenčním správcem, avšak vydáním usnesení o úpadku nedošlo ke změně v osobě insolvenčního správce a předběžný insolvenční správce se stal insolvenčním správcem. Žalobce jakožto insolvenční správce tak byl aktivně legitimován k podání této incidenční žaloby.

Z důkazů provedených v průběhu jednání ve věci dne 4. 11. 2015 vyplynulo, že dlužník prodal nemovitosti ze svého vlastnictví kupní smlouvou ze dne 27. 1. 2011 žalovanému. Tuto skutečnost ani jedna ze stran nezpochybnila. Žaloba byla podána proti osobě, v jejíž prospěch byl napadený právní úkon učiněn a která z něho údajně měla prospěch. Žalovanému tak svědčí v řízení pasivní legitimace.

Insolvenční soud se dále zabýval otázkou, zda napadenému právnímu úkonu bylo možno odporovat podáním žaloby o neúčinnost právního úkonu (tedy zda napadený právní úkon byl učiněn ve lhůtách stanovených insolvenčním zákonem).

Podle § 235 odst. 1 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle § 240 odst. 3 IZ právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

Podle § 241 odst. 4 IZ zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

Podle § 242 odst. 3 IZ úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení. pokračování KSBR 28 INS 20991/2011-C1 sp. zn.

Žalobce uzavřenou kupní smlouvu označil za zvýhodňující právní úkon podle § 241 IZ. V případě zvýhodňujícího právního úkonu lze právnímu úkonu odporovat, byl-li učiněn v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení a v případě, že byl učiněn ve prospěch osoby tvořící s dlužníkem koncern ve lhůtě 3 let. V daném případě bylo insolvenční řízení na dlužníka zahájeno na základě insolvenčního návrhu věřitele a účinky zahájení insolvenčního řízení nastaly dne 15. 11. 2011. Kupní smlouva byla uzavřena dne 27. 1. 2011. Je tedy zřejmé, že předmětný právní úkon byl učiněn v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka a jako takovému mu lze odporovat podáním žaloby o neúčinnost právního úkonu. I v případě, že by se nejednalo o právní úkon bez přiměřeného protiplnění, jak jej označil žalobce, ale o právní úkon zvýhodňující věřitele nebo úmyslně zkracující právní úkon, je zřejmé, že i takovémuto právnímu úkonu by bylo možné odporovat podáním žaloby o neúčinnost právního úkonu. Žalobce tedy v daném případě podal včasnou žalobu a podal ji proti právnímu úkonu, kterému mohl odporovat.

Insolvenční soud se dále zabýval otázkou, zda byl příslušný právní úkon (tedy kupní smlouva) platným právním úkonem, jelikož žalobce ve své žalobě navrhl, aby se soud jako předběžnou otázkou zabýval otázkou platnosti uzavřené kupní smlouvy. Jako důvod neplatnosti kupní smlouvy žalobce uváděl simulaci právního úkonu.

Podle § 231 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční soud není vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění.

Podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

V souladu s přechodnými ustanoveními k zákonu č. 89/2012 Sb. je třeba uzavřenou kupní smlouvu, tedy i otázku její platnosti, posuzovat podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanky zákoník (dále jen OZ nebo občanský zákoník ).

Podle § 37 OZ právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle § 39 OZ neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle § 40 odst. 1 OZ nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.

Předně je třeba konstatovat, že předmětná kupní smlouva není neplatná pro nedostatek pokračování KSBR 28 INS 20991/2011-C1 sp. zn.formy, jelikož kupní smlouva jakožto právní úkon, kterým je disponováno s nemovitým majetkem, byla uzavřena v písemné formě. Uzavřená kupní smlouva také není neplatná z důvodu, že by byla uzavřena osobami k tomuto neoprávněnými. Uzavřenou kupní smlouvu soud hodnotí jako určitou a srozumitelnou, když z uzavřené smlouvy je zcela jasné, jaký právní úkon strany učinily.

Uzavřenou kupní smlouvu také nelze označit za právní úkon, který by odporoval zákonu, když dlužníku žádný právní předpis nebránil volně nakládat se svým majetkem, tedy jej i převést na žalovaného, a nelze jej ani označit za právní úkon obcházející zákon, když na základě vkladu práva do katastru nemovitostí strany dostály přesně toho, co je zákonem stanoveno jako cíl kupní smlouvy, tedy převedení vlastnického práva a strany se nesnažily žádný z právních následků spojených s tímto právním úkonem vyloučit.

Pokud jde o žalobcovo tvrzení, že uzavřená kupní smlouva byla pouze simulovaným právním úkonem, k tomuto tvrzení žalobce neuvedl žádné podrobnosti a neoznačil žádné důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalobce skutečnost, že se jednalo o simulovaný právní úkon, dovozoval jednak z koncernového propojení žalovaného a dlužníka, jehož existenci ke dni uzavření kupní smlouvy však soud nemá za prokázanou (když nemá za prokázanou ani jeho existenci ani jeho neexistenci) a dále z koncernového propojení dlužníka a žalovaného a společnosti MARK SPENCER, jehož existenci žalobce vůbec neprokázal, resp. neoznačil k jeho prokázání žádné důkazy. Dále žalobce poukazoval na skutečnost, že žalovaný se pokusil předmětné nemovitosti převést právě na společnost MARK SPENCER, ale ani toto své tvrzení žalobce žádným způsobem neprokázal. Skutečnost, že šlo o simulovaný právní úkon, žalobce dovozoval také ze způsobu sjednání a úhrady kupní ceny a skutečnosti, že kupní cena nebyla uhrazena ani nabyvateli pohledávky (toto tvrzení žalobce opět neprokázal) a dlužník nehradil své daňové povinnosti v souvislosti s převodem nemovitostí (ani k tomuto tvrzení žalobce neoznačil žádné důkazy).

S výjimkou tvrzení žalobce o existenci koncernu, které soud nemá ani za prokázané ani za vyvrácené (protože nebyla soudu doložena ani existence koncernu ke dni 27. 1. 2011 ani jeho zánik před tímto datem), neoznačil žalobce k žádnému ze svých tvrzení žádné důkazy a insolvenční soud tedy nemůže mít jeho tvrzení o koncernu se společností MARK SPENCER, o pokusu převést nemovitosti z žalovaného na společnost MARK SPENCER ani nehrazení daňových povinností vzniklých v souvislosti s převodem nemovitostí či neuhrazení kupní smlouvy ani společnosti MARK SPENCER za prokázaná. Pokud jde o samotnou skutečnost, že úhrada kupní ceny byla sjednána až v určité lhůtě od uzavření kupní smlouvy a nebyla zajištěna, soud konstatuje, že s ohledem na cenu nemovitostí se možná nejedná o úplně standardní postup, ale pouze z této jedné skutečnosti nelze dovozovat, že celý právní úkon byl simulovaným právním úkonem.

S ohledem na skutečnost, že žalobce žádným způsobem neprokázal existenci koncernu mezi dlužníkem a společností MARK SPENCER a mezi žalovaným a společností MARK SPENCER, nemůže být pro závěr o simulaci právního úkonu podkladem pouze to, jak dlužník naložil se svou pohledávkou na úhradu kupní ceny. Za situace, kdy není jednoznačně prokázána ani existence koncernu mezi dlužníkem a žalovaným, natož pak existence koncernu se společností MARK SPENCER, nemůže být žalovanému k tíži to, jak dlužník pokračování KSBR 28 INS 20991/2011-C1 sp. zn.naložil se svou pohledávkou z kupní ceny.

Výklad celého souboru právních úkonů učiněných dlužníkem při prodeji nemovitostí a následném nakládání s kupní cenou nemusí za výše uvedené důkazní situace vést pouze k závěru, že dlužník se snažil ukrýt svůj majetek před věřiteli. Stejně věrohodným se může zdát například výklad, že dlužník se tímto souborem úkonů snažil uspokojit jednoho ze svých věřitelů, když zamýšlel skutečně prodat své nemovitosti za sjednanou kupní cenu a tu chtěl následně skutečně využít k úhradě svého závazku (zde už je nerozhodné, zda úhradou pouze jednoho svého závazku dlužník zamýšlel tohoto svého věřitele zvýhodnit či nikoli).

Z provedeného dokazování má soud za prokázané, že kupní smlouva byla skutečně uzavřena a že byl proveden vklad do katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného. Soud naopak nemá za prokázané nic konkrétního, co by vedlo k jakékoli pochybnosti o záměru stran skutečně převést nemovitosti na žalovaného. Ze samotné skutečnosti jak dlužník naložil se svou pohledávkou na úhradu kupní ceny nelze dovodit nic, co by zpochybňovalo závěry o tom, že skutečnou vůlí stran bylo uzavření kupní smlouvy. Ze všech těchto důvodů soud má za to, že uzavřená kupní smlouva není neplatná pro rozpor s tehdy platným občanským zákoníkem.

Insolvenční soud se dále zabýval možnou neplatností kupní smlouvy pro rozpor s § 196a odst. 3 obchodního zákoníku.

Podle § 196a odst. 3 obchodního zákoníku jestliže společnost nebo jí ovládaná osoba nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě anebo jiné osoby uvedené v odstavci 1 nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby, se kterou tvoří koncern, za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek této hodnoty, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Pro jmenování a odměňování znalce platí ustanovení § 59 odst. 3. Jestliže k nabytí dochází do 3 let od vzniku společnosti, musí je schválit valná hromada.

Jak bylo již vyloženo, požadavkem na stanovení hodnoty převáděného majetku na základě posudku znalce-v situaci, kdy osoba jednající (oprávněná jednat) jménem společnosti může být ovlivněna svým vztahem k druhé straně transakce-klade zákonodárce na smluvní strany povinnost, jejíž dodržení má za cíl zabezpečit, že převod majetku bude uskutečněn za obvyklou (tržní) cenu, jíž by bylo dosaženo v daném místě a čase při obchodu uzavřeném mezi nespřízněnými osobami. Jinými slovy, ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. upravuje pro vypočtené situace mechanismus, jehož účelem je eliminovat negativní důsledky případného konfliktu mezi zájmy společnosti a zájmy osoby, jednající jejím jménem, a zabezpečit, aby převod majetku nevedl k poškození společnosti (potažmo jejích společníků a věřitelů). Uvedený závěr se (z důvodů vyložených v označených rozsudcích) beze sporu prosadí vždy, kdy převodem majetku v rozporu s požadavkem ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. na způsob stanovení ceny byla společnost poškozena. Nicméně byla-li ve smlouvě podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. sjednána cena tržní (tj. cena v daném místě a čase pokračování KSBR 28 INS 20991/2011-C1 sp. zn.obvyklá), ačkoliv cena, za níž byl majetek převeden, nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, bylo účelu sledovaného uvedeným zákonným příkazem dosaženo, byť nikoliv postupem předpokládaným v ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. (potažmo článku 11 směrnice). V takovém případě však není žádného důvodu dovozovat absolutní neplatnost uzavřené smlouvy jen proto, že nebyl dodržen mechanismus zabezpečující, aby cena za převod majetku nebyla sjednána na úkor společnosti. Opačný závěr (podle něhož to, že cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem vede bez dalšího k závěru o neplatnosti smlouvy podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. i tehdy, byla-li sjednána cena tržní) by v krajním případě mohl vést i k poškození společnosti, na jejíž ochranu je ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. konstruováno (např. bude-li ve smlouvě sjednána cena pro společnost výhodnější než cena tržní). Jinými slovy předpokladem pro závěr o neplatnosti smlouvy o převodu majetku podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. není pouze nedodržení požadavku, aby hodnota převáděného majetku byla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, ale (současně) i zjištění, že cena sjednaná ve smlouvě je pro společnost méně výhodná než cena v daném místě a čase obvyklá. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se proto odchyluje od závěrů formulovaných v usneseních ze dne 10. září. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3300/2008 a ze dne 23. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 4836/2009 a uzavírá, že byla-li ve smlouvě o převodu majetku podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. sjednána tržní (v daném místě a čase obvyklá) cena, popř. cena pro společnost výhodnější, není tato smlouva neplatná jen proto, že tato cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 31 Cdo 3986/2009)

S ohledem na skutečnost, že není zřejmé, zda koncern mezi dlužníkem a žalovaným zanikl ještě před uzavřením kupní smlouvy, zabýval se soud i otázkou neplatnosti uzavřené kupní smlouvy pro rozpor s § 196a odst. 3 ObchZ. V souladu s názorem Nejvyššího soudu ČR není důvodem pro absolutní neplatnost kupní smlouvy skutečnost, že kupní cena nabyla stanovena na základě znaleckého posudku. Z žalovaným předloženého znaleckého posudku, který žalobce žádným způsobem nezpochybnil, má soud za prokázané, že sjednaná kupní cena nejen odpovídala ceně obvyklé, ale navíc ji i značně převyšovala. Tedy pouze samotná skutečnost, že kupní cena nebyla určena znaleckým posudkem znalcem jmenovaným soudem, nemůže být důvodem pro závěr o absolutní neplatnosti uzavřené kupní smlouvy. Pokud jde o požadavek, aby převod nemovitostí schválila valná hromada dlužníka, je tato podmínka platnosti kupní smlouvy stanovena pouze na dobu tří let od vzniku společnosti. Z rejstříkového spisu dlužníka (C 49216) je zřejmé, že dlužník byl založen již v roce 2005. Při uzavírání kupní smlouvy v roce 2011 tak již souhlas valné hromady nebyl k platnosti kupní smlouvy nutný. Ze všech těchto důvodů má soud za to, že kupní smlouva uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným není neplatná ani pro rozpor s § 196a ObchZ, a to ani pro případ, že ke dni zavření kupní smlouvy byl mezi dlužníkem a žalovaným vztah koncernu. Ze všech výše uvedených důvodů tak soud předmětnou kupní smlouvu považuje za platnou.

Insolvenční soud se dále zabýval otázkou neúčinnosti uzavřené kupní smlouvy, a to především z důvodu tvrzeného žalobcem, tedy pro rozpor s § 241 IZ.

Podle § 235 odst. 1 insolvenčního zákona neúčinnými jsou právní úkony, kterými pokračování KSBR 28 INS 20991/2011-C1 sp. zn.dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Insolvenční zákon v § 235 odst. 1 IZ upravuje obecnou definicí neúčinného právního úkonu pro insolvenční řízení. Má-li být právní úkon nebo opomenutí posouzeno jako neúčinné, musí být vždy splněny podmínky stanovené tímto paragrafem. Vedle obecné definice neúčinnosti obsahují § 240 až 242 IZ "skutkové podstaty" neúčinných právních úkonů. Při hodnocení právních úkonů z hlediska jejich neúčinnosti musí být naplněna jak obecná definice, tak současně jedna ze skutkových podstat v § 240 až 242 IZ.

Podle obecné definice neúčinného právního úkonu je neúčinným právním úkonem pouze takový právní úkon, kterým dlužník buď zkrátil uspokojení věřitelů, nebo zvýhodnil některého svého věřitele na úkor věřitelů jiných. Ke zkrácení uspokojení věřitelů by mohlo uzavřením předmětné kupní smlouvy dojít například v případě, že by sjednaná kupní cena ani zdaleka nedosahovala obvyklé výše či byly sjednány nestandardní podmínky placení (například započtení, hrazení nikoli v penězích ). Jak je již uvedeno výše, soud má za prokázané, že sjednaná kupní cena nejen odpovídala obvyklé ceně převáděného majetku, ale navíc ji i podstatně převyšovala. Také podmínky hrazení kupní ceny nebyly v žádném případě extrémně nestandardní, když byla sjednána úhrada v penězích a doba splatnosti byla 5 měsíců (s ohledem na výši kupní ceny se nejedná o mimořádně dlouhou dobu splatnosti). Samotným uzavřením kupní smlouvy tak nemohlo dojít ke zkrácení uspokojení věřitelů, jelikož dlužník svůj majetek zpeněžil za částku vyšší, než byla jeho obvyklá cena a jako protihodnotu měl obdržet finanční prostředky. Skutečnost, že dlužník peněžní prostředky nakonec neobdržel, nemá svůj původ v uzavření kupní ceny, ale až v uzavření smlouvy o postoupení pohledávek, ve vztahu ke zkrácení věřitelů by tedy potenciálně neúčinným mohl být právní úkon, kterým dlužník postoupil svou pohledávku z kupní ceny, nikoli samotná kupní smlouva.

Druhým obecným důvodem pro neúčinnost právního úkonu je zvýhodnění některého věřitele na úkor jiných. V případě žalovaného nemá soud za prokázané, že tento by byl věřitelem dlužníka, když žalovaný není subjektem, který by byl do insolvenčního řízení na majetek dlužníka přihlášen jako věřitel, a soud nemá za prokázané, že by žalovaný byl věřitelem dlužníka ke dni uzavření kupní smlouvy a do insolvenčního řízení se pouze z nějakého důvodu nepřihlásil. Skutečnost, že žalovaný byl či je věřitelem dlužníka navíc žalobce ani netvrdil. Žalobce pouze tvrdil, že se žalovaný stal věřitelem dlužníka uzavřením kupní smlouvy tím, že mu vznikl nárok na převod nemovitého majetku. K tomuto insolvenční soud pouze konstatuje, že pro splnění obecné podmínky zvýhodnění některého věřitele je nutné, aby dlužník svým právním úkonem zvýhodnil existujícího věřitele, ne někoho, kdo v okamžiku uzavírání kupní smlouvy není jeho věřitelem. Pokud žalobce namítal, že dlužník právním úkonem zvýhodnil svého věřitele MARK SPENCER pak insolvenční soud konstatuje, že toto není pravda. Věřitel dlužníka MARK SPENCER mohl být zvýhodněn až uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky a započtením pohledávek, nikoli již uzavřením kupní smlouvy, která se ho žádným způsobem nedotýkala. Jelikož soud nemá za prokázané, že žalovaný byl či je věřitelem dlužníka nemohlo uzavřením kupní smlouvy dojít ke zvýhodnění žalovaného jako věřitele na úrok věřitelů ostatních.

Z tohoto je zřejmé, že v případě uzavření kupní smlouvy nejsou naplněny již obecné pokračování KSBR 28 INS 20991/2011-C1 sp. zn.podmínky pro neúčinnost právního úkonu podle § 235 odst. 1 IZ a již tato skutečnost sama o sobě je důvodem pro zamítnutí žaloby o neúčinnost právního úkonu.

Insolvenční soud se nicméně dále zabýval také otázkou, zda jsou uzavřením kupní smlouvy naplněny podmínky některé ze skutkových podstat neúčinného právního úkonu podle § 240 až 242 IZ.

Podle § 240 odst. 1 IZ právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník.

Podle § 240 odst. 2 IZ právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

Podle § 240 odst. 3 IZ právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

Podle § 240 odst. 4 IZ právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.

Podle § 241 odst. 1 IZ zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.

Podle § 241 odst. 2 IZ zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

Podle § 241 odst. 3 IZ zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, pokračování KSBR 28 INS 20991/2011-C1 sp. zn.

b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné.

Podle § 241 odst. 4 IZ zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

Podle § 241 odst. 5 IZ zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.

Podle § 242 odst. 1 IZ odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám.

Podle § 242 odst. 2 IZ má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám.

Podle § 242 odst. 3 IZ úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.

Žalobce napadal předmětný právní úkon z důvodu, že se jedná o právní úkon zvýhodňující některého věřitele na úkor jiných. V případě zvýhodňujícího právního úkonu se musí jednat o právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu. V projednávaném případě nemohou být podmínky neúčinnosti z důvodu zvýhodnění věřitele naplněny již s ohledem na skutečnost, že žalovaný není a nebyl věřitelem dlužníka. Žalovanému se tudíž nemohlo dostat v důsledku uzavření kupní smlouvy vyššího uspokojení na úkor ostatních věřitel, než jaké by mu náleželo v konkursu. Navíc opět s ohledem na výši sjednané ceny by podmínky § 241 IZ nebyly naplněny, ani kdyby žalovaný byl věřitelem dlužníka, jelikož samotným uzavřením kupní smlouvy by se mu nedostalo od dlužníka žádného uspokojení na jeho pohledávky.

Otázka existence koncernu má pak v případě posouzení neúčinnost právního úkonu vliv pokračování KSBR 28 INS 20991/2011-C1 sp. zn.pouze ten, že v případě existence koncernu je založena vyvratitelná domněnka úpadku dlužníka v době učinění napadeného právního úkonu. Nejasnost v otázce existence koncernu v době uzavření kupní smlouvy tak nebrání soudu v učinění závěru, že předmětná kupní smlouva není neúčinným prvním úkonem z důvodu zvýhodnění některého věřitele.

Soud se dále zabýval otázkou, zda uzavřením kupní smlouvy mohly být naplněny podmínky § 240 či 242 IZ a i v těchto případech došel k závěru, že nikoli.

Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí ze dne 16. 11. 2016, č.j. 11 VSOL 34/2016-304, uvedl: K poslední uplatněné námitce žalovaného, že žalobce měl odpůrčí žalobou správně napadnout kupní smlouvu ze dne 6. 3. 2010, z níž vznikla dlužníku za žalovaným pohledávka z titulu sjednané kupní ceny ve výši 23.696.5015 Kč, odvolací soud uvádí, že je mu známo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sen. zn. 29 Cdo 4886/2007, v němž byl formulován závěr (byť pro poměry dle zákona o konkursu a vyrovnání) dle kterého: Jestliže, dlužník, který nemá jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, poté, co jako prodávající uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji movitých věcí, uzavřel s kupujícím dohodu o započtení kupní ceny proti pohledávce kupujícího, byla kupní smlouva ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. právním úkonem zkracujícím dlužníkovy věřitele, neboť v době účinnosti kupní smlouvy se dlužníku za prodaný majetek nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohli dlužníkovi věřitelé uspokojit své pohledávky . V nyní přezkoumávaném případě je však situace odlišná potud, že na sjednanou kupní cenu dle smlouvy o úplatném převodu cenných papírů, bylo dlužníku skutečně (reálně) zaplaceno žalovaným 5.000.000 Kč (což nebylo mezi účastníky sporné) a ohledně zbývající částky 18.696.515 Kč byl dohodnut zápočet, k němuž došlo až samostatnou dohodou. Proto má odvolací soud za to, že tím právním úkonem, kterým dlužník žalovaného zvýhodnil, je až dohoda o započtení, na základě které se dlužníku dalšího reálného plnění již nedostalo.

Nejvyšší sodu ČR ve svém rozhodnutí ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001 uvedl: Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv-nebýt těchto úkonů-by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil.

Podle § 240 IZ je neúčinným právním úkonem právní úkon bez přiměřeného protiplnění. V případě kupní smlouvy je tímto přiměřeným protiplněním obvykle kupní cena odpovídající ceně obvyklé, v případě, že je sjednána cena obvyklá není možné kupní smlouvu označit za právní úkon bez přiměřeného protiplnění. V projednávaném případě byla kupní cena sjednána ve výši vyšší, než byla obvyklá cena převáděných nemovitostí, nemůže se tedy bez dalšího jednat o právní úkon bez přiměřeného protiplnění.

V souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu se insolvenční soud dále musí zabývat tím, zda se dlužníkovi dostalo ke dni účinnosti kupní ceny (tedy ke dni 28. 1. 2011) reálné protiplnění. V kupní smlouvě byla sjednána kupní cena přesahující částku 55 mil. Kč. Ke dni účinnosti kupní smlouvy nebyla dosud kupní cena uhrazena (byla sjednána delší splatnost), ale dlužníkovým reálným protiplněním byla pohledávka za žalovaným ve pokračování KSBR 28 INS 20991/2011-C1 sp. zn.výši přesahující 55 mil. Kč. Že toto protiplnění poskytnuté dlužníkovi bylo naprosto přiměřené je zřejmé z toho, že dlužník toto protiplnění od žalovaného (pohledávku za žalovaným) dokázal obratem zpeněžit třetí osobě za částku stejnou, jako byla sjednaná kupní cena (která byla vyšší než obvyklá cena převáděných nemovitostí). Skutečnost, jak dlužník následně naložil se svou pohledávkou ze smlouvy o postoupení pohledávky, už nemůže mít vliv na posuzování, zda samotná kupní smlouva obsahovala pro dlužníka reálně přiměřené protiplnění. Tato skutečnost by měla vliv pouze ve sporu o neúčinnost smlouvy o postoupení pohledávky (který není veden). Samotným uzavřením kupní smlouvy nedošlo ke zmenšení majetku dlužníka, ale naopak k jeho zvětšení, když namísto nemovitostí v obvyklé ceně necelých 30 mil. Kč dlužník obdržel pohledávku v hodnotě více než 55 mil. Kč, kterou také za částku přes 55 mil. Kč dokázal zpeněžit.

Insolvenční soud zde znovu upozorňuje na skutečnost, že v případě prodeje nemovitostí dlužníka a úhrady kuní ceny se jedná o dva právní úkony, které měly vliv na celkovou majetkovou situaci dlužníka, a to kupní smlouvu ze dne 27. 1. 2011 uzavřenou mezi dlužníkem a žalovaným a smlouvu o postoupení pohledávky za žalovaným ze dne 28. 1. 2011 uzavřenou mezi dlužníkem a společností MARK SPENCER. Jak je zřejmé z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 2016, skutečnost, že kupní cena nebyla kupujícím uhrazena v penězích, ale došlo k jejímu započtení, může být důvodem neúčinnosti právního úkonu pouze, pokud prodej majetku dlužníka a započtení na kupní cenu byly provedeny společně. Za situace, kdy dlužník obdrží od kupujícího část úhrady kupní ceny a teprve následně dojde k uzavření dohody o započtení, může být neúčinným právním úkonem až dohoda o započtení, když až tímto úkonem se dlužníkovi nedostalo reálného plnění. V tomto případě je navíc nutné si uvědomit, že k samotnému započtení nedocházelo mezi dlužníkem a žalovaným, ale mezi dlužníkem a třetí osobou a k započtení nedocházelo na pohledávku z kupní ceny ale na pohledávku ceny za postoupení pohledávky.

Ze všech těchto důvodů má insolvenční soud za to, že kupní smlouva, kterou dlužník převedl své vlastnické právo k nemovitostem, nebyla právním úkonem bez přiměřeného protiplnění.

Pokud jde o neúčinnost pro rozpor s § 242 IZ, tedy z důvodu úmyslně zkracujícího právního úkonu dlužníka, k takovémuto důvodu neúčinnosti právního úkonu žalobce neuvedl žádná konkrétní tvrzení a neoznačil žádné důkazy, které by k tomuto závěru vedly. Z provedeného dokazování nemá soud za prokázané, že by dlužník uzavřením kupní smlouvy chtěl jakkoli poškodit své věřitele. S ohledem a výši sjednané kupní ceny lze naopak dojít k závěru, že učiněný právní úkon byl pro dlužníka a tím i pro jeho věřitele výhodný.

Pokud žalobce dovozoval neúčinnost napadeného právního úkonu ať již podle § 241 či 242 IZ z toho, jakým způsobem následně dlužník naložil se svou pohledávkou na zaplacení kupní ceny, nemůže následné jednání dlužníka mít vliv na otázku platnosti a účinnosti samotné kupní smlouvy. Kupní smlouvu dlužník uzavřel s žalovaným a pohledávku na zaplacení kupní ceny následně postoupil na společnost MARK SPENCER, právní úkony učiněné mezi dlužníkem a společností MARK SPENCER jsou bez vlivu na kupní smlouvu, která byla uzavřena mezi jinými subjekty než následné postoupení pohledávky z kupní ceny a vzájemné započtení pohledávek. pokračování KSBR 28 INS 20991/2011-C1 sp. zn.

Nad rámec výše uvedeného soud konstatuje, že pokud chtěl žalobce napadnout některý z úkonů učiněných dlužníkem z důvodu jeho neúčinnosti, měl napadnout nikoli samotnou kupní smlouvu, ale až Smlouvu o postoupení pohledávky a Dohodu o započtení pohledávek ze dne 28. 1. 2011 uzavřenou mezi dlužníkem a společností MARK SPENCER. Touto smlouvou totiž dlužník postoupil svou pohledávku na zaplacení kupní ceny z kupní smlouvy ze dne 27. 1. 2011 na společnost MARK SPENCER. Za postoupení pohledávky byla sjednána úplata, která odpovídala výši postupované pohledávky a úhrada této úplaty byla sjednána započtením. Společnost MARK SPENCER je jedním z přihlášených věřitelů dlužníka a vzájemným započtením pohledávek se této společnosti mohlo dostat vyššího uspokojení, než by se jí dostalo v konkursním řízení na majetek dlužníka. Nicméně tato smlouva o postoupení pohledávky a dohoda o započtení nebyla ze strany žalobce coby insolvenčního správce z důvodu neúčinnosti napadena a proto se soud otázkou její neúčinnosti dále nebude podrobně zabývat, jelikož otázka neúčinnosti tohoto právního úkonu učiněného ve prospěch subjektu odlišného od žalovaného nemůže mít jakýkoli vliv na otázku neplatnosti či neúčinnosti napadené kupní smlouvy.

Ze všech výše uvedených důvodů má soud za prokázané, že právní úkon, kupní smlouva ze dne 27. 1. 2011, není neplatným právním úkonem ani neúčinným právním úkonem ve smyslu insolvenčního zákona, jelikož nejsou naplněny ani obecné podmínky neúčinného právního úkonu podle § 235 IZ ani jakékoli ze skutkových podstat podle § 240 až 242 IZ. Ze všech výše uvedených důvodů proto soud podanou žalobu o neúčinnost kupní smlouvy ze dne 27. 1. 2011 zamítl.

Nad rámec výše uvedeného insolvenční soud konstatuje, že pokud žalobce poukazoval na skutečnost, že odstoupil od sjednané kupní smlouvy z důvodu neuhrazení kupní ceny, nebyl to žalobce, kdo mohl z tohoto důvodu od kupní smlouvy odstupovat.

Při posuzování platnosti odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy je nejprve nutno zodpovědět otázku, zda prodávající, který postoupí pohledávku na zaplacení kupní ceny, a přestane tak být jejím věřitelem, může odstoupit od kupní smlouvy pro prodlení kupujícího se splněním povinnost zaplatit kupní cenu. Soudy nižších stupňů (stejně jako dovolatelka) implicite vycházejí z názoru, podle něhož prodávajícímu takové právo nesvědčí; jinak by nepovažovaly za potřebné pro rozhodnutí ve věci posoudit platnost smlouvy o převodu majetku a oznámení o postoupení pohledávky. Nejvyšší soud uvedený názor sdílí. Právo odstoupit od smlouvy pro prodlení dlužníka s plněním dluhu svědčí věřiteli (§ 517 odst. 1 obč. zák.), tj. osobě, vůči níž je dlužník povinen dluh plnit (§ 494 obč. zák.). Postoupí-li prodávající pohledávku na zaplacení kupní ceny, nestává se sice postupník stranou kupní smlouvy (tou zůstává postupitel), nicméně postupitel přestává být věřitelem pohledávky na zaplacení kupní ceny (v poměrech českého práva srov. § 524 a násl. obč. zák.). Není-li věřitelem, nemůže nesjednají-li si strany v kupní smlouvě něco jiného odstoupit od kupní smlouvy pro prodlení kupujícího se splněním povinnosti zaplatit kupní cenu. Proto je třeba posoudit, zda žalobkyně byla věřitelkou pohledávky na zaplacení kupní ceny a zda jí (jakožto věřitelce) svědčilo právo odstoupit od kupní smlouvy pro prodlení dovolatelky s placením kupní ceny. (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 29 Cdo pokračování KSBR 28 INS 20991/2011-C1 sp. zn.

2483/2012)

V souladu se závěry Nejvyššího soudu ČR je insolvenční soud toho názoru, že žalobce mohl od kupní smlouvy platně odstoupit pro prodlení s úhradou kupní ceny, pouze pokud by v okamžiku postoupení stále byl věřitelem žalovaného. Ze shodného tvrzení stran o uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 28. 1. 2011 má soud za prokázané, že od 28. 1. 2011 dlužník již nebyl věřitelem žalovaného, jelikož svou pohledávku na zaplacení kupní ceny postoupil na společnost MARK SPENCER. V uzavřené kupní smlouvě nebylo sjednáno právo odstoupit od kupní smlouvy i v případě, že dojde k postoupení pohledávky z kupní ceny. Soud tak má za prokázané, že od 28. 1. 2011 dlužník nebyl věřitelem žalovaného a nemohl tudíž dne 3. 8. 2012 platně odstoupit od uzavřené kupní smlouvy z důvodu neuhrazení kupní ceny. Pokud dlužník, resp. jeho insolvenční správce, takovýto právní úkon přesto učinil, nemohlo na jeho základě dojít platně k odstoupení od kupní smlouvy.

Podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř. ) účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

O nákladech tohoto řízení podepsaný insolvenční soud rozhodl podle § 142 o.s.ř. Ustanovení IZ totiž upravují pouze otázku nákladů incidenčního sporu o pravost/výši/pořadí pohledávky v případě, pokud jde o náklady hrazené insolvenčním správcem. V souladu s § 142 o.s.ř. soud přiznal náhradu nákladů řízení zcela úspěšnému žalovanému. Žalovaný byl ve sporu právně zastoupen od 9. 5. 2013, právní zástupce žalobce všechny právní úkony činil v roce 2013, 2015, 2016 a 2017, o náhradě nákladů řízení tak soud rozhodoval znění vyhlášky 177/1996 Sb. ve znění do 31. 12. 2013 a ve znění aktuálním. V případě právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo v rozhodných paragrafech znění vyhlášky shodné s aktuálním zněním (s výjimkou §1 odst. 2 a § 9odst. 4 písm. c/ v nichž došlo k formulačním změnám).

Žalovaný předložil první vyčíslení svých nákladů podáním doručeným soudu dne 6. 11. 2015. V tomto vyčíslení žalobce požadoval odměnu advokáta podle advokátního tarifu za 4 úkony právní služby, paušální náhradu hotových výdajů, náhradu za promeškaný čas a cestovní náklady. Odměnu advokáta žalovaný požadoval z tarifní hodnoty určené podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, tedy podle výše peněžitého plnění. Vyčíslení nákladů odvolacího řízení žalovaný předložil svým podáním doručeným soudu dne 18. 10. 2016. V tomto vyčíslení žalobce požadoval odměnu advokáta podle advokátního tarifu za 2 úkony právní služby, paušální náhradu hotových výdajů, náhradu za promeškaný čas a cestovní náklady. V tomto vyčíslení již žalovaný požadoval přiznání odměny advokáta z tarifní hodnoty určené podle § 9 odst. 4 advokátního tarifu, tedy ve výši 50.000 Kč. Vyčíslení nákladů za další řízení před soudem prvního stupně žalovaný nepředložil.

Podle § 1 odst. 2 vyhlášky 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif ) v aktuálním znění, při stanovení nákladů řízení, jejichž náhrada se klientovi přiznává rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, se výše odměny advokáta určí podle ustanovení o mimosmluvní odměně, nestanoví-li tato vyhláška jinak; § 12 odst. 2 se neužije. Na to je advokát povinen upozornit klienta, jedná-li s pokračování KSBR 28 INS 20991/2011-C1 sp. zn.ním o smluvní odměně.

Podle § 6 odst. 1 advokátního tarifu výše mimosmluvní odměny se stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal.

Sazba mimosmluvní odměny se v souladu s § 7 advokátního tarifu určí vždy za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty.

Podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok.

Podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2013 částka 50.000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech rozhodovaných v řízení v otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob, a dále ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení.

Podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu v aktuálním znění částka 50.000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech rozhodovaných v řízení v otázkách svěřenských fondů, obchodních společností, družstev a jiných právnických osob, a dále ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení.

V případě určení odměny právního zástupce žalovaného soud nejprve musel posoudit otázku, jaká tarifní hodnota má být použita. Soud souhlasí s právním zástupcem žalovaného, že tarifní hodnota nemůže být určena podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. Nicméně nesouhlasí s tím, že by odměna měla být určena podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, tedy z hodnoty peněžitého plnění, kterým je obvyklá cena převáděných nemovitostí. Pro určení tarifní hodnoty v případě insolvenčních a incidenčních sporů advokátní tarif obsahuje konkrétní tarifní hodnotu, která je určena bez ohledu na předmět sporu. Ve všech typech incidenčních sporů (o pravost, výši pořadí pohledávky, o vyloučení majetku z majetkové podstaty i ve sporech o neúčinnost právního úkonu a dalších) se tarifní hodnota určuje vždy podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu. Toto potvrdil v řadě svých rozhodnutí i Nejvyšší soud ČR, který v incidenčních sporech také určuje odměnu právního zástupce z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu (např. usnesení ze dne 27. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 13/2013, usnesení ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. 29 ICdo 2/2014).

Podle § 7 advokátního tarifu sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí z tarifní hodnoty přes 10.000 Kč do 200.000 Kč 1.500 Kč a 40 Kč za každých započatých 1.000 Kč, o které hodnota převyšuje 10.000 Kč. Sazba mimosmluvní odměny tedy v tomto případě z tarifní hodnoty 50.000 Kč činí 3.100 Kč.

Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu nedohodl-li se advokát s klientem na jiné paušální částce jako náhradě výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné, činí tato pokračování KSBR 28 INS 20991/2011-C1 sp. zn.

částka 300 Kč na jeden úkon právní služby.

Právní zástupce žalobce v řízení učinil celkem 7 úkonů právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a/, c/, d/ a d/-převzetí zastoupení, další porada s klientem trvající déle než jednu hodinu, písemné podání nebo návrh ve věci samé ze dne 9. 9. 2015, účast na jednání konaném dne 4. 11. 2015, vyjádření k odvolání žalobce ze dne 13. 1. 2016, účast na jednání odvolacího soudu dne 12. 10. 2016 a účast na jednání soudu prvního stupně dne 28. 6. 2017). Náhrada za jeden úkon právní služby náleží podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu ve výši 3.100 Kč, celkem tedy za 7 úkonů právní služby 21.700 Kč. Dále právnímu zástupci žalovaného náleží režijní paušál podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby, celkem tedy za 7 úkonů právní služby částka 2.100 Kč.

Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu není-li o výši náhrady cestovních výdajů dohodnuto jinak, řídí se výše této náhrady právními předpisy o cestovních náhradách.

Podle § 14 odst. 1 advokátního tarifu advokátu náleží náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby a) při úkonech prováděných v místě, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta, za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět, b) za čas promeškaný v důsledku zpoždění zahájení jednání před soudem nebo jiným orgánem, jestliže toto zpoždění činí více než 30 minut.

Právní zástupce žalované kromě odměny vyúčtoval v období do prvního rozhodnutí soudu prvního stupně také cestovní náklady a náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu. Vyúčtovanou výši cestovních nákladů 1.524,40 Kč za použití motorového vozidla a 1.372,80 Kč za spotřebované pohonné hmoty soud přepočítal a považuje ji za správnou a určenou v souladu se zákonem č. 262/2006 Sb. a s vyhláškou č. 328/2014 Sb. Sídlo právního zástupce žalovaného je v Praze, soudní jednání se konalo v Brně, doba cca 2 hodin a deseti minut strávená jednou cestou je odpovídající vzdálenosti mezi kanceláří právního zástupce a místem jednání soudu. Náhrada za 9 půlhodin promeškaného času je tak posle soudu ve výši 900 Kč uplatněna řádně. V těchto položkách tak soud vyúčtování nákladů právního zástupce žalovaného považuje za správné.

Právní zástupce žalované kromě odměny vyúčtoval za řízení před odvolacím soudem také cestovní náklady a náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu. Vyúčtovanou výši cestovních nákladů 2.143,20 Kč za použití motorového vozidla a 1.619,20 Kč za spotřebované pohonné hmoty soud přepočítal a považuje ji za správnou a určenou v souladu se zákonem č. 262/2006 Sb. a s vyhláškou č. 328/2014 Sb. Sídlo právního zástupce žalovaného je v Praze, soudní jednání se konalo v Olomouci, doba necelé 3 hodny strávená jednou cestou je odpovídající vzdálenosti mezi kanceláří právního zástupce a místem jednání soudu. Náhrada za 12 půlhodin promeškaného času je tak podle soudu ve výši 1.200 Kč uplatněna řádně. V těchto položkách tak soud vyúčtování nákladů právního zástupce žalovaného považuje za správné.

Za jednání u soudu prvního stupně po rozhodnutí odvolacího soudu právní zástupce žalovaného vyúčtování svých nákladů nepředložil. Jelikož insolvenčnímu soudu není známo, pokračování KSBR 28 INS 20991/2011-C1 sp. zn.jakým způsobem právní zástupce cestoval ani jaký čas cestou promeškal, nemůže mu soud náhradu cestovného a za promeškaný čas za toto období přiznat.

Žalovanému tedy náleží celková náhrada nákladů řízení ve výši 21.700 Kč na odměně, 2.100 Kč na hotových výdajích, 6.659,60 Kč na cestovném a 2.100 Kč jako náhrada za promeškaný čas. Celková náhrada nákladů řízení je tak ve výši 32.559,60 Kč. Jelikož právní zástupce žalobce je plátcem DPH, jeho odměna byla o daň z přidané hodnoty navýšena na celkovou částku 39.397,12 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je odvolání přípustné ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení tohoto písemného vyhotovení; odvolání se podává k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pracoviště Husova 15, 601 95 Brno. Rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 1 a § 74 odst. 1 IZ). Žalobci, žalovanému a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně bude toto rozhodnutí doručeno do vlastních rukou; těmto subjektům běží lhůta pro podání odvolání od okamžiku doručení rozhodnutí do vlastních rukou. (§ 75 IZ)

Nebude-li dobrovolně splněna povinnost uložená ve výroku II. tohoto rozsudku, lze požádat o její soudní výkon nebo exekuci.

Krajský soud v Brně dne 28. 6. 2017

Mgr. Silvie Štěpánová, v.r. soudkyně pověřená dle rozvrhu práce zastupováním soudce soudního oddělení 28 INS Mgr. Jana Kozáka Za správnost vyhotovení: Karolína Kulková