28 Cdo 999/2004
Datum rozhodnutí: 13.07.2004
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 999/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce J. R., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. f. České republiky, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce B., společnosti s ručením omezeným, zastoupeného advokátkou, o převod vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp.zn. 7 C 1532/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2003, čj. 15 Co 440/2001-248, takto :

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. srpna 2003, čj. 15 Co 440/2001-248, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se jako právní nástupce původní žalobkyně J. R. domáhá převodu stavby ve vlastnictví státu podle § 22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 8. 10. 2001, čj. 7 C 1532/93-218, jeho návrh zamítl s odůvodněním, že žalobce souhlasil s převzetím závazku na náhradu živého a mrtvého inventáře, který původně uplatňoval vůči Státnímu statku K., na P. f. České republiky (dále jen "P. f. "), což se obrazilo i na změně osoby v řízení žalované; řízení proti Státnímu statku K., resp. O., bylo zastaveno a žalovaným je nyní P. f. Ten však dle názoru soudu prvního stupně poskytuje náhrady způsobem jemu určeným, o němž sám rozhoduje, mezi nimiž není možnost převodu staveb dle § 22 odst. 8 zákona o půdě.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, avšak z jiných důvodů. Uzavřel, že P. f. není pasivně věcně legitimován v řízení podle § 22 odst. 8 zákona o půdě, protože předmětem řízení je převod vlastnického práva k budovám to však nenáleží jemu, ale České republice, jež žalována není.

Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež odůvodnil vadou řízení a nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Dovolání je dle jeho názoru přípustné, i když odvolací soud potvrdil prvé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, protože jeho rozsudek má po právní stránce zásadní právní význam. Dovolatel uplatňuje, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze zcela jiných důvodů, než byly důvody, pro něž žalobu zamítl soud prvního stupně. Přitom právní závěr odvolacího soudu považuje za pochybný a po právní stránce za zásadně významný. Odvolací soud se nezabýval důvody, pro něž zamítl žalobu soud prvního stupně a proti nimž směřovalo odvolání. Odvolací soud se dle dovolatele nevypořádal s ustanovením § 17 zákona o půdě, který je zákonem speciálním, a z nějž vyplývá, že P. f. je oprávněn s nemovitostmi ve vlastnictví státu disponovat ostatně námitku nedostatku pasivní legitimace P. f. ani nevznesl. Výklad působnosti P. f. ve vztahu k § 22 odst. 8 zákona o půdě je proto zásadně významný. Pokud by byl názor odvolacího soudu správný, pak se nesprávně po procesní stránce vyrovnal s věcí soud prvního stupně, když připustil vstup P. f. do řízení jako žalovaného s odůvodněním, že nemovitosti jsou ve vlastnictví státu správě P. f. Dovolatel považuje za nástupce původně žalovaného Státního statku K. Českou republiku a P. f.; pokud soud dospěl k jinému názoru, měl, žalobce v tomto směru poučit a sdělit mu, koho za právního nástupce považuje, a nikoli mu tuto skutečnost dát k tíži. Odvolací soud se dle jeho názoru měl vyjádřit k právnímu nástupnictví po stránce procesní i hmotněprávní. Dovolatel vyjadřuje svůj názor, že jeho nárok je oprávněný, protože splňuje všechny podmínky dané v § 22 odst. 8 zákona o půdě, a soud hledá pouze formální důvody pro nevyhovění věci. Poukazuje i na § 1 OSŘ, podle něhož mají soudy zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků. Dle jeho názoru došlo v řízení k vadám, které mohou mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném posouzení věci. S ohledem na vzniklou situaci, kdy hrozí, že budovy budou převedeny do vlastnictví dalších osob, navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a dále zrušení rozsudků obou soudů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 a § 241a OSŘ a dovolací soud proto zkoumal, zda je přípustné. Nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) OSŘ, protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který ve věci rozhodoval pouze jednou. Dovolací soud však má zato, že rozsudek odvolacího soudu má z právního hlediska zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ a že dovolání je proto přípustné. Předmětem sporu byla zejména otázka, zda žalobce může úspěšně navrhovat převod vlastnického práva k budovám, když pozemek, na němž budovy stojí, zakoupila jeho právní předchůdkyně až po účinnosti novely zákona o půdě uskutečněné zákonem č. 183/1993 Sb., tj. po 1. 7. 1993. Soud prvního stupně se touto otázkou nezabýval proto, že dle jeho názoru není možné, aby P. f. mohl náhradu tímto způsobem poskytnout, odvolací soud proto, že P. f. není dle jeho názoru ve věci pasivně věcně legitimován. Dovolací soud proto nemohl rozsudky obou soudů z tohoto hlediska přezkoumat. Přitom však dospěl k závěru, že s ohledem na skutečnosti, tvrzené účastníky, měla být tato otázka řešena, a pokud řešena nebyla, stalo se tak pro vadu řízení, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ). Tuto vadu spatřuje dovolací soud v tom, že odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, když potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze zcela jiných důvodů, jež v řízení nebyly projednávány, totiž pro nedostatek pasivní věcné legitimace P. f., který tuto námitku ani nevznesl. V této souvislosti dovolací soud poukazuje na nález Ústavního soudu z 4. 9. 2002, sp.zn. 113/02, podle něhož se jedná o překvapivost rozhodnutí, obsahujícího prvek libovůle, i tehdy, jestliže se odvolací soud odchýlil od právních závěrů soudu prvního stupně a sám rozhodl aniž dal účastníkům možnost vyjádřit se k jím nově nastolenému meritu věci, čímž mu odepřel právo na spravedlivý proces. Ústavní soud v této věci poukázal též na svoje předchozí nálezy sp.zn. IV.ÚS 544/98 a III.ÚS 93/99. V této souvislosti dovolací soud vychází z toho, že soud prvního stupně neměl pochybnosti o pasivní věcné legitimaci P. f., ovšem nárok žalobce posoudil jako přímý nárok na náhradu podle § 20 zákona o půdě, nikoli jako specielní nárok na převod vlastnického práva podle § 22 odst. 8 zákona o půdě. Za této situace měl odvolací soud jeho rozsudek zrušit a upozornit současně na nutnost zabývat se pasivní legitimací žalovaného, a to zvlášť za situace, kdy soud prvního stupně zastavil řízení proti původně žalovanému Státnímu statku K. a připustil jako žalovaného P. f. Dovolací soud vychází též z nálezu Ústavního soudu z 27. 11. 2002, sp.zn. IV.ÚS 691/01, v němž se konstatuje, že nelze připustit situaci, kdy nárok uplatněný podle restitučního předpisu je popřen pouze na základě formálního pochybení v označení povinného subjektu, jehož se dopustily obecné soudy, a domnívá se, že bylo třeba o správném označení žalovaného účastníky poučit.

Dovolací soud dále shledává rozsudek odvolacího soudu za zásadně právně významný s ohledem na jeho závěr, že P. f. není ve věci pasivně legitimován, když vlastníkem budov, jež jsou předmětem sporu, je Česká republika (dále též jen "stát"), přičemž i z tohoto hlediska vykazuje rozhodnutí odvolacího soudu vadu, spočívající v nepřezkoumatelnosti jeho právních závěrů. Odvolací soud se totiž nezabýval postavením P. f. z hlediska § 2 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Ten pokud jde o postavení P. f. jako organizace zřízené státem zvláštním předpisem pro správu jeho zemědělského majetku odkazuje na § 55 odst. 1 věta druhá a třetí tohoto zákona, výslovně upravující postavení organizací spravujících majetek státu tak, že organizace jedná vlastním jménem v právních vztazích týkajících se majetku státu a účastní se před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se tohoto majetku, a to dokonce včetně řízení o určení vlastnického práva. Tímto směrem ukazuje též judikatura, např. Krajský soud v Českých Budějovicích vyslovil v rozsudku z 24. 3. 1995, sp.zn. 5 Co 117/95, že P. f. je pasivně legitimován v řízení, ve kterém jde o nemovitosti ve vlastnictví státu, uvedené v § 1 zákona o půdě.

Z uvedených důvodů dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil podle § 243b odst. 2 věta za středníkem OSŘ a věc mu vrátil k dalšímu řízení; v novém rozhodnutí bude nově rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. července 2004

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu