28 ICm 1208/2011
Číslo jednací: 28 ICm 1208/2011-35

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl JUDr. Miroslavem Veselým jako samosoudcem v právní věci žalobce PROFI CREDIT Czech, a.s., IČ 61860069, se sídlem Jindřišská 24/941, 110 00, Praha 1, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti žalovaným č. 1-JUDr. Filipu Pundovi, se sídlem Klášterská 126/II, 377 01, Jindřichův Hradec, insolvenčnímu správci dlužníků Stanislava Dočkala a Růženy Dočkalové, oba bytem 377 01, Hospříz 3, č. 2-Stanislavu Dočkalovi, rč: 430222/452, bytem 377 01, Hospříz 3, a č. 3-Růženě Dočkalové, rč: 485314/707, bytem 377 01, Hospříz 3, o určení oprávněnosti do insolvenčního řízení přihlášených pohledávek ve výši 16.055,-Kč a ve výši 13.300,-Kč,

takto:

I. Určuje se, že část první pohledávky žalobce v rozsahu 16.055,-Kč je co do právního důvodu i výše oprávněná jako pohledávka nezajištěná a nepodmíněná.

II. Určuje se, že část druhé pohledávky žalobce ve výši 13.300,-Kč je rovněž co do právního důvodu i výše oprávněná jako pohledávka nezajištěná a nepodmíněná.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradů nákladů řízení.

Odůvodnění: Žalobou ze dne 13.5.2011 (podána téhož dne na poštu a doručena soudu 16.5.2011), domáhá se žalobce vůči žalovaným určení, že jím přihlášená část uplatněných nároků ve výši 16.055,-Kč a ve výši 13.300,-Kč je co do právního důvodu i výše oprávněná. V žalobě žalobce uvádí, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. KSCB 28 INS 15332/2010-A-11 ze dne 15.3.2011, byl zjištěn úpadek dlužníků Stanislava Dočkala, rč: 430222/452 a Růženy Dočkalové, rč: 485314/707 a jako způsob řešení úpadku bylo povoleno oddlužení. Žalobce svojí přihláškou z 24.3.2011 přihlásil u podepsaného soudu do insolvenčního řízení celkem dvě pohledávky v celkové výši 128.574,-Kč. Právním důvodem vzniku první pohledávky byl nedoplatek na sesplatněné jistině z titulu Smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100298927 ve výši 67.322,-Kč a na smluvních pokutách z titulu této smlouvy ve výši 30.507,-Kč. Právním důvodem vzniku druhé pohledávky byl nedoplatek na nominální hodnotě úvěru z titulu Smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100334606 ve výši 30.377,-Kč a na smluvních pokutách z titulu téže smlouvy ve výši 368,-Kč. Při přezkumném jednání konaném dne 26.4.2011 byly pohledávky označené pod č. 1 za oběma dlužníky ze strany insolvenčního správce i dlužníků uznány pouze v rozsahu 52.218,-Kč a popřeny v rozsahu 45.611,-Kč. Pohledávky označené jako č. 2 za oběma dlužníky byly ze strany správce i dlužníků popřeny v rozsahu 13.300,-Kč a v rozsahu 17.445,-Kč uznány. Důvodem popření dle sdělení správce je skutečnost, že v tomto případě jsou uplatněny úroky přirostlé po rozhodnutí o úpadku. Žalobce však v tomto případě nesouhlasí s právním názorem insolvenčního správce ani dlužníků. V případě obou úvěrových smluv se dlužníci zavázali jednak k vrácení poskytnutých finančních prostředků a jednak k zaplacení smluvní odměny. Popřena je v tomto případě vždy část smluvní odměny, která dle vyjádření insolvenčního správce představuje kapitalizované úroky z poskytnutého úvěru. Dle žalobce však úvěrová smlouva splňuje všechny náležitosti, které stanoví obchodní zákoník a ustanovení o smluvní odměně se pak neliší od ustanovení jiných nebankovních institucí, poskytujících půjčky a úvěry třetím osobám. V soukromoprávních vztazích si mohou subjekty zásadně sami volit variantu chování, která odpovídá jejich zájmům potřebám a preferencím a těmto subjektům je zásadně ponecháno na vůli a uvážení, zda vůbec, s kým a ohledně jakého předmětu založí soukromoprávní vztah a jaký bude jeho obsah. Dlužníkům vyplacené jistiny nejsou úročeny běžícím úrokem, ale jejich příslušenství tvoří toliko odměna za poskytnutí úvěru v předem známé výši. Při stanovení výše odměny za poskytnutí úvěru je nutno přihlédnout k tomu, že splácení úvěru je rozloženo do dlouhého období 36 měsíců v případě prvé smlouvy o úvěru a na období 48 měsíců u smlouvy druhé. Výše odměny tak zcela odpovídá situaci na trhu se spotřebitelskými úvěry a půjčkami, jakož i riziku, které je s poskytováním spotřebitelských úvěrů a půjček spojeno. Žalobce nemá výhrad proti tvrzení, že smluvní odměnu lze chápat jako paušalizovaný úrok ve smyslu § 497 obchodního zákoníku Jde o jednorázovou částku, která představuje vše, co je dlužník povinen věřiteli při řádném splácení úvěru uhradit. Úvěr není již nijak dále úročen, dlužník nemusí platit navíc ke smluvní odměně žádný úrok ani jiné podobné příslušenství. Za této situace je žalobce přesvědčen, že odkaz na případnou aplikaci ustanovení § 170 insolvenčního zákona je nesprávné. Smluvní odměna za poskytnutí úvěru je jednorázovou částkou, která se započítává oproti celkové výši úvěru. K započtení dochází již v době, kdy je úvěr poskytován, viz. článek 10.1 smluvních ujednání Smlouvy o úvěru č. 1 a 2. Takový způsob stanovení smluvní odměny je transparentní, protože dlužník přesně ví, kolik je povinen za úvěr zaplatit. Žalovaný insolvenční správce ve svém vyjádření z 21.3.2012 k žalobě uvedl, že je nutné posoudit otázku charakteru sjednané smluvní odměny tak, jak to učinil např. Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí č.j. 1 VSOL 34/2011-90 z 30.11.2011, který se v tomto případě zabýval totožnou smlouvou téhož věřitele. Vrchní soud v Olomouci se za použití výkladových pravidel zabýval otázkou, zda ujednání o smluvní odměně lze vyložit jako sjednání úroku za poskytnutí peněžních prostředků dle ust. § 497 Obch.zák., či jako případně sjednání úplaty dle § 499 Obch. zák. a konstatoval, že ji pod žádné z těchto ustanovení nelze podřadit. Dospěl však k závěru, že sjednaná smluvní odměna je nepřiměřeně vysoká a tudíž neplatná dle § 39 obchodního zákoníku pro rozpor s ustanovení § 3 odst. 1 obchodního zákoníku a s ustanovení § 56 odst. 1 obchodního zákoníku. K témuž závěru je nutné dospět i dle insolvenčního správce v této věci. Z tohoto důvodu insolvenční správce navrhl, aby soud žalobu zamítl a přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaní dlužníci Stanislav Dočkal a Růžena Dočkalová se k podanému návrhu nijak nevyjádřili. Následně žalobce podáním z 26.4.2012 ještě reagoval na stanovisko insolvenčního správce s tím, že při hodnocení smluv o revolvingovém úvěru nelze dospět k jinému závěru, než že se jedná o smlouvy o úvěru dle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku. Předně jsou tyto smlouvy výslovně označeny jako smlouvy o úvěru a ve všech jejich ujednání včetně smluvních ujednání, obsažených na zadní straně těchto smluv se hovoří o úvěru. Z údajů uvedených ve smlouvách je zcela nepochybné, jaká částka má být dlužníkům vyplacena, jaká bude výše smluvní odměny, jak bude smluvní odměna uhrazena, jaká bude celková výše dlužné částky a jaké splátky má dlužník platit i po jakou dobu. Nelze rovněž pominout, že dlužníci slovně vyjádřený projev zachycený ve smlouvách o úvěru nijak nezpochybňovali. Uvedené závěry reflektují v tomto směru formulace v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR, např. rozsudek NSČR ze dne 18.12.2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2011 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.5.2011, sp. zn. 29 Cdo 780/2010. Dlužníci měli před uzavřením smluv o úvěru dostatek času, aby se seznámili s jejich zněním a aby se rozhodli, zda smlouvy za podmínek v nich uvedených uzavřou. Nutné zdůraznit, že dlužníci svým podpisem pod smlouvami o úvěru stvrdili, že souhlasí se smluvními ujednáními a v okamžiku uzavření smluv proti smluvním podmínkám ničeho nenamítali a naopak poskytnuté úvěry přijali a zavázali se je splatit v plné výši. K možnosti stanovení úroků v paušální částce a k možnosti započtení stanovené smluvní odměny oproti nároku dlužníků na poskytnutí peněžních prostředků odkazuje žalobce např. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002. O tom, že dohoda účastníků smlouvy o úvěru, týkající se toho, že příslušenství pohledávky se stane součástí jistiny, se může týkat i úroků z prodlení, se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1610/2007 ze dne 31.5.2010. Žalobce v tomto případě upozorňuje i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 33 ICm 91/2010 ze dne 20.12.2010, kde se uvádí, že sjednáním úroku je každé ujednání o tom, že příjemce úvěru zaplatí poskytovateli více, než kolik obdržel. Je přitom nerozhodné, zda je smluvená procentní úroková sazba či zda je smluvena výše a splatnost splátek, z nichž potom lze za použití běžných metod finanční matematiky vypočítat procentní úrokovou sazbu. V projednávané věci bez ohledu na to, že žalobce jako tvůrce smlouvy hovoří o odměně, nebylo ujednáno nic jiného, než že bude poskytnuta částka 35.000,-Kč, která bude splácena 36-ti měsíčními splátkami po 2.005,-Kč. Tyto parametry umožňují vypočítat úrokovou sazbu úvěru, která činí 67,86 % p.a., přičemž tuto sazbu vypočetl žalobce jako RPSN tak, jak mu ukládá zákon č. 321/2001 Sb. a soud tento výpočet ověřil jako správný. Ze shora uvedeného plyne, že je zcela bezvýznamné, že smlouva hovoří o odměně za poskytnutí úvěru, převyšující poskytnutou částku a současně nestanoví žádný explicitní úrok. Jediným relevantním parametrem smlouvy je sazba RPSN, tedy vlastně cena, kterou příjemce úvěru platí za jeho poskytnutí. Není v tomto případě důvodu považovat sazbu 67,86 % za nedovolenou. Z citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě vyplývá, že judikatura považuje za strop, do jakého se považuje RPSN ještě za přípustnou RPSN pohybující se kolem 100 %. Nelze tak pokládat sjednanou odměnu za nepřiměřeně vysokou. Za této situace trvá žalobce na vyhovění uplatněnému návrhu. Z insolvenčního spisu č.j. KSCB 28 INS 15332/2010 vedeného Krajským soudem v Českých Budějovicích se zjišťuje, že na základě usnesení ze dne 10.2.2011 došlo ke spojení insolvenčníh řízení zahájených na základě návrhu dlužníků Stanislava Dočkala a Růženy Dočkalové ke společnému řízení. Dále bylo zjištěno, že na základě usnesení podepsaného soudu č.j. KSCB 28 INS 15332/2010-A-11 ze dne 15.3.2011 byl zjištěn úpadek dlužníků Stanislava Dočkala a Růženy Dočkalové. Současně bylo rozhodnuto o povolení řešení úpadku dlužníků oddlužením. Tímto usnesením současně bylo svoláno přezkumné jednání na den 26.4.2011. Z insolvenčního spisu se zjišťuje, že žalobce včas přihlásil vůči dlužníkům svoji pohledávku v celkové výši 128.574,-Kč. Přihláška byla ze strany žalobce podána dvakrát a to jednou vůči dlužníku Stanislavu Dočkalovi a jednou vůči dlužnici Růženě Dočkalové. Vzhledem ke skutečnosti, že se však jedná o jednu a tutéž pohledávku a dříve původně zahájená samostatná insolvenční řízení byla spojena ke společnému projednání, posuzoval insolvenční správce a potažmo i soud druhou přihlášku jako duplicitní a posuzována byla tak pouze pohledávka jedna ve výši 128.574,-Kč. Z protokolu o přezkumném jednáním dne 26.4.2011 bylo zjištěno, že tohoto jednání se žádný z přihlášených věřitelů nezúčastnil. Při tomto přezkumném jednání současně byla popřena pohledávka žalobce v rozsahu částky 58.911,-Kč a zjištěna ve výši 69.663,-Kč. Vzhledem k nepřítomnosti žalobce na přezkumném jednání bylo tomuto ze strany insolvenčního správce zasláno vyrozumění o popření části přihlášené pohledávky s náležitým poučením o možnosti domáhat se určení svého práva. Toto vyrozumění bylo žalobci doručeno dne 2.5.2011. Tato skutečnost vyplývá z dodejky přiložené u přihlášky P2 v insolvenčním spise. Soud nejdříve v této věci konstatuje, že stanovisko insolvenčního správce, potažmo dlužníků k právnímu důvodu a výši uplatněného nároku mělo svůj vývoj. Insolvenční správce nejdříve v předloženém seznamu přihlášených pohledávek ještě před přezkumným jednáním uvádí, že přihlášenou pohledávku žalobce v celém rozsahu do právního důvodu i výše uznává. Své stanovisko změnil až při přezkumném jednání konaném dne 26.4.2011 s tím, že ve vyrozumění o popření nevykonatelných pohledávek ze dne 29.4. 2011, které insolvenční správce žalobci zaslal se uvádí, že touto žalobou uplatněné částky tj. 16.055,-Kč a 13.300,-Kč představují souhrn úroků, které obsahují splátky splatné po rozhodnutí o úpadku a které se v insolvenčním řízení neuspokojují (je tak odkazováno na ustanovení § 170 insolvenčního zákona). Následně ve svém vyjádření k podané žalobě v rámci incidenčního řízení insolvenční správce uvedl, že jsou v tomto případě popřeny části smluvní odměny, které jsou dle jeho názoru nepřiměřeně vysoké a tudíž u jednání vyplývající z uzavřených smluv o výši této smluvní odměny je dle ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor s ustanovením § 3 odst. 1 občanského zákoníku a s ustanovením § 56 odst. 1 občanského zákoníku neplatné. Soud v souvislosti s tímto postupem insolvenčního správce uvádí, že dle ustanovení § 192 odst. 2 insolvenčního zákona může insolvenční správce při přezkumném jednání změnit stanovisko, které zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených pohledávek. Důvodem popření však není skutečnost, že se jedná ve smyslu ustanovení § 170 insolvenčního zákona o pohledávku vyloučenou ze způsobu řešení úpadku. V tomto ustanovení taxativně uvedené pohledávky nelze v insolvenčním řízení nikdy uspokojit. S tím koresponduje též § 189 odst. 1 insolvenčního zákona dle něhož se do seznamu přihlášených pohledávek nezařazují pohledávky, ke kterým se nepřihlíží, pohledávky vyloučené z uspokojení a další pohledávky, u kterých to stanoví zákon. Na zmiňované pohledávky pak nutně dopadá též § 185 insolvenčního zákona, jenž určuje, že nastala-li v průběhu insolvenčního řízení skutečnost na základě se podle tohoto zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží insolvenční soud odmítne přihlášku rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné. Právní mocí takového rozhodnutí účast věřitele v insolvenčním řízení končí. Byl-li tedy insolvenční správce původně toho názoru, že se jedná o pohledávku ve smyslu § 170 insolvenčního zákona (kapitalizované úroky přirostlé po prohlášení úpadku), neměl tuto pohledávku zahrnout do seznamu přihlášených pohledávek a navrhnout soudu postup dle § 185 insolvenčního zákona, vůči kterémuž má přihlášený věřitel právo odvolání. Protože však až v průběhu incidenčního sporu insolvenční správce změnil důvod svého popření a této skutečnosti dle názoru soudu nebrání žádné ustanovení zákona, zabýval se soud dále platností smluvního ujednání o sjednané odměně o poskytnutí úvěru v obou uzavřených úvěrových smlouvách. Ujednání o smluvní odměně v tomto případě soud neshledal neplatným pro rozpor s ustanovením § 3 odst. 1 občanského zákoníku či ustanovením § 56 odst. 1 občanského zákoníku. Soud se ztotožnil s právním názorem žalobce, že projev vůle účastníků úvěrové smlouvy je charakteristickým projevem svobody jedince v soukromoprávní sféře a subjektům je zásadně ponechána smluvní volnost. Soud nemá pochyb o tom, že v případě obou úvěrových smluv č. 9100298927 (z této dovozovaný nárok 16.055,-Kč) a č. 9100334606 (z této dovozovaný nárok 13.300,-Kč) jsou řádně uzavřenými smlouvami o úvěru dle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku. Je právem účastníků jak uvádí žalobce sjednat úroky v paušální částce (kapitalizované úroky) tj., že smluvené úroky se stanou součástí jistiny (rozsudek Nejvyššího soudu ČR č.j. 35 Odo 101/2002 ze dne 24.3.2004). Rovněž v tomto případě nejde ve smyslu ustanovení § 170 písm. b) insolvenčního zákona o úroky, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku vycházeje z předpokladu, že kapitalizované úroky se rovnají dohodnuté smluvní odměně. Splatnost tohoto nároku nastala ještě před vlastním zahájením insolvenčního řízení a pohledávka z tohoto titulu zanikla již započtením. Protože jak bylo již výše uvedeno insolvenční správce v průběhu incidenčního sporu změnil právní důvod popření zabýval se soud i otázkou zda sjednaná výše odměny či eventuelně kapitalizovaných úroků je v rozporu s příslušnými výše uvedenými ustanoveními občanského zákoníku. Je v tomto případě, jak tvrdí žalobce, skutečně nerozhodné zda je smluvena procentní úroková sazba či zda je smluvena výše splátek z nichž potom lze za použití běžných metod vypočítat procentní úrokovou sazbu. V projednávané věci předpokládaná RPSN, tedy vlastně cena, kterou příjemce úvěru zaplatí za jeho poskytnutí, činila v případě smlouvy o úvěru č. 9100298927 celkem 71,9% a v případě smlouvy o úvěru č. 9100334606 celkem 89,3%. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 1484/2004 je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná tak, že podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Protože v posuzované věci kapitalizovaný úrok-odměna ve smyslu výše uvedené judikatury přesahuje tuto úrokovou míru zabýval se otázkou zda tuto úrokovou míru přesahuje podstatně. K takovémuto závěru však soud nedospěl. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsahu. Pro doplnění soud uvádí, že celková výše zjištěných pohledávek žalobce vůči dlužníkům tak v tomto insolvenčním řízení činí 99.018,-Kč (16.055,-Kč a 13.300,-Kč a 69.663,-Kč). O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k ustanovení § 202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze, a to prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 19. února 2013

JUDr. Miroslav Veselý samosoudce